drakamena komentáře u knih
Knihu jsem dočetla jen z nostalgické náklonnosti k Arsénu Lupinovi. Nejzajímavější postavu, Miss Bakefieldovou, hned na začátku zavraždí a nebohý čtenář je následně osedlán Aurelií, slečinkou se zelenýma očima, nudnou žábou, která se nechá všemi vláčet sem a tam. V jednu chvíli jsem si dokonce řekla, že jestli ta unylá nudle ještě jednou omdlí, tak knížka letí z okna. Co na ní Lupin viděl, mi až do konce zůstalo záhadou.
Některé básně byly hezké, jiné ne, jen hrstka na mě udělala trvalejší dojem. Německo, Zimní pohádka, patrně nejslavnější Heineho báseň, se mi kupodivu líbila skoro nejmíň.
Spíše 3.5 než plné 4 hvězdičky, protože některé přírodopisné kapitoly byly jednoduše příliš dlouhé - viz kapitolka o kudlance nábožné a gekonovi. Nejraději jsem měla části o Gerryho rodině, ačkoli i tam mě trochu zarážel jejich přístup k matce, který se mi zdál trochu moc drzý a shovívavý. Nejlepší byla rozhodně předposlední kapitola, Zábava se zvířaty, a pak závěr té poslední. Kočovný cirkus, ha!
Moc se mi líbila Corinna a její vnuk, velitel žoldáků. Skvělé přírůstky k ansámblu. Líbí se mi, že většina postav v této manze jsou prostě obyčejní lidé, většina dokonce pozitivně naladěná, žádní darebáci, kteří by se pro sebe pochechtávali a nakrucovali si kníry. Prostě pohoda.
Z téhle série jsem naprosto nadšená a hltám každý nový díl, hned jak se objeví (v originále zatím šest dílů, sedmý má vyjít letos v prosinci). Protože s každou další knihou je příběh lepší a lepší. Je to "progression fantasy" ve své nejlepší podobě, protože Max si skutečně svůj vzestup zaslouží svojí inteligencí a fyzickou zdatností. Nemáte chuť s ním co chvíli zatřást, aby se vzpamatoval. Když se objeví problém, nesedí v koutku a nebrečí nad tím, jak těžký má život, ale bere to jako příležitost posunout se dál. A vždycky jde příkladem, takže není divu, že strhává a uchvacuje lidi okolo sebe.
Konečně jsem našla jednu knihu od Paula Coelha, kterou jsem si skutečně zamilovala. Jeho romány nejsou špatné, podle mého názoru však nejvíce září jako fejetonista. Výborná sbírka!
Tato kniha se mi nelíbila tak moc jako předchozí díla Haemina Sunima. Možná to bylo tématem, kdo ví. Připadalo mi ale, že postrádala... lehkost jeho dřívějších knih. I tak ale obsahovala zajímavá ponaučení.
Pěkná knížka pro děti. Kdybych byla dítě, asi by mě naprosto uchvátila. Protože se mi moc líbila Polly. Digory... moc ne, abych byla upřímná. Jistě, byl to malý kluk, jenže i Polly byla malá holka a soudnost nepostrádala. Pravda, Digory se snažil napravit, co napáchal, jenže už se stalo. Ale líbilo se mi, že mu to Aslan nenechal jen tak projít, žádné prázdné řeči o tom, jak to nebyla jeho vina atakdále (což nesnáším!), kdepak.
Líbil se mi popis toho, jak to tam nahoře, v naší hlavě, vlastně funguje, kdo/co všechno na nás neustále ječí a pohání nás. To bylo skvělé. Teprve ve chvíli, kdy to vidíte takhle "na papíře" si uvědomíte, že přesně tohle ve své hlavě opravdu slýcháte.
Druhá půlka knihy, která nabízela různá řešení a cvičení atd., už mě ale tolik nebavila. Nevím proč. Prostě mě to začalo nudit. Hlavně neustále dokola omílaný koncept "mindfulness". Souhlasím, že přítomnost okamžiku a jeho prožitek opravdu dokáže hlasy v hlavě umlčet, ale způsob, jakým byl ten koncept podán tady, opakovaný dokola a dokola... eh. Dobrá rada, nudné podání?
Zpočátku se kniha vyvíjela dobře - líbilo se mi rozebírání různých stran problému a přístupů k němu a taky skoro kyvadlové změny nálad a postojů u Chantal - ale pak prostě nějak... vyšuměla. Chyběla mi tam nějaká bomba na konci. Chápu, že obyvatelé vesnice, kde se děj odehrával, asi Einsteini nebyli, ale Chantaliny argumenty byly tak očividné, až byly hloupé, protože se mi jenom těžké věřilo tomu, že samotné vesničany nenapadly. Je mi jasné, že jenom potřebovali, aby jim celou věc někdo vymluvil, ale... no, tohle bylo opravdu hloupé.
Milé postavy, milý příběh. Je to jako zachumlat se do teploučké deky. Žádné velké napětí, žádná velká akce, spíše takové posezení s dobrými přáteli, kteří nikdy nezklamou.
Tak tenhle díl byl skvělý. Líbilo se mi, že Perry využil metodu "já nemusím nic dokazovat, stačí, když zpochybním vaše tvrzení, dokazování je na vás". Baví mě, jak skvěle umí vytočit státní návladní, takže se přestanou ovládat a nahrají mu na smeč. Culila jsem se jako idiot.
Rozhodně jsem nečekala, kdo bude do celé věci nakonec zapletený. Páni, to byl zvrat. Na druhou stranu mě zlobil Steinův přístup k "tajnému tribunálu". Protože ti lidé to nedělali z rozmaru, oni byli přesvědčení, že nemají na vybranou, že jinak se spravedlnosti nedomůžou. Pokud jsme měli v této věci se Steinem souhlasit, pak to autor moc dobře nevystihl, poněvadž v tomto případě jsem byla na straně "lidového soudu".
Další roztomilý díl. Zajímavý je rozdíl ve zkušenostech, postavení a zážitcích obou Svatých. Sei všichni milují - až na prince; Arii všichni nenávidí - až na prince. Bude zajímavé sledovat, jak se jejich situace vyvinou.
Dost divná kniha. A scéna s masturbací na veřejnosti mě dost znechutila. Na druhou stranu stranu se mi líbily příběhy jednotlivých lidí v ústavu a taky zvrat na konci, to bylo zajímavé.
Takové... od všeho něco a přitom nic konkrétního. Některé rady byly rozumné, ale prostě mi nesedělo podání. Všechno to jenom tak nějak klouzalo po povrchu. Navíc, nejednou se autorovi stalo, že začal svoji úvahu jednou věcí a skončil někde úplně jinde. Nejvíc mě však rozladilo, když začal o tom, jak by staří lidé měli v tichosti a s povděkem snášet problémy stáří a neobtěžovat své děti, které jim nejsou ničím povinovány. Tak tady už mi fakt začalo cukat oko.
Zajímavé to bylo, to jo. Jako ten nejzákladnější úvod do života a činů hrstky osobností naší doby byly tyto eseje výborné. Jenže. Protože byly napsány v průběhu mnoha let, dokonce desetiletí, informace v nich obsažené se často opakují, někdy přímo slovo od slova, jak autor "vykrádal" sám sebe. S velkým časovým odstupem to čtenář nepozná, neuvědomí si to. Když jsou takto naskládány za sebou? Je to velice očividné - a po jistém čase, když se to děje znovu a znovu (hlavně u Benjamina Franklina a Alberta Einsteina), je to i dost protivné. Škoda. Na této knize je patrné, že se autor snažil vytřískat ještě něco navíc ze své už existující práce, a to s co nejmenší námahou.
Byla by to fajn romance - kdyby!
Kdybych pokaždé, když jsem se do ní začetla, nedostala přes čumák nějakou zcela neopodstatněnou hláškou o patriarchátu, běloších nebo cis-gender heterácích - neopodstatněnou proto, že žádná z hrdinek nečelila naprosto žádnému útlaku kvůli svému pohlaví, rase nebo sexuální orientaci. Byla to prostě agitka pro agitku.
Kdybych měla ráda Delilu Greenovou. A já neměla. Protože mít ráda sex je jedna věc. Nepamatovat si jméno ženské, se kterou jsem se zrovna vyspala a v jejímž bytě jsem skončila, je prostě promiskuita, ať už to autorka okecává, jak chce. A "queer a naštvaná"? Kvůli čemu naštvaná? Nosit svoji permanentní nakrknutost jako odznáček mi připadá uhozené.
A kdybych měla ráda Claire. Jenže ani ta mi nesedla. Už třeba kvůli tomu, že ji kamarádky musely doprovázet pod stan, aby svému bývalému zase nehupsla do postele. Jak zoufalá musíte být, abyste opakovaně lezla do postele chlapovi, který vás i vaši dceru znovu a znovu zklamal? Jenom proto, že je fešák? Opravdu?
Asi jsem na tohle příliš "vanilla". Moje chyba ¯\_(ツ)_/¯
Příběh o nesmyslné nevraživosti dvou mužů, za kterou zaplatilo celé město. Přiznávám, že jsem chování Ramba ani Teasla nechápala, možná proto, že nejsem ani chlap, ani veterán, ani Američan. Žádný z těch dvou u mě sympatie nevzbudil, přesto to bylo zajímavé a napínavé vyprávění. Jak se ale blížilo ke konci, nabývalo čím dál víc na absurditě. Teasle se choval jak trucovité děcko a bylo pro mě těžko uvěřitelné, že mu to jeho kolegové tolerovali, a Rambovo demoliční tažení už bylo za hranou úplně. Takže zajímavý začátek, naprosto absurdní závěr.
Studiemi podložená kniha o tom, jak náš neandrtálský mozek (ne)funguje v digitální době. Vysvětluje, jak mobily, internet atd. ovlivňují naše citové rozpoložení. Obsahuje rovněž rozsáhlý bibliografický rejstřík pro další případné studium. Bylo to skutečně zajímavé čtení.
Plných pět hvězdiček jsem nedala proto, že autor si opakovaně klade stejnou otázku - způsobují mobily úzkost nebo úzkostní lidé více používají mobily? - a opakovaně si na ni stejně odpovídá. Když už tato otázka vyvstala po několikáté, začalo to na mě působit dojmem úzkostného člověka, který se neustálým opakováním ujišťuje o tom, že dospěl ke správnému závěru.