Anasa komentáře u knih
Uff! Mám ráda příběhy. Tenhle příběh je notoricky známý, ale to, co už jsem věděla, jsem si četbou nijak nerozšířila. Zdá se mi, že příběh je omezen na minimum. Hlavní jsou úvahy a názory. Kdybych ještě sbírala citáty, popsala bych při četbě několik sešitů. Ale nezačetla jsem se, nebavila jsem se.
Překvapivě nevidím štítek mysteriózní, což je asi nejpřesnější označení. Nejdřív mi kniha přišla tak zmatečná, že bych ji možná i odložila, ale byl to dárek. Nakonec jsem ji přečetla během čtyř dnů, přesto jsem ke konci přemýšlela, kdo vlastně všechno zemřel, takový to byl masakr a tak jsem se občas v ději ztratila. Většinou moc nevnímám označení kapitol Den první, atd., ale tady se to nevyplácí, čtenář musí být pořád ve střehu. Až nepochopitelně však autor dokázal všechny postavy a linky propojit a zmatek uvést do pořádku. Ačkoli zapeklitý případ je vyřešen, zůstává mnoho věcí k přemýšlení.
První slovo v anotaci je trefné: nenáročná. Litovala jsem jedné věci - že neposlouchám vyprávění samotného pana Nepila, který svým vyprávěním vždy texty povýšil. Nějaké pasáže mne až tak moc nebavily, ale líčení některých míst se mne opravdu dotklo. Také jsem si zamilovala okolí St. Gilgen, takže ve mně vyvolalo milé vzpomínky.
Čtivé, nevyřešený případ chytne, napětí se stupňuje, záhady hromadí, pravda se dlouho neodhaluje. Ale je to má čtvrtá kniha od Cobena a je v tom právě to Ale. Schéma (alespoň u těch, které jsem četla) je stejné, takže kdybych mezi Cobenovými thrillery neměla dost velké rozestupy, nudilo by mne to.
Trochu jsem váhala s hvězdami. Hordubal se mi líbil, vracet se k němu asi nebudu. Děj jsem samozřejmě znala, ale ne dobře. Znala jsem Polanu tak, jak ji vidí vesničané - zlou, chamtivou poběhlici. Ani jako matka nestála za nic. Na druhou stranu jsem při četbě pochopila, že tak černobílé to nebylo. Muž je osm let pryč a z toho pět let nepíše? Žije? Má jinou? Vrátí se? A život ubíhá ... Nemám si ho zařídit jinak? Dobře to Čapek načrtl, je to podnět k přemýšlení, nejde jednoznačně litovat a jednoznačně soudit. Tak nakonec přece jen za pět hvězd.
Právě jsem přidělila tři hvězdičky, ale uvažovala jsem i o dvou. Začala jsem číst s tím, že už znám schéma Brownových knih, ale to vůbec nevadí, protože se čtou samy. Nadšení mne velmi rychle opouštělo. Ačkoli se stala vražda, přišlo mi, že se vlastně nic neděje. Poměrně rychle jsem si vydedukovala další postup i to, o co vlastně jde. Pak jsem četla spíš proto, abych si potvrdila své domněnky. Tak z osmdesáti procent vyšly, takže mne Brown ani nepřekvapil.
Alespoň pro sebe ohodnotím knihu po částech. Za první a druhou část dávám tři hvězdy, místy snad dokonce dvě. Rozvláčnost a nesympatická Dolly, myslela jsem, že knihu odložím. Pak se to změnilo, třetí a čtvrtá část mě nutily sedět a číst, teď bych dala hvězdiček pět. Vše zapadlo, v ději nezůstala ani skulinka a příběh ve mně ještě doznívá.
Milé čtenářky, doporučuji tuhle knížku mít při ruce, třeba v nočním stolku. Až budete někdy naštvané na své blízké muže, až budete vrtět hlavou nad mužským chováním, zalistujte. Určitě si za chvílí s úsměvem řeknete, ale on ten kolega, manžel, brácha ... je úplně zlatý! Dona Tillmana si zamilujete, ale jen na papíře!
Poslechla jsem, tedy nečetla jsem, ale opět jsem poslouchala a vždycky jsem se těšila na další část. Vzpomínala jsem při tom i na svou babičku, taky za mnou stála. Hlavně jsem se ale bavila a obdivovala, jak postupně každý dílek skládačky zapadne na své místo. Kvůli těmhle dvěma věcem odpouštím i drobnou průhlednost ke konci, vždyť jde o příběh pro děti, ne?
Jak už psal někdo přede mnou: Nejsem typická čtenářka ženských románů. U Alice to ale bylo něco jiného. Tady jsem "šla" s Alicí a často si říkala: To víš, holka, lidi a věci se mění. Zvlášť rozklad vztahu sester mi přišel životný. Ne vždy jsem s Alicí souhlasila, ale byla jsem udivená přesně tam, kde i Alice žasla, co se to s ní stalo. Určitě doporučuji k přečtení. Jen pro úplnost musím dodat, že Tři přání jsem nezvládla, ta jsem odložila nedočtená.
Sophie Hannah - Bludná sdělení se mi nelíbila, Vraždy s monogramem jsem četla a nevím, zda jsem dočetla, důvod je zřejmý. Teď se mi dostala do rukou audiokniha, tak jsem si říkala, že k vaření snad dobré. Ne. Nakonec jsem přeskočila poslouchání některých kapitol, zjistila, kdo je vrah, a řekla jsem si, že se už ale opravdu nikdy nenechám nachytat. Snad všechen děj je nahrazován tím, že postavy mluví a mluví a mluví. Tedy ani ne spolu, protože je nezbytné, aby dlouze vysvětlily své názory. Všechno je podivné, neuvěřitelné, překombinované. Nebo spíš nedomyšlené? A proč je tam Poirot? Mohl by to být kdokoli, Poirot to není. Škoda, že ho tahle autorka smí ve svých knihách využívat.
Četba plynula, dokonce mi Erika přišla sympatičtější než v prvním dílu, ale v půlce můj zájem polevil. Vrah byl jasný. Přišlo mi, že víc než o vraha jde o vztahy na pracovišti a soukromý život policistů. Možná zkusím jinou sérii.
Po Čarodějkách jsem zkusila a opustila Sekáče, teď jsem se znovu s Pratchettem potkala u Stráží. Bavila jsem se skvěle, těším se na další knihu.
Kniha je určena jasným čtenářkám romantiky a k těm úplně nepatřím. Doufala jsem, že romantika bude v rovnováze s životem v knihkupectví, proto jsem si knihu vzala, ale osudy obchodu se romantice zcela podřídily. Natalie se sice "prala" o osud knihkupectví, ale tak nějak to klouzalo po povrchu - stejně to dobře dopadne. Přišlo mi, že některé motivy se ani nesnažily tvářit věrohodně. A konec? Tak tam se štěstí vrchovatou měrou dostalo na každou postavu! Takže příště zkusím něco jiného.
Začátek byl docela náročný, skoro takový na odložení. Byla jsem zahlcená množstvím postav, myslím, že zbytečně, bez ladu a skladu. Pak se vše začalo spojovat a začala jsem se bavit. Nad Hugovým podnikáním jsem se pravda trochu pozastavila, jeho jednání bylo někdy spíš násilné než vtipné. Škoda, vidím to jako nevyužitou možnost. I při pomstě Viktorovi jsem čekala nějaký velkolepý podvod ve stylu Podfukářů. Pomsta byla tedy trochu jiná, ale svérázné postavy a jazykový humor vše vynahradily. Posledních pár kapitolek bych klidně vynechala - v nejlepším se má přestat. Tak jednu hvězdičku dolů, ale opravdu jen tu jednu!
Mám představu, že asi takhle mohl probíhat rozhovor mezi autorem a nakladatelem:
Nakladatel: Máš pro mě něco?
M. V.: Nic.
Nakladatel: Vůbec nic nemáš? Neříkej!
M. V.: Ale jo, mám něco v šuplíku. Jsou to spíš nápady, někde to potřebuje dotáhnout, stmelit, přidat pointu.
Nakladatel: Tlačí nás čas. Šup sem s tím. Kolik toho je?
M. V.: Málo. I na knížku povídek málo.
Nakladatel: Míšo, ty určitě ještě něco máš!
M.V.: Pravda, mám. Ještě by tam byla hra. Není moc dlouhá, ale není špatná.
Nakladatel: No, a máme to!
A na závěr ještě pochvala pro dárkyni: To věnování, které jsi mi do knížky vložila, bylo super!
Když jsem četla Překrásná je nepotřeba nářku měla jsem pocit souznění se všemi básněmi, ten se teď tak bezvýhradně nedostavil. Jsou tu básně "moje" a jiné, ke kterým se vracet nebudu. Pouhé konstatování, poetika ve všech krásná.
Příběh mne zaujal, postavy byly životné, kniha se dobře četla. Úplně mi nesedla linka s Lucem, zdála se mi popisná a nepříliš věrohodná. Také Theo by si zasloužil víc prostoru než to, aby si ho některá z žen přitiskla na prsa nebo ho políbila na hlavičku. Zřejmě to byl záměr, pozornost byla soustředěná na vztah hlavních hrdinek, ale pro mne to oslabilo opravdovost příběhu.
Musela jsem se podívat, kolik jsem dala hvězdiček Smrtce - čtyři. Nimbus se mi zdál po celou dobu lepší, půlka není, takže musím pět. Tenhle díl byl nabitý nejen akcemi, ale také emocemi. Mnohé postavy prožily zklamání, smutek, došlo i na osobní oběť, city ukázala i postava na první i druhý pohled chladná a bezcitná. Přivítala jsem novou, důležitou postavu Greysona.
Oslovilo mne, jak autor dokázal tu knížku povýšit, aby to nebylo jen kdo z koho. Ve Smrtce byly zápisy z deníků Smrtek, tady úvahy Nimba. Úvahy, které by se neměly jen přeletět očima - aktuální, smysluplné.
Takže jsem opět přežila "kosení" , šup sem s dalším dílem, ať se konečně pohneme k té lepší, ale také přirozenější a lidštější společnosti!
Historické romány nevyhledávám, zlákalo mne výborné hodnocení na databázi. Nelitovala jsem, že jsem po knize sáhla, chvílemi jsem cítila napětí, jako kdybych četla detektivku. Jen si nejsem jistá podáním postav. Leonardo u mne dost často vyvolával negativní pocity, ale zaslouží si to? Příběh neskončil, zůstaly otázky.