LukasM komentáře u knih

Knížka rozhodně není cestopisem, jak by se mohlo na první pohled zdát. Název "Obrazy z Rus“ je přitom docela přesný. Spíše než o autorovo komplexní proniknutí do ruské kultury, jde o konkrétní obrazy z jeho cest, tedy pozorování určitých aspektů života a kultury Rusů. Dílem silně prostupuje „národně obrozenecká složka,“ nešlo se ubránit dojmu, že autorovi šlo spíše o letmé prozkoumání slovanské kultury a její výjimečnosti (i přes to, že se několikrát pouští do povrchnější kritiky jejích konkrétních aspektů). Opakovaně se také ukazuje Borovského odpor k Němcům („Prušákům“), často vyloženě emočně založený. Když autor dává do kontrastu povrchní „německé“ poznání Ruska, nedá se ubránit vyslovení teze, že pokud Borovský poznal Rusko skutečně do hloubky, v útlé knize se mu to nepodařilo přenést na papír.

1 04.04.2019

Zatím nejslabší věc od Čapka, co jsem četl. Námět je jednoduchý, nadčasový, ale kniha jen na námětu stát nemůže. Je sice hezké, že je postava Emilie duševně i citově vyprázdněná, ale když před ní děj nestaví nějaká těžší dilemata a její rozhodování se v zásadě omezuje na bezduché reakce na okolní dění, divadelní hru na ní postavit nelze rovněž. Ostatní postavy jsou jen hrubě načrtnuty (bohužel snad až šablonovitě), konec je rychlý a bez nápadu. Případnou realizaci samozřejmě soudit nemůžu.

1 19.03.2019

Vyloženě mě pobavily některé komentáře, jejichž autorům se nelíbí "mužský šovinismus" jenž se údajně odráží v Shakespearově komedii. Vždyť čím jiným je literatura, než obrazem doby.

Skoro bych spíše řekl, že Kateřina v době napsání hry pravým opakem zažité představy spořádané manželky šlechtice (o více možných interpretacích nemluvě). To že někoho v komedii z 16. století pohorší poslední odstavec, a to i pokud si neuvědomí, že postava "zlé ženy" je zde převrácena na hlavu, to je na pováženou.

Nejsem nějaký znalec Shakespeara, ani jsem toho od něj moc nepřečetl, ale každý kdo se aspoň trochu pozastaví nad neuvěřitelně nápaditou, vtipnou hrou se slovy (první dialog Petruchia s Kateřinou je vyloženě lahůdka) se nemůže divit jménu, jaké Shakespeare má. Asi si to budu muset dát ještě jednou, v originále. Čteno v překladu Josefa Václava Sládka.

3 19.03.2019

Knihu jsem začal číst se značnou skepsí (přeci jen moje znalosti okolo kolonialismu obecně jsou značně povrchní, natož jeho specifických aspektů), příjemně mě ale překvapila. Eseje malého rozsahu jsou čtivé a na malém prostoru poskytují zajímavý exkurz do (většinou) dobových reálií vybraných oblastí východní Evropy. Překvapivě zajímavé byly i "etnografické" postřehy o Banátu, ačkoliv šlo spíše o úvahu. Jedinou kapitolkou kterou jsem fakt musel "překousat" byla ta o odrazech invaze roku 68 v lotyšské poezii - pro někoho kdo se o poezii, nebo o lotyšskou kulturu jako takovou zajímá, to však může být právě naopak.

12.03.2019

V rámci malého rozsahu překvapivě dobře a čtivě shrnuty moderní dějiny Alžírska. Na starší období (do 19. století) se kniha zaměřuje jen v úvodu, za což jsem já osobně rád. Ke čtení není prakticky potřeba žádná předchozí znalost reálií (pro uvedení do kontextu se hodí alespoň trochu znát politický vývoj ve Francii 20. století, ale není to nutnost) - jako úvod pro další zájem o tématiku, nebo jen doplnění všeobecného přehledu poslouží víc než dobře. Závěrečná kapitolka s doporučeními pro turisty (i co se týká současné bezpečnostní situace) je v dnešní době internetu přeci jen zbytečná, krátký slovníček základních frází naopak potěší.

12.03.2019

Zápisky z Mrtvého domu jsou nahlédnutím do prostředí sibiřské káznice a široké škály jejich obyvatel. Postavy jsou popisovány skrze příběhy ať už z jejich života či z věznice, autor si skrze vypravěče drží odstup. Samotná dějová linka postrádá vyloženě ucelující prvek, čas plyne tak mimochodem a nechává vyznít útržkovitě jednotlivé postavy, aniž by je zasadila do širšího kontextu děje - snad i to byl autorův záměr. To však neupírá na čtivosti knihy, snad právě naopak. Psychologie postav není rozpracována vyloženě do hloubky (v kontextu Dostojevského tvorby), spíše načrtává jejich rysy, za kterými je vždy životní příběh. Všechny je však pojí (paradoxně) individualismus a prvek humanismu, na který je v knize několikrát poukázáno i v krátkých úvahách autora - o vězeňském systému a o povaze člověka vůbec. Sama věznice je vlastně vykreslena dosti mírně, paradoxně dost možná "nejoptimističtější" a "nejpřístupnější" Dostojevskij.

3 05.03.2019

Rok vydání se bohužel podepsal na obsahu knihy a jestli se nezajímáte o normalizační patos, knize se raději vyhněte. Nedočteno.