andelinka komentáře u knih

Nedávno se mi do rukou dostala letošní novinka z nakladatelství Klika autorky Sabiny Zelené s názvem Nejdelší cesta domů. V pořadí druhá kniha české spisovatelky žijící v současnosti v Austrálii se svým tématem dotýká jak nejniternějších pocitů dospívající dívky, tak také myšlenek život pomalu bilancujícího seniora, jenž stále věří ve smysl svého bytí.
Příběh pojednává o právě dvacetileté dívce Jindřišce Vránů, která se chystá na závěrečné zkoušky ve škole, žije s rodiči v krásném domě a brigádně ve svém volnu pracuje v pekárně a vypomáhá své milované tetě Zlatce na ranči s koňmi. Tato zdánlivá idylka má však mnohá temná zákoutí, která celou situaci uvádějí do značně ponuré až tragické roviny. Jindra byla a je dítětem nechtěným, které bránilo rodičům v jejich úspěšně nastartované právnické kariéře. Je podle nich také hlavním strůjcem jejich životního neštěstí, kdy jako dvanáctiletá zapříčinila smrt všemi milovaného čtyřletého bratra Adámka, protože jej nedostatečně hlídala a on nešťastnou náhodou utonul v ledové vodě jezera, když se pod ním probořil tenký led. V pekárně musí pracovat proto, aby si vydělala na úhradu studia, a s rodiči žije v atmosféře stálého mlčení, vzájemné nenávisti, osočování, ignorace a despektu. Jediným světlým bodem jejího života je teta Zlatka, mámina sestra. Ona jediná Jindru za nic neviní, je její důvěrnicí, rádkyní a nejbližším zastáncem až do okamžiku, kdy umírá na předávkování inzulínem. Jindře se hroutí svět, ztrácí pevnou půdu pod nohama a ve chvíli, kdy její matka nabídne k prodeji Zlatčinu farmu i s koňmi, nic ji nenutí zůstat a pod rouškou svítání odchází z domu na dlouhé putování za nejasným cílem. Cestuje pěšky z Třebíče směrem na západ do Čech, cestou si vydělává na živobytí a setkává se s různými lidmi. Někteří jí nabídnou pomoc, přístřeší, práci nebo jídlo, jiní ji zase velmi ublíží a otřesou jejím odhodláním. Nakonec se shodou náhod dostává na statek farmáře Hanuše a jeho synů, kde začne vypomáhat a posléze i trvale pracovat. Ačkoliv neznají její pravý původ ani důvod jejího trápení, které ji k nim přineslo, natolik si ji oblíbí, že se stane členem širší rodiny. A koná se – samozřejmě – i happy end…ale více už prozradí čtenářům jen kniha samotná.
Když jsem útlou knížku v paperbacku poprvé vzala do ruky, popravdě jsem od ní neočekávala žádné velké zázraky. O to větší prozření mě jako čtenářku čekalo po dočtení příběhu. Ačkoliv byl závěr předvídatelný a idealisticky směřoval ke kýženému šťastnému konci, přesto byla cesta k jeho naplnění lemována spoustou odboček a vedlejších příběhů. Často se mi stává, že je „zápletka“ knihy až moc průhledná, příběh předem odhadnutelný a závěr mnohdy tušený už v polovině knihy. Většinou mě to ochudí o napětí, polevím v soustředění, příběh mě přestane pohlcovat a někdy takříkajíc dočítám z povinnosti. Ačkoliv i v tomto případě mi bylo rozuzlení jasné už v průběhu čtení, efekt jakési rezignace se nekonal. Autorka totiž kvalitním zpracováním a vykreslením psychologie postav (zejména Jindřiška a Hanuš) neustále čtenáře utvrzovala v pocitu, ať drží hrdinům v jejich počínání palce až do konce a ať se nic nezvrtne. Určitě to nebyl marně vynaložený čas, způsob psaní mě zaujal a mimo jiné ve mně vyvolal zájem přečíst si i autorčinu prvotinu Tisíc východů slunce.

2 19.06.2019