drakamena komentáře u knih
Nic nového pod sluncem, ale legračně podané v lenochodí podobě. Několikrát jsem se dokonce zasmála nahlas. Taková pohodovka.
Nádherně zpracovaná kniha. Autorovu předchozí knihu, Hygge, jsem si pořídila jako ebook, ale s fyzickou hardcover verzí této knihy se nemohla srovnávat. Ne obsahem, ten se neliší, ať už jde o papírovou nebo elektronickou verzi, Meik Wiking však doplňuje své knihy nádhernými obrázky a fotkami, které v ebook verzi jednoduše nevyniknou. Tato kniha je opravdu potěchou pro oko.
Líbí se mi styl Fred Vargas. Všechny její postavy jsou naprosto obyčejné a přesto nanejvýš výstřední, umí čtenáři vsugerovat, že úplně každý, i ten nejnudnější patron, kterého potká na ulici, je něčím nesmírně zajímavý, že každý má nějaký ten svůj vrtoch, který ho dělá hlavním hrdinou jeho vlastního příběhu. Navíc jsem vraha ani jeho motiv vůbec, ale vůbec neodhadla. To je u detektivek vždycky plus.
Byla to celkem zajímavá kniha, která nabízela náhled do života Samuela L. Jacksona. Bohužel v ní často převládaly postoje autora nad postoji samotného Jacksona, takže jsme se dozvěděli, co všecko je podle Edwarse "blaxploatační" a rasistické (autor je mimochodem běloch) a jak špatný je Donald Trump (no ovšem), samotný Jackson ale prostor k vyjádření nedostal. Edwards jednoduše poskládal dohromady, co vyčetl z různých článků (na konci je jejich seznam), a nejsem si ale úplně jistá, jestli s Jacksonem v průběhu psaní knihy vůbec mluvil. Pro fanoušky herce ale bude kniha určitě zajímavá, protože obsahuje úplný seznam filmů (ne seriálů), ve kterých hrál. Kniha rovněž neobsahuje žádné fotky, jen několik černobílých fanouškovských plakátů k Jacksonovým filmům.
Kdo očekává mytologické vyprávění ve stylu Eduarda Petišky nebo i Stephena Frye bude zklamaný. Jedná se o literaturu faktu, která v hrubých obrysech vykresluje nejranější dějiny Británie a vysvětluje, proč velkou část z nich známe jenom z mýtů. Ty jsou tady popisovány, ne vyprávěny. Takže takové ani ryba, ani rak. Obrazová příloha je ale krásná.
Překombinované. Kniha nesla veškeré známky románu na pokračování, kdy každá kapitola musí mít nějaký senzační zvrat, aby udržela čtenářovu pozornost, a autor si sám není jistý, co bude následovat. Byly to vlastně tři případy v jednom a autor přidával a zabíjel postavy, jak se mu to zrovna hodilo. Nebo tak to na mě aspoň působilo. Nebylo to přímo špatné jenom... přitažené za vlasy.
Knihu jsem dočetla jen z nostalgické náklonnosti k Arsénu Lupinovi. Nejzajímavější postavu, Miss Bakefieldovou, hned na začátku zavraždí a nebohý čtenář je následně osedlán Aurelií, slečinkou se zelenýma očima, nudnou žábou, která se nechá všemi vláčet sem a tam. V jednu chvíli jsem si dokonce řekla, že jestli ta unylá nudle ještě jednou omdlí, tak knížka letí z okna. Co na ní Lupin viděl, mi až do konce zůstalo záhadou.
Některé básně byly hezké, jiné ne, jen hrstka na mě udělala trvalejší dojem. Německo, Zimní pohádka, patrně nejslavnější Heineho báseň, se mi kupodivu líbila skoro nejmíň.
Spíše 3.5 než plné 4 hvězdičky, protože některé přírodopisné kapitoly byly jednoduše příliš dlouhé - viz kapitolka o kudlance nábožné a gekonovi. Nejraději jsem měla části o Gerryho rodině, ačkoli i tam mě trochu zarážel jejich přístup k matce, který se mi zdál trochu moc drzý a shovívavý. Nejlepší byla rozhodně předposlední kapitola, Zábava se zvířaty, a pak závěr té poslední. Kočovný cirkus, ha!
Moc se mi líbila Corinna a její vnuk, velitel žoldáků. Skvělé přírůstky k ansámblu. Líbí se mi, že většina postav v této manze jsou prostě obyčejní lidé, většina dokonce pozitivně naladěná, žádní darebáci, kteří by se pro sebe pochechtávali a nakrucovali si kníry. Prostě pohoda.
Z téhle série jsem naprosto nadšená a hltám každý nový díl, hned jak se objeví (v originále zatím šest dílů, sedmý má vyjít letos v prosinci). Protože s každou další knihou je příběh lepší a lepší. Je to "progression fantasy" ve své nejlepší podobě, protože Max si skutečně svůj vzestup zaslouží svojí inteligencí a fyzickou zdatností. Nemáte chuť s ním co chvíli zatřást, aby se vzpamatoval. Když se objeví problém, nesedí v koutku a nebrečí nad tím, jak těžký má život, ale bere to jako příležitost posunout se dál. A vždycky jde příkladem, takže není divu, že strhává a uchvacuje lidi okolo sebe.
Konečně jsem našla jednu knihu od Paula Coelha, kterou jsem si skutečně zamilovala. Jeho romány nejsou špatné, podle mého názoru však nejvíce září jako fejetonista. Výborná sbírka!
Tato kniha se mi nelíbila tak moc jako předchozí díla Haemina Sunima. Možná to bylo tématem, kdo ví. Připadalo mi ale, že postrádala... lehkost jeho dřívějších knih. I tak ale obsahovala zajímavá ponaučení.
Pěkná knížka pro děti. Kdybych byla dítě, asi by mě naprosto uchvátila. Protože se mi moc líbila Polly. Digory... moc ne, abych byla upřímná. Jistě, byl to malý kluk, jenže i Polly byla malá holka a soudnost nepostrádala. Pravda, Digory se snažil napravit, co napáchal, jenže už se stalo. Ale líbilo se mi, že mu to Aslan nenechal jen tak projít, žádné prázdné řeči o tom, jak to nebyla jeho vina atakdále (což nesnáším!), kdepak.
Líbil se mi popis toho, jak to tam nahoře, v naší hlavě, vlastně funguje, kdo/co všechno na nás neustále ječí a pohání nás. To bylo skvělé. Teprve ve chvíli, kdy to vidíte takhle "na papíře" si uvědomíte, že přesně tohle ve své hlavě opravdu slýcháte.
Druhá půlka knihy, která nabízela různá řešení a cvičení atd., už mě ale tolik nebavila. Nevím proč. Prostě mě to začalo nudit. Hlavně neustále dokola omílaný koncept "mindfulness". Souhlasím, že přítomnost okamžiku a jeho prožitek opravdu dokáže hlasy v hlavě umlčet, ale způsob, jakým byl ten koncept podán tady, opakovaný dokola a dokola... eh. Dobrá rada, nudné podání?
Zpočátku se kniha vyvíjela dobře - líbilo se mi rozebírání různých stran problému a přístupů k němu a taky skoro kyvadlové změny nálad a postojů u Chantal - ale pak prostě nějak... vyšuměla. Chyběla mi tam nějaká bomba na konci. Chápu, že obyvatelé vesnice, kde se děj odehrával, asi Einsteini nebyli, ale Chantaliny argumenty byly tak očividné, až byly hloupé, protože se mi jenom těžké věřilo tomu, že samotné vesničany nenapadly. Je mi jasné, že jenom potřebovali, aby jim celou věc někdo vymluvil, ale... no, tohle bylo opravdu hloupé.
Milé postavy, milý příběh. Je to jako zachumlat se do teploučké deky. Žádné velké napětí, žádná velká akce, spíše takové posezení s dobrými přáteli, kteří nikdy nezklamou.
Tak tenhle díl byl skvělý. Líbilo se mi, že Perry využil metodu "já nemusím nic dokazovat, stačí, když zpochybním vaše tvrzení, dokazování je na vás". Baví mě, jak skvěle umí vytočit státní návladní, takže se přestanou ovládat a nahrají mu na smeč. Culila jsem se jako idiot.
Rozhodně jsem nečekala, kdo bude do celé věci nakonec zapletený. Páni, to byl zvrat. Na druhou stranu mě zlobil Steinův přístup k "tajnému tribunálu". Protože ti lidé to nedělali z rozmaru, oni byli přesvědčení, že nemají na vybranou, že jinak se spravedlnosti nedomůžou. Pokud jsme měli v této věci se Steinem souhlasit, pak to autor moc dobře nevystihl, poněvadž v tomto případě jsem byla na straně "lidového soudu".
Další roztomilý díl. Zajímavý je rozdíl ve zkušenostech, postavení a zážitcích obou Svatých. Sei všichni milují - až na prince; Arii všichni nenávidí - až na prince. Bude zajímavé sledovat, jak se jejich situace vyvinou.