JBureš komentáře u knih
Spíše náhodou, než úmyslem jsem si stáhl do auta čtení Miroslava Horníčka Chrám i tvrz a žasl jsem. Když se povede krásné dílo s krásným přednesem, tak se mi ani nechce vystoupit z auta než dovypráví aspoň kapitolu. A díky Mistru Horníčkovi jsem objevil Mistra Eisnera a jeho Boží dílo. A pocítil jsem neutuchající touhu tuhle knížku mít a nakonec jsem sehnal první vydání, přivezl si jí domů a od té chvíle jí mám na nočním stolku. Beru si jí jako sladkou pralinku před spaním, po které se zuby nekazí a duše se kultivuje. A nepřestávám žasnout, jak moderní to je knížka. Každou chvíli listuji na titulní stránku jestli tam opravdu stojí letopočet 1946. Žasnu i z toho, že tohle dílo napsal jeden člověk. Nezbývá mi, než se připojit k ostatním, nenechte si tuhle knihu ujít. Mnoho se dozvíte, ale také se velmi pobavíte!
Překrásná knížka, laskavá i poučná, hravá i k zamyšlení. Dokonale vyvážené. Vybrané části jsem poslouchal v podání Miroslava Horníčka a ten to svým podáním povýšil k naprosté dokonalosti, jen mi tam vadily folklórní vsuvky halekacího souboru písní a dudáků.
Knihu jsem poslouchal jako audioknihu, kterou velmi hezky načetl Ludvík Král. Čekal jsem, po shlédnutí filmu, více akce, přišlo mi to však moc užvaněné.
Kalinovo Signum Laudis jsem nečetl, ale poslouchal jako audioknihu. Dostal jsem se k ní víceméně náhodou. V podání Jaroslavy Adamové, Pavla Pípala a Gustava Opočenského (myslel jsem si nejdřív, že to je Miloš Nedbal) to je paráda k poslouchání. A to nejen interpretací, ale i obsahem. Já ten film Martina Hollého moc nemusím, přišel mi hodně patetický. Proto jsem k (audio)knize přistupoval opatrně, ale vtáhla mě do děje a přišla mi mnohem víc lidská a "obyčejná" než film. Sice jsem si představoval že Hoferik je Vlado Müller, ale v mé představě tolik nepřehrával. Děj odsejpal, dobře jsem se v něm orientoval a tak dávám knížce 6*
Tuhle knihu jsem nečetl, ale poslouchal jako audioknihu. Martin Stránský se jako interpret zase překonal. Nicméně zhruba od půlky mě to tak úplně nebavilo. Ne kvůli Martinovi, spíš za to může Mark Greaney. Mám sice rád tyhle knížky, které dobře dopadnou a kde slizký protivník na konci zemře v krutých bolestech a hlavní hrdina přežije, ale tohle bylo už trochu moc. V knížkách F.Forsytha, T.Clancyho, J. le Carré a dalších hitmakerů mají vždycky hlavní postavy tak akorát smůly i štěstí, aby byli uvěřitelní a skrze tuhle svou přesně vyváženou dávku mě vtáhnou do děje. A hlavní protivník je slizký jen trochu. Tady je hlavní slizoun jen slizoun bez mozku a hlavní hrdina má smůly kýbl. Čekal jsem taky na konec zajímavější rozuzlení. Třeba že jeden ze záporáků přejde ke klaďasům, protože mu šedý muž zachránil synovce atp. Ale to nepřišlo.