Galdrakona komentáře u knih
Podtitul "Na duchovní cestě Ásatrú" by měl být (stejně jako je tomu v anglickém originále) zakomponován v hlavním názvu knihy, neboť ačkoliv v seznamu božstev samozřejmě nechybí k Ásům migrovaní Vanové a Jötunni, a pro někoho možná překvapivě Hel, střetneme se zde s nimi skutečně pouze na povrchu proudu Ásatrú. Germánské pohanství přitom disponuje obšírnějšími sférami, které nehledě na to, že tomu tak mnohdy bývá, nelze zužovat na návod jak snadno a rychle oslovit obyvatele Ásgardu. Ten ostatně reprezentuje jen jeden z devíti světů Yggdrasilu. Pročež navzdory tomu, že knížka je doslova jenom základní, stejně v ní postrádám smysluplnější zmínky o dalších proudech jako je Vanátrú a Rökkr, bez nichž začátečník snadno získá zkreslenou a zúženou perspektivu o pohanech odkazujících se na germánskou mytologii. Nicméně obsah čerpá z množství odborných zdrojů a je kvalitně zpracovaný. Nejpřínosnější pro mě byla historická část v úvodu, kde autorka střízlivě předkládá stěžejní milníky od paleolitu po 20. století. Jen je nutné uvědomit si, že se zde hovoří konkrétně o Ásatrú a ne o germánském pohanství obecně.
Kniha je psaná formou do témat rozdělených otázek a autorových odpovědí. Oceňuji vědomě přejmenování slova šamanismus na šamanství a zpřístupňování jeho obsahu široké veřejnosti aniž by se z toho dělala zprofanovaná senzace. Nejde totiž vůbec o to stát se samozvaným šamanem, sám autor dokonce tuto klasifikaci odmítá, a daleko spíše se označuje za někoho, kdo šamanství "pouze" praktikuje. Se mnou tato slova hluboce souzní, neboť šaman je pro mě někdo povolaný což určitě neznamená, že by se ostatní o přírodu a duchovno neměli či nesměli zajímat. Pro srovnání je to v mých očích stejně absurdní jako chtít zakazovat křesťanovi modlení, pokud není vyloženě knězem. Přesto zde musím vytknout připodobňování přírodě nepřátelských sil v podobě elektrosmogu apod. k mýtickým titánům a napříč různými mytologiemi různě nazývaným primordiálním silám, které "musely" být mladší božskou generací na počátku věků potlačeny a spoutány, zatímco dnešní člověk je nemoudře vyvolává ze zemského nitra napovrch. Tato zjednodušující generalizace vypovídá jen o snaze něco někam zaškatulkovat, aniž by zde byl alespoň minimální respekt nebo snaha o porozumění vůči předmětným silám za které dosazuji "nepřátele" ekosystému. Na druhou stranu kámen úrazu bude pouze v chápaní terminologie autora. Jen, že u tak učeného a moudrého člověka, mě takováto ukázková bagatelizace rozčiluje více, než u druhořadých pisálků.
Megalomanská předmluva o ničem a zbytečně zdlouhavý popis vzniknu knihy přímo v knize, což mohlo být daleko vhodněji umístěno právě do předmluvy. Bez takového amatérizmu a příležitostných sebeoslavných reklam přímo v textu by nedocházelo k mrzutému přerušování jinak docela příjemné četby o poselství dostupném všem bez rozdílu, aniž by svazovalo náboženskými dogmaty. Obsah samotný je rozdělen do nenáročného popisu životní cesty před nemocí, kde jsme seznámeni s autorčiným příběhem poutavým kulturní různorodostí, zatímco druhá a filosofická část pojednává o následném období po zázračném vyléčení. S ohledem na to, že se zde autorka snaží slovy předat takovou osobní zkušenost, kterou do slov vložit nelze, a její dílo rovněž nemělo být ani vědeckým elaborátem pitvajícím near death experience, si vedla obstojně.
Škoda, že se autor nedržel pouze časových cyklů, o nichž má evidentně hlubší znalosti, a čtenáři tuhle problematiku nepřiblížil detailněji a především po praktické stránce uchopitelněji. Při nejmenším by neuškodilo uvádět zdroje přímo v textu. Takhle akorát jakoby míchá jablka a hrušky s nezpochybnitelnou samozřejmostí, vidouc analogii v čemkoliv si umane. Runy zde nahrazují astrologické domy a znamení zvěrokruhu, římská jména planet jsou pak převedena do severského pantheonu. Spíše než objektivním svědectvím je to výkřik vlastní gnóze založené na snaze zprůměrovat rádoby společné prvky různých subjektů do jakési zlaté střední cesty.
Tenká knížka se spoustou podnětných a inspirativních informací. Rozhodně ne vyčerpávajících, pro začínající zájemce o runy však snadno uchopitelných a dobře stravitelných. Ačkoliv se autor hned v úvodní řeči distancuje od tvorby další magické kuchařky, nelze zcela souhlasit s tím, že by se mu to podařilo, což na druhou stranu v tomhle konkrétním případě ničemu vůbec nevadí. Kromě písma a magie (byť nejen) Vikingů (protože runy nepoužívali zdaleka jen Vikingové) se zde dotýká také praxe současného pohanství, které pochopitelně od run odfiltrovat nelze. Hodnotím jako vhodný odrazný můstek, ke kterému se ráda vracím, na kterém však není záhodno zakrnět.
Vzhledem k prohlášení, že vegetarián je někdo, kdo lituje zvířátka a tedy Bruncko rozhodně není vegetarián ale pouze člověk, který nejí maso - což je mimochodem v rámci míry inteligentní schopnosti vyjadřovat se srovnatelné asi s takovým tvrzením, že nejsem Češka, protože Češi jsou takoví a makoví a já se tím pádem v Česku pouze narodila - se už nejspíš nelze divit tomu, když dotyčný neumí ani správně pojmenovat svou knihu (anebo, což je horší, se jedná o přemrštěný marketingový tah). O zkušenosti s breathariánstvím se zde dozvíte z příležitostných zmínek naprosté minimum, navíc pokud Bruncko jedení cca 1x týdně nazývá životem bez jídla, opět se tím dostáváme k výše zmíněné absurditě názvu knihy, poněvadž to už nelze klasifikovat jako "život bez jídla", nanejvýše šest dní bez jídla. Namísto toho vám detailně popíše své zkušenosti se Spartan Race a získáním medaile Trifecta. Důvod, proč ode mě má celý tenhle paskvil vůbec nějakou hvězdičku je takový, že když už nic jiného, je vyprávění o sportovních výkonech alespoň poutavé a záživné.
Psychologům zaimponují dramatické lidské příběhy dané do souvislosti s konkrétním postavením černé luny, což je dobrá strategie, s jejíž pomocí kniha poodhaluje vliv Lilith v horoskopu. Bez znalosti astrologie však pro vás bude tohle čtení přínosné asi jako problematika programování pro laika, nehledě na vaše psychologické vzdělání. Jedná se v podstatě o studii, která předkládá již známá fakta a dále v praktických ukázkách osobních horoskopů pátrá po ucelenějším vyjádření černé luny, u níž je stále co objevovat. Pokud vás zajímá Lilith pouze jako mytologický archetyp, raději sáhněte po jiné literatuře.
Autorka upřednostňuje cestu před cílem, klade důraz na zpomalení a prožívání přítomného okamžiku v těle s absencí jakéhokoliv očekávání prostřednictvím jediné nenásilné techniky zaměřené na objevování a probouzení ženské touhy dotekem uplatňujícím pravidlo: méně je někdy více. Pánové nejsou diskriminováni - to stejné lze praktikovat i obráceně. Pouze si pojmenováním obecně platných stereotypů přiznáváme, že se dámy spíše než pánové potřebují nejdříve dostat do kontaktu se svou sexualitou a to vlastním ženským, nikoliv mužským způsobem. Z toho důvodu je obsah zaměřen především na hýčkání žen, ale právě proto zaujme i muže, který si přeje ženu skutečně potěšit.
Runy jsou zde osekány pouze na věštící systém, na což se ale upozorňuje již v úvodu. Podstatná část obsahu je věnována podrobnému popisu jednotlivých runových znaků včetně korespondujících mytologických příkladů, ve kterých se ovšem autor dopustil pár nepřesností (např. bůh Frey je v kapitole o runě Inguz za trpaslíka ze Svartálfheimu). Kniha ale primárně nepojednává o severské mytologii, a tak v případě, že o ní máte nějaké povědomí a dokážete na základě toho identifikovat chyby, lze nad tím příležitostným přestřelem přimhouřit oko. V textu je patrná snaha o nedualistický přístup k významu jednotlivých run, to stejné se bohůmžel nezdařilo u hodnocení některých božstev. Tak např. z Noren jsou nemilosrdné síly osudu a Skadi je v kapitole o runě Isa ztělesněním (pouze) nepřátelského aspektu ledu. Nezamlouvala se mi ani misinterpretace slov Skadi v Lokasenně, v níž (pouze samotného) Lokiho (v rámci rozhovoru) varuje, že z jejích svatyní a posvátných hájů se mu pouze chladné rady dostane (nutno podotknout, že celý obsah Lokasenny je zjednodušeně řečeno sbírka Lokiho otevřeného urážení bohů, takže se zde s ním většina zainteresovaných v duchu "jak se do lesa volá..." nijak nepáře), neboť v knize je předmětná citace naprosto vytržená z kontextu a adresovaná čtenářům jako nějaká všeobecně platná zákonitost (přitom kdyby Monfourt z písně vyextrahoval citace ostatních účastníků a předložil vám je stejným způsobem, byli by rázem všichni bohové nepřátelské zlé destruktivní síly, na které si musíte dávat pozor). Mountfortem se bezesporu inspirovala "naše známá česká věštkyně" Renata Herber ve svém Poselství run, neboť se tam dopouští na chlup stejného přešlapu, kterého by se nedopustil nikdo, kdo si Lokasennu skutečně přečetl (v Poselství run se navíc dočtete, že k vám Skadi tato slova promlouvá v runových básních, což je ještě větší nesmysl, kterého by se nedopustil nikdo, kdo si runové básně přečetl. Znalost nutno podotknout dost skromných - rozumějte za deset minut přečtených, navíc na internetu volně dostupných, runových básní, u autorů píšících o runách považuji za elementární základ, byť evidentně pouze já...) Začátečníkovi proto spíše nedoporučuji jako první knihu o runové problematice, pokročilí ocení autorovo poctivé bádání a osobní zkušenosti s různými systémy věštění.
Kniha není psaná pro náročného čtenáře a čte se tím pádem snadno a rychle. Co mě rozčilovalo, byly černobílé fotografie na každé straně, protože ve stupních šedi vůbec nevynikly (občas luštíte, co na nich vlastně je) a někdy se ani vůbec nevztahovaly k tématu (dědeček s kosou na poli v kapitole o věštění anebo kačenky u runy Othala). Když přimhouřím oko nad tímto zcela zbytečným plýtváním inkoustu, bez kterého by kniha byla nejméně o polovinu tenčí, na druhou stranu oceňuji užitečné praktické rady a autentický přístup, který prozrazuje, že autor má s runami svou vlastní zkušenost. Ačkoliv v některých oblastech s ním nelze souhlasit, např. rituál na očistu o úplňku rozhodně ano, ale o novoluní rozhodně ne - to jako vážně?