drakamena komentáře u knih
(SPOILER) "Šíleně bohatí Asiati" po vietnamsku střihnutí příručkou "Jak randit s autistou" a to včetně "otázek k diskusi" na konci, nedělám si srandu. Jako bych četla nějakou učebnici a teď se po mně chtělo, abych složila zkoušku v debatním kroužku.
Můj problém byl, že jsem nemohla vystát Esme. Lhala, až se jí od pusy prášilo. Den potom, co se dočasně nastěhovala ke Khaiovi, mu začala přerovnávat celý dům, brala si věci bez dovolení, lezla mu do skříní, demolovala zahradu... Nejsem autista, ale za tohle bych s ní osobně vyrazila dveře. A pak si Khaie nemohla vzít, dokud jí neřekne "miluji tě" - všechno, co pro ni doposud udělal, jako by nehrálo vůbec žádnou roli - ale nevadilo jí vzít si jeho bratra kvůli Zelené kartě. Z jejího pokrytectví se mi dělalo šoufl.
Je prostě vidět, že liberálně progresivní literatura není pro mě.
Končím. Snesla jsem Elenu jako královnu místní školy, milovanou a žádanou naprosto všemi, jako úžasnou upírku, jako super ducha... ale jako čistou(TM) andělskou bytost, a to včetně levitace a křídel? Ne. Dost. Další level-up už opravdu nezvládnu. A samozřejmě chudáček galantní Stefan, oběť zlého, zlého Damona. Ne. Prostě ne.
Kdykoli se kniha soustředila na Bonnie, Meredith a Matta, byla skvělá. Jakmile se pozornost zaměřila na Stefana a Elenu, šlo to do kytek. Neumím si to vysvětlit, ale ti dva jsou tak nudní. Elena je místní Mary Sue a Stefan má v hlavě jenom ji, jinak duto a prázdno. Škoda.
Pohodová kniha s detailním popisem putování skupiny cestovatelů po Baleárech a následně po okolí Oranu, občas i celkem humorná - hlavně špičkování Clovise Dardentora a jeho komorníka Patrice! Klasika, ale zase nic přímo úchvatného.
Pěkný příběh, ale taky hodně nostalgický, protože "panoši" Otovi už je čtyřicet a dávno už to není ten sukničkář jako dřív. Jeho pohled na svět se změnil, jeho přístup k životu, k Adalbertě... Je to pořád stejný Oto - ale taky ne. Jako by ztratil svoji dřívější jiskru. Z příběhu jsem tudíž měla hlavně smutný pocit konečnosti.
Bylo hezké opět se setkat se Světlanou. Možná je svéhlavá, ale pořád je mi sympatičtější než Oldřichova Ludmila. A líbilo se mi, když Oldřich zjistil, že to, jak kdysi využil Světlany pro své alibi, pro ni mělo dalekosáhlé důsledky, o kterých on vůbec nic netušil, protože se o to ani nezajímal, že přišla o dobrou pověst a musela se odstěhovat z Prahy. Mám Oldřicha ráda, ale myslím si, že mu prospělo zjistit, že jeho konání může mít nečekaný dopad na ostatní.
Myslím, že kromě detektiva konstábla Gunna a mladého Fionnlagha nebyla v knize jediná pozitivní postava. Lháři a násilníci, kam se podíváš. Hlavní hrdina taky nebyl žádné lumen, hlavně flashbacky mi jeho postavu dokonale znechutily, protože býval parchant prvního stupně, což neomlouvaly ani jeho prožitky. A když už je řeč o flashbacích, byly příliš dlouhé a bylo jich příliš mnoho. Samotné vyšetřování vraždy tak zabralo asi dvě kapitoly. Zbytek je ve své podstatě psychologický román o chudině z ostrova ze 60./70. let 20. století. Atmosféra však byla vykreslena skvěle.
Nebylo to špatné, ale pro mě to nebude. Druh humoru v tomto příběhu mi moc nesedí. To už není komedie ale spíše parodie. Někdy je míň přece jenom víc...
Krásná knížka, zároveň ale velice smutná a plná nostalgie, lítosti a nekonečných "co kdyby" a "jen kdyby". Zpočátku mi chvíli trvalo, než jsem si zvykla na autorčin styl, pak jsem ho ale vzhledem k obsahu dokázala ocenit. Bohužel se kniha také hemží překlepy, které právě kvůli zvláštnosti stylu působí dost rušivě. Škoda. Dílo si zasloužilo lepší redakci.
Celkem zajímavý svět. A také celkem zajímavý příběh. Nemůžu ale tvrdit, že by mě uchvátil. Takový průměr. Vlastním ještě jeden díl, po jeho přečtení se rozhodnu, jestli budu v této sérii pokračovat.
Tato kniha se mi nelíbila až tolik jako ty předchozí. Začátek a konec, které se odehrávaly v Praze, byly skvělé, jenže střed ve Vídni se dost táhl, chyběly tam ty nejzábavnější postavy - kupříkladu Manda Tandléřka, se kterou jsme se setkali aspoň na konci! - a navíc problémy, které svojí hloupostí, leností a opilectvím způsobovali magistr Šebek a Vohnout mi časem začaly vadit, nepřipadaly mi humorné. Chápu, že ti dva nikdy nebyli nejostřejší tužky v penále, ale tady už se mi to zdálo přes čáru. Škoda.
Zpočátku jsem si nebyla jistá, jestli se mi tato kniha bude líbit nebo ne, protože první půlka je psána z pohledu Oldřichovy ženy Ludmily a tu já moc nemusím - na šlechtičnu tehdejší doby je asi velmi milá a laskavá, přesto mi přijde dost namyšlená a na svoji vzdělanost reaguje často dost zbrkle a hloupě ve své snaze dokázat Oldřichovi, jaká je skvělá vyšetřovatelka. Jakmile se ale příběh přehoupl do druhé poloviny a nastoupil Oldřich se svojí skvadrou, dostala kniha šťávu. Přesto nebyla až tak dobrá jako ty předchozí, takže spíše 3.5 hvězdičky než rovné 4.
Tak tohle bylo naivní až hloupé. Že by policista bez ohledu na stav své nemoci - pokud by se ovšem nejednalo o nemoc mysli - s sebou na policejní zátah vzal kromě zásahovky i obstarožní baronku, že by policisté umožnili náctileté školačce přístup nejen na policejní stanici, nýbrž rovnou k výslechové místnosti, je vskutku z říše fantazie. Tak tohle opravdu ne.
Velmi zajímavá knížka o základních tezích tibetské větve buddhismu. Některé myšlenky, hlavně ty o smrti a o pomíjivosti věcí, na mě udělaly hluboký dojem. Přesto si nejsem jistá, jestli by tato odnož buddhismu byla pro mě. Velmi se zde totiž zdůrazňuje spolupráce žáka a učitele, který ho vede. Já ale dávám přednost vlastní práci na sobě sama. Spoléhání na někoho jiného - ať už Boha nebo učitele - jde proti samotné mojí podstatě.
Velhartické pastorále: 3* Zatím se mi vždy zapojení Rozárky do vyšetřování líbilo, v této knize jsem ji ale nemohla vystát. Chovala se jako hormony poblázněná čůza. A i Petr měl v tomto případě průvan mezi ušima. Kvůli osudu, který potkal ritmistra Silvestra v důsledku Rozářčina hloupého, zkratkovitého jednání, mi její postava možná navždy ztrpkla. Jako žena nesnáším ženské hrdinky, které se chovají takovým způsobem.
Vražda v lázních: 5* Tak tato povídka mi po té předchozí spravila chuť. Hlavně proto, že v ní Rozárka ani Petr nevystupovali. Kateřina Dolanská je však víc než vynahradila. Byla to vskutku detektivka ve stylu Agathy Christie, a to včetně způsobu konečného odhalení pachatele.
Tato kniha se mi nelíbila až tolik jako ty předchozí, a to kvůli Otově posedlosti Beatricí #2. Připadalo mi, že kvůli ní úplně ztratil hlavu a přestal rozumně uvažovat. Jinak se mi ovšem případ líbil, hlavně to, jak Oldřich nakonec převálcoval obviněné u královského soudu. To bylo skvělé. Navíc se objevila první zmínka o Závišovi z Falknštejna!
Poslední díl - a podle mého názoru nejlepší ze všech. Bulila jsem jako želva. Bylo to moc smutné a dojemné, ale taky krásné, city, které ke Kakeruovi všichni chovali a které si, bohužel, uvědomili až příliš pozdě, když už ho nemohli zachránit.
Tak tohle bylo opravdu povedené. Naho mě sice stále trochu zlobila - chápu, že představuje ideální japonskou hrdinku, ale na mě prostě byla až moc unylá - ale příběh to byl moc hezký. Líbilo se mi, že jsme se dozvěděli z Kakerova pohledu, co vedlo k jeho sebevraždě v původní časové linii.
A dokonce se mi tentokrát líbil i příběh Astronauta v barvě jara, který mě v předchozích dílech dost nudil.
(SPOILER) Když teď všichni ví, co se děje, je příběh takový nějaký zajímavější, snaha celé party zachránit Kakerua. Což není nijak snadné, protože zabránit, aby na někoho spadla cihla nebo zahynul při vykolejení vlaku je jedna věc, ale přesvědčit ho, aby nespáchal sebevraždu? To už je jiná. Tento díl byl velmi optimisticky laděný, ale vzhledem k tomu, že zbývají stále dva díly, tak to asi tak snadné nebude...
Tak tenhle díl byl moc dobrý. Líbilo se mi, že si jejich parta konečně otevřeně promluvila o tom, co se vlastně děje. Doufám, že se jim aspoň v téhle časové linii podaří Kakerua zachránit.