drakamena komentáře u knih
Z knihy jsem přečetla 2/3 - má tři části, takže dvě části a kus - pak jsem si uvědomila, že se autor už po několikáté opakuje. Málo fakt, velká spousta domněnek, neustálé omílání pořád dokola.
Co se týká zbraní, pro čtenáře je důležité jejich rozdělení na "člověk ve smyčce", "člověk na smyčce" a plně autonomní zbraně, a pak možnosti kontroly AI, a to před a po singularitě. První téma (zbraně) je celkem dobře vysvětleno. Druhé (AI) provází velká řada domněnek ve stylu "předpokládám" a "mohlo by" a "je velmi pravděpodobné" atd., přičemž sám autor přiznává, že úvahy vedené podobným stylem - tzn. na základě momentálního vývoje - v druhé půlce minulého století se nakonec hrubě nevyplnily. Takže všecky jeho závěry je třeba brát s rezervou.
Navíc, kniha byla napsána v roce 2017, takže v roce 2025 je už dost zastaralá, část o existujících zbraních ale může fungovat jako určitá momentka z doby vzniku.
Pan Gwyn od Alessandra Baricca byla jedna z nejlepších knih, jaké jsem kdy četla. Ale tohle? Hnus, velebnosti. Na stránce 50 toho musím nechat, protože se mi odporem doslova obrací žaludek. Sexuální zneužívání, incest, děti z incestu, masturbace před cizími lidmi, voyeurismus a všechno je to podáno, když už ne jako normální, tak aspoň jako něco, nad čím není třeba se vzrušovat. Jestli je tohle nový směr, kterým se autor rozhodl vydat, potom je to poslední kniha, kterou si od něj přečtu. A nejsem si jistá, jestli budu kdy schopná vrátit se zpátky k Panu Gwynovi a znovu si ho přečíst. Do takové míry mě tahle kniha znechutila.
Vím, že to účelem knihy nebylo, přesto mě rozbrečela. Co všechno Tolkien pro své děti dělal. To, jak postupně vyrůstaly a přestávaly Otci Vánoc psát. Dopisy z období druhé světové války. A pak poslední dopis na rozloučenou Priscille. Brečela jsem jak želva ;_;
Já vlastně nedokážu říct, jestli se mi tyto básně líbily nebo ne. Působily na mě dojmem magického realismu. Člověk musel jednoduše akceptovat, že nedávají vůbec žádný smysl, a jen vnímat pocity, které v něm vyvolávají.
Přiznávám, že Enšó už mě začíná trochu nudit. Nechápu, proč na něj Holmes prostě nezavolal policii, jakmile získal zpátky svůj šálek. Jejich nepřátelství nebo rivalita se už začíná dost vléct.
Holmes na setkání Sherlockiánů. Příběh s ulomenou větví byl moc dojemný. Líbí se mi, že každý díl odhaluje historii něčeho, tady třeba Arthura Conana Doyla.
Příběh s pokusem o vraždu spisovatelky byl skvělý. Pachatele jsem vůbec neodhadla! Palec nahoru :)
Tak tenhle díl byl moc povedený. Líbí se mi, že jsme se dozvěděli víc o Holmesově rodině. Navíc jsem zvědavá, jak dopadne příběh se spisovatelkou, protože díl skončil cliffhangerem. Ještě že už mám další!
Kdykoli se objeví onen geniální padělatel, nabývá příběh na intenzitě. Přesto se mi nejvíc líbil moment z Holmesova dětství, kdy vzpomínal na svoji maminku. Opět spousta zajímavých informací o Kjótu a o umění, kupříkladu o Munchově Výkřiku.
Četla jsem verzi v překladu Jana Vrchlického. Byly to básně, které je třeba číst nahlas, protože byly vskutku zbásněné, určené k dramatickému přednesu. Hlavně v případě básní Havran - "Nikdy víc!" - a Zvony - "zvon, zvon, zvon, zvon -" Teprve při čtení nahlas si člověk skutečně uvědomí, do jaké míry si Vrchlický s překladem pohrál, jak ho vypiloval.
Jedná se v podstatě jenom o několik dlouhých (jednu super dlouhou) básní, jejichž styl mě dvakrát neoslovil. Byly tam některé věci, které se mi líbily a které jsem si poznamenala nebo vyhledala v originále, ale celkově mi Whitmanovy verše připadají takové, no, navršené na sobě, dál a dál a dál až v konečném důsledku zapomenete pointu, o co básníkovi vlastně šlo.
Část, která se mi líbila nejvíc, je nejlepší v originále:
Do I contradict myself?
Very well then I contradict myself,
(I am large, I contain multitudes.)
Jedná se o monografii, ne o biografii, takže kniha je zaměřená spíše na Einsteinovu práci než na jeho soukromý život (i když i o tom se dozvíme relativně dost). Má pouze 156 stránek, tudíž představuje velmi stručný úvod do života Alberta Einsteina, ale pokud člověk nehledá drby nebo nějakou senzaci, tak to podle mě víc než postačí. Navíc je dílo doplněné rozsáhlým obrazovým materiálem, a je tím pádem i pěkné na pohled, navíc vytištěné na křídovém papíře. Navíc mám pocit, že jsem díky němu konečně skutečně pochopila podstatu Schrödingerovy kočky a z jakého důvodu tento experiment vlastně vznikl.
Výborná knížka, opravdová klasika, u které se člověk nejen pobaví, ale i poučí. Můj vlastní zážitek ale poněkud kazila postava sluhy Passpartouta, který mi šel dost často hrozně na nervy, jelikož zapříčinil dobrou polovinu potíží, která Philease Fogga cestou potkala. Ne že by Passpartout nepřispěl svým dílem, přispěl a já to nepopírám, ale s ním to bylo vždycky tak trochu jeden krok vpřed, dva zpátky. Někdy jsem s ním toužila zatřást.
Nic nového pod sluncem, ale legračně podané v lenochodí podobě. Několikrát jsem se dokonce zasmála nahlas. Taková pohodovka.
Nádherně zpracovaná kniha. Autorovu předchozí knihu, Hygge, jsem si pořídila jako ebook, ale s fyzickou hardcover verzí této knihy se nemohla srovnávat. Ne obsahem, ten se neliší, ať už jde o papírovou nebo elektronickou verzi, Meik Wiking však doplňuje své knihy nádhernými obrázky a fotkami, které v ebook verzi jednoduše nevyniknou. Tato kniha je opravdu potěchou pro oko.
Líbí se mi styl Fred Vargas. Všechny její postavy jsou naprosto obyčejné a přesto nanejvýš výstřední, umí čtenáři vsugerovat, že úplně každý, i ten nejnudnější patron, kterého potká na ulici, je něčím nesmírně zajímavý, že každý má nějaký ten svůj vrtoch, který ho dělá hlavním hrdinou jeho vlastního příběhu. Navíc jsem vraha ani jeho motiv vůbec, ale vůbec neodhadla. To je u detektivek vždycky plus.
Byla to celkem zajímavá kniha, která nabízela náhled do života Samuela L. Jacksona. Bohužel v ní často převládaly postoje autora nad postoji samotného Jacksona, takže jsme se dozvěděli, co všecko je podle Edwarse "blaxploatační" a rasistické (autor je mimochodem běloch) a jak špatný je Donald Trump (no ovšem), samotný Jackson ale prostor k vyjádření nedostal. Edwards jednoduše poskládal dohromady, co vyčetl z různých článků (na konci je jejich seznam), a nejsem si ale úplně jistá, jestli s Jacksonem v průběhu psaní knihy vůbec mluvil. Pro fanoušky herce ale bude kniha určitě zajímavá, protože obsahuje úplný seznam filmů (ne seriálů), ve kterých hrál. Kniha rovněž neobsahuje žádné fotky, jen několik černobílých fanouškovských plakátů k Jacksonovým filmům.
Kdo očekává mytologické vyprávění ve stylu Eduarda Petišky nebo i Stephena Frye bude zklamaný. Jedná se o literaturu faktu, která v hrubých obrysech vykresluje nejranější dějiny Británie a vysvětluje, proč velkou část z nich známe jenom z mýtů. Ty jsou tady popisovány, ne vyprávěny. Takže takové ani ryba, ani rak. Obrazová příloha je ale krásná.
Překombinované. Kniha nesla veškeré známky románu na pokračování, kdy každá kapitola musí mít nějaký senzační zvrat, aby udržela čtenářovu pozornost, a autor si sám není jistý, co bude následovat. Byly to vlastně tři případy v jednom a autor přidával a zabíjel postavy, jak se mu to zrovna hodilo. Nebo tak to na mě aspoň působilo. Nebylo to přímo špatné jenom... přitažené za vlasy.
Knihu jsem dočetla jen z nostalgické náklonnosti k Arsénu Lupinovi. Nejzajímavější postavu, Miss Bakefieldovou, hned na začátku zavraždí a nebohý čtenář je následně osedlán Aurelií, slečinkou se zelenýma očima, nudnou žábou, která se nechá všemi vláčet sem a tam. V jednu chvíli jsem si dokonce řekla, že jestli ta unylá nudle ještě jednou omdlí, tak knížka letí z okna. Co na ní Lupin viděl, mi až do konce zůstalo záhadou.