ivolginswife komentáře u knih

místy jsem měla pocit, že čtu Viewegha, akorát se někdo rozhodl nahradit kurzívu změtí vykřičníků

06.07.2023

Nechci jmenovat a ukazovat, ale Julie Žemlová opravdu dovedla zasadit téhle knize poslední ránu se svým "obrozeneckým" překladem. Žeňu bych ještě skousla, ale Temnyj? Má duše rusisty se svíjí v bolestech!
Děj se asi dá přežít, když od toho nic neočekáváte a máte nulové znalosti o středověké historii Ruska (nebo jste Američan). Jestli si ale ještě jednou budu nucena přečíst něco o kvasu v kurzívě, balalajce a keftách (které podle internetu jsou jakási varianta kebabu? no budiž), tak někoho vyhodím z okna.
Jestli má tohle být lepší než seriál, tak bych se bála, co soudruzi z Netflixu splodili, protože to může být životu nebezpečné.

1 29.03.2023

Člověk ve svém životě někdy narazí na knihu, která se pro jeho myšlení stane přelomovou. A nemusí to být ani kniha nijak zvlášť dobrá, stačí jen, že v sobě slovy obsáhne myšlenku, která tomu konkrétnímu člověku navždy ulpí v mozku, protože skvěle popisuje jeho situaci či myšlenkové rozpoložení. Pro mě je touto knihou právě Golovlevské panstvo. Vyznění knihy je v důsledku až chladně naturalistické, zároveň se ale čtenář nenudí a často je mu autorem vylouzen i úsměv na tváři. Nač se celý život snažit, když stejně nakonec propadneme jen sebespytování a nejpodvratnějšímu mamonu? Nikdo z nich nikdy nechtěl být dobrým člověkem a byl pouze zaslepen vlastními fantasiemi a nesmyslnými představami, které si svou vnitřní logikou dovedl ospravedlnit. A ten jediný z nich, který věřil v Boha, byl mu ze všech nejvzdálenější ve své prohnilé úlisné duši, která toužila jen beztrestně sžírat a mučit nevinné duše. Nebyly na tom nakonec nejlépe siroty, které si alespoň zkaženost své duše uvědomily?

10.03.2023

Mistrně napsaná kniha mistra literatury - ostatně co jiného očekávat? Na druhé přečtení po cca 5 letech jsem si z této knihy odnesla o mnoho více, především ovšem díky obrozeneckému překladu pana Hoška, současníkovi Járy Cimrmana, zastupujícím Génia na poli jazykovém. Ten překlad pojal především ze začátku dosti svérázně, ospravedlňuje tvorbu novotvarů tím, že "se mu to původní slovo nelíbilo". Na druhou stranu musím redakčnímu týmu přičíst to, že se snažili nahradit vynechané části vzpomínkami jakéhosi Gogolova kamaráda, kterému byl rukopis čten.
Teď už ale k románu. Než opakovat mnohokrát opisované fráze, raději bych zmínila věc ne tolik diskutovanou, totiž vztah vypravěče ke čtenářstvu a k hlavnímu hrdinovi, který je z dnešního postmoderního pohledu... prazvláštní? Ano, Puškin také nazývá Evžena Oněgina svým přítelem, tady ale zacházíme ještě dále a vypravěč, kterého bych v tomto případě ztotožnila s autorem, (neb v některých pasážích odkazuje na svůj skutečný život a specificky jeho výlet do Říma) metaforicky sedí vedle Čičikova v uhánějící drožce a bojí se, aby ho hlasitou mluvou snad nevzbudil. jindy vede dlouhé promluvy ke čtenáři osobně a náruživě se mu obhajuje. Není vševědoucí, není ale ani součástí příběhu, je zvláštní snaha o dojem větší autentičnosti, které se po Gogolově smrti z ruské literatury vytratila.

3 13.02.2023

možná dokonce lepší, než první díl

20.12.2022

Halucinogenní výlet do světa jedné ruské duše, která nešetří dobře míněnými životními radami a skvělými kulinářskými tipy (chutí a vůní nepochybně srovnatelnými s ohřátým krabicákem prodávaným na vídeňských trzích za tři eura devadesát), setká se s anděly, Satanem, mluví o bohu, ví sice, na co umřel Puškin, ale neví, dojel-li nakonec do Petušek nebo ne.
Je to kniha plná marnosti, kousavého humoru, ztracených iluzí a protirežimních poznámek, vlastně tedy všeho, co člověk od ruské literatury čeká. Pro umocnění pocitu vřele doporučuji číst při dlouhé cestě vlakem.

5 18.12.2022

Jakožto obrovský fanoušek Wolfensteina a podobných šíleností, zároveň ale milovník pěkné kresby a českých legend, jsem tyto komixy nemohla minout a musím říct, že nejsem zklamaná. Příběh je svižný a dobrodružný, rychle se čte, občas narazíte na humoreskní popkulturní reference a to je vše, co od podobného počinu požaduji.

2 29.11.2022

V českém prostředí nedoceněná, v zahraničí špatně vykádaná kultovní klasika a podle mě jedna z nejlepších knih moderní literatury. Její čtivost a zdánlivá podbízivost mladým depresivním teenagerům ovšem způsobila, že z učebnicové kritiky hedonismu a pseudointelektualismu (říkejme si tomu, jak chceme) vznikl kult glorifikace obojího a zmínění lidé se bohužel zasloužili o veškerou popularitu paní Tarttové.
Přitom každému zdravě uvažujícímu člověku musí být jasné, že na všechny brikule, co se v Tajné historii dějí, je nahlíženo kriticky. Už jen proto, že je všem předurčen tragický osud zapříčiněný jejich vlastními činy a sledujeme jejich vývoj až k naprostému rozpadu charakteru. Je v tom až něco z Raskolnikova. Už od začátku víme co se stane, vlastně už od začátku víme děj celé knihy, protože o ten vůbec nejde. Jde zde o to, zobrazit mladého člověka z vysoké společnosti posedlého obrazem sebe samého a manickém lpění na tom, si jej za každou cenu udržet. Není tedy divu, že je právě tato kniha tak populární, protože to je přesně to, co mnoho mladých lidí dělá, chová se jako Dostojevského postavy posedlé jedinou myšlenkou, pro které jsou ochotny udělat naprosto vše.
Ostatně v knize samotné je řečeno - Beauty, unless she is wed to something more meaningful, is always superficial.

16 07.10.2022

Upřímně se divím sama sobě, ale jediná kritiky uznávná Vieweghova kniha se opravdu číst dala a to především proto, že zde bylo minimum otřesně psaných sexscén, absence nadávání na literární kritiky a občas dokonce vtipné (!) vtipy. Smála jsem se. Postava Kvidova otce je naprosto báječná. To je ale tak vše, co se o Báječných letech pod psa dá říct. Občasný vtípeček nedělá dobrou knihu, všechno bylo příliš rychlé a povrchní. Viewegh je a vždy byl pouze průměrný spisovatel a jako takový by se mohl konečně začít víc soustředit na děj knihy a méně na vtipkování a speedrunování životního osudu celé Kvidovy rodiny na ani ne 250 stranách.

6 18.09.2022

Nechutné, zvrhlé a pokleslé, polovina knihy je jen o tom, že ten úchyl Max má s někým sex, druhá o tom, jak nenávidí českou literární kritiku. Po každé stránce tohoto utrpení jsem se musela nutit do čtení víc a víc. Nebýt povinné četby, skončím po prvních sto stranách. Doporučila bych tak maximálně jako příklad toho, jak rozhodně nepsat knihy a čemu se vyvarovat. Opravdu nevím, kdo tohle zařadil do seznamu maturitní četby. To, že Vieweg použil v teorii zajímavý, v praxi akorát otravný a zbytečný narativní postup, neznamená, že je jakkoliv důležitý autor a čímkoliv přispěl české literatuře.

(SPOILER) Právem je Něžná považována za jedno z nejlepších Dostojevského děl, zařadit tuhle povídku ovšem do výboru "milostných" je lehce zavádějící. Teoreticky je o lásce, i když v té nejzvrácenější podobě. Na můj žaludek upřímně zapůsobila hůř, než Nahý oběd a 120 dní sodomy dohromady.
Ve zkratce jde o zpověď 41letého muže, který má (jako všechny Dostojevského postavy) svou vizi, za kterou si chce jít a která obsahuje i jeho 16letou ženu, ne ovšem jakožto osobu, ale jako herce, bezduchou figurku, která bude dělat přesně to, co se jí nakáže. Bude jeho otrokyní, která jej bude bezmezně poslouchat, milovat a i beze slov chápat veškeré jeho pocity, při čemž bude samozřejmě šťastná a veselá a nedej bože, aby projevila vlastní vůli či "svéhlavost". To se mu ovšem samozřejmě nedaří, protože se k ní chová hůř, jak ke psovi a jen občas má záchvat výčitek či "pomatení smyslů", až ji nakonec dovede k sebevraždě. Bezejmený hlavní hrdina je jeden z nejnechutnějších lidí, které snad kdy kdo napsal a nejhorší je, že tento typ osob není nijak neobvyklý ani v reálném životě. Něžná je ve velice abstaktních termínech feministická literatura.

4 24.08.2022

(SPOILER) Celá kniha by se nejspíš dala brát jako reakce na Gogola a jeho Plášť, který je zde dokonce zmiňován a pan Děvuškin ho kritizuje (z pochopitelnáých důvodů, když je vlastně jeho dvojníkem) a už z názvu jde poznat, že jde o popis obyčejných bezvýznamných lidí, úředníků zadlužených až po kolena, opilců bez zájmů a nadějí, kteří nemůžou vystát šlechtu proto, že mají víc peněz, ale zároveň nedej bože, aby je napadla nějaká liberální myšlenka, chodí pravidelně do kostela a cara uctívají jako modlu.
Tedy, Makar Děvuškin má (1) zájem, a to zájem o jakousi jeho vzdálenou příbuznou a sousedku, jejichž rodinný vztah nejde naprosto pochopit, ale v některých případech je možná lepší nevědět... Je to naprostý zoufalec, co utrácí všechny své peníze za zbytečné dárky pro "svou" Varju, odstěhuje se do prachbídného pokojíčku za kuchyní, prodá vlastní uniformu a dá se na chlastání, protože má depky z toho, že je chudý a zadlužený a nemá ani na byt, za což si může jedině sám. Kdyby místo půl kila cukroví nechal sobě vyspravit uniformu, nemusel by si žít tak mizerně. Je to nesnesitelný člověk, možná lehce pedofil, ale hlavně hloupý až na půdu, ne proto, že by snad neměl rád Gogola a spisky jeho souseda považoval za vrchol umění, ale proto, že se sám přivedl na mizinu a nebýt toho, že Varja (která má díky bohu narozdíl od něj rozum) odjela na venkov se svým bohatým ženichem, nejspíš by rozdal poslední kopějku na její blaho a umřel někde ve škarpě u silnice.

29.07.2022

Legendární, dokonalé, skvělé, u poslední kapitoly jsem se řehtala jak kůň. Na 30 stránkách dokázal Puškin naskládat všechno, co na ruské klasice miluju – bizarní úmrtí, chudáky posedlé jedinou myšlenkou, pro kterou jsou ochotni obětovat duši, staré báby, které se nedokážou srovnat s tím, že se poměry změnily a jsou jen přežívajícím odkazem dob minulých… A hlavně ty karty. Puškin miloval karty snad ještě více, jak Gogolovy nohy (že ses, ty čerte, u něho s tím koncem inspiroval?), takže by byl hřích o nich nenapsat aspoň jednu povídku.
Jinak, teď vážně, protože u Gogola za vším stojí Puškin, tak jsem se domnívala, že tato rovnice funguje i obráceně. Chápete, něco jako Marxova relativní a ekvivalentní forma. Ale pravdou je, že u Puškina za vším stojí hospodské historky, zde konkrétně kníže Golicyn, kterému se díky radě jeho babušky právě v knížce zmiňovanou kombinací karet povedlo vyhrát zpět prohrané peníze. A to ostatní jsou jen puškinovštiny.

12 10.07.2022

Věčný příběh mládí a jeho touhy po něčem, co vlastně ani nedovede specifikovat – po dobrodružství, lásce, bolesti, po tom, co ostatní se zdají míti a nám chybí. Příběh o ničem a o všem, o potrhlých postavičkách, které přicházejí a odcházejí, o známých, které si za týden bezdůvodně zprotivíme a o jiných, kteří nám byli protivní od začátku, ale poté si je spřátelíme. O smrti a o životě, o nenaplněné lásce a abstrantní touze po ní. O velké lásce, od které jsme u tekli, protože jsme se báli odmítnutí. A to vše podané nádherným archaickým lyrickým jazykem, panu Šrámkovi vlastním. Ve výsledku je to možná kniha víc lyrická než epická, protože jednotlivé scény a Ratkinovo putování jsou vlastně jen vyjádřením pocitů, jako části snu, který se pojí v jeden lidský život. Nemají na sebe téměř žádnou návaznost, jen občas z mlhy vystoupí stejná postava, která tu již byla dřív a na scéně se objeví podobná kulisa. Část příběhu jsou skutečně jen Ratkinovy sny, které nejsou od samotného děje nikterak odděleny a díky spoustě metafor a celkovému impresionistickému ladění (to tu myslím už někdo psal) v celém díle do něj proklouznou nepozorovaně jako kočičí lupič slídící za parapetem. A stejně nepozorovaně odcházejí.
Co mě ovšem osobně nejvíce zaujalo, byla kapitola 6 (abychom takto obratně předešli spoilerům). Tajemný cizinec jdoucí naposledy navštívit les, hospodu u lesa, zatancovat si s dámou a vyprávět jí nesmyslné věci, protože na tom nakonec vlastně stejně nezáleží, porozumí-li mu či ne, druhý tajemný pán, zírající na cizince a vědící, na co se chystá, jenže s tím stejně nic nenadělá, nesnaží se mu pomoci, ostatně není s čím, protože by nespíš, kdyby mohl, neudělal nic jiného.
A les, ten zatracený les, kterýmž, jakožto motivem, je celý Stříbrný vítr protkán jako jedna z mála nitek vedoucích až ke konci. Místo, kde všichni najdou klid, který jako starý otec objímá a laská ztrápené duše postav.
Dost už ale těchto romantismů, nejsem holt Bazarov, abych k něčemu takovému byla schopna napsat suchý výklad.

7 10.07.2022

Nebudu lhát, je to šíleně nudné a všem lidem dobré vůle a rozumu doporučuji se tomuto veledílu vyhnout obloukem, nezajímáte-li se čistě o jazykové hledisko (ty verše jsou nádherné), nebo nejste-li stejně jako já bezdůvodně posedlí osobností Fjodora Basmanova, přičemž při druhé variantě doporučuji spíš filmovou verzi z roku 1991 s překrásným Dmitrijem Pisarenkem - dej mu pánbůh věčnou slávu - která se dá snést a při jisté dávce alkoholu i dodívat do konce. Alexej Konstantinovič je potvrzením rčení, že jablko nepadá daleko od stromu, protože jeho kniha je stejně nudná jako knihy jeho bratrance.

09.07.2022

Vonnegut je spisovatel nepopiratelných literárních kvalit a humoru. Přiznám se ale k jedné věci, Slaugherhouse Five mě nebavila tak neskutečným způsobem, že jsem si po přečtení musela udělat malou soukromou oslavu. Proč? Na rozdíl od Kolíbky, která mě k němu více méně přivedla a která je mistrovským dílem, nemají Jatka naprosto žádný příběh a jsou jen výčtem vtipných charakteristik lidí a volně na sebe navazujících momentů ze života hlavního hrdiny, což už v teorii zní naprosto nefunkčně a v praxi je z toho pouze chaotická směsice něčeho, co nad vodou drží jen humor. Zanechalo to ve mě asi stejný pocit, jako kdyby rolníkovi ze 16. století dali do rukou Čapkovo R.U.R. a zcela upřímě se cítím blbě za to, že se mi to nelíbí.

5 06.07.2022

Michal Vieweg na mě svým dílem silně zapůsobil. Duševně i fyzicky. Vlastně nejlépe by se dala tato kniha popsat jako zdařilé převedení vogonské poezie do české prózy, neboť během čtení se u mě dostavil nevysvětlitelný pocit, že mi postupně selhávají všechny orgány a nutila nevyhnutelně k úvahám nad základními existenčními otázkami typu "Byl to dobrý nápad se tehdy v první třídě to čtení vůbec učit?"
Teď již ale vážně, ony na mě ty Viewegovy rádoby sebeironizující pokusy o vtip bohužel nejspíš zanechaly následky. Co bylo nutno vytknout ze stylistického hlediska, již zde v komentářích bylo vytknuto lidmi vzdělanějšími. To tedy nechávám stranou, i když to, co zde autor vytvořil za schizofrenní slátaninu, by za to možná stálo. Co mě ale na celé knize znepokojovalo více (možná tak 50/50) než forma, byl samotný děj knihy. Jak sám autor někde v inkriminovaném veledíle psal, snaží se být jakýmsi středobodem mezi prodejnou čtivou brakovou literaturou a literaturou tzv. vysokou, litteratus immortalis. Děj byl to, co nejspíš mělo za cíl zapůsobit na příznivce první skupiny knih. Jediné vyvrcholení celé knihy bylo vyvrcholením sexu autora-vypravěče-hlavní postavy (nehodící se škrtněte), zároveň ale jedinou hlubokou věcí bylo hrdlo Beáty Králové a možná některý z těch naprosto bez kontextu rozesetých citátů klasiků, což byl jen další způsob, jak si pohonit ego.

(SPOILER) Turgněv je fantastický spisovatel a Otce a děti podle mě právem považoval za své nejlepší dílo. Jak zde již všichni psali, ta knížečka je milá a vtipná a skvěle se i kvůli své délce čte (nechápu, milí páni profesoři, proč není na seznamu maturitní četby).
Navíc mimo samotným Turgeněvem spíše zamýšlený politický spor monarchistů a demokratů, kvůli kterému ostatně poté odešel ze Sovremenniku, se dá brát i klasicky jako ukázka mezigeneračních sporů a nedorozumnění (protože tím stejnak většina politických potyček je) a dostává tedy jistou nadčasovost nebo něco na ten způsob...
Co se týče samotných postav, tak Bazarov je narcista, který si myslí, že objevil svatý grál a je ochoten své příliš vysoké ego bránit do roztrhání. Má ale i svoje momenty lidskosti, či měli bychom snad říct slabosti a zželí se mu nakonec i svého největšího soka. Kdyby byl jen trochu víc svině (Verchovenský, dívám se na tebe), tak ho zastřelí, protože na to měl ostatně plné právo a nic by se mu nestalo. Také obtěžoval ženu otce svého (bývalého) nejlepšího kamaráda, což ovšem nebyla slabost, ale seladonství a dokazování si něčeho, co není (přitažlivý).
Arkaša je chudák, co se nechal strhnout Bazarovovou iluzí chytrosti a revolučních myšlenek, že ho začne ve všech názorech kopírovat, ale posléze zjistí, že to vlastně není to, co by chtěl, a ty "romantismy" se mu vlastně docela zamlouvají.
Pavel Petrovič, tedy pán, který už měl být dávno mrtvý, ale z mrtvých povstal ("Smočil si čelo kolínskou vodou a zavřel oči. Jeho pohublá krásná hlava, osvětlená jasným denním světlem, ležela na bílém polštáři jako hlava mrtvého... Vždyť také mrtvý byl.") snad jen Bazarovu ku zlosti. Ne, opravdu, to to mám brát jako umělecký prostředek, metaforu, že on, jakožto postava představující starou dobu romantismů je již mrtev? Stejně jako Bůh a všechny ideály?
Honorable mentions: Víťa Sitnikov. Můj osobní favorit a oblíbenec, v příběhu nemá žádné odůvodnění, proč se vůbec objevuje, je otravný jak kurděje a hloupý, že to bučí, ale sám o sobě si myslí, jaký není pokrokový, že chlastá někde po pajzlech a umí dvě slova francouzsky. Miluji ho.

3 03.07.2022

(SPOILER) Gorkij byl skvělý spisovatel, i když jeho dílo bohužel propadlo době, takže v něm nejspíš dnešní ani budoucí čtenář zalíbení nenajde. Uměl skvěle a sugestivně popisovat postavy i prostředí, celou dobu jsem jeho svět plný úžasné sveřepé proletářské mládeže a zlých starých úředníků, kteří vlastně ani tak zlí nejsou, neboť je jen ovládá systém, viděla jak na dlani. Postava matky byla uvěřitelná, snad možná dokonce víc, než "soudruzi". To je ale možná ovlivněno dobou a tím, že dnešnímu člověku již jsou podobné myšlenky a revolucionářství vzdálené. Nádherně je zde popisována mateřská láska k synovi, kterého skrz knihu pořádně vidíme až na konci, je to postava v pozadí, o které se samozřejmě pořád mluví, ale přímo neúčinkuje. Sám o sobě totiž vlastně ani nemá pořádnou charakteristiku, tedy ne natolik propracovanou a výraznou, aby mohl být protagonistou. Možná i proto Gorkij jako protagonistku zvolil matku, protože být jím kdokoliv z hlavních soudruhů, je pravděpodobnější, že by z toho vyšla fraška. Takto je zde onen přidaný rozměr rodinných vztahů a "přerodu" Pavlovy staré matky, která za celý svůj život znala pouze strádání a poté objevila skrz svého syna komunismus...
Ale ano, celé je to opravdu více méně jen o tom, že budujeme komunismus, soudruzi.

1 24.06.2022

(SPOILER) Prapodivná to kniha... Z Kapitánské dcerky čiší Puškinovy špatně skrývané sympatie k Pugačovovi (v té době pochopitelně ne příliš vítané) a samotný děj je jak kdyby odsunut stranou, protože, co si budeme, nedává příliš mnoho smyslu a je naprosto zmatený. Např Marju Ivanovnu v jedné kapitole líčí jako hloupou a ne zrovna pěknou, přičemž v kapitole následující jí hlavní hrdina skládá básně a je do ní po uši zamilován. částmi je ta kniha tak absurdní, že se člověk nemůže nesmát. Tím ale Puškinovo umění nikterak nezhazuji, u někoho jako je on by mě ani nepřekvapilo, kdyby to byl záměr.
4* za zmatení, humor, přírodu a Pugačovův sus vztah s protagonistou

7 11.06.2022