Janadvorackova komentáře u knih

Morlandy mám za sebou.
Byl to prima rok, než jsem knihy poslechla.
Samozřejmě bych brala pokračování.
Končí to v době, kdy se náckové začínají roztahovat po Evropě. Je jasné, kam by to vedlo dál.

Už jsem to mockrát psala, autorka se neskutečně vyřádila na detailech. Musela hromadu věcí nastudovat, aby vzniklo něco tak rozsáhlého, sympatického a uvěřitelného, za což jí patří dík.

Brala bych podobnou věc z prostředí Čech. Cyklus příběhů mapujících dějiny několika staletí.
Jestli máte doporučení, písněte mi :).

14 07.12.2018

Není to kniha o válce, ale dobrodružný román o ženě, která zažila snad všechny války :). Aby ne, Róze je přes sto let, když svoje vyprávění začne. A vezme to hezky od začátku.
Rozhodne se totiž napsat knihu o svém životě a poměrně svérázným jazykem (i v těch sto letech jí to pálí a držkuje jako kdejaké drzé trhovkyni), líčí svoje radosti, kterých je podstatně méně, než starostí.
A vše smutné je uvěřitelné.

A hlavně, Róza mi potvrdila jednu věc, se kterou souhlasím: že totiž když je člověku ukřivděno, má pomsta odpovídat křivdě a má proběhnout, aby se ulevilo duši, (i když hrdinka to řešila trochu svérázně). Já mám spíš na mysli jednoduše nenechat se sebou zametat. Říct, co je třeba, když je to třeba. Být šťastná i s tím, co život nadělil. A tak...
Róza toho byla důkazem.

Musím se ale přiznat, že při poslechu části o Himmlerovi mi bylo šoufl. Nemám moc ráda, když se z válečných zločinců autoři snaží vytvořit skutečné lidi. I přes možnou atraktivitu to působí zkresleně.
Jak bych to jinak popsala. Žil a dýchal, miloval a snažil se ospravedlnit. Vymlouval se a fňukal - obyčejný chlap.
A pak byl součástí smrti desítek milionů lidí, i když je tam zmínka, nevím jestli na základě pravdy, že mu bylo při masových popravách špatně.
To z něj člověka nedělá.
Nejde mi to dohromady.

Objevila jsem v textu zábavnou informaci související s předcházející knihou, kterou mám v seznamu. Je tam totiž zmínka o užívání léků, včetně bylin, různých obtížích (i u Hittlera). A možnost, že Hittler měl kdysi dávno syfilis a jeho stav ke konci byl jejím konečným stádiem :).

Knihu mi načetla Ivana Lokajová (někteří zde uvádíte ještě jiné jméno).

14 28.11.2018

Dnešní smažky by zaplakaly nad tehdejší dostupností perníku a jiných "dobrot," a hned by vyrazily do fabrik na brigádu. Lisování pilulí na několik dní trvající noční by považovaly za skvělou příležitost, už proto že se sem tam vyrobilo pár zmetků, které by třeba klidně mohly o pauze sezobnout a jet dál...

Autor prošmejdil hned několik archivů s materiálem, (nikoli matrošem), našel hromadu dokumentů Hittlerova lékaře a sestavil z nich moc zajímalou lajnu událostí.

Stoprocentní pravdivost se nejspíš nikdy odhalit nepovede, ale obsaženým informacím jsem ochotna uvěřit. Dost vysvětlují.

Zajímavá byla informace o tom, že když Hácha dostal k podpisu kapitulaci, zhroutil se. Pak mu byl údajně podán nějaký ten lomcovák a až pak to podepsal.
Kdo by se nezhroutil, kdo by nepodepsal... Nebo možná?
To by jeden nevěřil, co vše může ovlivnit dějiny.

Reklamy na pilule perníku visely v tramvajích a prášky zobaly po hrstech i hospodyňky, studenti, dělníci a i děti.

Vtipné je, že se Adolfovi sen o Velkoněmecké říši vlastně splnil. Hromada zemí v Evropě teď maká pro německé firmy a ani k tomu nepotřebují, vyjma eur, žádné jiné stimulanty.
Ale kdo by byl dnes závislý na penězích :).

Další zvláštní info vypovídalo o počátku války a o tom, jak Němci na tripu zvládli během sedmnácti dnů na jeden zátah překvapit Francii a Belgii a v podstatě se tak začít nehorázně roztahovat.
Našlo se několik odborníků s námitkami, ale ty nikdo neposlouchal.

Experimenty s pamlsky nebyly ani tak v plenkách. První zmínka o drogách je v knize uváděna k roku 1805. Nutné k tišení bolestí a různých duševních nešvarů. Pak ale vývoj potřeboval lidi popohnat k větším výkonům. A zrovna v době, kdy se v Evropě začali roztahovat náckové.

Že Druhá válka pomohla lidem do vesmíru, to je jasná věc.
S vývojem drog a hromadném zkoušení, třeba v koncentračních táborech, mě seznámila až tahle kniha, i když překvapena nejsem.
A jo, jsem za to ráda.

Je to tak sugestivně podané, že bych nedoporučovala slabším povahám, nebo lidem na odvykačce. Chuť do experimentování by se klidně dostavit mohla.

29 26.11.2018

Na knihu jsem narazila v katalogu KTN.
Autor je nevidomý, já blbě vidím. Oba máme co dočinění se SONSem. Já jsem členem místní odbočky organizace a občas se podílím na nějakých těch akcích :).
Příběh v mém oblíbeném žánru - výběr byl jasný. Navíc jsem vždy ráda, když můžu přečíst jakékoli fantastické dílo od našince.

Kniha vypráví obsahově celkem jednoduchý příběh:
K Zemi se přiblíží mimozemská vesmírná loď a způsobí změny v životě na planetě. Dalo by se říct, že by podle toho mohl vzniknout prima scénář ke klasickému filmovému béčku, jaká známe třeba z osmdesátých, devadesátých let.
Objasní se i důvod názvu knihy.
Jsou řešeny otázky odzbrojení a vymýcení závislosti na drogách, nastolení celkového blahobytu, prostě utopie. Autor ovšem píše poezii, což není chyba, to vůbec ne. Ale tak trochu poeticky naivní jazyk knihy mi ke sci-fi nesedí. Je to ovšem jediná věc, kterou bych příběhu vytkla.

Nečekejte akci, bojové scény, nálety emzáků, zničená města a ušlapané děti, křik v ulicích, rabování, nebo kdejakou zákeřnou výtržnost.
Na druhou stranu právě tohle všechno v příběhu je, jen podáno mírněji, snad proto bych knihu klidně doporučila začínajícím scifařům nejmenší, čtení schopné generace. Klidně.

Vědecká i fantastická linka jsou vyrovnané. Jakmile je potřeba něco vysvětlit, odpověď na otázku se dostaví. Mimozemšťané používají „paprskové zbraně,“ připomínající ty staré známé ze Star Treku. Kdo by je neměl rád. A armády nejrůznějších druhů robotů, jejichž použití je šikovné a efektivní.

Hrdiny příběhu jsou novinář a jeho žena, přičemž vyprávění je podáno formou deníku, který dostane jeho syn v době krátce před koncem mužova života. Ten pak se svou manželkou deník během jedné noci přečte a zabrousí tak do minulosti, aby odhalil důvod, pro který deník vůbec dostal. Opět vše uzavřeno a vysvětleno.

Místy mi atmosféra připomínala filmovou verzi (nevím, jestli knižní) „Konce dětství“ A. C. Clarka. Novinář totiž vystupuje jako zástupce lidí a prostředník mezi nimi a mimozemšťany. Z Clarkova díla jsem ovšem měla noční můry a pocit sklíčenosti, přičemž jsem tohle všechno panu Clarkovi dokázala vždycky odpustit.

Není to kniha, kterou si přečtu znovu, jelikož byla v mnoha ohledech často předvídatelná, i když napětí nechybělo. Je to ale kniha, která si přečtení určitě zaslouží.

8 25.11.2018

Brutální čtivo o osudu malého chlapce poslaného za války na venkov pomezí Východního Polska a Ukrajiny.
Kluk potká více méně jen barbary. Bijí ho a nejrůznějším způsobem fyzicky trestají za kde co. On vždy uteče, aby potkal další podobné.

Vylíčené příběhy se ale stejně liší. Někteří jeho "pěstouni" jsou jen hloupí, pověrčiví a lstiví. Jiní ale zajdou do krajnosti mučení.
Hrdina je též svědkem nejednoho syrově popsaného znásilnění, nebo vraždy. Styl vyprávění a jazyk příběhu jsou ale výborné. Popisují události prostě věcně - tak, jak to v životě chodí a chodit bude. Válka je zde jen takový vzdálený strašák, v chlapcově okolí ji připomínají spíš bitky místních a partizánů, různých skupin vyvrhelů a násilí mezi jednotlivci.

Slabším povahám nedoporučuji, já jsem ovšem za takové příběhy ráda. Na nic si nehrají a vyprávějí o podstatě života, jaký je.

36 24.11.2018

Ada byla trochu hloupá, ale to spíš pramenilo z věku a nevzdělanosti a doby, ve které žila. Asi nemohla být jiná.

Smutný příběh. Hlavně mě dostal postoj lidí k Adě - těch, kteří nebyli v koncentráku a nevěřili jí, že se neměla dobře. Neuznali, že mohla trpět. Vědomí toho, že by takhle smýšleli příbuzní a známí, je drastičtější, než bytí a ponižování.
I přes špatná rozhodnutí, která udělala - kdo je neudělal - vždyť se jejich účinek projeví vždy až později :), jsem jí držela palce.

15 23.11.2018

Pěkný příběh, vlastně dva.
Na začátku do přístavu připluje jachta. Je prázdná, ale neměla by být.
Tóra zastupuje rodinu, která měla být na palubě - to je jedna linie.
Druhá líčí události předcházející připlutí jachty do přístavu.
Dozvíme se, co se všechno stalo, v autorčině stylu trochu zašmodrchaně.
Ale ono se to zase rozmotá :).

14 22.11.2018

Slyšela jsem formou rozhlasové hry. Bohužel téma je mi známo, je to takový profláknutý námět, nikoli nezajímavý. Jenom mě to nepřekvapovalo, neděsilo...
Proto se mi to asi nelíbilo.
Když čtete, čekáte něco nového. Jakmile znáte pozadí, zážitek mizí.

7 19.11.2018

Společnost 19. století nebyla jiná, než ta naše. Jenom museli lépe skrývat to, co mi dnes ukazujeme veřejně - hříchy.
My je vystavujeme na sociálních sítích. Kdyby tohle Wilde věděl, zestárl by jako Dorian, než by knihu dopsal :).

Knihu jsem slyšela formou rozhlasové hry. Byla skvělá, všechny ty myšlenky a názory, našeptávači a darebáci :).
Ke konci byl z hlavního hrdiny už trochu ufňukánek. Holt minulost ho dohnala, to se děje běžně. Jen ti, co si myslí opak, si zaslouží prožít muka pekelná :). Myslet si, že se můžete ke druhým chovat hnusně a nezaplatit za to? Na to zapomeňte.

Zajímavá byla úvaha o tom, že se člověk nemůže změnit. Že když se choval jako darebák, bude takový vždycky.
No, ono to jde, pokud se to nedělá násilně - změna kvůli změně. Prostě upřímně. Jen málokdo je ale toho schopen. Ani já si iluze nedělám.
Třeba odpouštět moc nedovedu, furt se hrabu v minulosti. Škrabe mi na záda a funí za krk. Jenom se neotočit. A nebo když jo, být připravena na to, co na mě skočí.

30 18.11.2018

Hm, nečetla jsem vyloženě knihu. Slyšela jsem rozhlasové zpracování. Příběh byl podán formou reportáže "poté," co mor z města zmizel, prokládané nahrávkami zaznamenaných událostí mnohdy už mrtvých protagonistů.
Obsah se dá vykládat různě, každý si v tom najde mor dle svého gusta a doby, v níž to čte/slyší.

9 18.11.2018

Trochu předvídatelné, smutné, bohužel pravdivé, což asi patří k tomuto druhu povídek, ale mně se líbí i tak. Bývá v nich skryté poselství, které se mnohdy ani moc neskrývá. Nemusí.
Slyšela jsem formou rozhlasové hry, což ještě rozšířilo zážitek :).

8 18.11.2018

Čekala bych nic neříkající sled faktů. Přitom o literatuře faktu by se tak přemýšlet nemělo. Nevím, kde se to bere, že cokoli podobného působí jako výklad nenáviděné učitelky.

Knihu jsem slyšela a vůbec jsem se nenudila.
Události týkající se projektu Manhattan vyprávějí příběhy z obou stran - z americké, i japonské, včetně konkrétních osobních, mnohdy, když sled událostí zavedl do Hirošimy lidi, kteří by se tam jinak neocitli, i poměrně smolných.

10 17.11.2018

Asi budu krapet úchyl, ale celou dobu jsem přemýšlela, jak je možné, když víme, co se s těmi dívkami dělo, že s vrahem dokázaly ještě sem tam prohodit pár slov. A k tomu i poměrně souvislých.
V anotaci se píše o stahování z kůže. Tak věřte, to je ta příjemnější část.
Prostě nedokážu ocenit příběh, pokud pochybuji o hranicích jeho možností. Na druhou stranu to došlo v určité chvíli tak daleko, že bolest teoreticky existovat nemusela... to bych prozradila až moc, tak nic.

Vrah se skrývá docela dlouho a do té doby je to hodně napínavé a zajímavé. Vrahův divný důvod mi zase až tak divný nepřijde, i když odhalení a odpovědi přišly v rychlém sledu, což mi vadilo.

Policejní ženština je taková obyčejná, se svým vlastním životem a jeho problémy. Kdo je nemá?

Množství různých dalších postav kolem ní se mi ale často pletlo.

Krajina a mytologie Irska jsou super, jen tedy bez popisů. Jasně, každý čtenář ví, jak to tam vypadá atd..., ale chyběl mi tam kontrast mezi malebnou krajinou a sympatickou mytologií a tím, co se dělo s děvčaty.

Bohužel je kniha i poměrně tragicky načtená. Paní Milada Čechová zvládá projevy různých vzteků a agonií, čte srozumitelně a poměrně snesitelným tempem, ale už méně leckdy zvládne výslovnost angličtiny. Nevím, proč je problém, jako ve škole, obstarat předčitatelům klasickou trojsloupcovou tabulku slovíček, nebo to v textu nějak sešmoulit.
Z tohoto důvodu jsem bohužel nemohla doposlouchat knihy od Deavera, které paní Čechová také načetla.

A teď mě omluvte, jdu studovat postupy rituálních obřadů.

16 14.11.2018

Ono je to krapet složitější čtení, nahuštěné informacemi.
Jako kdybyste byli pračlověk, vylezli z jeskyně, poprvé se podívali na hvězdy a začali uvažovat, "co to tam nahoře vlastně září, proč a jak to souvisí s existencí jeskyně, ze které jste právě vylezli." A potom to samé dělali desetitisíce let vývoje druhu, jen s tím rozdílem, že byste technologicky stárli.
Ten příběh vlastně o tomhle je - o vývoji civilizace a přeměně mýtů ve vědecké objevy.

8 12.11.2018

K téhle autorce jsem přišla náhodou. Příběhy píše zajímavé, i když nic monstrózního, místy jsou spíš schématické. Atmosféra Islandu je super. Navíc všechny knihy poslouchám a škodolibě se bavím tím, jak předčitatelka, paní Helga Čočková, zvládá ta nevyslovitelná jména.
Jméno autorky je jen slabý odvar :). A co teprve názvy ulic atd :). Kdyby to po mně chtěl někdo zopakovat při výslechu, rozbrečela bych se a trvala na tom, že nic nevím.

Advokátka Tóra zase dostane jeden zapeklitý případ. Zavede ji až do ústavu pro duševně choré, který navíc za záhadných okolností vyhořel.
Zemřeli tam lidé. Fotky ohořelých mrtvol, které si Tóra prohlížela na začátku příběhu, mě zastihly takhle jednou v noci, když jsem ještě vůbec nebyla zachumlaná pod dekou - čili tam, kam ohořelé mrtvoly prostě nemůžou :). Jedna z nich seděla připečená k židli.
Ne, nepodívala jsem se ke stolu :).

Podezřelý je takový zaostalý truhlík.
No... a pak to nějak dopadne :).
Mezitím se zase něco dozvíme o Tóřině rodině. Tentokrát jsem nemusela její sekretářku Belu, která byla protivnější než obvykle a také jsem, jako u všech předchozích dílů, měla dojem, že mi v příběhu pořád něco chybí.
Není tam napětí, jen děj nenudí, plyne a člověk u toho vydrží, ale...

Věc, se kterou musím souhlasit, se týká "náplně" zmiňovaných ústavů. Názor, že lidé s duševním a tělesným postižením by se neměli ubytovávat v jednom takovém domě společně, je věc, pod kterou bych se podepsala. Už proto, že znám tuhle situaci z první ruky a vůbec se mi to nelíbí.

10 11.11.2018

Dala jsem autorovi druhou šanci, ale ještě jsem se u žádné knihy tolik nenudila. A napsat to o sci-fi, to je co říct.
Bohužel styl je příšerný. Rušilo mě neustálé omílání autorovy mantry. "Tak to chodí" - jako reakce na všechno, až jsem si v určité chvíli říkala, že kdyby mi z tohoto literárního zážitku povolily svěrače, dalo by se to tou větičkou prostě omluvit. Ani utírat bych se nemusela.
V každé x té větě jméno hlavního hrdiny. "Billy udělal tohle, pak zase tamto."
Též na povolení svěračů, ano.
Nedoposlouchala jsem, bohužel. Říkám si, že existuje spousta jiných příběhů, které si můj čas zaslouží. Tenhle to není.
Tak to chodí.

9 09.11.2018

Další výborný díl. Anotace a čtenáři ovšem už všechno práskli :).
No... tak ne vše. Někdo důležitý zemře a pár lidí se narodí.
Autorka se ale nějak zasekla. Doufám, že se ještě nějakého dílu dočkáme, protože to by fakt naštvalo, štrádovat si to takhle přes celá staletí a skončit včera, myslím z pohledu historie :).
Byla to fakt jízda a čeká mě poslední díl.

9 07.11.2018

Válka skončila, je potřeba se bavit. A tak se to děje. Pořádá se hromada společenských sešlostí, mnohé ve spiritistickém duchu.
Lidé věřili, asi pod tíhou zármutku, že duše jejich blízkých někde čekají s poslední zprávou pro svět živých. Nebylo asi těžké tomu věřit.
A není lehké to úplně zavrhnout :). Člověku se alespoň uleví.


MOŽNÉ NÁPOVĚDY (čtěte na vlastní nebezpečí):
Příběh obsahuje spoustu osobních kapitolek.
O Violett a jejím společensko-manželském uspořádání. Její choť je stále odporné individum, ale platí a neprudí, co víc si přát :).

O Jessie a jejím štěstí a plánech. No ale... furt to táhne s bratrancem... I když jejich děti působí zdravě... No, v tomhle stále nemám tak úplně jasno. Prostě ty blízké příbuzenské svazky neuznávám.

Strýc Teddy dokáže, že muž je plodný i v jedenasedmdesáti. Když si vezmete, jak odmítavě se stavěl k ženám, a pak si v průběhu let vezme tři :).

O Emmě a její samostatnosti.
O Polly a její svéráznosti. Protože působila jako spratek, trochu, tak mě mile překvapila, holka jedna.

V tomhle dílu vlastně není až tolik mužských hrdinů, jelikož většina z nich prostě umřela. Takže děj se točí kolem osamělých žen a i příběh "O Ethel" má svůj zajímavý vývoj.

A Helča s Jackem si také přijdou na své.

Potkáme i nějaké ty americké příbuzné, jelikož jedna z hrdinek se vydá do New Yorku.

No a v Egyptě našli Tutanchamonovu hrobku, takže lidi fascinuje faraonova kletba a do módy, té oděvní, i té bytové, vnese objev spoustu svěžích doplňků.

Mezitím plíživě nastupuje hospodářská krize, trochu se dozvíme o poměrech v zahraničí, v Německu, Irsku a Rusku.

Hádám, že desetiletí po konci války muselo být svým způsobem super.

10 28.10.2018

Představte si, že jste přes čtyři roky ve válce a pořád žijete. Zvyknete si na zákopy, zimu, špínu a vši. Věčné boje, špatné spaní, divné jídlo a fakt, že každý den může být váš poslední.
A najednou válka skončí a vy se ptáte, jako mnoho lidí v příběhu, "co budu dělat dál?"
Jako by předchozí život neexistoval, a i přesto, že jste prožili hrůzy, nedokážete se navrátit zpět do běžných rutin předválečného života.
Sakra silné téma, to vám teda řeknu. Dokážu pochopit některé hrdiny, kteří zůstali ve Francii, aby pomohli v období po válce, když vojáci odcházeli a krajinou bloudily smíšené skupiny zbídačelých lidí. Že se totiž tito lidé odmítali tak narychlo vrátit do svého relativního domácího pohodlí, protože netušili, co s nimi bude, když jejich práce "tady" byla jasná, daná a prospěšná.

Jak by vám bylo, kdyby byl váš dům zničen, rodina zabita, okolí rodného kraje zdobeno tisíci kříži padlých. Nic by nebylo jako dřív. A přesto by vám najednou všichni říkali, "je to dobrý, vrať se domů, pěstuj brambory, chovej kravku, najdi si druha/družku, založ rodinu. Je to dobrý."
Zbláznila bych se, ne mnoho takových tenhle osud určitě potkal.
Teprve po konci nějaké tísnivé události se pozná, jak zbytečná byla, a pak teprve začnou k živým promlouvat desítky tisíc mrtvých. A mnohdy nezmlknou ani na minutu.

Ono to sem trochu nepatří, ale při poslechu tohoto dílu jsem si vzpomněla na hřbitov v Kutné Hoře, kde leží několik obětí První války. Samí mladí kluci. Jestli se najde třicátník, je to zázrak. Ty hroby jsou jen přes cestu od hrobu části mé rodiny, a když jsem byla malá a chodila tam s prababičkou, vrtalo mi hlavou, když mi prababička opatrně vysvětlovala, jak může umřít kluk v osmnácti, dvaceti letech. Prababička byla ročník 1906, takže už trochu věděla... No a já jsem čekala, než na hrobě porovná svíčky a vymění kytky a chodila jsem přes cestu zkoumat prastaré pomníčky (bylo mi skoro šest let), takže to bylo hrozně tajemné a zajímavé. Vůbec kolikrát docela zírám, co se vlivem čtiva z paměti vynoří :).

Konec knižního příběhu přinese jedno nečekané odhalení.

Emma, pravnučka Lucy z minulých dílů, jezdí ve Francii se sanitkou a to byste nevěřili, jak se ze slečny z vyšší společnosti stane holka do nepohody. Ne, že by to v životě měla v pohodě. Ale prabába Lucka se nezapře, Emma je neohrožená a sympatická, šikovná a také sem tam smutná.

Chřipka zabrousí až na Morland a chvíli tam řádi a nějakou tu daň si vybere. Ale pro mě daň vcelku očekávanou, protože někdo to odnést musel.

Henrietta stárne a před válkou měla tři syny. Kolik jich zůstane?

V dětských pokojích je hnedle několik dětí, protože ty se nejlépe plodí, když voják dostane dovču :). No, někdo může být rád, že to stihl...

Polly Morlandová slaví koncem války osmnáctiny. Je to dcerka Teddyho a té mladé služky, sakra, jak jen se jmenovala. Každopádně Teddy služku nezneužil, jestli myslíte na tohle.
Ale to Polly má hříšné myšlenky a furt tak jako neví, které dvoření ze strany mužů se jí zamlouvá víc.

A hádejte, co se dělá s německými zajatci, těmi co nepředstavují nebezpečí? To se také dočtete.

Volební právo žen konečně schváleno. A že to trvalo. Tímhle nic neprozrazuji, historické info se dá vcelku jednoduše vygooglit.

Osudy carské rodiny vs. osud Thomase, jsou v příběhu obestřeny rouškou tajemství, takže tomuhle ještě není konec. Nebo možná?
Jasně, dočkáme se teorií "byli zastřeleni, nebyli zastřeleni, utekli, zabili jen někoho..." Autorka to trochu rozvinula, pro mě zajímavě. Posuďte sami.

Autorka nešetří detaily, třeba i popisem situací lidí postižených přídělovým systémem, různých událostí s tím spojených, (tedy myslím, že tohle bylo v minulém dílu, když ženská ve frontě stála hodiny a pak na ni stejně zboží nezbylo). Stávalo se celkem běžně.

A také se rozmáhá plastická chirurgie, respektive se s tím začíná, protože váleční invalidé potřebují k návratu do života mnohdy trochu té péče právě takových specialistů.
A tak dále, a tak dále.

10 21.10.2018

To by jeden nevěřil, co se během jednoho roku stalo. Jakoby nestačilo, že je válka, ještě k tomu se stupňuje (většinou utrpení) většiny hrdinů.

Jak to dopadlo s carskou rodinou, víme všichni. Autorka je ale vytáhla z hrobu a líčí je jako lidi se sny a fotografickými alby.
Říkala jsem si, když padla zmínka o tom, jak děvčata ve volných chvílích v zajetí šila, jestli zrovna nevšívala do svého oblečení kila diamantů, díky nimž pak půjdou hůře zastřelit.
A jak to dopadne s Thomasem, když jim je pořád na blízku? (to je syn Venetie, který dlouhodobě žije v Rusku).

Copak asi zase natropí Jessie, když víme, jak se jí to v životě sešmoulilo.
Kupodivu jsem ale víc vnímala takovou divnou věc: přijede domů, táhne se z Francie přes moře do Anglie, předtím se koupala bůhví kdy. A ona dorazí na Morland a zaleze do čistého povlečení, aniž by se umyla -:))).
Z toho mi vstávaly vlasy hrůzou snad víc, než z bažiny zákopu plné mrtvých koní a lidí a faktu, že když šlápnete vedle, zahučíte mezi ty zbytky strašně snadno.
Jessie je fakt čuně :).
Ale to je tím, že já ve válce nebyla a čisté povlečení vnímám jako samozřejmost. Asi bych se dost divila, být na jejím místě.

Technologický pokrok jede mílovými kroky. Války ho vždycky uspíšily.
Prostě život sám, i ten fiktivní, je v příběhu na stejné úrovni jako historické události. Tak lehce dojdete k závěru, že se všechno stalo, protože to působí neskutečně reálně.

11 15.10.2018