izabelle komentáře u knih
Prostě páni. Sice mi chvíli trvalo zvyknout si na přítomný čas stylu psaní, ale bylo to sakra blízko mému šálku kávy.
Čtu jí pravidelně od úplného maličkata. Učila jsem se pasáže a recitovala všem příbuzným. Usínala s ní pod polštářem. Prostě kniha mého dětství. Proto ze mě vyrostlo to, co jsem, nejspíš.
Do nedávna jsem jí vydávala za svou nejoblíbenější knihu, i když už si vůbec nepamatuju o čem byla. Ale vždycky vím, jaký jsem z knihy měla pocit. Takže to neříkám jen tak, jen si jí asi budu muset přečíst znovu.
No páni. Nějak jsem jí nikdy číst nechtěla, no okolnosti tomu tak chtěly a nelituju.
Eli, Eli lama sabachtani?
Bylo v ní hodně o lodi, myslím, moje paměť je jako síto, ne, jako černá díra. Její obal jsem nijak nezinovovala, takže mi neuvízla v paměti tolik jako první díl. A další jsem už nečetla.
No když jsem jí četla bylo to něco epochálního, to určitě ano.
Pamatuju si jak jsem z ní byla nadšená, když jsem jí četla, a že je to docela dávno. Kniha si vysloužila dokonce i extra péči v podobě přebalu z novinových výstřižků, jelikož jsem její obal rozstříhala a udělala z něj koláž. Přinesla jsem jí pak jednou do školy a už nikdy neodnesla. Asi to bylo tak dokonalé, že si jí někdo přivlastnil.
Totální nechutný hnijící smíšený odpad na té nejhorší skládce světa. Co to mělo, sakra, znamenat? Bylo to až nechutný. SPOILER: To, co mě tak rozhodilo, je to jejich "dítě" ani to nemůžu napsat. Je mi vážně špatně.
Nuda. Nuda. Vůbec teď zpětně nevim o čem to bylo. Kdybych neměla k porovnání ještě pokračování tak má odpad.
Nejlepší z celé "ságy", chtěla jsem jí číst kvůli hrdinčině jménu a upírech. A dostala jsem ránu dveřma při průvanu přímo do obličeje. Měl jí nechat zupířit už na konci týhle knihy a žádný pokračování a žádnej (sparkl) upíří boom by nemusel nastat.
Lepší jak všechny Bellindy a Edáni dohromady.
S Veronikou jsem se na začátku naprosto ztotožňovala. Co sakra na tom světě mám dělat? Ale na sebevraždu se mám moc ráda. I když výlet do blázince by nebyl marný, přesně jak píše, od blázna nikdo nic neočekává.
Ani začátek mě neodradil, ale stejně mi trvalo dýl přečíst Hostitele, než obyčejně čtu stejně obsáhlé knihy. Bylo to něco jinýho, rozhodně lepšího než to, co nám S. naservírovala předtím. Ale stejně je tu ale. Nechala bych hlavní hrdinku umřít. Obě. Na happy endingy už se dneska nehraje.
Jedna věta shrnující tuhle knihu? Quis custodiet ipsos custodes. Kdo bude hlídat hlídače. A to je taky to jediný co si z tý knížky pamatuju. Ne, že by se mi četla špatně.
Četla jsem jenom tenhle jeden díl. Příjemně strávených pár letních dní a to je vše.
Četla jsem ji jako jedinou a jako maličká. Pamatuju si jak sem s ní ležela v posteli a svoje pocity. A to je všechno.
Upíři, andělé, teď přídou zombychleři. Vážně je se na co těšit...
Ale určitě je to lepší jak Stmívání, jen nevím jestli chci číst pokračování.
Realita. To se mi líbilo. Dodnes si pamatuju jenom jak sem byla ztotožněná s jejím přístupem k jejímu pískovi, taky mi vadí když se můj pes zajímá o někoho jiného. Ach jo, zní to strašně. :D A pak to, jak si dělala 'tetování', no jo, moje paměť.
Škoda že jí nemám jako knihu, četla jsem jí jen v e-booku, jak já je nemám ráda.
Ale páni. Vyměnit charaktery hlavních hrdinů - hrdinka stoická, přesně jak bylo napsáno a hrdina citlivka, si nevybere každý spisovatel, a asi ví proč. Kdo by to pak chtěl číst, cílová skupina jsou přeci týnejdžerky, které touží po dokonalých princích na bílém koni (či stříbrném volvu - ew).
Ale mě se to líbilo, netradiční a logické. Vždyť hlavní hrdinka se nestala 'vlkodlakem', ne proto, že by se tak Merlin, případně autor rozhodl, ale proto, že jí otec upekl v autě. Hlavní hrdina si žije ještě kratší život než obyčejný smrtelník, co to je proti nesmrtelným vlkodlakům. A tak vůbec. Teším se na pokračování. Ale víte co mě děsí? Ta věta obsahující "... uvnitř jejího těla, roste hrozba, ..." doufám, že nebude v těhu, jako hlavní hrdinka, myslim. Jestli jo, tak se naštvu.