ElErdos komentáře u knih

Řezníkova Příručka Formou Fádního Příběhu
10%

Co je tak poutavého a unikátního na dystopiích? Detailně promyšlená vize společnosti, jež se ocitá v těch nejděsivějších systémech, jaké si autor/ka dovede představit. Odhalují všechny odporné stránky člověka a nebojí se na ně poukázat. Svět a postavy, jejichž jednání je v onom světě autentické a uvěřitelné. A co je nejdůležitější, právě před těmito vizemi a jejich potenciálním zrealizováním varují.

Je třeba autorku pochválit za fakt, že její dílo rozhodně nespadá do škatulky konzumní literatury moderní doby. Tedy alespoň myšlenkou, o zbytku později.

Ať nesoudíte knihu dle obalu sebevíce, ten se v našem českém vydání vskutku vydařil. Jedná se o vzácný případ, kdy v rukou netřímáte digitálně znetvořený paskvil, o nic odlišný těm ve vedlejší výloze. Avšak za to pochvala nepatří autorce, nýbrž Adéle Korbelářové, která tento marketingový skvost vytvořila. Stále však důvod pro aplaus.

Následuje samotný příběh. Těžko soudit jazyk, jímž je kniha psána, když se nejedná o originál. Avšak věřím, že Lenka Malinová zachytila autorčin styl co nejautentičtěji. Nacházíme jakýsi nenápaditý, nepoutavý a chaotický minimalismus. Takový jazyk běžné a nekvětnaté řeči. Někdo může namítnout, že právě takový má minimalismus být, avšak v takovém případě jej odkážu na mistrovské provedení tohoto stylu v podání Malaparteho či Orwella. Taková lepší středoškolská slohová práce.

Ač myšlenka na jatka posílat lidi namísto zvěře není nijak průlomová, a už vůbec ne nejoriginálnější (např. Cattle Decapitation), děje se tak za zajímavých okolností. Avšak je to právě zde, kde nastává jeden z mnoha problémů příběhu. Autorka vytvoří zajímavý svět, který je však popsán až smutně povrchově. Kdo a jak vybíral kusy pro chov? Co se dělo s lidmi, co lidi konzumovat odmítali? Pomocí jaké propagandy stát lidi přesvědčil, že se bez konzumace masa přežít nedá (což je, na základě doby, kdy se příběh odehrává - a víme, že je to v naší realitě - nesmysl, neboť i dnes víme, že tomu tak rozhodně není)? Objevily se tací, co proti tomuto systému protestovali a bojovali? Přesně díky těmto nezodpovězeným otázkám takový svět čtenář zpochybňuje a nachází díry v jeho logice.

Příběh tedy prezentuje tuto hlavní dějovou linku společně s tragickou úmrtí dítěte hlavní postavy, kterou doprovází linka vedlejší s dementním otcem hlavní postavy a jeho falešnou a pokryteckou sestrou. A je paradoxní, že právě tato vedlejší linka, a to převážně ta část, v níž figuruje výše zmíněná sestra, působí nejdůvěryhodněji. A co zde nalezneme dále? Někdo by tvrdil kritiku kapitalismu či krutosti páchané na zvířatech (pakliže ano, je velice nepovedená). Jsou to však nepovedené a nepřehledné scény, jež mají šokovat a znechutit, avšak při jejich čtení nejeden čtenář obrací oči v sloup a nepociťuje nic než jejich zbytečnost. A to byl snad jediný pocítitelný účel díla - šokovat.

Nyní zápletka, jež jednoduše nepůsobí důvěryhodně. Systém, v němž se hlavní postava nachází, sledujeme právě jejíma očima. Opovrhuje ním, nelíbí se jí a i přesto učiní něco, čímž se stane jeho součástí, tedy jde sama proti sobě. Pakliže je tento zvrat uvědomělý, pak je jednoduše amatérsky provedený, neboť působí nesmyslně. Jednoduše nic z předchozích 240 stran (které by se při racionálnějším formátování daly lehce srazit pod 200) nepřispívá logice vyvrcholení příběhu.

Stojí tedy kniha za přečtení? Pakliže jste nenáročný čtenář, jehož knihovna obsahuje převážně milostné a erotické románky (i to zde naleznete), pásové thrillery a detektivky, pak budete uchváceni. Pakliže jste však okusili cokoli jako pouhé U nás se to stát nemůže Sinclaira Lewise, budete hořce zklamani.

Svit Naděje a Originality
85%

Psát příběhy, jejichž ústředním motivem není děj samotný, nýbrž myšlenky autora či jeho postav, není úkonem snadným. Každý autor se s takovým problémem vypořádává jinak - někdo je zasazuje do sáhodlouhých dialogů (Dostojevskij) a někdo je ukrývá kdesi mezi ně a popis děje (Zola). Zde se jedná spíše o jakýsi Zolovsko-Maupassantský přístup, rozhodně však povedený!

Zevnějšek knihy je přinejmenším poutavý. Sám musím přiznat, že jsem doposud na obdobně pojatý či provedený přebal nenarazil. A přitom si knihu nedovedu vybavit oděnou jakkoli jinak - grafici ve studiu Kapitola dokázali náladu celé knihy mistrovsky zachytit na pouhém kusu plátna.

Příběh samotný mi vykouzlil úsměv na duši už pouhým nádechem realisticko-naturalistického stylu zpracování, které je samo o sobě velice čtivé - avšak nalezneme zde i nejedno nápadité přirovnání či slovní obrat. A právě onen styl, v němž je dílo psáno, vysvětluje, proč se děj zdá býti tak jednoduchým; ostatně tomu tak i je. Co však děj činí opravdu poutavým, je pár očí, jímž na něj nahlížíme - to jest pár očí postavy poněkud pro změnu Dostojevsko-Fuksovsky laděné. Jednoduše člověka otupělého životem. Takového decentního sociopata. Jednotlivými dny proplouvá se značnou apatií a i na událost velice nevšední a nelidskou, nahlíží obdobně, jako na cestu do lednice.

Autorovi tedy není co vytknout - postavy působí uvěřitelně, děj je zajímavý dosti a nenachází se v něm nic zbytečného - nádherný realismus. Snad samotná četnost úvah a myšlenek na mé poměry byla poněkud prořídlá - pakliže se autor držel zpátky, rozhodně nemusel! A pevně věřím, že se jedná o autora, který pro soudobou českou literaturu znamená nejen naději, nýbrž i budoucnost.

Kniha tedy obzvláště v dnešní době srší originalitou a estetikou, které je v Brakovém oceánu, jenž nezaplavuje pouze literaturu, značný nedostatek. Mohu také s jistotou říci, že se jedná o dílo, které bude s časem zrát jako víno a nikoli hnít a rozkládat se kdesi na pokraji cesty u Baudelairových nohou. Jen škoda, že umělci bývají doceňováni až po své nevyhnutelné smrti - a do té je, jak píše sám autor, třeba se zamilovat.

6 22.11.2022

Potenciál a Interpretace
65%

Kolikráte se člověk, vystavený uměleckému (ne)dílu, zamyslil a po jeho vstřebání pronesl: „Bylo to super, ale teda tuhle věc bych změnil. Pak by to bylo perfektní!“ Jsme však schopni si onu trýznivou věc odmyslet? Rozpomenout se po čase na ono (ne)dílo, aniž by nám opět přišla na mysl, či ji zaměnit za námi preferovanou variantu? Těžko soudit. Schopni jsou toho však umělci se svou interpretací materiálu.
Ať už se pak jedná o počin, jako je Spalovač Mrtvol (kde Herz s Fuksem, samotným autorem, úzce spolupracoval), Osvícení (kde Kubrick předčil materiál původní, což značně ranilo ego kokainového děda), nebo náš případ (kdy Kaufman vzal vše dobré a dovedl jej k dokonalosti).

Zřídka kdy se stane, že knize jednoznačně prospívá, aby byla zbavena svého ohyzdného kabátu. Jeho nejpoutavější část (přeškrtaný, několikráte opakovaný název) je bezmyšlenkovitě 'převzata' z originálního vydání. Zbytek je digitální paskvil, který nejenže nijak nevystihuje náladu či myšlenky knihy, ale k tomu klame potenciálního čtenáře – tváří se jako další tuctový horor pro každého. A posléze se dostává do rukou čtenářům, kterým nic nedává a pouze mrhá jejich časem. Na opačné straně mince však potenciální čtenář, který by si jeho četbu užil, o něj bez předešlé znalosti díla ani nezakopne. Ale důležité je, že se u pokladny ozve onen sladký hlásek čárkového kódu.

Co se týče díla samotného, jazyk není ničím dech beroucím, avšak forma v tomto případě toliko důležitá není, neboť celá kniha stojí (byť vratce) na obsahu. Psychologicky laděná próza, co koketuje s thrillerem, může být velký úspěch, nebo velká katastrofa. Je něco mezi? Tento příběh. Kurzívová intermezza, která mají ve čtenáři vzbouzet zvědavost, začínají po 'nenápadné' narážce na jakousi událost fungovat proti autorovým záměrům, neboť díky první straně knihy začne zběhlému čtenáři docházet oč jde. Nedovede si ji příběhu zasadit a je touto okolností spíše frustrovaný. Mimo to má kniha skvělé tempo a jednoznačně exceluje kdykoli se naši protagonisté nachází v dopravním prostředku – úvahy a tvrzení vzduchem sviští jako kulky nad Verdunem. K tomu přispívá autenticita dialogů, respektive styl, jakým jsou napsány. Avšak jakožto trend moderní literatury, to není nic neobvyklého; a není to na škodu.
Co se však stalo s pevnou rukou spisovatelskou v poslední čtvrtině knihy, je mi záhadou. Snad někdo z nakladatelství přišel za milým Ianem a vysvětlil mu, 'že to holt ještě musí natáhnout'. Najednou postavy zhlouply a s nimi i jejich počínání. Možná to bylo jakýmsi tvůrčím blokem, který nedovoloval vymyslit jak děj spolehlivě dosmýkat k jeho vyvrcholení. Kniha si náhle začala hrát na stereotypický horor, úvahy ztratily na hloubce a zajímavosti a já poprvé v životě počal přeskakovat řádky. A díky tomu všemu ani zakončení nebylo toliko uspokojující, jak se zdálo po celou knihu býti.

Žádná z mých výtek však nemůže zastřít fakt, že se autor pokusil vytvořit originální příběh s výbornou zápletkou – a já jsem mu za to nesmírně vděčný. Dvakráte toliko z důvodu, že se jedná o prvotinu, pocházející z doby, ve které o takováto ambiciózní díla stojí málokdo. K dokonalosti pak stačilo, jak řečeno na začátku, aby k myšlence, která přerostla schopnosti autora, přistoupil zkušenostmi překypující autor a proměnil je v geniální dílo, které ve svém genetickém kódu původní materiál nesl. Já pak s dávkou optimismu doufám, že Reid takovéto úrovně s časem dosáhne také, neboť stejně jako jeho dílo i on samotný ve svém genetickém kódu onen potenciál nese.

01.02.2024