Folofus
komentáře u knih
Všechny barvy duhy
* antologie
Hodnotit antologii není jednoduché z jednoho prostého důvodu – některé autory třeba neznáte a je tudíž těžké hodnotit jejich tvorbu. Proto jen trapně sdělím, než se přesunu k předmětným povídkám, že sbírka se mi moc líbila, překvapivě.
Lidé, kteří mě znají mě možná už slyšeli mluvit o české LGBT+ literatuře velmi kriticky, co si budeme – ta kanonická díla už jsou stará. A tímto mě sbírka velmi překvapila, odklonila se totiž od stávající literatury, bez toho aby se z ní vyčlenila. Zároveň se jí povedlo začlenit mnoho témat, která třeba předešlé literatuře nebyla jasná a tím se sbírka sama aktualizovala a posunula dál. Gratuluji!
Nyní předmětné povídky – Pecka jak z broskve a Tajemství umírají osamělá.
Začnu Peckou (Sára Vůchová).
Tvorbu autorky, doufám si tvrdit, znám dostatečně, abych dokázal ocenit její styl. Pokud budete mít štěstí a od Sáry se vám do rukou něco dostane, můžete čekat svěží styl na úrovni textu (o obsahu ani nemluvě, ale nepíšu diplomku). Kvalit, kterých si na tvorbě Sáry cením je, jakým způsobem dokáže osvětlit a vysvětlit (!) složité situace skrze humor, který nepřebije zprávu, která se v text ukrývá.
Pokud toto někdo čtete s nadějí si přečíst – schválně se zaměřte, jak vás humor provede tematikou nelehkou k vysvětlení.
Tajemství umírají osamělá (Michael Walter).
Tady už styl tak dobře neznám, ale nevstupoval jsem do neznámých vod. První věc, která mě pobavila a kterou MUSÍM ocenit je, jaké vtipné hrátky s českým jazykem dokáže nyní LGBT+ literatura poskytnout.
Vítek, který (či snad která? Zajímavý to problém), která se vidí jako žena, je podle mého krásné. Ale od stylu k náplni (nepíšu diplomku).
Náplň je tragikomického rázu (s důrazem na tragédii – teď mě omluvte, myslím to skrze teorii – kompozicí – ne jen jako doják) a vhled, který povídka poskytuje je na jednu strano možno vidět jako klišé ("Nasadím si máminy boty a hle vyloupne se gay..."), ale tady to není příběh o zrodu jedince, ale už jeho cesty.
Jak těžké je se znovu rodit? V rodině, mezi přáteli, v širší společností a přijít do světa? Těžké. Proto jsem vděčný, že k tomu Michael takto dokáže přistoupit, aniž by to vypadalo jakkoliv pateticky ("Mám kolem sebe milující lidi ale furt je něco problém" netlifx style – to tu NENAJDETE, a pokud ano, čtěte znovu.)
Závěrem jen tleskám. Každá povídka je nejen kvalitní (jinak by tam nebyla), ale je navíc kvalitní jak v celku, tak ve své určité kategorii, kterou okupuje a to je podle mého (a všeho ostatního) důvod, proč se nebojím dát antologie 5/5 a poprat se (slovně, moje ruce nejsou stvořeny pro násilí) s případnými zlými jazyky.
Cestou špendlíků nebo jehel
Zuzana Říhová
Knize se dá dle mého vytknout pramálo, snad jen že vyprávění v přítomném čase je občas ožehavé, ale autorka ho zvládla ukočírovat, až na maličké momenty, bravurně.
Nevím, zda-li bych tvrdil, že jména protagonistů jsou úsměvným vtipem/narážkou na postmoderní literaturou, hlavně na Lolitu a Humberta Humberta. Protože jak Bohumila, tak Bohumil prochází dost podobnou a velmi těžkou životní situací, každý však po svém a pokud se odvážím říci, odchylky v problémech značí i koncovky jmen. Problémy žen a mužů, které však člověka drtí stejně.
Postavy vesnice jsou až děsivě realistické. Každý, kdo na takovéto vesnici vyrůstal určitě pozná některé z nich a vybaví se mu reálný člověk – za to poklona.
A bylo by hříchem nezmínit autorčinu práci "s prameny". Intertextualita, využívání textu pro svůj text, již není ničím novým, ale vidět ji využitou takto mě zahřálo u srdce a dovolím si konstatovat, že takovou aktualizaci si v české literatuře zasloužila.
Ale co čekat od autorky tak zběhlé v literatuře.
Knížku moc doporučuju a snad nejsem jediný, kdo se nemůže dočkat čehokoliv dalšího.
