jaasmine komentáře u knih

Píšu tento komentář a od dočtení knihy uběhlo asi deset minut. Musela jsem si utřídit myšlenky a vysušit těch pár slz, které jsem uronila. Nechci psát nic dlouhého, takže jen napíši, že knihu vřele doporučuji. Proč nevěnovat volnou chvíli čtení o první velké lásce, při které musí alespoň trochu srdce roztát každému.

Konec knihy byl pro mě moc rychlý, několikrát jsem poslední stránku prohledávala očima a hledala, která dvě slova na oné pohlednici byla.
A přece tento konec dělá knihu o to zajímavější. Na internetu a od lidí slýcháte, jak to bylo jasné jako facka, a přece vám pak každý řekne ta slova úplně jiná.

4 11.03.2016

Je půl druhé ráno a já sedím ve tmě ve svém pokoji. Byla jsem připravená jít spát, ale po dočtení této knihy spánek nepřichází. Místo toho přichází zdlouhavé myšlenkové pochody, které ve mně tento příběh vyvolal.
Nutí mě se zamyslet, kolik je takových Leonardů. A teď nemyslím těch 'überdementních' dětí, co zveličují své titěrné problémy. Kolik jich vysílá to své světlo, ale svět a lidi v něm jsou moc sebestřední na to, aby ho viděli nebo nemají zájem ho vidět. Pro všechny takové jde říct jen: vydržte. Teď se možná zdá, že je to zbytečné a pravděpodobně budete jedním z těch životem zmučených lidí drncajících v mhd. A i když to zní jako klišé.. Jednoho dne to světlo někdo uvidí, někdo pochopí. A dá vám ten bezpečný bod, dá vám záchytný bod, ke kterému se budete moci vrátit, když se zas něco tzv. zmrví. - "Vždycky budeme mít Paříž."
Jak je i v konečném dopise.. Musíme se o to světlo každý starat, i když se nikdo nedívá.

Kniha vás nechá přemýšlet a vynasnaží se vás přesvědčit,že je v pořádku být odlišný od jiných, protože to je častokrát víc, než se zdá.
Quick ví, jak vyprávět a upoutat čtenářovu pozornost. Určitě se k ní ještě vrátím, třeba po dalším přečtení přijde jiný pohled na celkovou myšlenku knihy.

6 28.12.2015

Dlouho jsem uvažovala, jakým komentářem i já přispěji k těm, které jsem přečetla níže.
Musím říct, že kniha Hvězdy nám nepřály se stala jednou z mých nejoblíbenějších. Těžko říci přesně čím, ale získala si mě. Musím přiznat, že jsem ji přečetla již 3x a že poprvé jsem četla nepozorně - asi takto bych to nazvala. Až podruhé jsem nad knihou přemýšlela a tím si ji i zamilovala.

Na adresu Johna Greena můžu říct jen to, že mě překvapilo jak může někdo popsat tak dokonale jisté věci z knihy a že zrovna muž dokáže psát takto o lásce. Možná, že opačné pohlaví není tak zabedněné, jak to v dnešní době působí.

Kniha však není jen o lásce, je o umírání, o přátelství a dalších věcech. Plno metafor a citátů, které mi v hlavě uvízly na dlouhou dobu. A to nejenom proto, že jich je plný např. facebook apod.
Začínala jsem ji číst s tím, že bude smutná a že skoro vše znám z internetu, kam se nebojí lidé psát spoilery atd. Byla jsem smířená s úmrtím v knize, ale když na tu část došlo, stejně jsem to nesla těžce.

Tato kniha mě jako první rozbrečela a to nemluvím o filmu, který jsem poté zhlédla. Augustus Waters se stal mojí platonickou láskou a knížka "biblí" - přísahám, že kdo se dotkne mého vydání, tak to bude to poslední, čeho se dotkne.

Kniha mi ukázala, že život opravdu není fér a samotná Hazel i statečnost. Jistě, Hazel je se svou situací smířená, žije svůj vtipný nejsmutnější příběh, je chytrá, vidí věci tak, jak jsou, nesnaží se prosadit, prostě tu je a žije. Žije tak, aby nezanechala moc svých jizev, aby jako "granát" neublížila tolika lidem. A jak se v knize zmiňuje Augustus - spíše tedy John Green, není snad tohle pravé hrdinství?

Závěrem bych řekla o této knize, kterou srdečně doporučuji asi jediné:
Kdyby vám ji někdo hodil do obličeje, bude vás to bolet méně než samotný příběh.

9 20.07.2014