brokor komentáře u knih

Hoši hoši, vy co jste knihu odložili po pár stránkách kvůli tomu, že z toho dědek dělá pornografii (nad kterou se nejspíš ukájel když to psal), to jste ještě nedošli na stranu 170 :-D

málokdo si s dějinami užil tolik jako Fučík. Nejdříve vyzdvihovaný, po revoluci naopak těžce vysmívaný. Je k tomu důvod? Jakkoliv pohrdám komunisty, tak si myslím, že by vysmívaný být neměl. Dnes už tak nějak víme, že ten obraz hrdiny je pokřivený. Nejde o to, že když mohl, tak nestřílel. To, že pak mluvil, z něj podle mě nedělá vyloženého antihrdinu. Takových byly stovky, kteří se sesypali. Reportáž je pořád výpovědí člověka, který věděl, že půjde na popravu. A je to výpověď člověka, který rozhodně uměl psát, má to tak kvalitní formu i obsah a tím je ta výpověď doby cenná a jedinečná. Když pro nic jiného, tak pro tohle si Fučík nezaslouží výsměch nebo opovržení. A že z toho komunisti udělali co z toho udělali, s tím on už udělat nemohl nic. Kdyby nebyl komunista, měli bychom tu národního hrdinu dodnes. Byl komunista, takže jsme tu měli národního hrdinu před časem a dnes už ne. Hmm zvláštní. Pořád je to ale kvalitně napsaná výpověď člověka odsouzeného k smrti. A to z té výpovědi dělá výpověď jedinečnou. Tak to je

3 21.05.2024

Útlá knížka, která mi dodnes vyvolává lehký úsměv na tváři. Díky ní jsem se totiž nebál u maturity! Mariáš hraju od doby, kdy udržim karty v ruce, tuto knihu přede mě položil už dávno můj otec se slovy, že patří do výbavy každého správného mariášníka. A zatímco na základce jsme vášnivě hráli šachy, na gymplu jsem s jinou partičkou hráli mariáš, o přestávkách k velké nelibosti naší třídní profesorky. A protože ona měla kabinet, do kterého se procházelo skrze naší třídu, nejednou na nás vybafla, že se máme o přestávce radši učit (a párkrát nám ta dobrá žena i sebrala karty). Jaké bylo překvapení když jsem si u maturity vytáhl otázku, jejíž součástí byl i Karel Poláček a zatímco moje sebevědomí narostlo, tahle naše třídní profesorka češtiny se nechytala, ona přečetla snad celou národní knihovnu ale tuhle perlu vůbec neznala. Přirozeně jsem se na tomhle otáčel seč mi síly stačily a dosáhl tak morálního vítězství protože přeci jenom se mi ten mariáš v životě hodil. Samotný příběh knihy je jednoduchý až naivní, jako mariášníka mě samozřejmě zaujal popis sehrávek v knize popsaných. Poláček tyhle hry musel zažít a zapamatovat si jejich průběh, že by si vymyslel celou sehrávku, tomu nevěřím, tohle musel znát z praxe. Na mariáši mě mrzí jen jedna věc – když se mi narodila dcera, táta se strašně těšil, že po dědově smrti konečně máme zase čtvrtého do party a hned jak to půjde, tak ji začneme učit. Jenže za půl roku náhle odešel i on, tohohle takového malého snu se tedy nedočkal. Za další rok se mi narodil syn, takže jsme zase 4, momentálně ve stavu čekání až pišišvoři vyrostou. A jestli se nepletu, podobný koloběh života popisuje i pan Karel Poláček ve svých Hráčích. Karty jsou věčné, přátelé, stejně jako myšlenky v knihách

2 21.05.2024

(SPOILER) knihu jsem dostal, téma mě velmi zajímá, snažím se být objektivní a proto nemám předsudky vůči alternativnímu pohledu na věc, zároveň si nemyslím, že chyba byla jen čistě u Němců, ALE. Autor mě tady odradil hned ze začátku když ve svém SUBJEKTIVNÍM hodnocení a náhledu na každé stránce nadává na Beneše tím nejhorším způsobem. Některé věci nejsou pravda, někdy si i odporuje, proto jsem knížku po pár stránkách bral s rezervou, ale poté co na straně 141 napsal, že Beneš byl spolu se Stalinem jediní kdo si na Německu vzali územní kořist (v našem případě "anexí Sudet"), jsem ho už vyloženě přestal brát vážně. Těch korekcí hranic jen na Německu bylo mnohem víc a jeho snaha dát Beneše na úroveň Stalina ukazuje zaslepenost a nenávist. Snad nejde nevidět ten rozdíl, že Rusáci jen jak je jejich zvykem pouze kradli území, kdežto my jsme si jen brali co bylo před válkou naše. Stejně tak si Francouzi vzali zpět Alsasko, Polsko (do druhé světové války svobodné město pod správou Polska) Gdaňsk a Jugoslávie Slovinsko, které bylo během války rozděleno mezi Německo (např. Maribor byl anektován Německem), Maďarsko a Itálii, dále bylo obnoveno Rakousko. Já chápu, že autor to vztáhnul pouze na Německo (i tak fakticky nemá pravdu), ale když to vztáhnu na satelity Německa, tak říká autorovi něco termín Velká Albánie? Ví třeba, že Jugoslávii po válce připadla část Itálie - Istrie, Zadar, Rijeka? Itálie musela odstoupit malé části území Francii nebo Řecku, atd. atd. zkrátka těch korekcí hranic po 2. světové válce bylo v Evropě hodně a dávat do rovnítka Stalina a Beneše je chucpe.
A ještě jedna poznámka: Na straně 101 píše o tom, že mu zaměstnankyně z Veltrus říkala, že v Kralupech měla být hned vedle tratě restaurace v duté soše slona. Já jsem kralupák a tohle jsem nikdy neslyšel. Ptal jsem se pamětníků, kteří tu žijí desítky let a ze dvou zdrojů mám informaci, že to nebylo v Kralupech, ale v Sedlci, což je asi o 20 km dál (dokonce existuje odkaz https://historiesuchdola.cz/restaurace-u-slona/). Jenže tohle je právě ono, je to sice detail, ale taky ukázka jak dokážou být takové vzpomínky zrádné a po letech zkreslené. A proto tahle kniha pro mě nemá tu výpovědní hodnotu, kterou jsem očekával a osobně si myslím, že se autor reálných důvodů problémů, natož příčin problémů soužití Čechů s Němci ani nedotkl. Beru to spíše jako vzpomínky na dětství a mládí, přičemž zajímavé mi přijde vyprávění o poválečném životě autora a jeho blízkých.

2 10.04.2024