bylonebylo komentáře u knih

Nečekejte tady nic nového, protože tahle recenze se zařadí mezi nespočet jiných, stejně pozitivních. Prokletý rok je totiž úžasná kniha, která rozhodně stojí za přečtení, a já se ještě nesetkala s nikým, kdo by s tímto tvrzením nesouhlasil. Na takovýto příběh narazíte jen zřídka. Je pravda, že se tato kniha v jistých ohledech podobá Příběhu služebnice - v obou případech tu máme společnost, která diskriminuje své občany na základě pohlaví. Tam však společná podobnost končí, přece jenom jsou oba dva příběhy vyprávěny z perspektivy ženy jiného věku s odlišným pohledem na situaci. U Příběhu služebnice jde o diskriminaci žen prostřednictvím toho, že musí sloužit ostatním, u Prokletého roku se zápletka opírá o jiný nástroj, jakým "upravovat" dívky do podoby, která patriarchální společnosti vyhovuje. Jakmile totiž dívky dovrší šestnácti let, jsou poslány na rok do tábora uprostřed divočiny, kde se mají zbavit své nebezpečné magie.

Nesouhlasím tedy se vším tím přirovnávacím hypem, který okolo Prokletého roku a mnoha jiných knížek vznikl. V jednom se však já a ten hype shodneme: obě dvě knihy stojí za vás čas.

Můžeme začít třeba hlavní hrdinkou Tierney. Ta mi byla sympatická od prvních stran. Je to sice ten typ holky, která má trochu klučičí způsoby a ostatních dívek se straní, což většinou nedopadne dobře, protože z nich autorky udělají "badass" nány, Kim Ligget to však zvládla bravurně. Tierney není dokonalá, má svoje chyby a navíc se postupem knihy vyvine neuvěřitelným způsobem, že se nestačíte divit, jak se autorce podařilo vylíčit všechny Tierneyiny myšlenky a emoce tak autenticky.

Zápletka byla taky úžasná. Odsýpalo to neuvěřitelným způsobem, všechno na sebe navazovalo a budu se vám obdivovat, pokud se vám podaří sebrat dostatek sebekontroly a od této knihy se odtrhnout. Zajímavým způsobem se tu navíc prolínaly žánry. Chvilku to byla nefalšovaná dystopie, na chvíli jste měli dojem, že to zabředává do fantasy a najednou z toho byl mrazivý thriller.

Pochválit musím i romantickou linku, což vás asi překvapí. Normálně si tu totiž na romantiku spíše stěžuji, protože už mě nebaví ta neustálá klišé, od kterých se autoři nedokáží oprostit. Tady byste sice našli jistou podobnost s ostatními YA knihami, avšak tady má láska význam nejen pro zápletku, ale i pro samotnou myšlenku knihy, s čímž jsem se zatím nikde nesetkala a před autorkou smekám všechny svoje barety.

3 10.02.2020

Já a renegátská trilogie jsme si zprvu moc nerozuměly. K prvnímu dílu jsem měla extrémně vysoká očekávání a byla jsem pak hrozně zklamaná. Napodruhé to bylo trochu lepší, bavilo mě to a bylo to hrozně čtivé, ale na zadek mě to naposadilo. Druhý díl byl oukej. Víc si z něho nepamatuju (najít to v archivu?). Když se pak v @humbook blogerech vypsal konkurz na pdf reading copy Supernovy, stejně jsem ani nemohla odolat, ačkoli vím, že si ji stejně pořídím.
Hned na začátku musím uznat, že Supernova byla ze všech dílů nejlepší a absolutně tím tedy ospravedlnila prodloužení této série, která původně měla být jenom dualogie. Stejně jako ostatní díly to bylo čtivé, ale narozdíl od nich se to konečně nořilo do morálních dilematů, které se úplně nabízí. Úvahy postav, jestli vlastně Renegátům věří, mi přišlo mnohem zajímavější než v podstatě cokoli, co se v té sérii předtím odehrálo. Jen jsem nemohla přestat přemýšlet nad tím, že se nutně potřebuji přemístit do toho světa, abych viděla, jaká jsou fakta (třeba jak a jestli vůbec Renegáti chrání obyčejné), protože jsem si bez nich nedokázala udělat názor na to, jestli fandím Renegátům nebo Anarchistům. (Spoiler, nakonec jsem nefandila nikomu).
Rozdíly mezi postavami a jejich příslušnost k dané straně barikády se koncem začaly smývat a já měla oblíbence i neoblíbence jak mezi Renegáty, tak mezi Anarchisty. Často se mé sympatie rychle přelévaly, jak tomu například bylo u Danny, u níž to bylo o to zvláštnější, že jsem na ni dělala cosplay. Na jednu stranu jsem ji měla ráda a dosahovala jsem si podvědomě sebe na její místo, ale na druhou stranu mi připadala přespříliš správňácká (nejvíce se nabízí výraz self-righteous) a taková nafoukaná, jednoduše celkově nesympatická.
Vzhledem k tomu, že postav je tam jako (a více než) na orloji, nebudu se zabývat každou, ačkoli jsem toho schopna (mám nutkání psát o tom, jak se mělo Narcise dostat více prostoru), budu se věnovat hlavně našim hlavním hrdinům.
Z dvojice Nova - Adrian mě tedy vždycky bavila více Nova, protože její postava měla mnohem větší rozměr.
Je také u ní vidět nějaký charakterový posun, zatímco Adrian je celou dobu stejný neškodný dobrák. Jejich romantická linka? To je ale něco jiného. Renegáti (jako kniha, to si autoři nemohou vymyslet lepší názvy, aby v tom nebyl zmatek?) jsou pověstní svojí slowburn romancí. Na polibek tu budete čekat věky, ale autorka vás nezklame a rozhodně si nebudete říkat: na tohle jsem celou dobu čekala? Já jsem této dvojici nakonec naprosto propadla a o to více mě dostal konec.
Nejsem si jistá, jestli jsem s tím velkým finálem spokojená. Úplný konec a epilog byl famózní, ale měla jsem menší problém s finální bitvou, která podle mého udělala jasnou čáru mezi dobrem a zlém, čemuž se jinak autorka celé tři knihy úspěšně vyhýbala.
Pořád nejsem s to prohlásit Renegáty za masterpiece, ale teď aspoň vím, po čem s jistotou sáhnout, když si chci přečíst něco příjemného, co mi bude rychle mizet pod rukama.
*Knihu jsem dostala jako elektronickou reading copy díky facebookové skupině Humbook blogeři*

22.05.2020