Zvonkohra
Jaroslav Rejniš
Sbírka básní, vznikla na přelomu let 1985-1986 jako prvotina autora. Na základě vlastních prožitků reaguje na neutěšenou dobu svého mládí. Autor s nesporným citem pro metaforu a dráždivým smyslem pro humor se vyrovnává se základními hodnotami lidství a neradostnou perspektivou budoucího. Je až s podivem, jak jsou některé jeho postřehy, přes všechny změny posledních třiceti let aktuální i dnes.... celý text
Přidat komentář
Poezie se vždy špatně hodnotí, pokud se tedy nejedná o díla psaná s budovatelským nadšením, či jinou podobnou zhovadilostí. Myslím, že by nejniternější pocity básníka, měly vyvěrat v metaforách, jenž skrývají mnoho obsahů s jednou podstatou. Obdobně jako žijeme všichni jeden stejný život, ale s nekonečným množstvím osobních příběhů. S některými básněmi jaksi vnitřně nesouhlasím, ale přesto ve mě asociují dobu kdy vznikly, vzpomínky na kamarády z té doby, jenž byli svými příběhy i úvahami podobni autorovi. Navíc kniha je docela pěkně zpracovaná, včetně příhodné ilustrace. Styl ilustrátorky je hodně podobný Josefu Velčovskému.