Zvířecí práva
Georges Chapouthier
Úvahy o tom, že by člověk měl ostatním živočichům projevovat úctu a chránit je, jsou staré jako lidstvo samo a provázejí ho v průběhu celé jeho historie. V 19. století, zejména díky myslitelům jako Bentham a Schopenhauer, postupně přecházejí v myšlenku zvířecích práv, která je filozoficky rozvíjena v průběhu celého 20. století (práce Henryho Salta, Andrého Gérauda, Petera Singera aj.). Na prahu 21. století však stále nedocházejí svého naplnění. Několikeré deklarace zvířecích práv zůstávají na papíře, protože přepis jejich hlavních principů do zákonné podoby naráží na několik nevyřešených otázek: tou hlavní je spor o samotnou definici nositele práv. Je možné oddělovat pojem práva od schopnosti plnit povinnosti a nést odpovědnost za své činy? Je možné, aby zvíře bylo považováno za osobu, tedy subjekt práva? Chapouthier ve své knize rekapituluje možná řešení těchto problémů – tak, jak je předkládají obhájci i odpůrci zvířecích práv. Zatímco ti první (mezi něž se řadí i sám autor) spíše prosazují vytvoření nové osoby („zvířecí osoby“), která by měla svou zvláštní právní subjektivitu, ti druzí by věc řešili výrazným posílením povinností člověka vůči zvířatům. Další překážkou pro přepis zvířecích práv do zákonné podoby je hierarchie živočišných druhů. Shodneme-li se na tom, že člověka s ostatním živočichy spojuje schopnost vědomě prožívat bolest, ocitneme se před nelehkým úkolem pojem bolest a její mechanismy definovat. A s nimi i vědomí. Na jakém stupni živočišného žebříčku se objevuje? Lze to s jistotou určit? Hierarchie druhů nás přivádí k dalšímu problému, a sice ke konfliktům práv (mezi predátorem a kořistí, parazitem a hostitelem, lidskými právy a zvířecími právy...) Bez ohledu na tyto složité otázky však existuje mnoho situací, v nichž by mohla být zvířecí práva, tak jak byla přijata ve Všeobecné deklaraci práv zvířete z roku 1989, dodržována. Přesto tomu tak není. Autor uvádí celou řadu alibi, kterými se zaštiťujeme, abychom mohli zvířecí práva porušovat. Naději pro zvířata i člověka samotného spatřuje v prosazování ideje rozšířeného humanismu, v němž člověk není považován za jediného tvůrce a poživatele morálky.... celý text
Literatura naučná Příroda, zvířata
Vydáno: 2013 , TritonOriginální název:
Les droits de l´animal, 1992
více info...
Přidat komentář
Z této knihy jsem velice zklamaná. Je nutno si uvědomit, že i když v překladu u nás vyšla relativně nedávno (2013), originál je z roku 1992, takže informace jsou zastaralé a neaktuální. Navíc, jak píše Komárek v doslovu, kniha je hlavně z francouzského prostředí.
Redaktorce knihy se nemůže upřít skvělé zpracování na úrovni. Ale tady má chvála končí, protože text je psán velmi odborně, spíš mi přišlo, že se jedná o právní příručku a slovíčkaření, což vlastně potvrdila překladatelka na konci knihy, kde se místo nad právy zvířat zaměřuje na etymologii slov.
Neumím francouzky a nečetla jsem knihu v originále, takže nemůžu posoudit pravdivost mého tvrzení, ale kniha místo aby byla svým tématem zprostředkována co největšímu publiku, používá zbytečně nadmíru odborných slov, které se ani nevztahují k tématu. Já obecně tento přístup nemám ráda, pokud se nejedná vyloženě o odborné termíny, které se nedají a neměly by se nahrazovat, ale psát místo doplňkový - reglementární, no posuďte sami. Díky tomuto nešvaru si myslím, že kniha nedostojí cílů, kterých chtěla a to je škoda. Místo, aby se někdo vzdělal a trošku orientoval v právech zvířat, více se kamarádí se slovníkem cizích slov, což kazí celkový dojem z knihy. Mně se kvůli tomu četla velmi špatně.
Co považuju za velkou chybu je, že odkazy na literaturu nebyly sepsány všechny v rejstříku literatury, jak to má být, ale byly psány jako vpisky pod čarou. Nevím proč, když v knize tento rejstřík na konci knihy je. Pod čarou by měly být doplňkové informace od redaktora a ne odkazy na literaturu.
Knihu napsal autor Capouthier, ale přitom na mnoha stránkách v knize se setkáme s tím, že je psaná v plurálu - "chtěli bychom" ap. Nebo v závorce je napsáno, že autor sám zvýraznil tento text?
Co se mi nelíbí a v odborné publikaci by mělo chybět jsou vytržené texty z kontextu, v knize naznačené třemi tečkami či hranatou závorkou. To je zcela neprofesionální, a pokud není čtenáři k dispozici celý text, tak i zavádějící.
V knize je také špatně vysvětlen pojem enviromentalismus, který zaměňují za ekologii, což bohužel podporuje zažité mýty.
Jediná kapitola z knihy, kterou jsem ocenila byla (II. Zastírání reality a rozmělňování odpovědnosti). Argumenty z této kapitoly bychom všichni mohli používat na vysvětlování a podporu zvířecích práv.
Zvířecí práva
Autor nie je žiadny ochranár, ale člen výskumno-vývojovej organizácie CNRS - to len ak by niekto mylne očakával, že táto kniha bude obhajovať práva zvierat. Snaží sa všemožne písať objektívne, nepodstrkovať názory a presvedčenia, a na 90% sa mu to darí, ale predsa trošku cítiť jeho nesympatie k aktivistom, najmä aktivistom za zrušenie pokusov na zvieratách. Píše nestranne, no tvrdí, že pokusy sú pre zvieratá nebolestivé a že aktivisti zveličujú. Rozoberá práva zvierat ako filozofiu, nie je to ale žiadna obhajoba zástancov, ani odporcov práv zvierat. To, že kniha je z roku 1992, pri väčšine kapitol ani tak nevadí, pretože časť venuje histórii, siaha až do antiky, no aj tak verzia 2016 by bola k nezaplateniu.