bo_okista komentáře u knih

„Nová“ oblíbená autorka potvrzena. Po Zlomené zemi to bylo víceméně jisté, jenom jsem čekala na „tu“ knihu, která mi potvrdí, že N. K. Jemisin budu číst, i kdyby psala jenom nákupní seznam. Smrtící luně se to úplně nepovedlo, ale Stali jsme se městem zarazilo pomyslný hřebíček do rakve.
Tahle kniha je na jedné straně urban fantasy o zrození avatarů města New Yorku a pokusu monstra o jeho následné zničení (btw pokud se vám líbil vztah Attiony a Jasona v Projektu Kronos, dejte šanci Stali jsme se městem, možná najdete něco, co vás zaujme), na druhé straně je ale bezskrupulózním výčtem všeho, co je na světě špatně. Tváří v tvář světu řítícímu se do záhuby se autorka nesnaží prezentovat mystifikující metafory, neskrývá současné problémy, o kterých píše, do hávu připodobnění. Pokud mluví o sexismu, rasismu nebo homofobii, tahle slova si na stránkách přečtete a nebudete mít příležitost jakkoli její záměr desinterpretovat.
Ze všeho toho dýchá frustrace a láska k New Yorku… ale řekla bych, hlavně, ta frustrace a snaha ukázat, že tohle všechno je sice špatně, ale to neznamená, že to nemůže být lepší, když se bude dostatek lidí dostatečně snažit. A snad i pro ty živé surové pocity je to tak přesvědčivé čtivo i pro někoho, kdo není s New Yorkem a potažmo americkou politickou náladou tak sžitý jako rodilý Američan (Newyorčan). Můžeme si říkat, že ve světě sociálních sítí a digitalizace máme americký obsah tak často před nosem, že je to jako bychom tam žili, ale pravda to není – v našich silách je snažit se porozumět a vcítit, ale na vlastní kůži to drtivá většina z nás nikdy nezažije.
Stali jsme se městem je nicméně jeden z nástrojů možného porozumění, ničím nepřikrášlené okýnko do duše New Yorku. Jo a taky velký dobrý.

2 20.01.2022

Už je to celkem doba, co jsem dočetla druhý díl Kola času a s přibližujícím se datem premiérového dílu seriálové adaptace, nervozita stoupá. Zvládnou to zpracovat dobře? Zůstanou věrní tomu, co je podstatné, ale zároveň – dokážou to dostatečně přizpůsobit jinému médiu? (spoiler: jakoby... ani ne no)
Moje sny o tom, že zhltnu celou sérii, než se rozběhne seriál, zhatil letošní rok, kdy o každou přečtenou knihu musím fakt hodně bojovat. U Kola času to ale stojí za to. Kde se mi první díl sice velmi líbil, ale ještě to nebylo takové to „wowza, absolutně ultra bezchybná věc“, druhý díl se k mé představě ideálního vstupu do 10+ dílné epické série hodně blíží. Od prvních náznaků komplexity, jakou nabídne magický systém, přes náhledy do politiky až po (a já se budu opakovat, ale u Kola času to asi ani jinak nejde) do detailů vykreslené odlišné kultury.
Robert Jordan prostě umí a Perrin, do kterého jsem se v Oku světa zamilovala při první zmínce, mě i v druhém díle baví neskutečně. Stejně tak jsem nadšená z ženských hrdinek, před kterými jsem byla varována, že mě možná budou tak trochu štvát. (Neštvou! Vůbec!).
Jediný zádrhel tak pro mě představuje Rand, což je u hlavního protagonisty na jednu stranu nežádoucí, na druhou stranu pak člověka o to víc baví sledovat, jak s ním některé postavy zvládnou krásně manipulovat a ani ho to nemrzí.

2 13.01.2022

Kniha mi byla poskytnuta jako recenzní výtisk od společnosti AlbatrosMedia.

Studie jedu byla taková příjemná oddechovka, kterou člověk přečte za odpoledne. Jsem si docela dost jistá, že za týden už nebudu vědět, o čem to vlastně bylo, ale samotný proces čtení byl veskrze příjemný.

Mezi největší klady řadím hlavní hrdinku, která vykazovala dobrou rovnováhu mezi svými schopnostmi a silnými stránkami na jedné straně a neřestmi a slabinami na straně druhé. Nečekejte všemi dary obdarovanou hustou a krutopřísnou drsoňku dle vzoru Aelin, ale to je u mě jenom plus. Sledovat Jelenu, jak se vypořádává se svou traumatickou minulostí bylo zajímavé, i když si myslím, že se téma jejího traumatu dalo uchopit trošku líp. Pořád mi ale připadala jako YA protagonistka solidní.

Co mě naopak nepotěšilo, byla prezentace vojenské diktatury, jako že je to celkem cajk politický režim. Takový můj evergreen mezi stížnostmi je romatický vztah, ve kterém mi jednoduše chyběla chemie. Jako přátelé by byli skvělí, ale tady se zase romantika objevuje zničeho nic, na sílu a proklamace lásky až za hrob po pár měsících známosti a sotva dni "vztahu" mě taky úplně netankuje.

Vzhledem k tomu, že ani svět mě nějak extra nezaujal, respektive mi jeho jednotlivé části přišly nekonzistentní, rozhodla jsem se v sérii nepokračovat. Zůstává mi to zařazeno v hlavě v bedničce "neurazí - nenadchne"

2 12.09.2020

Další solidní vstup do série, skoro jsem byla v pokušení konečně některou z Dresden files ohodnotit 4/5. Největší plus za mě představoval Nicodemus, nemám pochyb, že se bude objevovat i v dalších dílech - a to je boží. Konec se mi zdál trochu plochý, ale čtení jsem si pořád užila a to je důležitý.

2 10.06.2020

„Věž je asfaltový močál. Jakmile do ní strčíš palec, nadobro tě pohltí. Nikdo odsud neodejde. Nikdo se nevrátí domů.“
Cesta si mě nezískala hned na první stránce, rozhodně ne v první kapitole a řekla bych, že pořádně ani ne v první části. Bylo to pomalý stoupání sympatií, za který může v první řadě Senlin jako hlavní hrdina, hutný sloh plný zvláštních ale ne nemístně znějících popisů a Babylonská věž jako to nejpříšernější skvělý místo, který si člověk umí představit.
Senlin, učitel a ředitel vesnické školy, který jede se ženou na líbánky do Věže, kde ji [ženu nikoli věž] promptně ztratí a zbytek knihy hledá, je totiž já. Nebo vy, vaši kamarádi a členové rodiny, kdyby se ocitli v jakékoli knižní fantasy zápletce. Je nemotorný, naivní, věří lidem na první dobrou, trvá mu až bolestivě dlouho, než se poučí a stejně pak zjistíte, že vlastně sklouzává ke stejným vzorcům chování. Je to jednoduše obyčejný řadový člověk ztracený ve velkém světě, který se prezentuje jako výspa kultury, civilizace a romantiky, ale ve skutečnosti je plná, abych citovala: „tyranie, krveprolití a srdcebolu.“
A proto se mi to líbilo, protože Cestu můžete číst jako prostě a jednoduše cestu Senlina za svou ženou, ale taky se můžete donekonečna ztrácet v parou zaplněných zákoutích Věže plných hrdlořezů, podvodníků a falešných přátel. Tajemství v tajemstvích, významy skryté v jiných významech. Prostě paráda.

1 31.01.2022

dybych letos sestavovala seznam největších překvapení roku, Vzpomínka zvaná říše od Arkady Martineové by byla v předních příčkách.
Nejsem úplně zvyklá nepokrytě chválit, ale tady vážně nevím, co vyzvednout dřív. To, jak autorka vybudovala jednotlivé kultury, se kterými se v knize potkáváme, jak vytvořila síť politických machinací a do jejich středu posadila přesně tu protagonistku, kterou kniha potřebovala – s kopou teoretických znalostí, které ale pořád můžou uniknout lehké nuance cizího jazyka i společenských zvyklostí, s páteří a dostatkem sebevědomí, ale taky schopnou sebereflexe.
A ten překlad!
Vratislav Kadlec odvedl v tomhle ohledu naprosto neskutečnou práci, kultura Říše, ve které se drtivá většina Vzpomínky odehrává, je totiž z velké části tvořená jazykem a poezií, ve které se může skrývat výzva k bojkotu probíhající války stejně jako žádost o vysvobození z vězení. Čtenář se tak potká i s kapitolou situovanou do básnického recitálu, kde protagonistka na prostoru několika stran polemizuje nad významem jednoho z přednášených děl, uvažuje, jaký dopad na možné interpretace má výklad téže slova jako „svět, Říše nebo Město“ a… no, je to radost číst, ale taky to musel být oříšek překládat.
(Tuhle část, kapitolu sedmou, mám mimochodem označenou jako „tady jsem se zamilovala“ a víc snad netřeba vysvětlovat.)
Vzpomínka je neuvěřitelně chytrá kniha, autorka představuje otázky vlivu dominantní kultury na všechny ty, které se nachází v jejím okolí, ty, které pozře, vezme si z nich, co potřebuje a zbytek nechá zmizet. To všechno prostřednictvím inteligentní protagonistky, která většinu operuje s vědomím, že stačí jediná chyba, a i její domovinu tahle donekonečna se rozpínající Říše pozře, a pro svou lásku k říšské kultuře se nejednou ptá, jestli by to vážně bylo tak strašné. To člověka snad nemůže nebavit.
Respektive může: pokud nemáte chuť číst převážně o politikaření a to o politikaření oblečeném jako jazykové hříčky, zprávy skryté v básních a propaganda, tohle není kniha pro vás. Mně to sedlo perfektně.

1 13.01.2022