KockaKoule komentáře u knih

Jsou různé knihy. Třeba takové, které přečtete, dobře se při nich pobavíte, pak je odložíte a zapomenete. Nebo je zhltnete jedním dechem a i nějaký čas po přečtení ve vás rezonují. A pak je tady deník Anny Frankové, který vás může při samotném čtení místy nudit (I když já byla zabraná i do toho loupání lusků) nebo popouzet (ale upřímně, kdo z vás ve svých čtrnácti letech nepovažoval svoje rodiče za odepsaný starý vraždy, co nic nechápou?) ,ale už ve vás tak nějak uvíznou napořád a donutí vás k pořádný duševní reorganizaci. Nevím, jestli se dá od knihy čekat víc. Stran nešťastným okolnostem, které knize dávají její největší sílu, jsem si tímto i ráda připomněla pocity z dob mé transformace z telete na... no, z dob mého dospívání a nebylo pro mě zatěžko se s pisatelkou vnitřně ztotožnit, ač já byla v těch letech mnohem dosebezahleděnější a kritičtější. Jeden o mnoho starší autor rovněž světoznámého díla, který byl "shodou náhod" strůjcem (nejen) Anniných problémů se ostatně ve svých názorech projevil jako mnohem nevyzrálejší člověk a nemalá část Evropy mu to stejně baštila, tak jakápak katarze?

2 13.04.2013

Začínat to od půlky, je to za pět.
Nevím zda to bylo mým mládím, upadající kvalitou knih, či něčím zcela jiným, nicméně pravda je taková, že můj prvotní zájem velikosti draka se s druhým a třetím dílem přetavil spíše na fanouškovskou setrvačnost a po absolvování několika kapitol dílu posledního jsem knihu dokonce na několik měsíců nemilosrdně odložila. Na konec se však vše v dobré obrátilo a já vzplanula novým zájmem, skoro jako za mlada. Děj byl pro mě přesto z větší části nezáživný a zdlouhavý. Těch čtivých kapitol bylo nepoměrně méně, ale zase byly tak dobré, že mi tu občasnou nudu vynahradily. Začnu u těch negativ: 1)Vidlák Roran je sice silný, statečný a chytrý jako liška, ale číst po desáté, jak zabil nepřítele tuhle, vykryl ránu támhle, zranil se tady, tady a tady, mě zkrátka v takovém množství do varu válečných vřav nedostává. (Podezřívám pana spisovatele, že nám možná až příliš pečlivě studoval knihy o technikách válečnictví.) 2) Charaktery hlavních hrdinů jsou dost ploché. Všichni mají v podobném poměru velký smysl pro povinnost, vůli drtící skály, jsou hrdí, moudří a máloco je zlomí. Vím, hrdinové takoví mají být, ale chybí mi tu vlastnosti, které by z nich udělali plastičtější, více uvěřitelné osobnosti. 3) Nemám ráda Aryu, ta holka je snad robot :) 4) Zato mám moc ráda Murtagha, takže bych ho zvládla klidně ve větší dávce a i když se mi závěr knihy svým melancholickým vyzněním a určitou tragikou zamlouvá, nepovažovala bych za děj degradující, kdyby se tu objevilo více té Murtagovsko-Nasuadovské vaty. Sakra Paolini, to tě nechala holka, že jsi takový lásce nepřející bručoun? :). Na druhou stranu se mi vážně líbí velká dávka realismu, která je v knize obsažená. Od kouzel, která mají svou logiku, přes věrohodně působící bitvy, politické pletichaření až po hořké sdělení, že s velkou mocí nepřichází velká jízda jako spíš velká zodpovědnost a že po každé bitvě, i té rozhodující, stejně nastane nový den s novými povinnosti. Chápu, že jako několik let čekající fanoušci máme právo předpokládat, že se konečné zúčtování odehraje v epickém formátu, ale mě se to zamlouvalo jak to bylo. (I když teda Šruikan dostal na frňák dost snadno to je fakt.) Dost jsem si užila těch pár překvapení: Vejce, způsob zabití Galbatorixe-ženiální, Murtagh s Nasuadou, urgalí hry :D, Aryina ještěrka... Kecám, zrovna tohle bylo jasný :). Konec taky řadím ke kladům a to i přes to, že pro mě představa, že můj oblíbený vesánek, odchází žít téměř mnišským životem ze země, kterou jsem za ta léta začala považovat za svou, není snadná. (Vim, Angela nás varovala ale stejně...) Sečteno a podtrženo: I přes tu nevyváženost děje mě to dokázalo chytiti za srdíčko, vyvolat emoce a připomenout pocity, které jsem zažívala coby pub před léty při čtení Eragona, takže u mě dobrý.

2 25.01.2013