ma-angel komentáře u knih
To tedy bylo něco. Příběh mě pohltil a unášel jako rozvodněná řeka Ouse a ani na chvíli nenechal spočinout. Nemohla jsem se od Aidenova osudu odtrhnout, tolik jsem bažila po odpovědích, přestože už zhruba od poloviny příběhu se dalo vytušit, kdo je únoscem. To mi vůbec nevadilo, autorka se snažila šikovně mást a odvádět pozornost jiným, neméně zajímavým směrem. Po té spanilé jízdě byl překombinovaný konec zklamáním a zanechal rozpačitý dojem. Finální brutální "bitva" se zloduchem byla v knize tohoto typu naprosto zbytečná, stejně jako zapojení některých osob (nebudu spoilovat). Při zpětném objektivním ohlédnutí čtenář napočítá těch nepochopitelných a nelogických věcí víc, to ovšem nic nemění na skutečnosti, že při čtení jsem byla natolik pohlcena dějem, že jsem je vůbec nevnímala a tak to má být. Proto nakonec 4 hvězdy.
Vítejte v San Antoniu, městě, kde snad všichni muži nosí knírek a ženy bílé halenky, pod nimiž se rýsují plná ňadra :) Kniha není vyloženě špatná, ale obsahuje řadu dějových chyb a o avizovaných zvratech, které zmiňují reklamní recenze, nemůže být ani řeč. Vše je jasné od samého začátku, kdy je poprvé zmíněno vrahovo jméno, takže čtenář od toho okamžiku v podstatě jen čeká, kdy ho ti neschopáci konečně dopadnou. Je čtivá, ale napětí prakticky nulové, a to ani na konci, kdy se s blížícím vyvrcholením kniha celkově kvalitativně zhoršuje a postavy jednají mnohdy naprosto iracionálně a naivně. Když už jsme u těch vyvrcholení, erotická scéna hodná červené knihovny mi taky přišla zcela nadbytečná, ale to už je takový oblíbený nešvar autorů tohoto žánru. Suma sumárum hodně průměrný obtížně uvěřitelný thriller, který mě rozhodně nenalákal k zakoupení dalších autorčiných děl.
Od této knihy jsem dostala přesně to, co jsem očekávala. Surový, nikterak nepřikrášlený obraz chorvatského venkova 80. (?) let v celé své bídě a nahotě, která čtenáře místy nutí odvracet zrak, aby se znovu s předstíranou nechutí ponořil do osudů Karakašových svérázných figurek. To, co činí Kino Lika tak životným, jsou právě doslovné, veskrze všední dialogy, strohé popisy, které ovšem dokáží pouhými několika slovy dokonale vystihnout atmosféru místa a okamžiku. Vlhkost vzlínající starými tapetami v nemocničních pokojích, opar, který stoupá po dešti ze zalesněné stráně a promočené ovčí vlny, zemitý, živočišný pach hnoje a lidské žádostivosti. Autor se nesnaží předstírat, že lidé nepšoukají, nevylučují, nenadávají, nesouloží a neoplývají žádnými (zvrácenými) touhy, a já jsem za to ráda.
Boyne se může snažit, jak chce, ale autora knih pro děti a mládež v sobě nezapře ani v tomhle domě, v němž straší. Být mi 15, budu nadšená a určitě nebudu váhat s vyšším hodnocením. Takhle, byť byla ta duchařská pohádka pro dospělé příjemná, nemůžu dát víc. A to ani přesto, že pomalý poněkud nezáživný nástup vystřídala úžasně čtivá a napínavá delší pasáž. Ta ale bohužel ke konci, namísto vyvrcholení té příjemné tenze a udržení atmosféry neuchopitelného tajemna, explodovala v přehnaném finále hodném akčních filmů a rozmělnila se v klasických klišé.
Dokonalá, komplexní kniha, jejímž ústředním tématem je identita - její podstata, krize, ztráta, hledání a (ne)nalézání. A věčná otázka, zda je něčím, s čím se rodíme, nebo co si můžeme sami dobrovolně zvolit. Bez ohledu na to, zda jde o identitu národnostní, rasovou, náboženskou či genderovou, které se v našich životech setkávají, prolínají a možná i jedním jsou. Příběh Susan Faludi je sondou do života jejího/její táty Ištvána Friedmana alias Stevena Faludiho alias Stefánie, fotografa, retušéra, tak trochu podvodníčka, ale také transženy, hrdiny a zoufale osamělého člověka, který nachází vykoupení v zahlazování stop za vlastní minulostí a přijímaní nových identit. Ale temná komora nemůže zůstat uzavřena věčně a Susan se svou pedantickou přesností a objektivitou novinářky na straně jedné a dojímavou lidskostí na straně druhé odkrývá staré diapozitivy jako střípky identity otcovy i své vlastní.