IDH komentáře u knih
Společensky nekompetentní Britt-Marie je další z Backmanových postav, které se sice naprosto vymykají normálu, ale o to více si je zamilujete. Pod jejich skořápkou najdete rozbité, malinké kousky nás všech, kteří jsme se někdy cítili na dně a vzdorovali ze všech sil světu valícímu se na nás jako balvan. Abychom nakonec zjistili, že jsme obklopeni něčím dobrým. Backman české čtenáře okouzlil už svou knihou Muže jménem Ove (jen ve Švédsku se románu prodalo přes šest set tisíc výtisků a práva byla prodána do dvaceti pěti zemí). Následoval titul Babička, která pozdravuje a omlouvá se. Už tam, v příběhu Elsy a její babičky, měla Britt-Marie svou malou premiéru. A byla natolik zajímavá, že si vysloužila vlastní knihu. Milou, naléhavou, citlivou, vynikající. Příběh o druhých šancích, prvních výkopech a o tom, že soda vyčistí skoro všechno teď leží před vámi, přijměte ho. Britt-Marie do vašeho života vnese humor a – trochu sody.
Stockholmský rodák, který stále píše sloupky do novin a na svůj blog, vás opět chytne a nepustí. Napumpuje do vás dojetí i optimismus, radost i obyčejné hřejivé lidské emoce. V audioknižní podobě za vydatné pomoci hlasového génia Otakara Brouska ml. (63) pod taktovkou olomouckého mistra hlasové režie Michala Bureše (44). Ten má, mimochodem, na svém kontě také zmíněného Muže jménem Ove, jenž získal cenu Audiokniha roku 2014.
Ti všichni tentokrát přinášejí vyprávění o jedné nevydařené loupeži. Ale především o síle rodiny, o potřebě blízkosti dalšího člověka, o lásce mezi partnery, rodiči a dětmi. O pochopení… Kdepak, Backman to nemá úplně jednoduché, s námi čtenáři. Jeho styl, tak milovaný mnohými z nás, je totiž třeba umět číst. V případě audioknihy poslouchat nebo spíše naslouchat. V jeho knihách totiž vždy existuje jakýsi druhý plán, příběh za příběhem. Pitoreskní postavičky, vyhrocené situace a absurdní okolnosti jsou jen nástrojem k odhalení naléhavých a přitom obyčejných součástí života každého z nás, až při odkrývání dalšího vývoje Backmanových příběhů jen udiveně a fascinovaně toužíte po dalších slovech a stránkách. „Tak takhle to je!“ říkáte si.
Anotace knižního vydavatele, brněnského Hostu, že „Úzkosti a jejich lidé je naprosto bláznivá komedie“, není tak úplně pravda. Jistě, příběh je plný bláznivých situací, ale ve čtenáři neznalém Backmanova díla může vzbudit dojem, že má kniha „jen“ bavit. Její poslání tkví však v něčem jiném. Stejně jako ve svých předchozích knihách, i tady Backman na postavách, jež dokonale ilustrují každému z nás tak povědomé a živoucí bytosti, rozehrává celou škálu osudů. Některých komických, jiných bolestných. Jeho souputníkem ve vyprávění je pak Otakar Brousek ml., který beze zbytku využívá nejen svůj vypravěčský potenciál, ale i každou hlásku příběhu. Posouvá jej výš, abstraktním tvarům Backmanových slov dodává nové barvy.
„Backmanovy lidské komedie jsou působivé a dojemné; chytnou vás za srdce, protože na pozadí veškeré výřečnosti zrcadlí bolest z toho, že žijeme jako stíny těsně pod povrchem,“ napsal o knize švédský deník Göteborgs-Posten a není třeba k tomu cokoli dodávat. Zkrátka nalistujte, spusťte „play“ v audioknižní aplikaci a nechte se opět provést příběhem, který vás zasáhne. Ostatně, věřím, že tuto audioknihu nevidíme / neslyšíme naposledy. Je jasným kandidátem na Audioknihu roku.
Hodnocení: 100 %
„Pracuji na románu, který je postavený mimo sérii... Chtěl jsem tak Rakerovy příběhy odložit po devátém díle,“ řekl Weaver Blesku loni při své návštěvě Prahy. Není to definitivní sbohem jeho hledači zmizelých, sám dodal: „Nebojte se, k Rakerovi se opět vrátím, nemám v plánu s ním skončit.“ Nakonec však doplnil ještě desátý díl, aby série byla ucelená. A vrchol je vskutku grandiózní. Devět zmizelých, to už je „nálož“! Naštěstí má Raker, jehož čtenáři mohli dokonale poznat a sblížit se s ním během uplynulých let / knih, k ruce bývalého policistu Colma Healyho, jemuž kdysi pomohl zmizet ze světa a jehož inkognito pod falešnou identitou střeží. A pak je tu Jo Kaderová, policistka z Los Angeles, vyšetřující zcela jiný zločin. Ve vzdálené zemi a také čase, neboť její příběh se odehrává v polovině 80. let. Co mají jejich případy společného, mají-li vůbec něco? To už odhaluje čtenář na více, než pěti stech stránkách knihy Nikdo není doma a velmi rád jí propadne.
O Weaverovi se ví, že je bývalý novinář, prozradil na sebe Blesku i to, že ho k psaní inspirovaly knihy jako Mlčení jehňátek, plné napětí a pečlivě vykreslených postav. Podobně postupuje i sám Weaver. Jeho charaktery nabývají pokaždé velmi rychle reálných a živoucích obrysů. Čtenář se tak nemusí složitě zabývat tím, kdo je kdo, a smí se naplno ponořit do příběhu samotného. Weaver se také (zřejmě díky praxi z novin) velmi dobře pohybuje na menším prostoru, což dává jeho knihám výhodu až filmového střihu mezi jednotlivými scénami (to u něj zmiňuji pravidelně). Čtenář se tak neprokousává sáhodlouhými texty nutně vyplňovanými „vatou“, byť sebelépe napsanou, jde přímo po linii příběhu až do všeodhalujícího finále.
Nikdo není doma je také novým důkazem, jak Weaver dokáže během okamžiku přenést čtenáře do prostředí, v němž se děj odehrává. Ať už jde o severní Hollywood, Londýn či třeba hlavní místo činu – vesnici Black Gale. Všechny Weaverovy dialogy, postavy i události plynou přirozeně v tempu, jemuž čtenáři rádi podléhají. Zkrátka nechcete od knihy vstávat a zároveň byste rádi okamžitě načali další po jejím skončení. Stejně jako všichni ti čtenáři, kteří Weaverovy knihy posouvají na žebříčcích prodejnosti vzhůru a spoluzasloužili se o jeho nominaci na britské literární ocenění National Book Awards. Teď tedy nezbývá, než se do desátého případu Davida Rakera pustit, milý čtenáři, milovníku tradičního britsky laděného napětí. A těšit se na novelu z rakerovského světa, která i k nám snad dorazí brzy.
Tahle recenze v podstatě může být dost nudným počtením. Má smysl znovu opakovat, že s každou další knihou Connelly jen potvrzuje svoji pozici autora vynikajících, napínavých knih? Nebo že jeho postavy jsou precizní, živoucí na stránkách knih tolik, že máte pocit, že s vámi sedí v obýváku? Že dokáže během několika málo slov dokonale vykreslit atmosféru míst, kde se jeho příběhy odehrávají? Nejspíš ne, čtenáři to vědí lépe, než kdo jiný.
Tentokrát sílu příběhu násobí spojení dvou výrazných osobností, zvyšuje i její tempo. V mnoha místech má tak čtenář pocit, že se téměř zadýchává. Jasně jsou nastíněny budoucí plány autora s touto dvojicí, což jejich příznivce může jen těšit (a my to neprozradíme). Temná svatá noc je bezesporu jedním z nejlepších kousků celé „boschovské“ série. Přestože občas zazní, že Ballardová je Bosch v sukni, není to tak úplně pravda. Oba jsou originální, stejně jako nový případ. Čtenář zkrátka dostává opět to, co má na Connellyho tvorbě nejraději. A i když Boschovi možná docházejí síly a životní elán, jeho autorovi nikoli. Zbývá si jen přát, aby už brzy poslal do Česka další kousek...
Sám vydavatel, kterým je tentokrát Mystery Press, připomíná, že novinářka a spisovatelka Lionel Shriverová (62) předkládá čtenáři naléhavý, strhující a zneklidňující příběh hrůzného masakru, klade znepokojivé a závažné otázky, na které neexistují jednoduché odpovědi, a v závěru svého strhujícího psychologického thrilleru zasadí čtenáři jednu nečekanou ránu… Naprosto nelže. Přestože její kniha Musíme si promluvit o Kevinovi vyšla poprvé už roku 2003, stále zůstává aktuální. Vždyť to všechno se může stát zítra či pozítří a i docela blízko. Shriverová za své dílo získala v roce 2005 nejvyšší ocenění Women's Prize for Fiction, jednu z nejprestižnějších literárních cen Spojeného království. Napsala totiž příběh, který se čtenáři zarývá tak hluboko pod kůži a hlavně duše, až to někdy není příjemné. Přesto se nedokáže odtrhnout.
Od prvních stránek čtenář proniká do soukromí Evy, do jejích dopisů, z nichž každé písmeno se vypaluje čtenáři do mysli jako cejch. Tak úpěnlivé, naléhavé a přitom zcela přirozeně podané svědectví o jednom lidském osudu si zaslouží plnou pozornost, ačkoliv z něj budete chtít tisíckrát utéct! Kdo je viník a kdo oběť? Na to se budete ptát s každou další částí ještě dlouho po odložení knihy. Mezi řádky pocítíte také vztek, zoufalství, beznaděj. Naprosto knize propadnete, přestože vás bude rozrušovat. Musíme si promluvit o Kevinovi je totiž knihou, která svým příběhem nejen ožívá (jako řada dalších), ale doslova zatíná drápy do čtenáře, kterého čekají hodiny převalování v posteli, kde si znovu a znovu bude přehrávat její obsah.
Zhmotnění noční můry každého rodiče ale není jen strašákem. Ukazuje postupnou cestu k tomu, jak se TOHLE mohlo stát. Čtenář tápe v rozhodnutí, komu má být nakloněn, kdo si více zaslouží jeho pochopení. Musíme si promluvit o Kevinovi je do tečky geniálně vystavěná kniha s postavami tak uvěřitelnými, jako byste je znali osobně. Není divu, že uchvátila celý svět. A to i ve své filmové verzi z roku 2011 s Tildou Swintonovou (58, Doctor Strange, 2016), Johnem C. Reillym (54, Strážci Galaxie, 2014) a Ezrou Millerem (26, Fantastická zvířata…, 2016) v roli Kevina. Jenže i tady platí – kniha lepší filmu. Snímek je vynikající, nicméně pro většinu diváků možná až příliš artový a ještě více náročný na pozornost, než samotná předloha. I proto sáhněte především po knize. Odmění vás příběhem, po kterém si nutně budete muset naordinovat něco humorného, prostého a – léčivého.
Pro ty, kdo četli první díl série s komisařem Gereonem Rathem Mokrá ryba (nebo slyšel ve skvělém audioknižním podání), není třeba příliš připomínat vynikající autorův styl s prvky noiru. Tentokrát je hlavní kulisou zářivý svět filmu a jeho zákulisí, atraktivní prostředí, které mělo kouzlo stejně ve 30. letech jako dnes. Stejně jako producenti připravují další řadu seriálu Babylon Berlin pro potěchu diváků, tak si užijí pokračování i čtenáři. Čeká je opět změť situací a postav, u nichž až čas (a další stránky) vyjeví, jsou-li na špatné či dobré straně.
Příběh Tichého zabijáka je opět svěží, strhující, napínavý a čtivý. Na první pohled by se mohlo zdát, že je kniha slabší než Mokrá ryba, ale spíš je to jen tím, jak důvěrnými parťáky se Gereon a jeho stvořitel stali. Jediné, co chybí, je prvotní okouzlení novým dílem. Zůstává však pečlivě odvedená práce autora s vývojem příběhu, jeho dekoracemi i postavami. Není tak proč se obávat – i tentokrát jde o titul, který čtenář zhltne jedním dechem.
„Tuesday, jak ji znáte, se mi zformovala v hlavě při probuzení se do jednoho temného rána roku 2014,“ řekl v jednom z rozhovorů Stephen Williams. „Pak si jako Aténa moderního věku probojovala cestu z mých myšlenek přímo na papír, plně ozbrojená a připravená do akce.“ V tom má kniha nepopiratelné kvality – dokáže zaujmout, vrhne čtenáře do děje bez obalu a přitom přirozeně. Nicméně, sem tam může vadit přílišná jednoduchost, se kterou jsou místy součásti příběhu předkládány. Jako by náhle více polopatě, což od tohoto typu knihy neočekáváme. Na druhou stranu je to thriller podle všech pravidel žánru. Proto si kniha zaslouží vysoké hodnocení.
Když bratři Matt a Ross Dufferovi (oba 35) přišli v létě 2016 s hororovým seriálem Stranger Things na Netflix, těžko si někdo mohl představit, že retro výprava do 80. let s příchutí sci-fi, která je plná sotva pubertálních prcků, vyvolá takový ohlas. Podařilo se poprvé, podruhé a nyní i potřetí, kdy seriál nabral druhý dech a navíc sakra silný! Pozor – na místě je varování před spoilery! Tentokrát už parta ryzích puberťáků z městečka Hawkins chce jen prožít klidné léto.
Temné události, po kterých se zbavili vědců z místní laboratoře a na kloub přišli všem záhadám, jsou pryč. Lucas (Caleb McLaughlin, 17) a Mike (Finn Wolfhard, 16) intenzivně prožívají první lásky. Stranou zůstává stále dětský Will (Noah Schnappi, 14) a tak trochu i Dustin (Gaten Matarazzo, 16), jenž se po návratu z tábora chlubí románkem se Suzie (Gabriella Pizzolová, 16). Kamarádky Eleven (Millie Bobby Brownová, 15) a Max (Sadie Sinková, 17) mají holčičí starosti, vzdálené vzpomínkám na monstra z jiné dimenze. Jenže ta ještě nechtějí být zapomenuta a vracejí se, tentokrát mnohem zákeřněji. V příběhu nechybí ani další staří známí včetně Joyce Byersové v podání Winony Riderové (47). A jak se autorům i hercům nové pokračování vydařilo?
Jednoduše – na výbornou! Nechybí humor, napětí, nečekané zvraty a překvapení, dojemné i romantické okamžiky. Tenhle koktejl si zkrátka divák užívá všech osm dílů. Styl „osmdesátek“ tentokrát oblékl i obří obchodní dům, kde se odehrává podstatná část děje a důkazem toho, jak seriál funguje je fakt, že tohle retro si užívají i generace diváků, které se narodily až po vstupu do nového milénia. Ti všichni pak dostávají do rukou skvělý bonus v podobě knihy Stranger Things: Temný experiment od Gwendy Bondové (43).
Tento prequel, tedy příběh před příběhem, totiž otevírá dosud nepoznanou součást děje. Začíná v létě roku 1969. Jistá Terry Ivesová studuje na univerzitě v srdci Indiany - daleko od předních linií války ve Vietnamu nebo ohnivých protestů ve Washingtonu. Svět se mění a Terry to nechce sledovat z povzdálí. Přihlásí se proto jako testovací subjekt do vládního experimentu s kódovým označením MKULTRA, probíhajícím v Hawkinsu. Do života si ale pustí neoznačené dodávky, laboratoř ukrytou hluboko v lese, látky, které mění lidskou mysl… a tajemství, jemuž Terry musí nutně přijít na kloub. Za zdmi laboratoře a pronikavým pohledem jejího ředitele doktora Martina Brennera se totiž možná skrývá větší tajemství, než si Terry vůbec dokáže představit.
Přestože je autorka na seznamu New York Times mezi autory bestsellerových románů, u nás její knihy zatím známé nejsou. A je to škoda. Knihou Stranger Things: Temný experiment totiž dokazuje, že vyprávět umí. Čtenářům se špetkou představivosti stejně jako laboratoř v Hawkinsu otevírá brány do jiného světa. Odhaluje skutečnosti, které se odehrály předtím, než se zrodila Eleven. A odvedla precizní práci, zcela s respektem k seriálu. Vypráví stejným tempem, nabízí nové postavy tak samozřejmě, že okamžitě zapadají do kontextu Stranger Things. Přestože divák seriálu ví, co bude následovat, hltá každý další řádek. Kniha naprosto funguje i bez monster, která teprve vyčkávají v budoucnosti. Čtenáři umožňuje být šéfem výpravy, efektů a castingovým agentem – vytvořit si jeho vizuální stránku po svém. Šanci odhalit víc si fanoušci nejen zaslouží, ale hlavně užijí!
Co tak říct...? Podivuhodná odhalení Artura Peppera jsou za mě velmi milou knihou, možná proto, že sám se cítím trochu jako on, byť nejsem vdovec, ani tak starý. ;) Pan Pepper a jeho autorka mi ale byli milými společníky, těšil mě každý další kousek cesty za tajemstvím náramku a speciálně v nynějších podzimních dnech i návrat do milované Anglie...
Moje hodnocení 8,5/10