Kytka221 komentáře u knih

Další pohádka o moderní Popelce, ale tentokrát bez happyendu, kdy princ ztracenou Popelku nevyhledá. Děj mi přišel hezký, v druhé půli velmi smutný, kdy se děti zcela podřídily vůli rodičů. Hlavní hrdinka, která původně měla své sny, věděla, co chce, se nechala unášet depresí (nevyslovenou, ale jasnou), nevzala osud do svých rukou, když její princ zmizel. Není vůbec zmíněno, zda chodila na nějakou jinou školu než na povinnou jedenáctiletku (i v Británii jsou státní školy, které nejsou drahé nebo jsou bezplatné) a rozhled a chování bohužel odpovídalo té jedenáctiletce. Jak jinak by bylo možné, že hlavní hrdinka pracovala jen na částečný úvazek, a že se veselá, celkem akční a pohotová holka mohla nechat připravit o dítě (pořád jsem čekala, kdy uteče z toho kláštera i s dítětem a ono nic), vmanipulovat do sňatku s "Vencou od vedle", tedy vlastně s "Vencou" z dílny, se kterým si rozuměl její tatínek a mohl s ním chodit na pivo. Kdyby se ten příběh odehrál v jiné zemi - v Indii - tak je uvěřitelnější, tam jsou domluvené sňatky běžné. Rodiče hlavní hrdinky bohužel chtěli, aby se měla lépe, ale ne lépe než oni. (Je na to i psychologicko-sociologické vysvětlení, že se to skutečně děje). Ani ji pro život nijak lépe nechtěli připravit, nepodporovali ji v jejích snech, není zmínka o možnosti dalšího studia..Přitom tatínek denně četl noviny, musel mít určitý rozhled..(Jedna z dalších děr v příběhu). A hlavní hrdinka vše rezignovaně přijímala, nic neřešila, ani jednou nebojovala, nepátrala, proč rodiče najednou nemusí platit nájem, atd..V její postavě jsem postrádala po zmizení hlavního hrdiny jakoukoliv naději, chuť bojovat a být tak inspirací pro další holky z chudého, méně vzdělaného (nejen anglického) prostředí, jak jít za svými sny.
Hlavní hrdina nebyl bez viny, také mohl hlavní hrdinku vyhledat po určité době po vynuceném zizení, než na krátko přiletěla ona za ním za peníze svého manžela ( jo, už vidím takového chlapa, co tohle udělá - dá manželce peníze na cestu za bývalým.). A když se s hlavním hrdinou rozejde jeho manželka ( ta se zachovala asi nejnormálněji v celém příběhu a nakonec byla zřejmě šťastná jako jediná), tak hlavní hrdinku nevyhledá a 45 let na ni jen vzpomíná. (Mohli si třeba alespoň psát k Vánocům, když to přeženu..) Opět ta příšerná pasivita na to, že byl v čele velké společnosti, kterou zdědil. Kdyby tak skutečně fungoval, tak dávno zkrachoval..;-) A třešničkou je epilog po 45 letech, v němž se dovídáme, syn vyhledá pouze osamělého otce - hlavního hrdinu - milionáře, ale již ne hlavní hrdinku- matku. A to vše v době, kdy se běžně používal internet, v Anglii hodně zlevnily letenky do exotických destinací (kolem r. 2006), atd..Tedy dost anachronický epilog, jako by se odehrával opět v 60.letech.. A o ostatních postavách z románu v epilogu ani zmínka. To mi přijde nedotažené, ani čárka o dalším osudu hlavní hrdinky, co dál dělala, co její sestra, kamarádka.... Jako by to autorka chtěla už rychle dopsat, neb ji tlačil termín.
Ještě mě napadlo, zda autorka ten příběh nepsala i kvůli edukaci špatným příkladem bez "hapáče", neb v Británii je pořád v nižších vrstvách celkem vysoké procento nechtěného otěhotnění mladistvých. I když se tam dá Postinor koupit bez předpisu v každé lékárně umístěné i v drogerii..Nevím ale, jak je to s věkovou hranicí pro takový nákup.
Ještě je nutné k snad částečnému pochopení uvést, že v Británii je podstatně větší sociální stratifikace obyvatel než u nás a také podstatně menší možnost prostupnosti sociálními vrstvami. Proto jsem příběh nazvala moderní Popelkou bez happyendu. Ale realistický ten příběh také není, žádný Thomas Hardy 60.let..
Knihu jsem si chtěla přečíst jako oddechovku s happy endem na vyčištění hlavy v době, kdy čekám další miminko (z lásky udělané:-) ) Na čtení v těhotenství je to příliš smutný román a nebavily mě ani ty "díry v ději".

2 25.11.2021