Israha komentáře u knih

Hratelnost super (i když obtížnost možná až moc nízká) a chaotická, "trippy" atmosféra lidského snění je zde zachycena velmi výstižně. Jako klasický knižní příběh by mě to ale asi moc nebavilo, protože i přes vydařený a vtipný styl psaní je to dějově dost generické a chybí tomu moment překvapení. Ale jsem rád, že jsem měl možnost dostat se ke gamebooku z netradičního prostředí, a dokonce od českého autora. Slušná zábava, která má i jakous takous "re-read/re-play" hodnotu.

06.02.2021

Tak třetím dílem se Ryanovi sága o Vélinovi rozpadla mezi prsty, čehož jsem se trochu obával už na základě toho, co naznačil Pán věže. Ryan sice pořád zvládá dobře vyprávět, problémem je, že vlastně nemá co. Všechny ústřední postavy ustrnuly v poloze, kterou jim nastavil druhý díl, žádná se nevyvíjí. Válečný konflikt s Volarským impériem je jednostranný, repetitivní a postrádájící jakýkoliv zvrat, takže jeho popis působí nejen nerealisticky, ale i dost nudně. Násilí a krutosti je tolik, že vůči ní čtenář otupí. A nadpřirozený element příběhu a jeho rozkrývání sice pozornost udrží slušně (tahle dějová linie mě bavila nejvíc), ale že by výsledné odhalení byla kdovíjaká pecka, to taky říct nemohu. Závěr antiklimaktický. Ryan si touhle monstrtrilogií opravdu ukousl sousto, kterým se v závěru poněkud nehezky zakuckal. Pořád je to jakž takž slušné čtení, které má své momenty a je dobře napsané, ale chvílemi jsem se do dalších kapitol musel nutit.

7 25.01.2021

Snaha o maximální epickou rozmáchlost je u této knihy spíš ke škodě, ale pořád se jedná o velmi dobré fantasy čtivo, tentokrát už výrazně více "fantasy" a méně středověké, než první kniha trilogie. Vyprávění je rozklížené a skákání mezi dějovými linkami více postav zpočátku ubírá na čtivosti, Ryana však chválím za to, že se mu ta rozvětvenost podařila ukočírovat a ke konci všechny dílčí příběhy elegantně protne, čímž rovněz zvýší spád děje. Vytknout také musím jistou antiklimaktičnost vybraných dějových linií, vhodným příkladem je samotná finální bitva o Alltor, a moc mě nenadchlo ani vyřešení stavu "otroctví" u Frentise. Je znát, že přímočaré vyprávění skrze postavu Vélina v Písni krve bylo pro Ryana přirozenější a rozvíjet dostatečně interesantně větší množství charakterů mu jde hůře. Samotný Vélin a jeho zápletka je zde uklizen stranou, z mého pohledu byly nejvíce strhující příběhy právě Frentise a Lyrny. Dějová linie Revy byla na druhou stranu generická a jen smysl pro ucelenost mi zabránil ji přeskakovat. Ve výsledku je Pán věže pořád super fantasy čtení, ale začíná se nabízet otázka, jestli si Ryan svou monstrózní trilogií coby autorskou prvotinou přeci jen neukousl příliš velké sousto.

Ryan výborně vypráví, chytře a propracovaně buduje svět, a mým úhlem pohledu dokáže pro jednotlivé dějové pasáže vyhradit přesně tak dlouhé úseky v knize, aby nezačaly ubíjet repetitivností (výcviková část například skončila zrovna v momentě, kdy jsem si říkal, že akorát, a víc není třeba). Postavy, kromě Vélina, jsou v jeho podání sice dost jednorozměrné, ale svět, ve kterém se pohybují, je atraktivní dost na to, aby to tolik nevadilo. Cením také dobrou práci s elementy tajemna a postupné rozplétání jednotlivých záhad, přidává to na čtivosti i v místech, kdy se kniha dějově neposouvá. Je to tak 4,5/5, chvílemi je to pro mě, jakožto milovníka heroické fantasy, až moc o politice, ale z Ryanova rukopisu čpí syrovost a drsnost jeho fiktivního středověku natolik, že ve spojení s ostatními věcmi, které jsem popsal, mou pozornost udržel. Druhý díl vyhlížím ne vyloženě nedočkavě, ale se zvědavě zvednutým obočím, Píseň krve funguje dost dobře i jako samostatná kniha.

5 01.12.2020

Stejné, jako první dva díly trilogie Legendy. Tedy čtivá, akční a informace o světě hezky kompletující kniha, která ale nemá čím překvapit a ve své snaze o maximální epičnost a nepředvídatelnost je možná až moc ambiciózní. Ty zvraty, kdy jeden zrazoval druhého, aby se dozvěděl, že třetí zradil druhého, protože zjistil, že druhý chce zradit třetího, z toho šla hlava kolem, překombinované až hrůza. A opět přepostavované, kdy většina charakterů nemá prostor se rozvíjet a dějem jen tak proplouvají. Ale nebudu lhát, konec mi při vědomí, že po půl roce čtení a přelouskání 15 knih se s Dragonrealmem loučím, na emoční struny docela brnknul.

24.11.2020

Legendy Dragonrealmu jsou problematická série z toho důvodu, že z původní ságy vlastně víte, o čem jsou, a jak dopadnou. Takže napětí je pryč. Dále už znáte osudy všech více či méně tajemných postav série, takže i příjemná aura neuchopitelnosti a divnosti je pryč (a třeba takoví Shade a Temný kůň se tu jen plácají dějem odnikud nikam). Zbývá tedy samotná zábavnost a spád vyprávění, a to Knaak vždy uměl dobře, takže i Mág Gryf je čtivá, rychle ubíhající kniha...po jejímž dočtení si uvědomíte, že v původních knihách epicky a velkolepě popisovaná Válka o změnu je nakonec napůl osobní konflikt mezi několika postavami, a pocit globálnosti se nedostavuje. Baví to, v některých pasážích to hezky doplňuje lore, ale ve finále se jedná o částečně zbytečnou knihu. Už druhou ze tří. Uvidíme, co poslední díl trilogie.

20.11.2020

Přepostavované a s přílišnou nahuštěností klíčových událostí. Trochu mi to připomínalo hned první knihu ze ságy, Ohnivý drak. Zde už je Knaak oproti svým začátkům vypsaný, a ví, co chce vyprávět, navíc už má v zádech hotový a propracovaný svět, ale opět zkouší psát epickou válečnou fantasy sword and sorcery stylem, a výsledkem je zkratkovitost, uspěchanost a nemožnost hlubšího propojení s postavami. Navíc zde už nefunguje tajemný element některých postav (Shade, Temný kůň) či zákonitostí světa (Zakladatelé), protože čtenář už o těchto věcech četl v předchozích svazcích série, a ke všemu navíc ještě ví, jak dopadne celá tato trilogie. Ale jo, pořád je to čtivé, jako akční fantasy jednohubka je to fajn.

15.11.2020

Je poznat, že Knaak už zde byl "vypsaný" a oproti více než dvacet let starším začátkům Dragonrealmu s jistotou ví, jaké příběhy chce vyprávět. Shade je ucelená kniha s dějem o dobrém tempu i jisté nelineárnosti, ve které stejnou měrou zaujme osobní vrstva příběhu z pohledu Gerroda, Valey i Křišťálového draka, jakož i ta globální, ve které jde o osud celého Dragonrealmu. Opětovné zapojení Zakladatelů a jejich kapesních světů chválím, to mi na Dračí říší vždy přišlo jako ten nejzajímavější element, díky nim ten svět není jen jeden z dalších "magic and dragons" světů. Stejně tak jsem rád, že Knaak pro něj typicky opět některé věci vysvětlil, ale roušku tajemna a prostoru pro vlastní imaginaci ponechal. Co mi však přišlo už nad rámec, byly postranní příběhy ostatních postav (Gryf, Melicard a Erini, Aurim s Yssou, ostatní dračí králové, nakonec i bez těch sice cool, ale mírně okoukaných Vládců mrtvých by se to obešlo...o Temném koni ani nemluvím, toho fakt nemám rád), u kterých to působilo, jakoby je pro ně autor vymyslel jen proto, aby se v (tehdy) posledním díle této ságy vůbec mohly objevit a aby kniha obsahovala více akce.

26.10.2020

Film jsem viděl ještě před přečtením knihy, takže jsem zvrat od survival horroru k nadpřirozené tematice čekal, naopak jsem byl spíš příjemně překvapen využitím black metalové tematiky, protože k této hudbě mám vztah. A asi i právě proto mi nepřišlo, že by druhá část románu nějak výrazně nepasovala k první. Film je jinde, ten byl čistě o hrůze z neznáma a nepochopitelna, kniha je dost i o tom, jaké děsy se skrývají v nás. Je o boji o přežití, odhalování charakterů tváří v tvář nebezpečí a bezvýznamnosti existence jednotlivce. Jen ta povaha nebezpečí postupem času získává čím dál tím konkrétnější kontury (jestli světské, nebo z jiného světa, to zas tak důležité není). A Nevill tohle prostě napsal tak, že to mrazí, bolí a vyčerpává už jen tím, že to čtete, ani to nemusíte prožívat přímo. Uznávám, že první půlka byla o něco čtivější, a pak se několik desítek stránek čekalo na "vrchol", ale kniha na mě zafungovala i jako celek. Kvalita a velmi intenzivní čtenářský zážitek.

7 13.10.2020

"Pán draků" je zase jednou ukázka toho, jak se ve světě Dragonrealmu nedá pochopit fungování magie, a jak jednorozměrné postavy jsou Cabe a Temný kůň; "Vlk mezi ovcemi" je sice zábavná, ale bohapustě nastavovaná kaše. Zbylé čtyři povídky jsou však velmi dobré a ne náhodou se tři z nich točí okolo Shadea, což je jednoznačně nejzajímavější charakter v celé Dračí říši. Shade na Panství, Shade vs. Bouřný drak, Shade vs. Vládci mrtvých - druhé kolo....všechny dějové linie těchto povídek jsou propojené a dávají čtenáři houšť toho, co je na Dragonrealmu nejlepšího, tedy akce, tajemna a dění, které i po autorově přiblížení zůstane příjemně nejednoznačné a podněcuje fantazii. A zlatým hřebem je pak povídka "Kůže", což je strhující fantasy horror, který je napsaný tak zábavně, že vám minimální důležitost pro hlavní dějový oblouk Dragonrealm ságy vlastně vůbec nevadí.

12.10.2020

Jeden z nejslabších Dragonrealmů. Okoukaná zápletka o mocí posedlém králi, který chce dobýt celou říši, nemá co nabídnout, navíc je prezentována spíše v duchu kouzelné, než válečné fantasy - a naplno se ukazuje, že Knaakův koncept magie v Dragonrealmu vůbec nemá žádnou logiku, věci se odehrávají v bláznivém tempu a náhodně, jak se to zrovna autorovi hodí, a to postupem času začne čtenáře unavovat. Nevyšla ani snaha udělat trochu propracovanější charakter z Temného koně. Sice se dozvíme zase něco bližšího o jeho původu, ale jako postava se nevyvíjí, a pořád plní pouze roli oživlé deus ex machiny, kterou musí autor po určitou část děje držet uvězněnou bokem. Je dobře, že Král koní nakonec nebyl epilogem Dragonrealmu, a Knaak se rozhodl napsat ještě několik dalších knih...tohle by to totiž bylo dosti nedůstojné zakončení.

30.09.2020

Knaak mi přišel vždy silnější spíše na poli akce, budování napětí a tajemna, ale v Dračí koruně se pro mě docela nečekaně vyšvihl s povedenou vztahovou fantasy s detektivními prvky. Dragonrealm nikdy nebyla série, která by oslovovala čtenáře "high fantasy", ale konkrétně touto knihou Knaak ukázal, že si umí pohrát s osobními i společenskými motivacemi postav a jejich vzájemným ovlivňováním se tak, aby dosáhl kompaktnosti i překvapivosti, a udržel si zároveň také čtivost a rychlý spád a neochudil čtenáře o ty tolik žádané draky, kouzla a dávky poctivé akce. Trochu škoda poněkud ukecané a politikou přecpané první třetiny knihy, protože jinak bych se v rámci žánru nebál jít na plné hodnocení.

1 30.09.2020

Jeden z těch zdařilejších románů z Dragonrealm ságy, který těží především proto, že se protagonisté de facto dílem náhody dostávají do soukolí konfliktu hned čtyřech sil, z nichž sice jen jedna (Vlčí jezdci) je prezentovaná jako zákonně zlá, ale i ty ostatní (quelové, pošahaný Křišťálový drak, Plool a chaos vraadské magie jako takový) rozhodně nejsou kladné, a díky tomu má vyprávění velmi dobrou dynamiku, je na hrdinskou fantasy relativně nepředvídatelné a místy správně temné. Bohužel nějaké napojení se na osobní příběhy hlavních hrdinů opět není moc reálné, krom Gryfa. Temný kůň opět funguje jen jako přerostlé děcko, které neví, co s mocí, a musí být půlku příběhu odstavený, aby nebylo vidět, že autor neví, co s ním; a vůbec nechápu, proč bych měl jako čtenář sympatizovat s Cabeem Bedlamem coby nezajímavým prosťáčkem, kterému spadla do klína moc a s ní i všechno ostatní. Hrdinská fantasy s nezajímavými hrdiny nikdy nebude tak dobrá, jak by mohla být.

30.09.2020

Temný kůň je jako vedlejší postava super, ale jakmile má táhnout celý román coby hlavní charakter, naplno se ukazují jeho rezervy. Je dětinský (a to se za celou dobu, co jeho příběh sledujeme, ani náznakem nezmění) a má být extrémně mocný, takže vlastně funguje jako neustálý živoucí deus ex machina prvek - a tak ho Knaak neustále musí přechodně odstraňovat z děje pomocí magických pastí, čímž zase podkopává tu jeho údajnou extrémní moc. A to je vlastně vše, nic jiného tato mezi čtenáři kdovíproč tolik oblíbená postava nenabízí. Naštěstí má kniha Stínový hřebec i své silné momenty v podobě dobře napsané postavy princezny Erini, která svým příběhem drží knihu nad vodou jak samostatně, tak ve spojení se znetvořeným králem Melicardem; kořením je rovněž nepředvídatelný element čaroděje Shadea a nenudí ani poměrně okoukaná, ale zábavně prezentovaná zápletka se zrádcem na královském dvoře. Tenhle díl je spíš rytířská, středověk evokující fantasy...její magické koření tentokrát chuť spíše kazí.

1 30.09.2020

Knaak zde konečně v rámci Dragonrealmu vypráví soustředěnější, méně rozsáhlý příběh o nižším počtu souběžných dějových linek, a na čtivosti to je poznat. Gryf jako postava si stále ponechává tajemnost, ale zároveň se nám profiluje, a jeho přátelská chemie s drakem Morgisem funguje na jedničku. Bohužel, tam, kde Gryfův příběh nepostrádá přitažlivost a dobrou dávku prostoru pro vlastní imaginaci (Knaak chytře poodkrývá zákonitosti Dragonrealmu tak, aby některé věci začaly dávat smysl, ale zároveň pořád funguje aura divnosti a neuchopitelnosti tohoto světa), tam na druhou stranu sítí do extrému vyhnaných, překombinovaných intrik plná společnost Vlčích nájezdníků postupem času čím dál více nudí.

30.09.2020

Oproti rozháranému Ohnivému drakovi je jeho pokračování atmosféričtější, dějové sevřenější a snáze se v něm orientuje, stále však trpí na uspěchanost vyprávění a nedostatek prostoru pro ústřední dějovou linii (jmenuje se to Ledový drak, ale z půlku to je vlastně prequel pro následující svazek, Vlčí přilba...a proto je tam toho ledového draka a jeho kejklí po hříchu málo). Svět Dračích říší svou lehkou bizarností a neortodoxností, naroubovanou na klasickou "magic and dragons" šablonu láká, ale spíš tak k procházce, než nadšenému sledování, co se v něm děje. A to vidím jako hlavní problém začátků této knižní ságy - svět přináší relativně atraktivní, příběhy v něm se odehrávající už ne tak docela.

23.06.2020

Je poznat, že Knaak začal svůj Dragonrealm psát ve svých autorských začátcích, a pokusem o epickou fantasy ságu si hned zkraje ukousl příliš velké sousto. Jeho dynamický styl sedí spíš ke klasické heroické fantasy, která nemusí ztrácet čas s komplexním vysvětlováním zákonitostí fikčního světa, a zde si to na počátku kariéry autor sám asi ještě plně neuvědomil. Na těch 250 stránkách Ohnivého draka se toho zkrátka stane strašně moc, ničemu a nikomu není věnován dostatek času, vypráví se šíleným tempem a důležité události se odbudou několika větami...aby ve finále vylezl povrchní a uspěchaný příběh, který sice vtáhne do (na jednu stranu tradičního, ale místy správně podivného) fantasy světa, ale čte se tak nějak ze setrvačnosti, bez hlubšího prožitku.

1 23.06.2020

Nejsem militarista, vlastenec ani milovník tradičních hodnot (a hlavně nejsem Američan), takže mi valná část knihy, která od postapo stylu uhnula směrem k politicko-vojenskému románu, i přes slušnou čtivost nic moc neříkala. Zručně popsané akční pasáže, autorovo pečlivé shromažďování informací a chvílemi velmi umně zahuštěnou atmosféru krutosti a smrti však musím pochválit. Není to lepší, než Vteřinu poté, ale literární kvalita zde pořád je, jen škoda, že je někdy upozaděna Forstchenovým stavěním na odiv vlastních zájmů a přesvědčení.

23.06.2020

Zápletkou a stylizací by Dávný čas zapadl někam do Prometheus/Alien: Covenant univerza. Boj o přežití na palubě vesmírné lodě, konfrontace s nepřátelskou faunou a flórou cizích světů, temná tajemství v hlubinách kosmu i duších protagonistů, relativně nekompromisní redukce počtu postav...ale zároveň je to pořád "doktorovské", plné lidského rozměru a vtipného špičkování Dvanáctky s Clarou (které velmi dobře reflektuje seriálový vztah těchto dvou). Třetí díl trilogie je to pouze formálně, příběh Půvabu se sice završí, ale k pochopení knihy není potřeba znát předešlé dva díly. Napsané je to solidně, výsledný dojem ale bude záležet i na tom, jestli máte afinitu k temné sci-fi s horrorovým nádechem. Kdo ne, dostane ucházející doktorovskou knihu, která není ničím výjimečná; já se řadím k těm, kterým se to žánrově trefilo do vkusu, a tak přidám i tu čtvrtou hvězdu. Společně s Rojem hrůzy a Siluetou asi to nejlepší, co Jota v rámci doktorovské série v ČR vydali.

1 14.05.2020

Tato doktorovská kniha mi velmi sedla do noty různorodostí prostředí, ve kterých se odehrává, množstvím easter eggů, břitkými dialogy a správně suchým humorem. Čtení mě bavilo, ale po zaklapnutí vazby za poslední přečtenou stránkou jsem si uvědomil, že dějový oblouk o snaze zabránit časovým paradoxům a poté je napravit, je vlastně velmi banální a mnohokrát viděný. A jakožto součást trilogie Kroniky Půvabu sice funguje lépe než kniha předešlá (protože zde má aspoň Půvab nezastupitelný vliv na rozvoj příběhu), ale jde spíše o samostatnou publikaci než něco, co by na Královskou krev úzce navazovalo. Jako neříkám, bavilo mě to...ale Silueta a Roj hrůzy jsou pořád lepší, proto hodnotím jen "průměrnými" třemi hvězdami.

2 28.04.2020