LaDouceBrise komentáře u knih

Když jsem si Dopisy před několika lety přečetla poprvé, tryskalo ze mne všemi póry ohromené nadšení. Možná to bylo tím, že v té době jsem teprve pozvolna začínala objevovat tajemné hlubiny young adult žánru, a tahle knížka pro mě představovala určitý zlom - první krůček po rozviklané lávce spojující svět dospěláků a dětí. Možná by si lidé neměli kazit hezké vzpomínky snahami o objektivnější náhled. Možná jsem byla až moc zvědavá, zda nyní uvidím knížku v novém světle, když jsem zčásti odhodila své snové brýle.
Je zajímavé porovnat, jak na nás určité věci v průběhu času působí naprosto odlišně.

Nechci tím snad říct, že by se mi Dopisy vyloženě nelíbily - věřím, že pro mnohé dospívající mohou mít své kouzlo, stejně jako ho kdysi měly i pro mne. Jelikož jsem však již zkušenějším plavcem, nějakou tu dobu brázdícím vody young adult, neubráním se srovnání. Stačí se jen podívat na autorčino druhé dílko Kdybych tě našla, jež mě nedávno zcela očarovalo. Už jen proto nelze Dopisy jen tak odsoudit, neboť v nich můžeme nalézt stopy po jejím neotřelém vypravěčském stylu zaměřeném především na pocity, slovy vyjádřené vnímání a prožívání. Řekla bych, že tohle je specifikum young adult literatury, díky němuž je tak vyhledávaná - dokáže otisknout prchavé myšlenky a dojmy do slov, přetvořit pocity do vět a umožnit vidět svět hýřící barvami a nekonečnou kakofonií tónů.

„Zjistila jsem, že člověku někdy v těle uvíznou určité chvíle. Zadrhnou se vám pod kůží jako štěrkovité kamínky údivu nebo smutku nebo strachu a všechno ostatní je obrůstá. A kdybyste nějak nešikovně spadli, jeden z nich by se mohl uvolnit. Mohl by se vám rozpustit v krvi nebo by z něj mohlo něco vyrůst. A někdy, když se ven dostane jeden, uvolní se všechny.“

Samotné téma není nijak originální, přestože je smutné a nelehké - sexuální zneužívání, úmrtí sourozence, hledání své vlastní cesty životem. Spíše než téma oceňuji opravdu styl vyprávění a formu dopisů slavným mrtvým osobnostem, díky nimž jsem se něco dozvěděla také o jejich spletitých osudech. Pokud však váháte, po které autorčině knížce sáhnout, rozhodně bych zvolila spíše Kdybych tě našla, která v sobě nejenže skrývá překvapivě trefné myšlenky, ale navíc může nabídnout i originální zápletku.

2 08.06.2020

Vlastně ani nevím, proč jsem po takovéhle knize vůbec sáhla, a nepřestává mi to vrtat hlavou. Nevšimla jsem si snad toho sedmi písmenného slova fantasy v žánru? Protože tohle nikdy nebyl můj styl, ale z nějakého důvodu jsem v těch několika sekundách v knihkupectví měla pocit, že anotace zní hrozně zajímavě a reálně. Hmm, možná to byla nějaká zdánlivá náhoda, kterou pro mě připravil někdo jako Emily a Guy, a třeba nikdy nezjistím, jak velké dopady skutečně měla...

Vraťme se tedy zpátky do reality. Pokud nám to ovšem Tvůrci náhody dovolí, protože jejich autor tak bravurně míchá realitu s představami a tím, co by mohlo být, že je někdy těžké to od sebe odlišit a neuchýlit se za Guyem a Emily do imaginárního světa, kde nic není nemožné. Dobrá tedy. Pokusím se odolat pokušení a vyplodit ze sebe něco, co se alespoň zčásti bude podobat konstruktivní kritice.

Přiznám se, že v první třetině mnou zmítaly pochyby o tom, zda mám knihu odložit nedočtenou, přestože to zásadně nikdy nedělám. Ale vzhledem k nedostatku četby souvisejícím se zavřením knihoven jsem vytrvala. A až do druhé třetiny si říkala, zda to nebylo zbytečné. Kniha byla tak... já vlastně ani nevím. Připadalo mi to všechno jako z jiného světa a říkala jsem si, že autor musí mít šílenou představivost. A ačkoli to nebylo nic, od čeho bych nebyla schopná se odtrhnout, s vytrvalostí závodního koně jsem četla dál. A pak... pak se to stalo. Nevím přesně, co to zapříčinilo, ale něco ve mně se nadobro zlomilo a já najednou zoufale potřebovala vědět, jak to celé dopadne. Začala jsem přemýšlet a říkat si, co kdyby to tak bylo doopravdy, co kdyby každý z nás měl za zády nějakého tvůrce náhod, který nás v ten pravý moment donutí upustit šálek čaje na zem, nestihnout autobus, pustit si v televizi zrovna tenhle konkrétní film nebo třeba vybrat si v knihkupectví jakoby náhodou určitou knížku... Bylo to děsivé a zároveň příšerně návykové. Nemohla jsem se odtrhnout.

Konečné rozuzlení mi do hlavy zasadilo více otázek než odpovědí, ale nebylo to nic na škodu. Poslední věta, ba slovo, perfektně zapadlo do skoro dokonalé skládačky Joava Bluma. Byla to jízda. Jízda plná zamotaných událostí, které na konci zase začaly dávat smysl. Jízda protkaná zajímavými myšlenkami hodnými zamyšlení. Jízda, která vlastně měla jen jediný cíl - odhalit to tajemství, ta dvě kouzelná slůvka, ten dlouho hledaný smysl života. A přesto to vlastně nebyl její cíl, čtenář samozřejmě nedostal žádnou konkrétní odpověď. Místo toho se však zase jen posunul o kousek dál na cestě k poznání nepoznatelného...

„Hledání smyslu je cenou, kterou platíme za to, že si uvědomujeme sami sebe, a je odsouzené k nezdaru.“

Díky této knize vím, že občas neuškodí udělat změnu, vybočit ze zažitého stereotypu a zkusit něco nového, dosud nepoznaného. Tohle neprobádané území vás totiž často příjemně překvapí jako mě Tvůrci náhody, a to snad ani nemůže být větší náhoda...

2 13.04.2020

(UPOZORNĚNÍ: MOŽNÉ SPOILERY)

Dlouho jsem váhala, jakým počtem hvězdiček knihu ohodnotit. Děj sám o sobě neskrýval nic, co by mě přinutilo zařadit Byla jsem tu mezi mé nejoblíbenější knihy. Jedná se v podstatě o příjemnou young adult literaturu, i když se slovo "příjemný" může zdát vzhledem k tématu trochu nepatřičné.
A právě to téma mě přinutilo zařadit knihu do doporučených, protože v sobě nese obrovské poslání, které nespočívá jen v tom, že sebevraždy jsou špatné a postihují celé okolí člověka, který dospěje k takovémuto rozhodnutí. Tohle ví skoro každý z nás, pokud se teda zrovna nechystá nějakou spáchat.
Gayle Formanová však poukazuje na něco jiného a nejlépe to asi vystihují její slova z poznámky autorky na konci knihy, která mě naprosto dostala (v tom dobrém slova smyslu):
,,Ne každý, kdo trpí depresí, bude mít sklony k sebevraždě. A ne každý, kdo přemýšlí o tom, jaké by to bylo, kdyby umřel, je budoucí sebevrah. Jsem přesvědčená, že všichni máme někdy dny a týdny bídné tak, že si jednoduše představujeme, jaké by to bylo prostě neexistovat. Takové situace jsou ale něco jiného než nosit stále v hlavě myšlenky na sebevraždu a z nich pak spřádat plány, po nichž následují pokusy."

PS: Nemůžu si to odpustit, ale ta milostná zápletka mi přišla naprosto nevhodná, ještě za daných okolností... Nebýt jí, dávám knize bez rozmýšlení pět hvězdiček.

1 23.04.2018