Skip diskuze u autorů

Márquez je jedinečný vypravěč. V jeho knihách není moc dialogů, protože, jak sám přiznává, moc mu nejdou. Není to ale vůbec na škodu. Často pro mě bývá vyloženě rozkoší ponořit se do labyrintu jeho dlouhých vět a souvětí, jimiž mě vede jako pozorný průvodce. Ať už si vezmu jakoukoliv z jeho knih, vím, že nikdy nebudu zklamán, protože tak jako Gabo umí vyprávět jen málokdo. Je jen pár autorů, k jejichž knihám se opakovaně vracím a Márquez je mezi nimi na prvním místě. S klidem bych mohl doporučit kteroukoliv Márquezovu knihu, jen bych upozornil, že jako první rozhodně není vhodný Podzim patriarchy, potože ten se v jeho díle poněkud vymyká a hned napoprvé by mohl působit jako zklamání, i když je to velmi dobrá kniha - jen trochu "jiná".

Když někdo řekne, že je Bukowski špatný spisovatel, nebo jakýkoliv jiný negativní názor na něj, je mi to osobně úplně ukradený. S takovým člověkem se prostě o Bukowskim nebudu bavit a je to. Nemělo by to totiž cenu. Bukowski se nikdy nesnažil nikoho šokovat, ač se mu to v životě často stávalo. Nicméně nic z toho, co napsal, nepsal pro potřebu šokovat, a už vůbec ne nějaké puberťáky. Psal to, co žil, někdy to jen trochu poupravil (a Škvár je jiná kategorie). Jestli má někdo jeho syrovou upřímnost za pózu pro puberťáky, je to jeho věc, já to nikomu neberu a přesvědčovat ho o opaku nebudu.

Bukowski nade vše milující svou dceru. Bukowski, který jediný přijde za umírající Jane do nemocnice, kde je s ní až do konce, protože je to jediná žena, kterou kdy opravdu miloval, ať byla jakákoliv... Kdo je schopen vidět víc než chlast, ženský, dostihy (píšu ženský, protože děvek jako prostitutek bylo minimum), ten uvidí Bukowskiho jako citlivého člověka uvězněného ve velmi hrubé skořápce. To všechno v jeho textech je. Jaký byl on, takové jsou jeho texty. To se nedá říct o mnoha spisovatelích. Někomu to vadí, tak to šmahem odsoudí, ale to je Hankovi i mně a spoustě dalších u prdele.

Spisovatel s jedinečnou fantazií, kterou vkládá do svých liteárních děl (ať už do komiksů nebo prózy) s takovou silou, že mnohdy působí až znepokojujícím dojmem. Ponořit se do příběhů Neila Gaimana, to znamená vydat se na cestu, která čtenáře může zavést až na pokraj uvěřitelného. Na jednu stranu rozum říká, že to, co píše, jsou jen smyšlené příběhy, ale na stranu druhou je zde ono znepokojivé "co kdyby?" Zkrátka Gaimanovy knihy poskytují nevšední čtenářský zážitek.

Jedinečný básník, jehož dílo přesně souzní s mým pohledem na poezii. Ta by měla být čtenáři srozumitelná a ne schovávat za spoustou slov bůhví jaké významy, o jejichž existenci často ví jen sám autor.

Jeho skvělé ztvárnění série 100 nábojů prostě nemá chybu: kresba, barvy, rozvržení panelů a jejich prolínání, to je lahůdka pro oko.

Znám Azzarella zatím jen ze série 100 nábojů a musím říct, že jeho příběhy mi perfektně sednou. Vždycky rád otvírám jeho knihy a nechám se poltit tím jeho světem, který je plný násilí, ale kdesi v dálce přeci jen poblikává paprsek naděje.

Argentiský autor, který umí podat malé příběhy tak, že působí jako velká dramata, jimiž ostatně také jsou, protože neexistuje malých osudů.

Ač prožil většinu života v 19. století jeho dílo vůbec nepůsobí zastarale. Naopak je svěží, dobře se čte a mnohé myšlenky jsou stále platné.

Sepúlvedův úsporný styl psaní, jako by každou větu ořezával až na samu dřeň, je velmi vstřícný ke čtenáři. Zdánlivá jednoduchost textu ale skrývá mnohé hlubší významy.

Velmi originální autor, který ve svých knihách "řeší" velké věci, jež mnohdy vypadají jako maličkosti. Ne kažému jeho styl sedne, ale kdo se dokáže ponořit, ten nemůže být zklamán.

Elmore Leonard je mistrem formy. Píše úsporným, svižný a velmi čtivým stylem. Umí skvěle popsat prostředí a jeho dialogy, to je lahůdky.