Kdo vlastně jsme?
Vladimir Megre (p)
https://www.databazeknih.cz/img/books/37_/376709/mid_kdo-vlastne-jsme-cHv-376709.jpg
4
38
38
Zvonící cedry Ruska série
< 5. díl >
V pátém dílu Anastasia nejen vytváří překrásný obraz budoucnosti a opodstatňuje její reálnost pro dnešní generaci. Ve skutečnosti předkládá svůj projekt rozvoje země. V této souvislosti autor oslovuje prezidenta Ruské federace Vladimíra Putina prostřednictvím dopisu, který zveřejňuje ve své knize.
Duchovní literatura Esoterika, astrologie, okultismus
Vydáno: 2010 , Zvonící cedryOriginální název:
Кто же мы?, 2001
více info...
Přidat komentář
" ... Ti, kteří dokáží pochopit své předurčení a podstatu nekonečnosti, začnou žít šťastně, věčně se převtělujíce, neboť svými myšlenkami sami vyprodukují svou šťastnou nekonečnost."
Nejslabší kniha série, chvalozpěv na velikost a bohatství Ruska a opěvování Putina opravdu není to, co bych chtěla číst.
Nádherná kniha,která nemusí sednout každému.....ale já jsem si jí krásně užila a mám z ní pěkný pocit:-) Stejně tak i z předešlých dílů.
Z celé série zatím nejméně vyrovnaná a nejslabší. Dokud se Anastazia a autor drží obecných filozofických principů a možností, jak je uplatnit v životě, je vše v pořádku. Ovšem v okamžiku, kdy začnou fantazírovat, jak Putin rozdá půdu lidem a nebude z ní chtít ani daně, jak se během 9 let (pomíjím, že už měly před drahnou dobou uplynout) odstěhuje tři čtvrtiny ruské populace na takto přidělenou půdu, jak Rusko začne odzbrojovat a rušit armádu atd., to jsem měl pocit, jako když z nějakého důvodu někdo záměrně sabotuje myšlenky jinak velmi dobré knihy.
Škoda, pokud by takhle měla celá série pokračovat, mám obavy, že ji nedočtu.
Autorovy další knížky
| 2000 |  Anastasia |
| 2001 |  Zvonící cedry |
| 2002 | Prostor lásky |
| 2004 | Rodová kniha |
| 2004 | Energie života |
Bylo by krásné, kdybychom žili každý na svém kousku území v lůně přírody.. Líbil se mi příběh dětí Dáši a Kosti.
*Když Anastasia vyprávěla o detailech projektu, říkala, že na pozemku je nutné zasadit strom a že pohřbívat zemřelého člověka je třeba nikoliv na hřbitově, ale na rodovém pozemku, jejž sám uspořádal. Na hrobě není třeba stavět žádné pomníky. Památkou na člověka by nemělo být mrtvé, ale živé. Památkou pro blízké budou živé výtvory člověka. Tehdy se jeho duše bude moci opět vtělit do materiálního světa, v rajské pozemské zahradě.
Lidé pohřbení na hřbitově se nemohou dostat do ráje. Jejich duše se nedokáží vtělit do hmoty, dokud existují myšlenky příbuzných a přátel, kteří vzpomínají na jejich smrt. Náhrobek je pomníkem smrti. Rituál pohřbívání vymyslely temné síly a jeho cílem je alespoň na čas uvěznit lidskou duši.