Israha komentáře u knih
(SPOILER) Ježatá, přeplácaná kresba mi jako jediná místy trochu překážela ale i tam nakonec převážil pozitivní dojem, protože většina oněch přeplácaných panelů není naditá obsahem samoúčelně a obsahuje spoustu vtipných a rafinovaných detailů. Jinak je to asi přesně to, co čekáte od synopse ve smyslu "Lobo si zařídí nesmrtelnost, protože vraždí anděly, démony i bohy v Nebi i Pekle a dělá tam bordel v takové míře, že ho tam ani tam nechtějí". Krvavý, nekorektní, ujetý bordel, jehož cílovka buď jste a pak si pošmáknete, a nebo to prostě není čtení pro vás. Já hlasuju pro možnost jedna.
Poslední Zabíječ od Williama Kinga, a opět jinak. Tentokrát jsou Gotrek s Felixem a jejich akční fantasy zážitky hozeny do mixéru s lovecraftovským horrorem. Prastaré chrámy a opuštěná města, vyhynulé rasy (které jistě zcela náhodou připomínají H.P.ho "Deep Ones"), znepokojivý pocit přítomnosti čehosi zlého, přesuny časoprostorem, nestvůry plné očí, slizu a chapadel (či rovnou neuchopitelné běžným vnínámím) a dokonce jacísi "Prastaří", jejichž koncept je zde takřka identický s tím, co si pod tímto názvem představíte, pokud trochu znáte základní info o mýtu Cthulhu. A do toho samozřejmě Gotrek obligátně bručí, nasává, chová se sebevražedně a kydlí svou sekerou monstrum za monstrem, zatímco Felix suše glosuje situaci a čím dál víc propadá depresi a otupělosti z toho, jak je jeho život s Gotrekem temný, násilný a nebezpečný. Takže milovník série Zabíječ dostane to, co má rád, a navrch se prostřednictvím elfího mága Teclise jednak dozví poměrně dost o historii a pozadí světa, ve kterém se jeho oblíbené příběhy odehrávají, a druhak dostane poctivou dávku sarkastického elfsko-trpaslického verbálního soupeření. Za mě dopadla Kingova labutí píseň v této sérii na výbornou.
V podstatě brakový Dracula ve Warhammer světě, okořeněný dotekem howardovské sword and sorcery o temných čarodějích, ovládajících armády mrtvých pomocí prastarých artefaktů. William King se po předchozím díle ságy vrátil k větší přímočarosti, osekal množství postranních dějových linií, a naplno vsadil na temnotu, syrovost a depresi, a funguje mu to skvěle. Zabíječ upírů je nefalšovaná horrorová fantasy s vynikající atmosférou klasických gotických horrorů, která nenapádně, pod rouškou potoků krve, chodících mrtvol, opuštěných hradů, zanedbaných středověkých vesniček a intrikujících aristokratických upírů i docela vkusně prohlubuje a posouvá charaktery protagonistů, aniž by příliš ztrácela čas vykecáváním. Výborná záležitost.
Líbí se mi, jak William King v rámci série Zabíječ zvládá ve škatulce akční fantasy nápaditě variovat subžánry a díky tomu je každá knihy této ságy poněkud odlišná. Zabíječ bestií má být tentokrát epická válečná fantasy o obléhání města, střetu armád a zradách ve vlastních liniích, a byť tu Kingova trademarková pošmournost, drsnost, cynický humor a strhující popisy bojů stále jsou, a díky nim kniha nenudí, snaha o nacpání celého příběhu na plochu necelých 300 stran tomu dělá medvědí službu a celá velkolepá bitva o Praag prostě zas tak velkolepá není a veškeré dílči dějové linie, které měly přidávat na rozmáchlosti, působí odbytě. Tohle mělo být rozděleno do dvou částí, protože výpravným válečným fantasy tento kratší formát ne úplně svědčí.
V podstatě klasická rytířská fantasy, jen zasazená do temnějšího světa Warhammeru. Chrabrý rytíř bojuje pomocí magické zbraně s ukrutným drakem, který terorizuje přilehlé okolí, do toho musí řešit i milostný trojúhelník mezi ním, jeho milenkou a sokem v lásce - mágem. Jen tomu chybí noblesnost a okázalost rytířských příběhů, která je nahrazena špinavostí, násilností, dekadencí, drsným humorem a všudypřítomnou atmosférou zla a smrti...takže trademarkový William King. Stále výborná zábava, i když mírný pokles oproti takřka dokonalému Zabíječi démonů zde patrný je.
I třetí Zabíječ od Williama Kinga je psán pořád stejně - akčně, dynamicky, temně, násilně, chvílemi suše humorně. Opět je to čtivá jízda, ve které jde hlavně o boj, ale plně románová forma, nově se objevivší vedlejší postavy, hlubší ponor do myšlenek Felixe a minulosti Gotreka, a neodolatelně bizarní a znepokojivý výlet do Morie, ehm tedy jiného podzemního trpasličího velkoměsta, obsazeného démonem, to oproti prvním dvěma dílům vystřeluje směrem k plnému hodnocení. Naprosto reprezentativní zástupce akční hrdinské fantasy (byť z poněkud netradičního světa), jehož přečtení bych doporučil všem zájemcům o žánr.
Zabíječ skavenů je vlastně příběh ve stylu meč a magie v urban fantasy prostředí. King výborně vykresluje atmosféru města dvou tváří, kde se aristokraté a obchodníci topí v luxusu, zatímco chudina přežívá ze dne a den a ve stokách pod městem bují invazní aktivita armády inteligentních humanoidních krys. Špinavé, syrové, atmosférické, pohlcující. Vyprávění, zaměřené mnohem více na pohled Felixe Jaegera, je podle mě vhodným krokem, protože věčně nakrknutého, dokonalými smysly a sekerou vše řešícího, takřka nepřemožitelného Gotreka stačí pozorovat skrze oči vypravěče z pohledu třetí osoby - jeho postava i tak plní svou úlohu. Kvituji taky příklon k více koherentnímu, méně antologickému vyprávění. Je však škoda, že ad absurdum vyhnané přechytračování se a vzájemné zrazování se, jež jsou leitmotivem vyprávění z pohledu záporáků této knihy, začne být ke konci nepříjemně repetitivní.
Hrdinská akční fantasy nebude nikdy ničím větším, než oddechovým brakovým čtením pro zábavu. Sága o Gotrekovi a Felixovi však obsahuje téměř veškeré potřebné ingredience na to, aby v rámci žánru vystupovala z řady. Ústřední dvojice hrdinů je výborná, a to i přesto, že u jejich charakterů neprobíhá v podstatě žádný vývoj - ani není třeba, protože permanentně nabručený samotářský trpaslík-skorosuperhrdina a jeho lidský společník, vybavený břitkým jazykem a tvrdohlavou náturou mají styl a charisma, a nic bližšího o nich ani vědět nepotřebujeme. Dále tu máme atraktivní svět Warhammeru, který se dá popsat asi jako mixáž tolkienovské fantasy, steampunku, Diabla a klasického gotického horroru - what's not to like? A pak je tu samozřejmě autor, který postavy a svět dostal na starost, a nutno konstatovat, že prudce čtivý, násilný, temný a suše humorný přístup Williama Kinga funguje při dané látce téměř dokonale. Zabíječ trolů je díky tomu skvělá zábava a od plného hodnocení ho dělí jen počáteční rezervy v originalitě předložených příběhů (což se ale u následujících dílů série díky odklonu od povídkové formy a hlubšímu zabředávání do mytologie světa srovná také).
Má to spád a krátké kapitoly, takže čtivost dobrá. Má to atraktivní prostředí dekadentního New Yorku 70. let, má to sice ne moc originální, ale vděčnou zápletku gangsterského/kultistického stylu, a má to Hoppera, což je prostě super postava. Ale objektivně je to taková dovolenková temná krimi na jedno přečtení, která se seriálem Stranger Things má společné jen postavy Hoppera a El, dějově zhola nic. Neurazilo, nenadchlo.
Já prostě s tím Forstchenovým patetickým, vlastenecko-rodinně-tradicionalisticko-militaristickým "Jsme přece Amerika!" velikášstvím mám problém. Hodnotově mě to zcela míjí a tím, že tyhle aspekty stříkají z textu Posledního dne vrchem spodem, mi dost devalvují zážitek z jinak poměrně čtivě napsaného, tentokrát spíše politicko-špionážního, než survivalistického post-apo románu. Kdyby z toho autorovo politické přesvědčení, sladkobolné vlastenectví a glorifikace armády řvaly méně, bylo by to imho ku prospěchu kvality celé knihy (která jinak není vůbec špatná, byť v závěru úplně nezvládá uspokojivě vytěžit veškeré naťuknuté dějové linie do dostatečně působivého finiše). Škoda, protože Forstchen jinak vyprávět umí, a píše sice jednodušším stylem, ale čtenáře strhnout dovede.
V podstatě povídková sbírka, volně propojená ústřední dějovou linií, která je tam naroubována tak nějak "aby se neřeklo", a čtenáře baví sledovat spíše jednotlivé epizodní zápletky. Je to plné boje, kouzel, tajemna, příšer a podivných kultů, ale přišlo mi to napsané poměrně nečtivě, s divnými časovými skoky ve vyprávění, a vcelku neoriginálně. Na poli howardovských pastiší s Conanem sice může být i hůř, ale Kletba Venarijského lára kdovíjakou zábavou v rámci heroické fantasy není.
Velmi zdařilý howardovský pastiš, u jehož čtení jsem byl nadšen, že konečně po delší době mám v ruce román s Conanem, který se nejeví být uměle natažený či pseudoantologický. 240 stránek s uceleným, hezky plynoucím a docela napínavým jednotným příběhem, to se mi zamlouvá. Oproti jiným conanovkám zde není zas tolik magie, monster a nadpřirozena, ale zábavnost knihy tím netrpí. Chválím čtivost, strhující popisy bojových scén a trefné pojetí charakteru Conana samotného jako jakéhosi antihrdiny. K téhle knize se v budoucnu možná ještě vrátím.
Relativně tradiční conanovská hrdinská fantasy, která se sice četla poměrně svižně, ale měl jsem pocit, že na to, jak byla místy pocitově poněkud natáhlá nezajímavými pasážemi s Conanem, nadbíhajícím chrámové tanečnici, a intrikujícím v hospodě, pak na druhou stranu věnovala poměrně málo času ústřední zápletce s pavoučím bohem a jeho šíleným kultem. Sprague de Camp poměrně trefně emuluje Howardův styl příběhů, ale oproti originálu neumí tolik pracovat s tajemnem a napětí, a i Conana samotného uchopil poněkud zvláštně (zamilovaný, skrývající se, intrikující...to mi k barbarovi z Cimmerie moc nesedí). Pohodové, ale vcelku průměrné čtení.
Maximálně lehký nadprůměr, podobně jako předchozí díl. Stále se mě drží pocit, že S.T. Joshi při skládání Černých křídel nemá na přispívající autory kdovíjaké kvalitativní nároky, protože řada obsažených povídek je buď vysloveně mdle napsaných a nezáživných (V květu, Rudá čarodejka z Chorazinu, Žena v podkroví, Pátrání, Vúdú) nebo sice docela čtivých, ale zoufale rutinních a neoriginálních (Hojnost Iremu, Množitelé ohně, Deník příčetného člověka, Černá abatyše, Záležitost krve). V hlavě mi nějakým výraznějším způsobem utkvěl Goodfellowův Hadožebřík (který je sugestivní, ale dobrá povídka to taky není) a Staříci, jejichž atmosféra je i přes neoriginalitu správně znervózňující. K případnému opakovanému přečtení mě pak motivovaly pouze povídky Utváření fraktálů (hezky budovaný pocit chaosu), Rudé zdi (strohá, ale působivá vize pekla), Varhany chaosu (docela netradiční fůze lovecraftovských elementů s vidláckým krvákem á la Pach krve, to mě zaujalo), Semeno bohů (holt mám slabost pro body horror) a Daleko od všech břehů (pouze tady jsem pocítil společně s postavami to neodvratné šílenství při kontaktu s něčím nepozemským, jak to sám H.P. uměl stvárnit dokonale). Nakolik mají povídky ve sbírce obecně něco společného s lovecraftovským horrorem jako takovým, to je pak zase druhá věc. Tak či tak, jde o soubor kolísavé kvality, kde opravdu zdařilých kusů je jen několik a zbytek tvoří většinou snesitelná, ale relativně generická vata.
Podprůměr. Spíš než o sci-fi se jedná o jakožestředověkou fantasy, která na mě působila unaveně a bez nápadu. Ústřední postava ztratila na charismatu a stal se z ní nudný a poměrně nesympaticky cynický pragmatik, dění okolo je snůška nepříliš strhujících půtek mezi lidskými kmeny a ptákoměření jejich vůdců ve vysoce pozemsky působícím settingu (takže originalita a kreativita nízká). Nejslabší z původní trilogie Planet smrti, novější pokračování snad vzhledem ke klesajícímu hodnocení ani zkoušet nebudu.
Z hlavní postavy se zde stal sarkastický vychytralec, který si na každém kroku dělá podprahovou srandu ze všech svých věznitelů, kteří si ho coby zajatce přehazují jako horký brambor, a dělá rozumy, i když má znalosti v podstatě na úrovni nějaké populárně-naučné knihy o technice pro mládež. A díky tomuto je Druhá planeta smrti jakžtakž zábavné čtení. Ale nudně vytvořený svět, evokující snad něco jako období průmyslové revoluce, a zápletka spočívající v tom, že se protagonista pořád dokola jen vykecává ze zajetí a rozsudků smrti, mě zrovna dvakrát nechytly. Slabší, než první díl.
V podstatě něco jako howardovská hrdinská fantasy, jen ve futuristickém sci-fi kabátě. Mimořádně čtivý, akční a místy docela originální příběh, který ale obsahuje poměrně značnou dávku pokleslosti a naivity. Kdo má rád pulpová dobrodružsví plná hrdinů, soubojů, monster, záhad a boje o přežití, psaná dynamickým a čtivým stylem, bude se při čtení bavit. Ale je potřeba vypnout složitější mozkové procesy a moc nad tím nepřemýšlet.
Kdo viděl filmovou adaptaci, tak vězte, že se jedná o takřka doslovné převedení knižní předlohy na obrazovky. Seltzer nezkouší nikterak komplikovaně budovat charaktery ani šponovat čtenářské očekávání nejasnostmi, vypráví přímočaře a posílá protagonisty po spirále do náruči zla s mistrným smyslem pro zahuštění a gradaci atmosféry, díky čemuž je čtení Omenu velmi strhující. Výborně funguje také jakási nenucenost a nonšalantnost v popisech scén násilí a smrti. Čistá horrorová žánrovka, která nechce být ničím komplikovanějším, ale přesto se vymyká škatulce braku. Skvělé, hned řadím po bok satanistických klasik jako Exorcista či Rosemary má děťátko.
Tak 3,5/5, ale dost jsem si užil intenzivně naskakující "uncanny valley" efekt při seznamování se se skorolidskými obyvateli jiných Zemí, a konfrontace s První osobou jednotného čísla byla taky pořádně znepokojivá. Jinak mě kniha zpočátku zajímala spíš jako efektní přehlídka autorské fantazie, než jako příběh, to vyprávění je v první čtvrtině nepřehledné a nečtivé. Postupně jsem se začetl, ale nutno říct, že veškeré ostatní dějové linie, krom té Jošuovy a Lobsangovy, mi tam přišly nadbytečné a kniha by se bez nich úplně v pohodě obešla. S Pratchettem předchozí zkušenosti nemám, ale humoru je v Dlouhé zemi tak sporadicky, že by mě ani nenapadlo, že tato legendy humoristické fantasy/sci-fi s knihou má něco společného. Ve výsledku mě to bavilo, ke konci více, než na začátku, ale po dalších dílech sáhnu asi jen, až nebudu mít co jiného ke čtení...
Jazyk, jakým Howey Písek napsal, je úžasný. Syrovost se mísí s jakousi poetickou zasněností a efektivně přenáší čtenáře do světa plného vedra, písku a únavy, kde se dny slévají v jeden, a každodenní pinožení se za několika doušky vody vytváří z života existenci bez budoucnosti, zakleslou v blednoucí nostalgii. Ten svět je z těch stránek cítit, vystupuje z nich, prožíváteho. Jenže to horko, písek, násilí, každodenní pinožení za vodou a zasněná nostalgie upozaďují děj, který plyne odnikud nikam a není jisté, co vlastně má vyprávět. V důsledku tomu knize chybí spád a čtivost, a spíš než dobrodružným post-apo příběhem je jakousi fiktivní reportáží z post-apo světa. A to mě zas tak moc nebralo.