Ginnevra komentáře u knih

Pamatujete labyrint v Ohnivém poháru? Nemyslím ten filmový, myslím ten, kterým musel Harry projít ve čtvrté knize. Vybavujete si? Tak teď vyměňte třaskavé skvorejše za to, co si představíte pod pojmem „stovky přízračných příšer", ukecané pavouky za neomylné lukostřelce, kteří mají jediný cíl – vás, a procházku skvostným bludištěm za pouť skrze pole plné vašich dávných i budoucích obětí.
Nebo si taky můžete představit arénu 77. Hladových her, takhle nějak by mohla vypadat, jenže nikde nerostou žádné bobule, prezidentkou je vaše matka a ani vám nefandí.
Příbuzní ve vztazích hlavních hrdinů téhle knihy jsou ale tím nejmenším problémem, i když je to jako by Kapuleti a Montekové nebyli jen nepřáteli, ale nikdy se ani neměli potkat.
Jo, tohle je podivný svět, syrové prostředí plné bezcitných válečníků a ustrašených otroků, ožívající přízraky z dávných mýtů, láska, která není jednoduchá ani jasná na první pohled.
Svět, kde si lidé tolik neváží života a zároveň se tak strašně brání smrti, kde přátelství nepřináší útěchu, ale bolí, setsakramentsky bolí.
Lidé nejsou černobílí, nejsou jen dobří nebo špatní, v každém je kousek zla i dobra, tady vám to bude připomínat každá jedna stránka a taky vás naučí, že strach a odvaha jdou vždycky ruku v ruce, že jedno bez druhého by nemohlo existovat, ukáže vám, že věřit můžete jen sami sobě a především, že vydržíte mnohem víc, než byste kdy mysleli.

Jedno z nejlepších fantasy, které jsem četla. Originální prostředí, děj plný akce a zvratů a hrdinové s výraznými charaktery.

6 24.04.2016

Číst tuhle knížku pro mě bylo jako strhávat náplast. Jo, přesně k tomuhle bych Pokoj přirovnala.
Víte, že ji musíte strhnout, dokonce se na to těšíte, ale zároveň se děsíte toho, co by mohlo být pod ní. Je rána lepší? Nebo snad horší? Co všechno se pod náplastí skrývá? Vždyť to přece nemůže být taková hrůza, říkáte si, jenže pak začnete. Zpátky to nejde, už je pozdě, připlácnout to zpět prostě nemůžete. A tak pokračujete milimetr po milimetru, občas vydechnete, zanadáváte si, otřepete se a jedete dál. A pak… Byla ta náplast na začátku takhle velká? Nedrží nějak podezřele pevně? A proč byste si ji vlastně nemohli nechat… no, už napořád?
Jenže vám to nedá, probudí se ve vás všechen masochismus, o kterém jste ani netušili, že ho někde hluboko skrýváte. Přeskakujete očima z toho schlíplého kusu lepení na zatahující se růžový šrám pod ním, zdá se vám to nechutné, ale je to tak nějak vaše, tak co. Prostě musíte, jen ať už to máte za sebou.
Když je po všem, náplast vyhodíte, ale jizva vám zůstane. Napořád.

2 17.03.2016

Bylo nebylo, anděl a ďábel drželi mezi sebou kostičku přání. A jejím rozlomením se rozpůlil svět.
Spoiler!
Na druhý díl úspěšné Dcery kostí a dýmu jsme si počkali více než dva roky. Za celou tu dobu jsem na knihu nezapomněla, připomínala jsem si její děj a doufala, že se pokračování dočkám. Karou nebo vlastně Madrigal i Akiva mi učarovali. Doslova. Jejich příběh až romeovsko-juliovské lásky ve světě serafů a chimér, ve světě sužovaném válkou, smrtí a odvěkou nenávistí musí zaujmout snad každého se slabostí pro romantiku nebo fantasy.
Poté, co Karou s Akivou zlomili přízračnou přací kostičku a Karou si vzpomněla na Madrigaliin život a především poté, co se Akiva přiznal ke svému hrůznému činu, kterým zničil celý její svět, lidský i chimérský, se ona vydává na pomoc svým milovaným.
Ačkoli přestává doufat, že je vůbec koho zachraňovat, touha a povinnost nakonec její kroky dovedou až do Loramendi, do jejího zapomenutého domova. Sice nenachází ty, po kterých toužila, někdo ale přece jen přežil, a umění, kterému ji učil Brimstone zajistí, aby nezemřel už nikdo další.
Akiva mezi tím se svými sourozenci spřádá plány na druhé straně bitevního pole. Ačkoli si není jistý, zda je pro koho se ještě bít.

Kniha je psaná stylem, který mi obvykle není nejbližší. Je dělena na jednotlivá vyprávění hlavních postav. Musím však přiznat, že mi to tentokrát ani trochu nevadilo a dokonce jsem to pro přehlednost vítala. Děj ani na okamžik neupadá a čtenáře nenechává vydechnout. Překvapuje a překypuje dějem. Popisy bojovníků, propracovanost bitev i vtip Karouiných lidských přátel jsou jedněmi z mnoha kladů této knihy.

4 31.01.2015

Kniha je skvělá, přesto jsem s jejím hodnocením dost na vážkách. Autorčino skvělé dílo totiž nehorázně poškodil překlad a tiskové chyby. V žádné knižní sérii jsem tolik chyb, překlepů, chybějících písmen a opakovaných rozdílných překladů jednoho slova/jména neshledala. Celý dojem z knihy mi to zkazilo a srazilo ji to o několik příček v mém top-seznamu dolů.
Doufám, že alespoň dotisk bude kvalitnější.
Kniha a celá série by si asi zasloužila hvězdiček pět, ale to bych ji nesměla číst v češtině...

2 12.01.2015

Kniha naprosto předčila má očekávání! Je úžasně napsaná, překvapivá, nápaditá, dechberoucí, dramatická, romantická, promyšlená!
Okamžitě se vymršťuje k prvním příčkám seznamu mých oblíbených knih!

2 30.10.2014

Tak vám tedy něco povím.
Když jsem knihu přečetla poprvé, byla jsem plná dojmů a, co si budeme povídat, i slz, a také jsem na ni samozřejmě napsala svůj názor (určitě bude i někde tady). Nyní jsem ji dočetla znovu.
Poprvé mi kniha přišla úžasná, zdrcující a tak dále… Tehdy jsem ji četla jako dívka, nebo chcete-li, svobodná žena bez závazků, jenže tentokrát jsem ji četla jako matka. A dopad toho příběhu získal úplně nový rozměr, je momentálně ještě silnější, ještě dokonalejší a mnohem děsivější.
Protože, jak stojí v knize, co je horší než mít rakovinu? Mít dítě s rakovinou…

1 28.07.2014

Velké zklamání. Nemůžu si pomoct, čekala jsem mnohem víc. Že děti umí být kruté - všeobecně známý fakt, že je laskavost nedoceněná - taky víme. Přemýšlení desetiletých dětí bych tolik nepřeceňovala. Obraty, popisy i děj poměrně nudné. Překvapení se nekonalo. Styl psaní a dělení kapitol otravné.
Je mi líto, ale mnoho nudnějších knih jsem nečetla.

14.11.2013

Tohle je přesně ten typ příběhu, o kterém se v knize zmiňuje samotná Hazel. Nemyslím takovou tu knihu, o kterou byste se pro její výjimečnost chtěli podělit s celým světem, ale tu druhou, tu kterou byste si sobecky nejraději nechali jen a jen pro sebe, schovali ji před všemi, v noci ji tajně vytahovali a četli přesně tam, kde jste potmě nalistovali a kam jste si mimochodem stoupli. Jenže! Jak by člověk mohl být tak sobecký, když právě tolik přečetl o opaku. Tohle je kniha pro všechny, všude a vždycky.

A taky je to příběh, u kterého jsem byla strašně naštvaná na zradu vlastních očí. Nikdo nepláče rád, ale tady mě to vysloveně rozčilovalo, protože jsem přes slzy nemohla číst dál.

Nedávno se v nějaké internetové diskuzi řešilo, zda dnešní dospělí souhlasí s obsahem povinné četby, jak je dětem předkládána ve školách. Já nesouhlasím. Kniha Hvězdy nám nepřály tam totiž nemá NESMÍ chybět.

10 08.10.2013