LuciLux komentáře u knih
True Detective pro mě bylo milým, byť temným televizním překvapením, a tak mě zvědavost přiměla podívat se, jak si jeho scénárista poradí s knižním formátem. Téměř identické rysy se seriálem se nezapřou. Děvky, drogy, alkohol, společnost, kde jeden lidský život neznamená téměř nic. To, že lidi na okraji společnosti umí Pizzolatto dobře popsat, ukázal již (nebo spíše rovněž) v seriálu. Jinak ale nenabízí nic moc nového a určitý strohý způsob televizního psaní se nezapře. Zatímco mnohdy u knih pochybuju o možnosti zdařilého filmového zpracování, tady mi přesně ty detailnější linie, které právě kniha dovoluje, chyběly. Klobouk dolů překladateli Martinu Pokornému. Překlady, ve kterých se to drsňáckým slangem jen hemží, mi v češtině často přijdou spíše směšné, ale to rozhodně nebyl případ Galvestonu.
Dvanáct hodin jednoho obyčejného dne popsaných na více jak 350 stranách a nikoliv, čtenář se opravdu nenudí. Jistě, ke konci už mě přepadal mírně klaustrofobický pocit, z auta, vesnické chalupy, příšerných ženských charakterů a podivných vztahů, ale to hlavně proto, že jsem knihu zhltla během tří dnů. To, jak Soukupová dokáže přepínat a příběh vyprávět tu očima dětí, tu očima dospělých sester smýšlících mlčky o chybách a nedostatcích druhých a tu jejich maminkou, je prostě bravurní.
Jakoby mě stroj času přenesl na fildu konce 80. let, kde se mezi historiky, angličtináři a filozofy nalézají zapálení svazáci, protirežimní rebelové a především ti, co se nechávají unášet proudem. Vyprávění je neuvěřitelně věrohodné, místy velmi vtipné, místy se početná přirovnání k hudebním skladbám či dílům Karla Maye až příliš opakují a ztrácí na originalitě. Anotace hovořící o všedním životu studentů je však až příliš pravdivá. Příběh je tak všední, že máte pocit, že jste se se u kamaráda Richarda zastavili na pár dní na koleji a zase se jede dál.
Seghers více než zdárně naplnil má očekávání vložená do série s Komisařem Marthalerem a po dobré Příliš krásné dívce nám servíruje o třídu lepší, propracovanější a napínavější Nevěstu na sněhu.
Další jedinečný román ze Zlaté edice Joty. Příběh poskládaný z deníkových zápisků, dopisů a komentářů třetí osoby zavede čtenáře do Mexika a USA první poloviny dvacátého století.Postavy fiktivní, mezi nimiž i hlavní hrdina Harrisson William Sheppard, či prostě a jednoduše přítelkyní Fridou nazývaný Insolíto, se prolínají s osudy postav skutečných, jako Diego Rivera, Frida Kahlo či Lev Trockij. Stáváme se svědky historických událostí, které pro mě alespoň v literárním zpracování nebyly tak známé. Poválečný vývoj v USA, tamní politické krize, naprosto vyhrocený a velmi často uměle vykonstruovaný boj proti i zdánlivým sympatizantům s komunistickým režimem a jeho ideami. Solíto je zvláštní hlavní hrdina. Je nenápadný, samotářský, ze společnosti až téměř vyčleněný. Přesto si získává srdce čtenářu už jako dítě, kdy tráví nejvíce času s mexickým služebnictvem, jako mladík a zapálený sekretář Lva Trockého, pro kterého se netají svým obdivem, i následně jako skromný spisovatel, který jen těžko přijímá rychle nabitou slávu. Fikce se prolíná s realitou, skutečné se smyšleným, čtenář jakoby cítil horké mexické slunce a zalykal se nad zlem a nenávistí "nápravných" výborů FBI. Je to prostě jeden z těch velkých románů, který se vám dostane pod kůži a vy budete vděčni, že se Violetě Brown, Solítově zapisovatelce v dobách jeho spisovatelské slávy, podařilo zachránit deníky a korespondenci, které nám zprostředkovala, aby vzdala čest svému bývalému zaměstnavateli a příteli.
Pro me lehce odbyte a neprekvapive rozuzleni,ale jinak pribeh,ktery me temer zcela pohltil.Styl psani mi hodne pripominal Galbraitha/Rowlingovou.Spousta vyborne vykreslenych postav,detailni (a pro mnohe mozna zbytecne) popisky, osobni zivot komisare Marthalera...mozna je to postarsi vybusny mrzout,ale Seghers jej popsal tak,ze se nemohu dockat dalsich dilu teto serie.
Autorka píše tak lehce, melancholicky. Jednotliví hrdinové se objevují, mizí, přízraky je to správné slovo pro označení mnohých bizarních mezilidských vztahů dnešní doby. Jejich příběhy jsou zachyceny jakoby mimochodem, jako kolemjdoucí okolo, co nahlédne do okna a pod jemu se zjevivší scénou si jeho fantazie rychle načrtne osobitý příběh, který ve čtenáři navzdory nevděčné roli povídek zůstane, protože je popsán prostě mistrovsky.
"Otázka, zda a s kým chce žít, se pro něj už dávno stala otázkou, zda žít vůbec chce...". Každou řádkou se čtenář noří hlouběji a hlouběji do rozervaného nitra kdysi úspěšného východoněmeckého spisovatele tak trochu kafkovsky pojmenovaného C.. Syrový styl psaní se nečte ani lehce, ani radostně. S každou kapkou alkoholu, kterou do sebe C. dostává, aby zapomněl a vůbec mohl žít, se do čtenáře dostává určitý pocit zmaru, který hlavního hrdinu sužuje, a který C. hlavně vůbec není připraven a vlastně ani ochoten řešit. Potácejíc se mezi dvěma německými státy, v nichž v jednom je nesvobodný dělník, v druhém zase odpůrce života ovládaného konzumemt, potácejíc se mezi dvěma ženami, aniž by se pro jednu rozhodl a dal jí určitou záruku neprovizorní budoucnosti, protože jak zjišťuje, vlastně lásky a trvalého vztahu schopen není, bojující a trvale boj vzdávající o to, kým je a není, kým chce být a nechce..