KNTRFKT komentáře u knih
Z hlediska hodnocení, je to pro mě hodně rozporuplná knížka. Nejde tam o Bůh ví jak propracovanej svět, nebo snad o vymyšlení něčeho, v rámci literatury, převratnýho. Autorka vymyslela pár alternativních názvů pro šutr, hidžáb a věž (psáno v nadsázce), čímž celá invence končí. Nicméně koncept nížiny vs svět sklenařů není zas tak špatný a určitě má potenciál. Za nejpovedenější osobně považuju to držení hlavní hrdinky mimo jakýkoli civilizovaný svět, aby se pak mohla divit i něčemu takovýmu jako je vidlička, a my s ní. Tohle hezky pomáhá sympatizovat s postavou a určitě to je plusem knihy. Postava je napsaná tak, aby ji měl každý rád a nebyla konfliktní - zvídavý a odolný outsider odsouzený ke smrti a životu v bahně, deroucí se na povrch socioekonomickýho žebříčku tamního světa. a má tajemství! Kdo by to nechtěl, co?
Prvních 60 stran ujde, pak ale začíná extrémně nudná nalejvárna o světě sklenařů, kde je čtenář vyučován souběžně s Ilan, a to mě nebaví. Je škoda, že autorka nepoužila stejnej koncept jako v závěru knihy, kdy se o sklenařskym životě a jejich pravidlech dozvídáme prostřednictvím různých událostí, do kterých se Ilan namočí. Nicméně, závěr by šel. Dá se sympatizovat, je to slušně otevřený, může se stát cokoliv. Asi tomu dám ještě šanci.
Podle hodnocení a komentářů tady je Planina dost nepochopená a především nedoceněná. Hodně velkej podíl na tý nepochopenosti bude mít neznalost severský mytologie (aspoň nějaká rámcová) a života na Islandu. Celkově jako ústřední postavy vnímám Hrafna a Vigdís, Egill s Annou jsou spíš do počtu a autor je používá k doformulování Hrafnových, případně pak Vigdísiných issues, který maj celkem hloubku. Každopádně, nějak zásadně spletitý děj nejde čekat. Je to spíš takový jedno velký forzírování kolem toho, co by bylo, kdyby... Jedna velká pouť po planině vlastní duše, svědomí a psychiky. Spouštěčem je dopravní nehoda a všechno ostatní se stát mohlo, nebo taky nemuselo.
SPOILER!!!
Bragi to napsal prostě skvěle. Poslouchal jsem jako audio, takže jsem se k některým pasážím mohl vracet a líp se to pak chápalo. Planina je ale určitě aspoň na dva poslechy. V tom prvním člověk pořád hledá, přemýšlí, co to po planině běhá, před čím se starý pár zamyká, kdo je v tajné komoře, kdo nacpal ovci do komínu a kdo běhá po nocích po čtyřech a skrývá se v útrobí hal s vodními nádržemi. Pak ale zjistíte, že nikdo. Jen my sami. Bragi tady používá prvky severský mytologie fakt hezky, nijak násilím je do příběhu necpe, spíš drží čtenáře s chlupama zježenýma a pak zas na chvíli zvolní. Příběh o mouše požírající děti, nebo o Špalíčkovi pak dokreslují celou temnou atmosféru.
Na začátku je dopravní nehoda, která se pravděpodobně stala (tady se musim přiznat, že netušim, jak tohle celý uchopit, ale snad se k tomu dostannu na konci) a čtveřice, společně se psem, najde útočiště v domě starého asi páru, který na planině žije a do jejichž domu to napálí v písečné bouři. Jestli starý pár skutečně existuje a není jen výplodem Hrafnova ponehodového blouznění, je otázkou. Spíš si ale myslím, že jo. Ása - stařena žijící v domě, svým jménem odkazuje na severskou mytologii (původně Ásové - válečníci a Vanové - plodiči) a muž, zjevně dementní, tvoří první část záhadné mozaiky. Island je země, kde jak jsem se po gůglení dočet, je takovej problém s inbreedingem, že na to dneska mladí lidé používají rodokmenovou aplikaci, aby se jim nestalo, že v nějakym baru neodpaní třeba sestřenici. A na to narážíme celou dobu. V domě dřív žil někdo, kdo byl spojován s incestem a Ása je jeho potomkem. Těžko říct, jestli starý pán je nebo není její bratr, to se sice nedozvíme, ale staříci mají tajný pokoj, kde dřív někoho skrývali. Pod dekou je totiž malá mrtvola (incestní dítě, které tajili?). Staříci dělají ještě jednu zvláštní věc - na noc dům zamykají na několik zámků a čtveřici návštěvníků prosí, aby neotvírali, zjevně se bojí. Tohle celý bude mít nakonec racionální vysvětlení v pověrčivosti, kdy Islanďané dneska stále věří na elfy a kouzelné bytosti. Třeba zamykají před Špalíčkem, který jim kdysi vzal dítě? Celá tahle atmosféra tajemna, dny bez mobilního signálu a podivné chování starého páru, který jsme potkali v době, kdy došlo k jejich totálnímu úpadku (finanční krize na Islandu, která mimo jiné doběhla Hrafna a Egilla) - prázdná stodola se zetlelým hnojem na zemi, sem tam zdechlé rozkládající se zvíře, svědčí o bankrotu statku a svou tíhou dopadá na psychiku hlavních postav. Stařena je na tom špatně zjevně i po tělesné stránce. Anna zasvětí svůj pobyt na statku pronásledováním chiméry o incestu a postupně vystraší i Vigdís. Hrafn začíná žárlit, Egill je nerudný a zdá se, že planina ve všech probouzí to nejhorší. Děsivou atmosféru doplňují lišky, které jsou na Islandu přemnožené a zcela zjevně chodí hodovat do stodoly na zbytcích dobytka. Anna objevuje tajnou místnost v domě, kde fyzicky cítí přítomnost jiné, neviditelné osoby (místnost s mrtvým dítětem pod dekou). Tady autor, podle mě, spojuje severskou mytologii a pracující fantazií lidí odloučených od společnosti. Islanďané věří, že elfové žijí v kamenech a chodí mezi nimi, akorát jsou neviditelní a tudíž se mezi lidmi mohou pohybovat. Egill s Annou jednou odejdou a nechají Hrafna s Vigdís samotné, ale už se nevrátí. Anna teda nakonec jo, ale někdo jí zbavil možnosti říct nebo jakkoliv sdělit, co se jí vlastně stalo. S Egillem už se nesetkáme. Osobně si teda myslim, že si do něj hrábne na přehradě Hrafn (vidí v hromadě kostí obrys postavy, ale když se jí dotkne, ja mazlavá a vtahuje ho dovnitř, že by pokročilý rozklad?). Konec už je celkově velká jízda, Vigdís se často mění v soba s nebo urvaným parožím (tak ji vidí Hrafn) a oba se na přehradě ve strachu a blouznění nahánějí. Vigdís si rozpomene na nehodu s matkou, kterou buď sama způsobila nebo si ji celý život klade za vinu a Hrafn překročí hranice sebe sama a vybaví si, jak byl jako malý kluk znásilněn. Těžko říct, kdo si podal Egilla s Annou, jestli Hrafn nebo Vigdís. Každopádně Hrafnovi na konci už tak mrdá, že stařenu, která se ani nebrání upálí zaživa (zase odkaz na mytologii - oslovení čarodějnice a následný upálení). Ása ještě čtenáři vysvětlí, že se tam nic nadpřirozeného neděje, že to všechno dělají oni sami. Hrafnovi pak proběhne život před očima a probere se v autě. Po nehodě, vedle sebe Egilla, kterému náraz sešrotoval hlavu, z Anny zbyla hromádka a Vigdís má paroží a rozervanou hruď. Tady už těžko říct. Pes mohl proletět sklem a přijít o větší část kůže (proto ho dřív našli staženého a v posledním tažení a stařena nikdy na to, že s sebou mají psa nereagovala) Buď se celý příběh zdál Hrafnovi (což ale nekoreluje s tím, že si na konci Vigdís vybavuje, že před něčím utíkala na přehradě) a nebo se to vážně stalo závěr je takový, že Hrafn uhořel někde na statku s Annou, Egill hnije na přehradě v hromadě kostí a zbyla jen Vigdís, kterou na konci potkáváme v psychiatrické lčebně, kde není schopná vzpomenout si na nic, kromě toho, že ji něco pronásledovala a ona si pak sama rozervala hruď. A tak, či onak, byl to skvělej kousek. Jo a ta ovce v komíně - podle mě ji tam prostě hodil orel, kterej na Islandu žije a žere mršiny.
"Milý pane Viki, jistě nebude tak zle, pan kriminální rada k cestě po nějaké době jistě svolí...", řekla a shovívavě se na Vikiho usmála. A Vikimu bylo dobře, představoval si cestu do Turecka, kam se chystali s Barym, podíval se na krásné zlaté hodinky a bylo mu moc dobře.
Těžko se to představuje, hezky se to poslouchá (audio). Nesmírně silný příběh patologického vztahu otce se synem na hraně toxicity, který je ale vždy vyvažován romantickým přátelstvím mezi Vikim a Barym, kteří si plánují společnou dovolenou v Turecku. Specifický jazyk a styl vyprávění se příběhem táhne celou dobu a často navozuje očekávání, dramatičnost a předvídá něco zlého, což se ale často vůbec nestane. Tahle atmosféra je budována celou dobu, aby až se to stane, stane se to tak, že to ani nezaznamenáte.
SPOILER!!!
Kriminální rada, když dokonal co musel, uronil slzu, beztak jen proto, že měl dojem, že na tom místě je tráva příliš suchá a hodí se, aby ji někdo jeho postavení zalil.
Jednoduchý příběh o spletitosti mezilidských vztahů, strastech lidské psychiky a předurčení, celý zasazený do prostředí tehdejší buržoazie - rodiny bohatého továrníka, do které se přižení Petr, který má jasno, co v životě chce - dokonalou rodinu, peníze a úctu. Ani jedno ale není v životě jednoduché nabýt, všechno něco stojí a cesta k lásce nebo bohatství není nikdy posetá okvětními lístky růží. Cyril je krásně creepy postava, která byť nemá moc prostoru, je tu s námi celou dobu. Jakoby byl neviditelný :-) Člověk ale neviditelný být nedokáže a naše existence je molekulárně jasně ohraničená a prostorově pevná. Neviditelné jsou ale problémy, neduhy, genetické predispozice a lidská fantazie je nekonečná. Vykoupení se z hříchů není pro každého a než člověk dojde na konec cesty, může přijít k hodně šrámům. Své o tom ví Petr. Skvělá kniha.
Znamenitá mrtvola je naprosto prvoplánová záležitost bez špetky invence. Co se stane se dá předvídat zhruba 50 stran dopředu - hlavní zápletka je navíc rozluštitelná na místě, zapeklitá asi jako skok snožmo. Nejde dokonce ani o nic brutálního, nebo syrového ve smyslu posouvání hranic únosnosti a vkusu. Prakticky se jedná o celkem slušně popsaný proces výroby masa - tedy fungování jatek s až nepochopitelnym detailnim popisovánim jednotlivých sekcí jako bourárna masa, zpracování kůží atd. Akorát že místo prasat jsou tu lidi. No a co? Klasicky načrtnutý schéma: virus - nákaza - smrt - nový řád, jenže bez invence. Kniha absolutně postrádá příběh. Zápletka hapruje, kroky hlavního hrdiny často nedávají smysl. Celé to moc smysl nedává a jeden tomu těžko uvěří, což si myslím, je pro knihu velký problém - pokud něco čtu, potřebuju věřit tomu, co se děje, potřebuju se vžít do hlavního hrdiny. Dýchat s ním. Trpět s ním. Tady ale není moc proč. Zbytečná ztráta času.
Trhlina je naprosto bezprecedentní jízda po tribečských hřebenech hor a lehce temné prodírání se různými variantami ALE a KDYBY. Začínáme skvělym popisem znuděného spolubytí páru v garsonce, z nichž každý zabíjí čas a nachází svůj koutek samoty v něčem jiném - v případě Igora je to psaní blogu a Mia zase ráda uklízí. Tahle lenivá atmosféra ale záhy končí objevením sejfu a dokumentů v něm. Než dojdu k spoilerové části, musím si tu pro svoje budoucí já zdůraznit, že byť tahle kniha neni "bací" (a to jsem ji měl v audioverzi!), je krásně mrazivá a dokáží být hodně mysteriózní, ačkoliv se vlastně nic neděje. Karika tu ale skvěle pracuje s fenoménem "čumim do temnýho lesa, vim, že tam nic neni, ale nešel bych tam ani za zlatý prase" a tuhle atmosféru se mu daří dostat pod kůži. Pozor, spoiler!!!
Hodně mě zaráží, že se tu v komentářích nijak nespekuluje - a vlastně jsem nenašel nic ani po pár desítkách minut gůglení. Jakto?! Co jsme to vlastně četli? Byl hlavní postavou vlastně Igor? Nebyl to celou dobu Walter Fischer? A tady se mi rozjíždí fantasie... Realita, která je pro Igora elementární a vnímá ji jako tu svou, je realita, ve které na Tribeč odchází 4 lidi - on, Mia, David a Andrej. Pro Miu se ale tahle realita překryje jinou - tou, ve které vyrazili jen oni dva s Andrejem, ale Igor není Igor - nýbrž David. V jednu chvíli ale všichni vnímají, že realita 4 není správně, existuje totiž realita pěti! Kdo byl ten pátý? To on začínal výpravu? Nebo to byl jen někdo do počtu? Něco takovýho do konceptu příběhu ale nesedí - David (pragmatik a zarytý odmítač konspiračních teorií), Andrej (náruživý hltač konspiračních teorií), Igor (manipulátor, který nás dostal na Tribeč) a Mia. Koncepčně tam pátá postava nesedí. Nebo jo? Waltera Fischera to podle výpovědi svědků na Tribeč táhlo. Odešel z práce s tím, že jde na procházku na Tribeč, která měla být vzdálená desítky kilometrů. Igora Tribeč fascinuje jakbysmet. Pak tu máme kluka ve větrovce, který na Tribeči chodí sám bez rodičů, se všemi žoviálně klábosí a absolutně se tam nehodí. Můžou tihle 3 být jedna osoba v různých časových překryvech alternativních realit, které Tribeč nabízí? Kolikrát se vlastně Walter Fischer na Tribeč vydal? A kdo byla pátá osoba? Po dlouhé době krásně zamotaná věc, kterou by MOŽNÁ rozmotal jen Karika. Nebo taky ne. :-)
Podle mýho názoru je Malý princ odrazem našeho charakteru, našeho ega a našeho vnímání světa jako celku s tim, co k němu patří - lidma, který nám vstupujou do života a zase mizej, našeho pohledu na to, jak s v jakých situacích chovat a jak bychom se vlastně celkově chovat měli. Kniha tak nabízí člověka zrozeného jako corpus tabula rasa, kterého tvaruje okolí a podle toho, koho potká, tak je mu dovoleno růst. Tenhle človíček si ale bere ze života jen to nejlepší a nedovolí negativům, aby ho změnili/udělali z něj někoho, kdo podle něj sám není. Člověk pak zažívá takový menší národní obrození duše a říká si, že by bylo krásný, aby to takhle vnímali všichni. Aby každej dospěl k tý svý osobnostní renesanci a chápal mezilidský vztahy/vztahy obecně tak, jak chápaný bejt maj (vim, že tenhle pohled na svět je strašně variabilní a nedá se hodnotit objektivně) a aby si každej uvědomil, že ta růže, kterou někde nechal třeba vůbec nechtěla, aby odešel. Naopak každá růže by si měla uvědomit, že se někdy chová jak pěkná kráva. Že každej jsme sám svého štěstí strůjcem a jsme tak svobodný, jak si to sami dovolíme a že každej prostě nechápe, že materialismus a pocit mít toho spoustu, (ať už jsou to věci hmotný, nebo nehmotný, tady si vtom může každej najít, co chce), většinou znamená, že jsme míň svobodný. Malej princ si vymodeloval svůj svět, ve kterém neexistovala možnost, že by nedostal odpověď, nebo že by ho někdo odpálkoval, aniž by mu sám nevysvětlil svůj vhled. Tohle jsme my ale tak trochu zapomněli. Suma sumárum, Malý princ prostě reflektuje to, jaký jsme lidi a tim pádem, jak celou knížku vůbec můžem pochopit.
Když bych měl nějak sesumírovat dojmy z celý týhle postapo Kotletovy trilogie jednim slovem, asi by to bylo slovo "prcárna". Jak sám Kotleta v nedávnym rozhovoru na Óčku vysvětlil, sex má člověk za peníze (míněno slovní spojení "mít sex") a je to jen něco hrozně neúdernýho, citově plochýho, co nemá za účel nic jinýho, než ukojit zvířecí pud, tupě se zatlemit, zapnout kalhoty a jít zas o dům dál. Naproti tomu "prcat" je podle něj něco, co vyjadřuje hlubší lidský city, náklonost k daný osobě a erotiku v tom čistym slova smyslu. Po týhle osvětě pak musim říct, že se mnou ta série strašně vyprcala, což musí každý chápat v nejlepším slova smyslu. Moc bych se nepozastavoval nad tim, jestli skutečně dokáže Python sejmout člověka na tři kilometry a ani bych nerozebíral podmínky nastoupení nukleární zimy. S těmahle faktama má totiž Kotleta sex a vůbec se nad nima nepozastavuje, což je pochopitelně dobře a knihám to jen prospívá. Uplně mě dostaly postavy, který celou sérií buď jen zběžně prolítly, nebo se zdržely delší dobu a všechno nakonec dotáhly do konce (dobrýho? špatnýho?). Protože přesně tohle je věc, která dokáže člověk udržet v bdělym stavu, celou dobu přejete Ryanovi, aby mohl zas jednou vohnout Alici, aby se Japonci sebrali a nehráli takový srágory celou dobu a přestalo jim bejt všechno putna. Knihy jsou zkrátka přecpaný brilantníma nápadama (mesiáš v podobě bejvalý porno hvězdy), scénama chvilku připomínající Žhavý výstřely a celkově úžasnou autorovou domýšlivostí souvislostí na téma, jaký by to asi bylo, kdyby padnul systém jako takovej a vláda by mohla bejt směřovaná/uzurpovaná jednim jedince, případně pošahanym společenstvem, jehož příslušníci už nesdílej (v tý době už se dá říct archaický hodnoty, který slepovaly původní společnost vnějak fungující celek/organismus) to, co my teď a tady. Uplně jsem si dokázal představit, jak by asi svět vypadal, kdyby se v Klubu rváčů podařilo Tylerovi přeměnit svět, přeměnit pozlátko v prach, kdy by si každej musel uvědomit, že se má vlastně dobře. Tahle symbolika se odráží i v trilogii Kotlety, kdy jednomu fakt dojde, že je asi možná dobrý žít v garsonce, ale moct se každej večír umejt teplou vodou a sežrat KFC, protože ve chvíli, kdy by se člověk vrátil ke kořenům, by se celej tenhle systém, kterej držej pospolu většinou nepsaný pravidla a vůle lidí nežít jako zvěř, zbortil jako domeček z karet, nebo kariéra Kevina Spaceyho... Už jenom to, že někdo dokáže myslet v tomhle rozměru a ještě to podat zábavně, tři knížky nenudit a posouvat děj relativně smysluplně dál, považuju za minimálně skvělý.