Zvěrolékař a kočičí historky

25.08.2011

[089/11] Je to sbírka povídek, která obsahuje spoustu kousků publikovaných už dříve jako součást různých období Herriotova lékařského života. Člověk od toho čeká notnou dávku humoru, protože přeci jen je to autor, který se zabývá svým životem se značnou nadsázkou, ale po dočtení si čtenář spíše uvědomí a vybaví ty kousky se špatným a nebo alespoň ne zrovna pozitivním koncem. Povídek není mnoho, ale dokáží zabavit a pobavit tak, jak se od této knihy očekávat dá. Velmi dobré počtení pro ukrácení cesty z Brna do Prahy a naopak.

Osobně mám ovšem raději jeho zbývající díla. Zaměření se na jeden druh zvířat je až příliš svazující a člověk má jasně udáno okolo čeho se budou všechny zážitky motat. Proto podle mě tato kniha bude plně doceněna spíše lidmi preferujícími kočky nad všemi ostatními zvířaty, čímž ovšem netvrdím, že bych se sama nudila, protože jednotlivé kapitolky jsou vlastně o vyvracení mýtu, že kočky nemají srdce. Já se raději nechávám překvapovat a tak mě daleko více zaujmou svazky přeskakující z ovcí na krávy a z krav na prasata. Je to zkrátka daleko pestřejší a zábavnější a není to tak jednotvárné.

V knihách Jamese Herriota je cítit jeho neuvěřitelná láska ke zvířatům a obrovská účast na osudu každého z jeho pacientů. Knihy jsou úspěšné a velmi populární a nic na tom nemění ani skutečnost, že v odborných kruzích jsou jeho popisky brány jako science fiction a velmi často se jim lidé obeznámení vysmívají. Nejsem odborník a tak si dokáži tyto příběhy skvěle užít a prožít a velmi často se i zasmát plně od srdce. Dodnes mám v paměti jednu scénu s „prchajícím“ autem. Na tu nejspíše nikdy nezapomenu.

Konkrétně tento svazek jsem četla třikrát. Je tak neuvěřitelně tenoučký, že pokaždé, když jsem se chtěla zase jednou podívat do magického světa domácí zvířeny, neváhala jsem a sáhla po ní. Teď mohu konstatovat, že se stoupajícím věkem na ni mám docela jiný názor. A vlastně je čím dál tím více pozitivní. Možná, že to je i novým pohledem na zvířata, svět a lidi všeobecně.