Disk komentáře u knih
Formálně netypický životopis jednoho z nejvýznamnějších novodobých světců Dona Boska, o to však poutavější. Kniha Teresia Boska se čte jedním dechem a fascinuje nejen životem zakladatele salesiánské kongregace, ale i perfektním zasazením do dějinného kontextu. Knižní Don Bosco tak nežije ve vzduchoprázdnu a ve vlastním světě, ale dokázal reagovat na problémy své doby. Svůj život naplnil až do konce svých dnů a své následovníky nepřestává inspirovat. Jen je škoda, že česká verze knihy (vydání z roku 2014) obsahuje velké množství školáckých sazečských chyb, dost to ubírá na poutavosti, ale dramatický život Dona Bosca naštěstí tuto skutečnost přebíjí.
P. Vincenta Zapletala zná dnes mimo církevní veřejnost málokdo. Jde o jednu z nejvýznačnějších osobností katolické exegeze, která do zcela neprávem upadla do zapomnění. Historik Tomáš Petráček podobně jako ve svém předchozím životopisu Zapletalova kolegy M.-J. Lagrange čtenářům přibližuje Zapletalův pohnutý osud plný bojů a zvratů, ale též také úspěchů i v nekatolických vědeckých kruzích. Je to kniha nesmírně čtivá a pro mnohé věřící jistě i inspirativní. Protože moderní doba by neměla být strašákem, ale výzvou k objevování nových věcí. Spoléhat se na stará a dávno zpozdilá dogmata je znakem pohodlnosti a pak to vede k takovým hrůzám, jako byla udavačská organizace Sapiniéra, o které progresivní exegeté věděli své.
Marie-Joseph Lagrange patřil mezi nejvýznamnější katolické učence na přelomu 19. a 20. století, přičemž v českém prostředí jde o osobnost prakticky neznámou. Neprávem. Bez Marie-Josepha Lagrange by se katolická exegeze vyvíjela jinak, možná ještě s větším zpožděním než biblistika protestantská nebo světská. Lagrange proslul především jako zastánce a obhájce tzv. historickokritické metody způsobu čtení a studia Písma svatého, kdy je nutné mít neustále na zřeteli dobové podmínky vzniku jednotlivých knih a jejich postupný vývoj ke konečnému znění. Tento progresivní a revoluční způsob chápání Bible narazil brzy na odpor konzervativního kléru v čele s papežem Piem X. Jak tzv. antimodernistická krize ovlivnila život zakladatele Jeruzalémské biblické školy, o tom pojednává tento stručný Lagrangův životopis z pera katolického historika Tomáše Petráčka, který už v jedné ze svých raných prací ukazuje nepochybný talent psát výstižně o jednom z nejsložitějších období katolické církve. Studie je doplněna Petráčkovým překladem několika úryvků z bohatého Lagrangova díla a čtenář si tak navzdory malému rozsahu publikace může odnést bohatý čtenářský zážitek.
Kniha napínavější než kdejaký thriller. Čtení plné bolesti, strachu a nespravedlnosti. Silné a emotivní příběhy lidí, kteří pro katolickou biblistiku udělali mnohé a neváhali pro to obětovat vše. Historik Tomáš Petráček na základě prostudování stovek dobových dokumentů přesvědčivě ukazuje stav katolické církve před více než 120 lety. Historickokritická metoda zkoumání a studia Písma svatého je dnes naprosto běžná, posiluje víru v Boha mnohem více než než jen vyžadování slepé poslušnosti. Ovšem v inkriminované době se o tuto metodu a svobodné studium Písma musel svést velmi těžký zápas. Lidé jako Marie-Joseph Lagrange, Vincent Zapletal nebo Alfred Loisy neváhali pro to udělat vše, včetně oběti vlastní církevní kariéry. Reakcí byl většinou hon na čarodějnice a existenční postihy včetně nejrůznějších zákazů. Je zjevné, na které straně stojí autor knihy, přesto se nenechává strhnout lacinými emocemi a stejně věcně dokumentuje o odpůrcích historickokritické metody včetně používání jejich nekalých praktik, za které by se nestyděli žádné totalitní režimy. Petráčkova kniha je nejen pro českou katolickou církev nesmírně potřebná a její poselství je jasné. Neuzavírat se do sebe a přijímat novou dobu a vývoj společnosti nikoli jako hrozbu, ale jako výzvu, a nebát se nových pohledů na Písmo.
Kniha rozhlasových rozhovorů Pavla Hoška V dobrých rukou byla pro mě neuvěřitelně silným zážitkem. Dlouho se mi nestalo, abych četl takhle silně upřímné výklady. Pavla Hoška jsem v průběhu čtení hodně oblíbil. Smekám před jeho hlubokými znalostmi a hlavně před jeho upřímnými zpověďmi a též odvahou být zdravě sebekritický i uvnitř církve. Též potěší citace z esejů C. S. Lewise, autora slavných Letopisů Narnie.
"Myslím, že ani současní křesťané by se neměli chovat, jako by měli Boží pravdu v kapse. My křesťané někdy budíme dojem, jako by stačilo Boží pravdu jen vytisknout na letáčky a roznést do poštovních schránek."
Přijít ve 22 letech s tímto silným debutem a rozbouřit poklidnou francouzskou společnost... klobouk dolů. Bez kompromisů napsané dílo popisující chudobu, kterou mnozí politici odmítají brát na vědomí a pak se diví, že jsou do národních parlamentů voleny extrémistické strany. Prostředí plné rasismu, toxické maskulinity a homofobie, kde jinakost nemá nejmenší šanci. Přihlásit se k vlastní identitě je prakticky nemožné, pokud člověk nechce být terčem posměchu a šikany. Není divu, že se Eddy zoufale snaží přizpůsobit dané realitě a nejen popírat sám sebe, ale provozovat aktivity, které mu jsou bytostně cizí a odporné. Trpělivost má však své meze.
Édouard Louis se rozhodl své dětství a dospívání popsat bez příkras a se vší drsností. Některé momenty budou na neznalého čtenáře působit šokujícím a samoúčelným dojmem, ale drsné momenty naopak jenom umocňují dojem ze silné knihy, která si zaslouží vaši plnou pozornost.
P.S.: Autor tohoto komentáře je sám homosexuál; proto Eddyho zoufalství chápe více než dobře, byť v podobných poměrech nikdy nevyrůstal.
Nádhernou novelu Romaina Rollanda Petr a Lucie jsem přečetl doslova jedním dechem. Věkově mi ti dva byli samozřejmě už vzdálení, ale lidsky mi byli neskutečně blízcí, především mladičký Petr. Jak mi jeho křehkost a jemnost byla blízká... Úžasné.
František Josef I. patří k našim nejvýznamnějším panovníkům a rakouská tvůrčí a manželská dvojice Michaela a Karl Vocelkovi mu k loňskému výročí sto let od jeho smrti věnovala naprostou skvělou monografii. Bez sentimentu a nucené skandalizace. Můžeme knize sice vytknout, že v ní chybí podrobněji vykreslený monarchův složitý vztah k Čechům, ale zase to tolik nevadí, jelikož pohled na Františka Josefa z nečeského úhlu je velmi osvěžující a neobsahuje ublíženecké pasáže, jak Češi za vlády Františka Josefa I. údajně trpěli.
První dva díly (Měsíc a 15. století) jsou stále bezkonkurenční, ovšem poslední část Matěj Brouček na výstavě žel nepřekračuje hranice dobové satiry, která v 90. letech předminulého století musela být silně jízlivá, ovšem dnes to poněkud zestárlo. Navíc jsem se do závěru musel trochu nutit. Každopádně velký potlesk pro editora Michala Topora, který Výlety pana Broučka připravil pro vydání v České knižnici. Takhle nějak má vypadat kriticky ověřené a textově spolehlivé vydání.
Na začátku byla divadelní hra Fidlovačka, na kterou se postupem času zapomnělo. Nezapomnělo se na píseň Kde domov můj, která naopak doslova zlidověla, až se nakonec stala československou a poté českou hymnou. František Kožík zbeletrizoval její příběh a dramatické osudy obou jejích autorů, tedy Františka Škroupa a Josefa Kajetána Tyla. Nebýt v závěru zmínky o oblíbenosti Internacionály a Písni práce (kniha vyšla poprvé a naposledy v roce 1986), tak je Kožíkův román (psaný spíše pro dospívající mládež) perfektní. I přesto lze četbu Písně nejdražší jenom s čistým svědomím doporučit. Pokud rádi zpíváme českou hymnu na sportovištích, měli bychom znát její příběh.
Nádherná věc a čtenářsky velmi náročná. Plno pasáží jest tam velmi nezapomenutelných, třeba hořící Magdeburk. A Andělka jest čistá duše. Silná kniha. Určitě si ovšem sežeňte nejnovější vydání vyšlé u brněnského Hostu. Kromě dokonale zrevidovaného textu bez jakýchkoli textových chyb, kterými překypovala předchozí vydání, tu najdete vyčerpávající slovníček a vysvětlivky. K tomu výborný komentář o textovém vývoji Durychova románu. Díky tomu jsem si tento úchvatný historický román mohl přečíst v kvalitě, kterou předcházející vydání postrádala.
Je to výbor fantastických (potažmo kultovních) básní Lawrence Ferlinghettiho, jehož poetika ovlivnila tvorbu celé beat generation. V nádherných překladech Jana Zábrany, který knihu doprovodil obsáhlou studií a také vlastními vzpomínkami, k tomu obrazový doprovod Roye Lichtensteina. Ryzí vzácnost, není divu, že se tato kniha tak špatně shání. Navíc je až zázrak, že něco tak fantastického vyšlo vůbec v normalizačních 80. letech. Pro Zábranu šlo bohužel o jeho poslední projekt, v roce vydání této knihy (1984) náhle zemřel.
Přečíst takhle v zátahu pět knih bylo chvílemi vyčerpávající, ale rozhodně nelituji. Naprosto výjimečná literární věc. Vladimír Neff byl dokonalým pozorovatelem, glosátorem a hlavně ironikem. Jeho psychologické ztvárnění jednotlivých postav je fantastické. Motivace jejich jednání dávala perfektní smysl, i když ne vždy jsem se s nimi jako čtenář ztotožnil. Navíc k tomu ony geniální ilustrace Cyrila Boudy, jež byly pro ty knihy maximálním obohacením.
Tentokrát se ke slovu dostává druhá generace, která se svým otcům a matkám nijak nevyvedla. Musím uznat, že ani zde nejde o žádnou nastavovanou kaši, Vladimír Neff naopak přichází s novými a parádně vyprofilovanými postavami.
Tohle se četlo jedním dechem od začátku do konce. Už od začátku je jasné, že jde o rodovou ságu jako hrom. Nedobylové, Bornové, Pecoldové, jejich mistrovská psychologická drobnokresba, velká akce (bitka s buršáky v Malé Chuchli je docela velká řezničina), boj za lepší život a lidská práva, zbožná lež zvaná Rukopisy, udavačství, legendární První máj 1890... je tam toho požehnaně. A navíc mám vydání celé pentalogie s geniálním malovaným doprovodem Mistra Cyrila Boudy.
Takovou knížku jsem toužil číst strašně dlouho a nakonec jsem se dočkal. Probuzení Simona Spiera je něco fantastického. Skutečně mimořádný čtenářský zážitek. Entertainment Weekly k tomu trefně napsal: "Dospělé čtenáře, kteří si knihu přečtou, pravděpodobně napadne, že by jim tahle kniha přišla docela vhod v jejich teenagerském věku. Ale opravdu - nemohlo být něco podobného napsáno už dřív...?" Čtení Simona Spiera je natolik sugestivní záležitost, že jsem se od knihy nemohl odtrhnout a celou ji přečetl během pár dnů. A už se mimochodem chystá filmová verze (premiéra příští rok), tak doufám, že to filmoví tvůrci nepodělají.
Tak cynického kariéristu aby čtenář pohledal. Ale aspoň vím, že číst klasiku má smysl, zvláště, je-li ona klasika nadčasová (první francouzské vydání vyšlo v roce 1885 a Maupassantovi v tom roce bylo 35 let). V postavě Georgese Duroye se může najít každý kariérista jdoucí nemilosrdně za svým cílem i šovinista, pro kterého jsou ženy pouhým kusem hadru. Otázkou zůstává, jestli by různí misogynní pitomci Georgesi Duroyovi fandili či ho odsuzovali.