Cestou špendlíků nebo jehel
Zuzana Říhová
https://www.databazeknih.cz/img/books/46_/464136/bmid_cestou-spendliku-nebo-jehel-KcS-464136.png
3
145
145
Manželský pár, Bohumil a Bohumila, se společně s mentálně postiženým synem přestěhuje z Prahy do malé vesnice v pohraničí, aby vyřešil svou manželskou krizi. V horkém létě se pokoušejí zapadnout mezi místní, drobná nedorozumění přisuzují nejprve své odlišnosti a neschopnosti pochopit venkovské prostředí. Avšak malých i velkých lží, podivných náhod a nepříjemných incidentů přibývá a pocit ohrožení sílí. Tušení, že jejich chalupu na dně rokle každou noc obchází velké zvíře, podivně koresponduje se záhadnými letáky s pohádkou o vlkovi, které nacházejí v místní nálevně. Jedné noci se Bohumil a Bohumila vracejí do prázdné chalupy – kluk zmizel. Podivné události vyvrcholí třetí den po chlapcově zmizení, kdy se před chalupou manželů shromáždí všichni vesničané ve slavnostních úborech. Převrátila se bizarní hra místních vidláků v jakousi zvrácenou podobu moderního folkloru? Jde jim o život? A co se stalo s klukem? Vesnický román, který chcete číst v bezpečí města.... celý text
Přidat komentář
Že horor a tajemno?? Popis buranů a ochlastů!!!
Co ty kydy typu tiché oči, kopání do krav atd??? Proč prostě??? Otřes i ten přebal
Skvělá záležitost! Tahle útlá knížečka se naprosto vymyká klasické české beletrii a troufám si říct, že většinu z ní i předčí.Ty přirovnání, ty metafory, a přitom.. Je to tak depresivní až téměř existenčně surové avšak ne na úkor samotného děje. Já jsem nadšen,tohle naprosto předčilo má očekávání!
Surový, mysteryozní, místy až hororový příběh z pera české autorky Zuzany Říhové . Mladý pár s mentálně postiženým synem se rozhodne zachránit svůj vztah přestěhováním do zapadlé vesnice....Jenže nový život mezi podivnými, drsnými venkovany nevypadá vůbec nadějně. Bylení v rozpadlé chalupě na dně rokle, kde je v noci slyšet hrozivé vytí z lesa, také není žádný ideál...Proč jsou tu všichni vesničané tak posedlí pohádkou o Červené Karkulce? Je snad krvelačný vlk v každém z nás? Pro mne zajímavé, místy až mrazivé a nechutné čtení. Nelituji, DOPORUČUJI. Kniha mě svou atmosférou připomněla islandskou Planinu od S. Bragi a Surový tvar od Lukáše Palána.
Tak to není literatura pro mě. Asi na straně 60 jsem knihu zavřela, protože se mi z toho, co čtu, dělalo špatně. To není horor, aby se člověk bál, toto je podle mě jenom vyprávění o hnusných pohnutkách a odporném chování.
(SPOILER)
Ten jazyk! Tleskám a klaním se :). Autorka píše, jako kdyby "mi četla myšlenky."
Navenek se snažíte i ožehavá témata probírat, aniž byste okolí šokovali. Nebylo by ale přeci jen lepší prostě mluvit, jak vám zobák narostl?
Obyvatelé vesnice tohle - totiž schopnost dovést do konce vše, co si zamanou, - mají dobře zvládnutou.
Kluk se ztratí, všichni se chovají divně, i policajt se chová divně. A jeho rodiče, nakonec proč ne, protože co s ním taky, na hru přistoupí? Nebo že by?
Líbily se mi vnitřní monology hrdinů. Moc. Já tyhle niterné sžíravé osobní upřimnosti fakt můžu.
Navíc ta doprovodná, v průběhu děje sílící folklorní složka s lehce mystickým motivem... čtenář neví. Čtenář tápe a sám by se rád vydal do lesa na houby. Ale houby, prostě do lesa, kde se může stát kde co.
Ten příběh má tak strašně skvělej potenciál a autorka to napíše tak strašně divnou formou.. škoda, fakt škoda. Četlo se to dobře, ale chvílema jsem se fakt ztrácela. Nevím, co to je za trend, psát v hádankách. Achjo. Přitom by stačilo to napsat "klasicky" a byl by to tak super psycho thriller/horor. Příště u týhle autorky asi nedám jen na anotaci :D
Doporučuju nečíst předem žádné anotace ani recenze a zapomenout na všechny žánry a jejich definice. Nechte se překvapit. Prostě jen čtěte a užijte si tu úžasnou mysteriózní atmosféru, hru se slovy a svou vlastní zvědavost. Zvláštní a zajímavá kniha, náladou mi trochu připomínala Planinu od Steinara Bragiho. Bylo to moje první setkání se spisovatelkou Zuzanou Říhovou, jsem překvapená a těším se na její další tvorbu.
Upřímně pro mě docela náročné čtení. V knize není jedna jediná postava, se kterou by se dalo sympatizovat. Která by vás provedla bezpečně lesem, jste úplně sami a někde blízko praskají větve a jedno, jestli je to vlk šedý nebo vlk někde hluboko za očima. Depresivní čtení pro mě, ale práce s textem dokonalá! Tolik úžasných metafor a obratů!
Tento rok už druhý knižní počin, jenž odkládám nedočtený, v tomto případě tedy přesněji řečeno nedoposlechnutý.
“CESTOU ŠPENDLÍKŮ NEBO JEHEL” se ke mě dostalo jako audiokniha (já sama bych si ji nejspíš nekoupila) a vzdávám to v polovině poslechu, tudíž myslím, že mě nikdo nemůže nařknout, že jsem příběhu nedala šanci. Přečetla jsem si zde, že je závěr takový dosti otevřený a někteří si ani nejsou jisti, zda ho správně pochopili. Jelikož mě děj nevtáhl, mám pocit, že ani v polovině nevím, o co v knize vlastně jde, jsem přesvědčena, že by mi byl závěr záhadou. Mrzí mě to, ale přestože mě láká dozvědět se, co se stalo s klukem Bohumila a Bohumily, zvědavost není natolik silná, aby překonala mou nechuť pokračovat.
Abych to ale trochu zlehčila, například mé mamince se kniha naopak moc líbila:).
V poslední době se mi dostaly do ruky tři knihy současných českých autorů, kde je venkov zobrazen velmi negativně. Je to Dědina od Petry Dvořákové, Destrukce od Stanislava Bilera a Cestou špendlíků a jehel. Popravdě, čekala jsem od knihy, kterou jsem si, stejně jako předchozí dvě, poctivě zakoupila, něco jiného. Nejsem milovník hororů a když už se musejí dít násilnosti, ať to má aspoň nějakou elementární logiku. Po jazykové stránce je kniha zajímavá, ale zápletce chybí uvěřitelnost.
V knize je od začátku ironizován romantický mýtus poklidného venkova. Příroda zde nehraje roli esteticky krásného útočiště, ale naopak všudypřítomné nejistoty a nebezpečí, lidé zde nejsou skromní rolníci, co vám přinesou plato vajec k prahu, tradice jsou fuč a kulisy na sebe stihly nabalit všechno patologické, co známe i z města. Popis prostředí je přesný a znepokojivý se všemi poťouchlými detaily, zároveň jsem se však nemohl ubránit dojmu, že autorka vesnici poznala očima odměřeného pozorovatele; to vyobrazení místních obyvatel je doopravdy moc stereotypní. Netvrdím, že neexistují i takovéto vesnice, kde je každý buran a má vždy po ruce cigarety a pivsona, navíc se jedná o fikční svět, takže na nějakou realitu vůbec nemusíme hledět, ale zároveň mi to vzhledem k výtečně vykresleným kulisám i se současnými rysy přijde škoda.
Jazyk je fenomenální jízda, hutné, temné, metaforické, přirovnání a všechny tyhle věci padají elegantně jedna za druhou, nepřebývají, nekřičí z textu, otravných ornamentů je zde naštěstí minimum ("krvavý pomeranč", ach jo). Zároveň je to syrové, až naturalisticky urputné v popisu tělesnosti a teplotních stavů, které lze cítit až fyzicky. Vystavěno je to rafinovaně, skrz vnitřní monology a polopřímou řeč různorodých (i zvířecích) postav, zajímavě se pracuje s retrospektivami a využitím citací z různých textů spjatých s červenou karkulkou, které posilňují následující dění. Vůbec originálně je zobrazeno znásilnění z lesa, kde si násilník nedbale položí mobil na pařez – skrz záznam je daný akt popisován. Napětí od začátku buduje rozpor mezi tím, jak se v dialozích realizují postavy, a co si ve skutečnosti myslí, což je řečeno mnohdy velmi bez servítek a brutálně.
Střet vesnice a města se ve knize ani tolik nerozvíjí, jistě, první scéna se o navození tohoto motivu snaží, ale přijde mi, že se jedná spíš o neschopnost adaptovat se v novém prostředí a vyrovnat se přitom se šrámy z minulosti, než že by mezi Bohumilem a Bohumilou a jinými obyvateli Podlesí byl nějaký ohromný rozdíl. Dysfunkčnímu vztahu nepomáhá ani přítomnost "kluka" (syna) se sníženou inteligencí, ve vypjaté chvíli si pak dokonce manželé přiznávají, že pro ně znamená přítěž. Za morálními nešvary místního obyvatelstva (sobectví, pokrytectví a všechny tyhle věci) se skrývají osamělé duše, nešťastné z nehostinného a náročného prostředí. I v nově příchozích však raší nemorální tendence, kolikrát se u nich objeví touha po vykonání násilí. Ukazuje se, že pudovost a jistá zvířeckost je silně zakořeněná v každém z nás (to umocňují i četné animizace), jak není lehké uniknout nadřazenému postoji vůči slabšímu, který si nadřazený postoj vylívá zase na někom jiném. Zranitelně se jeví zejména ženy a zvířata; Bohumila je redukována na sexuální objekt, zvířata na surovinu.
Zakončení s motivem folklorního rituálu, při němž se mísí mytické a současné, lidské a přírodní a další polarity, zůstává rafinovaně nedopovězeno, znepokojení tomu dodává příjezd obdobné rodiny. Jo a krásná pasáž s hledáním tutoriálu na odlívaní ze sádry!
Sledoval zápisník v její ruce a sáhl si na srdce. Právě se tamtudy prosmýkla. Budí se v něm, protahuje, rozespale mžourá a aktivuje jedové váčky nad špičáky, jistěže ty ta jeho liška má. I kdyby to bylo proti přírodě, prostě tam jsou. Má v sobě zvíře, zrozené na hranici druhů. Někdy má ploutve a je bezzubé, jindy jed ve váčcích a ostrý jazyk, dnes špičaté zuby. Až vezme do ruky zápisník, liška kousne a vypustí mu do žaludku nažluklou vlnu bahnitých nářků a usopleného neštěstí.
Bohumil sleduje Bohumilu, sleduje zápisník. Rozezná jeho rukopis. Roztáhlé dětské písmo plné chybějících hlásek. A k tomu zase ty kresby, zase ty malůvky, ty vystřihovánky. Letáky z hospody. Hybridní zvířata se dvěma ocasy, třema očima, čtyřmi rohy. Poskládané, slepené, vystřižené, dokreslené bájné bytosti, ani ryba, ani rak. A do toho tenhle leták, tahle pohádka.
(s. 142)
Tak vidím, že jsem asi v menšině, když si představuju horor jako nepojmenované blížící se nebezpečí spočívající víc v atmosféře, že detailní popisy hnusu a ukrutností. Ty jsou pro mě prostě jen hnusné.
Jinak bych se mohla podepsat pod komentář saman001, rozpitvávání každého myšlenkového pochodu mi rychle všechny postavy otrávilo. A jo, vesnice bývá drsná, ale zas že by tam byli všichni uchylní, to taky ne. Celkově maximálně průměr, dvě a půl hvězdy
Ač si nejsem úplně jistá, zda jsem pochopila ten konec, musím dát 5 hvězd. Autorka tak autenticky vystihuje myšlenky a vztahy. Její popisy vesnické přírody a počasí jsem skoro fyzicky cítila. A ta hrůza z celé knihy jenom čiší. Její morbidní a kruté popisy určitých "věcí" dodaly příběhu atmosféru místa, kde rozhodně nechcete být. A ty metafory! Ty byly naprosto skvělé! Příběh vlka se chvílemi i doslova prolínal s dějem. Jen ten konec. Nedá mi to spát! Musím vědět, co přesně se tam stalo. Rozhodně doporučuju!
Zmatek. To je bezprostřední pocit, který jsem po dočtení knihy pocítila. Ihned jsem si začala dohledávat související recenze, abych se přesvědčila, že jsem četla správně, a že mi něco podstatného neuniklo mezi řádky. Asi neuniklo, ale...
Hned od začátku kniha zaujme a zcela pohltí stylistikou. Nedá se jinak, než použít klišé - slova i věty ožívají, působí na vaše smysly a vše popisované, jako byste sami prožívali. Úmorný žár parného léta, otravné mouchy, intenzivní déšť, rozškrábané jizvy nebo ruku strčenou v útrobách rodící krávy. Říhová používá neobvyklá slovní spojení a obraty, její sloh je vybroušený a velmi naturalistický. Zejména v první části zůstává děj samotný spíše upozaděný, ačkoliv čtenář tuší, že se ve vesnici rozehraje něco velice temného. Zprvu není jasné, co se reálně děje, a co se pouze honí hlavami aktérů, po půlce už ale kniha dostává jasnější obrysy a předehra první části plynule přejde v hlavní dějství té druhé. Po celou dobu si přitom Cestou špendlíků nebo jehel zachovává hororovou atmosféru, kterou přiživují úryvky z nejrůznějších starších verzí pohádky O červené Karkulce. Právě ta se nakonec ukazuje být stěžejním narativem a skze ni autorka metaforicky dokazuje, že vlk se schovává v každém z nás a jaké to má následky, vypustíme-li ho na svobodu.
Přestože jsem tedy z knihy svým způsobem nadšená, vrátím se ke svému zmatení z úvodu minirecenze. Byť chápu ono metaforické spojení, přece jen mi, a to dost zásadně, chyběla hlubší motivace obyvatel vesnice. A to je vlastně hlavní a jediný problém, který s dílem mám, a proč ho nemůžu komplexně doporučit.
Dávám o hvězdy míň, protože ve slibném děsivém příběhu toho hodně přebývalo a hodně chybělo. Hodně mi vadila zbytečná rozvleklost nekonečného vrtání se v citech a necitech skoro všech postav, hlavně proto, že pořád dokola, zbytečná krutost, která se rozepisovala tak vydatně, až vyzněla lacině a do ztracena, zbytečné polovičaté náznaky, protože buď něco naznačím a pak do toho nevrtám, nebo nenaznačuju a řeknu to a naprosto jsem nepochopila, co ten konec. Přitom je to škoda, protože tím utrpěl dobrý nápad, spousta skvělých postav a šance na originální český horror. Musím zkusit i jiné autorčiny věci.
Tohle není knížka o životě na českém venkově. Nesnaží se zobrazit, jak se u nás žije v Horní Dolní pod Smrkem, Kdo si chce přečíst knížku o životě na českém venkově, sáhne po jiném autorovi či autorce - po takovém, který si za cíl klade zasadit děj na český venkov.
Toliko řečeno, vyrazme do Podlesí.
Na místo odtržené od světa a zároveň kousek od Hradce a vlastně i od Prahy. Na místo, kam když jedete, nepotkáte velmi dlouho (podezřele dlouho) žádné jiné auto. Není to Shyamalanova vesnice, ze které byste nemohli jen tak odejít, ale tak trochu vlastně je. Není to načinčané místečko jako v Hot Shots, ale vlastně taky tak trochu je. Není to reálná vesnice jako ta ve Slídilovi od Frenchové, ale taky tak trochu je.
Je to místo, které budete poznávat. Nejen jeho kulisy a obyvatele dávné, nové i dočasné, budete poznávat to, co je pod povrchem, to co vás obklopí, to co není vidět, ale vy to vnímáte, ach bože, jak moc to vnímáte, smrdí to a ten smrad, to není kravín, to je něco mnohem horšího. Z toho se nezvedá jen žaludek, z toho se svírá krk i srdce.
Bohu nemilý Bohumil a bohu stejně tak nemilá Bohumila přijíždějí začít znovu. Jsou spolu a jsou si cizí, někdo přešlápl a někdo nepodržel, někdo mluvil, někdo mlčel, všichni to známe. Přijíždějí do chalupy v rokli, v temné, hluboké rokli na okraji vsi, kde se chlastá, kouří, bije, šmíruje, kde se zahušťují představy pěkně hustou jíškou z přepuštěného sexu vymíchaného bolestí. Kde se na utrpení nahlíží z odstupu kroku, dvou, tří. Kde se na všechny kolem nahlíží spatra, přestože se žije ve sklepě. S bohu nemilými přijíždí Kluk. Kluk jako defekt, jako závaží, jako něco, co se nepovedlo, jak mělo, co nedopadlo, jak mělo a prozradilo toho o nás tolik, že to, co teď víme, se nám hnusí víc než rození nebo inseminování krav. Je to smrdutá rána, která se nezhojí, kterou si zas a znovu rozryjeme, vytrháme stehy, sledujeme, jak hnije. Kluk neobtěžkaný jménem. Tak jako ona nebohá Karkulka, které se vlastně říkalo kapuce nebo klobouček, o níž nevíme, jestli to byla Maruška nebo Jarmilka. Karkulka. Kluk.
A v hlavní roli zvíře v nás. Vlk, kterého v duchu krmíme, vlk, kterého bychom tolikrát chtěli nakrmit ve skutečnosti. Společnost, která se krmí - schovaná za monitory, za obrazovkami, za displeji, kochá se bolestí, utrpením a násilím, rochní si v trápení jiných. Tohle není horor, kde se slastně bojíme. Tohle je obžaloba a my jsme vinni ve všech bodech.
A v hlavní roli jazyk. Vyprávění. Promluva. Symboly. Všechno má v knize Zuzany Říhové hlas, všechno. I to, o čem pro klid vlastní duše tvrdíme, že je to němé. A každé slovo tu má své místo. Četba toho jazyka bolí, fyzicky bolí - čtenář se s první stránkou vydává na cestu do lesa a musí si zvolit: jehly nebo špendlíky? Tak honem, babička čeká. A vlk taky.
Něco tak hrozného jsem už dlouho nečetla. Atmosféra by se dala krájet, byla neúprosná, děsivá a hororová zároveň, vše vlastně od začátku směřovalo k jedinému konci, přesto ve mně někde vevnitř něco volalo, aby vše bylo jinak. Krutý příběh o vlcích v nás. Opravdu silné čtení, kterému by víc než slušelo odstranit chyby a překlepy.
Zvláštní kniha. Vynikající popisy atmosféry (až hororová) a lidského prožívání sebe sama. Na mě tam ale bylo příliš mnoho neřečeného,což mě znervózňovalo a trochu i mátlo.
Štítky knihy
útěk česká literatura horory česká fantasy magický realismus vesnice léto Červená Karkulka české romány zmizení dětí
Autorovy další knížky
| 2021 |  Cestou špendlíků nebo jehel |
| 2024 | Osiřelo dítě |
| 2018 |  Evička |
| 2015 |  Neplač, vstaň a střílej! |
| 2016 | Vprostřed davu |
Literárně skvost, obsahově děs. Chvílemi se mi zvedal žaludek.