MayB2 komentáře u knih
Bratr říkal: "Pobavíš se." A musím souhlasit, je to pořád čtivá detektivka. Ovšem nejvíc mě pobavil překlad sprostého výrazu – byl snad jen jeden, ale stál za to.
První Hrabalova vydaná kniha a hned hotová esence celoživotních námětů.
Nádherná výpravná publikace plná nadčasových a velmi inspirativních knižních obálek Zdenka Seydla. Kromě do detailu promyšleného výtvarného řešení knihy (včetně hodně zajímavé přiznané vazby) mě potěšily fotografie knižních obálek, kde bylo přiznané, že jsou používané a odřené. V kapitole o edicích se mi moc líbily zajímavé kompozice z knih, kde bylo dobře vidět, jak celá edice fungovala pospolu (hřbety, ořízky).
Moc se mi lbí, jak kniha vypadá, výtvarný doprovod, celkové pojetí; bohužel v textech se vyskytují faktografické chyby.
Váhala jsem mezi třemi a čtyřmi hvězdičkami, ale kloním se spíš níž – kniha není špatná, ale brzy po ní v hlavě asi nic nezůstane.
Spočívá dobré navázání na Doyleovy příběhy v kopírování drobných detailů v popisu prostředí a chování hlavních postav (hovězí na příborníku – mrk, mrk)?
První reakce – dinosauři – to jako vážně? Ale je to skvělá metafora, postavy jsou k poznání a dinosauří obličeje mají velkou škálu výrazů. Ty zoufalé Dubčekovy oči, když kolem dupe a prská Brežněv a chystá se ho rozsápat...
Jsem rozpolcená. Líbil se mi styl vyprávění, střídání vypravěčů, atmosféra, postavy (trochu se mi pletla všechna ta jména), ale základní kostra příběhu – jak funguje svět Smetištejna a rodu Iremongerů – se mi zdála kostrbatá.
Na malém prostoru bravurně vykreslené prostředí a životy černošské komunity v Charlestonu. Strhující popis uragánu zaplavujícího město.
Člověk už s jistotou nemohl prohlásit: "To, co dýchám, je vzduch, to, na čem stojím, je zem." Bouře se zmocnila města a vládla si v něm po svém. Věci hmatatelné i nehmatatelné se nerozlučně prolnuly a vířily spolu v šílené mlhovině.
Hvězdičkově hodnotit nebudu, s tím si nevím rady. Ale rozhodně jsem se u čtení dobře bavila – například životopisy fiktivních osob nebo poznámky pana učitele jsou výborné.
Jediné, co bych knize vytkla, je vazba – zasloužila by vázanou, kterou by si čtenář nemusel stále přidržovat otevřenou. Po obsahové stránce perfektní.
Název včas odradí čtenáře, kteří nemají rádi sprostá slova, kterých je uvnitř požehnaně – no, zvykla jsem si asi po pěti stránkách. Vývoj lidstva (nazývaného "to") od symbolického vylezení z moře po druhou světovou válku, nazíraný velmi skepticky a ono, když se to tak shrne, není fakt nad čím jásat. Jenomže kdybychom si to moc připouštěli, tak by to byla hodně velká depka.
"Stromy se nepotkávaj, a proto žijou v průměru dýl."
Napsáno a přeloženo maličko archaickým jazykem a stylem, na který se chvíli zvyká, ale celkově jsem spokojená, co jsem se všechno o Londonovi dozvěděla. Od nuzného dětství, divokého mládí, přes snahu stát se spisovatelem, literární úspěchy, až po smutný konec.
Při četbě kolektivního románu jsem se naladila na vlnu parodie, která mi pak u některých povídek dost chyběla; novela Ruské léto nebyla tak bláznivá, ale držela díky jednomu autorovi víc pohromadě. Danglárův komiks a ilustrace vše bezvadně doplnily. Moje škoda, že mi asi unikají některé souvislosti a odkazy na dění na Slovensku.
Styl vyprávění mi vyloženě sedl, jen jsem někdy tápala v souvislostech toho fantasy děje.
Četli jsme to na chalupě už jako děti. Nejoblíbenější byl příběh s cepínem a nejdelší přežití v lavině.
Tyhle humorné příběhy vycházející ze skutečných zážitků v mém pohledu válcují leckterý Foglarův román. Dodnes používáme s bratrem některé hlášky.
Bezvadné, tady rozhodně nejde způsob vraždy uhodnout dopředu. Pátrání po vrahovi je zde opět záminkou pro navštívení dobové společnosti – tentokrát se ocitneme mezi bohémy. Líbí se mi vývoj vztahu mezi lordem Petrem a Harriet – vůbec ne jednoduchý.
Útlá, o to napínavější. Aspoň, jak si jí pamatuji, neb jsem si mayovky zakázala číst, abych si nepokazila báječné dojmy z dětství.
Stále aktuální postřehy ze života národa českého (hodoquaského), psané krásným vtipným jazykem.
"Nachmelivše se řádně, teskní hodoquaští po oněch dávných časech, kdy prý jejich země oplývala mlékem a strdí. Neznámo, proč jim tyto dvě pochutiny představují zdroj blahobytu, protože mléko nepijí od šestého roku dětského věku a co je to strď tam nikdo neví. Toliko učenci tuší, že je to asi med, ale medu nepožívají, dávajíce přednost vepřovému."
"Žena hodoquaská se vdává, aby se stala milostpaní a aby její přítelkyně zíraly. Proto je svatba sama slavností stejně významnou jako promoce, korunovace, defenestrace nebo něco podobného."