killedbyBS komentáře u knih

Ani nevím, jak začít, respektive o čem vůbec stojí za to psát.

Děj byl přinejlepším mizerný, pokud vůbec nějaký. Dočtete se o tom, jak Lilly chodí od kavárny ke kavárně (a pokaždé řeší, kolik přesně tam bude lidí, hlavně aby si sedla!), o přesčasech v práci, o tom, jak si jde zaplavat, jaké má drama s přítelem. A pak dostanete pár rádoby hororových scén, které jsou děsivé spíš tím, že něco takového přešlo přes editora.
Hlavní záhadu jsem celkem přesně odhadla na straně 35, a jediné plottwisty, které mě jakkoliv překvapily, byly ty, co absolutně nedávaly smysl.

Postavy se dají shrnout asi tak, že kdyby místo nich autor dosadil mluvící cihly, tak to dopadne líp (třeba by aspoň byly trochu konzistentní). Lilly je kapitola sama o sobě. Ostatní recenze už ji popsaly snad dostatečně, ale vážně nečekejte nic víc než strašně pitomou, do sebe zahleděnou infantilní slečnu, jejíž jediné charakterové rysy jsou ty, o kterých vám sama řekne (ale už se podle nich nechová). Třeba nemá ráda, když je nemocná. Takový úžasný věci se o ní dozvíte.

Ale víte co, fajn, špatných postav už jsem viděla fůru, slabých zápletek taky. Co je ale naprosto neodpustitelný je autorův jazyk a styl. On totiž vůbec neví, která slova k sobě pasují, a která ne. Tipovala bych, že si někde přečetl, že se slova za žádnou cenu nesmí opakovat, načež vytáhl slovník synonym a nasázel tam vždycky ta nejpodivnější z nich. Pokud mu došla synonyma, začal slova kombinovat do naprosto katastrofálních spojení jako sklenění pacholci (prosklené dveře), vojenské šiky oslnivých bojovníků (sluneční paprsky), zlevněné červené koule (ředkvičky) nebo tma s nádechem černé barvy (smrt, pravděpodobně ta moje). Auta nejsou auta, ale kovová monstra, plechové kočáry nebo motoroví oři. Postavy neběhají, postavy rozkmitávají svoje nožky, což, ironicky, použil v knize přinejmenším třikrát. Jednoduchým popisům se autor vyhýbá jako čert kříži a všechno říká snad tím nejkomplikovanějším možným způsobem. Skutečně nevíte, co je možné, dokud si tohle nepřečtete.

Částečně kvůli té otřesné volbě slov Rousek absolutně nezvládá pracovat s atmosférou, tónem ani emocemi, což je u psychologického thrilleru poněkud problém. Lilly velmi rapidně lítá napříč celým emočním spektrem, ale její tón zůstává pořád naprosto stejný. Je docela neuvěřitelný, že na 230 stranách textu z první osoby jsem ani jednou neměla pocit, že Lilly něco skutečně cítí, a to ani když doslova tančí bláznivé šťastné tanečky, vřeští strachem nebo brečí a srdceryvně se lituje. Nepomáhá tomu, že autor většinu emocí vyjadřuje naprosto neúměrně situaci nebo věkové kategorii postav, a navíc nesnesitelně do extrému (hahahaaaa všechno je TAK STRAŠNĚ VTIPNÝ, a mezitím čtenář tiše umírá).
Největší problém ale vidím v tom, že text klade důraz na úplně náhodné věci (to samé Lilly samotná). Jistě, pět stránek čteme o honičce skrz liduprázdné kanceláře, kde Lilly jde o holý život. Jenže o chvíli později strávíme šest stránek nad tím, jak Lilly uvidí přede dveřmi do bytu svého ex a nesmírně dramaticky řeší se svojí sousedkou, jak se ho zbavit. Jindy na nás vyskočí celý odstavec o tom, jak Lilly šlápne do psí hromádky a bojí se, že jí v tramvaji bude smrdět bota tak, že jí začnou říkat fekálová lady nebo rozverný kakanec. (Fňuk.) Nebo Lilly přeruší napjatý útěk skrz supermarket tím, že řeší, jak by vypadal svět, kterému vládnou ředkvičky ve slevě. Nic z knihy pak nejde brát ani za mák vážně, protože ten text jako by si neustále dělal srandu sám ze sebe. Musím přiznat je to vtipný. Hodně. Ale tím způsobem, jakým můžou být vtipný Úlovky z Wattpadu.

To, že si autor pravděpodobně nepřečetl vůbec nic o nějaké základní psychologii, už asi nikoho nepřekvapí. Panický záchvat je tady popsaný jako letargie (která je za dvě sekundy vyřešena objetím od kamarádky, a Lilly má o hodinku později zase naprosto skvělý den!), Lillyina špatná nálada je okamžitě deprese, ale zároveň jsou v knize psychické problémy a psychiatrická péče parádně stigmatizovány. Moc fajn!

Nelogičnosti v ději a chování postav, rozlítanou konzistenci, naprosto příšerné dialogy a spoustu dalších věcí už radši nechávám stranou, protože na to nemám nervy.

Závěrem - nedokážu si představit, co autor musel udělat, aby tohle někdo vydal. Počet pětihvězdičkových recenzí, co tohle nasbíralo, je za mě naprosto neuvěřitelný. Četla jsem toho hodně, četla jsem knížky, které vypadaly, že se editorovi vyhnuly širokým obloukem, a můžou být rády, že je má jedno nebo dvě knihkupectví někde ve sklepě na skladě. Ale číst Dvojí mysl bylo jako bych v nejhlubším patře suterénu omylem šlápla na zapomenuté padací dveře a skončila v hluboké díře, ve které bydlí dva švábi a jeden oškubaný papoušek, co se nazpaměť naučil slovník a ukradl někomu diktafon.