Měsíční*paprsek
komentáře u knih
Jsou světla, která nevidíme
Anthony Doerr
(SPOILER) „Zavřít oči neznamená poznat slepotu.“
Knih s válečnou tématikou vychazí v posledních letech mnoho. Člověk by si řekl, že už nám tyto romány nepřinesou nic nového, ale Anthony Doerr přesto dokázal, že příběh zasazený do druhé světové války lze stále zpracovat jiným a neobvyklým způsobem. A Jsou světla, která nevidíme, je toho důkazem.
„Copak nechcete žít, než umřete?“
Ze začátku sledujeme dvě časové linie - jedna probíhá v právě bombardovaném francouzském městečku Saint-Malo v roce 1944, a druhá se vrací do třicátých let, a dozvídáme se o dětství dvou hlavních postav. Tyto linie se později spojí, a zapadnou do sebe s naprostou přesností.
„Zjišťovala, že skutečně se něčeho dotýkat znamená opravdu to poznat.“
Autor někdy skončí v tom nejnapínavějším místě a odskočí si do minulosti. Svět Marie-Laury popisuje tak precizně, že vám vše najednou připadá skutečnější.
„Otevřete oči a dívejte se jimi, než se zavřou navždy.“
Někomu možná vadí, že setkání Marie-Laury a Wernera je tak krátké. Ale mně to nevadí, přijde mi to o dost napínavější a zajímavější, když celou dobu nevíte, kdy a za jakých podmínek se setkají.
„Co válka dělá se snílky?“
Chápu, že válečný román nemůže mít happy end, ale to, co se stalo Wernerovi, jsem vůbec nečekala a byla jsem z toho v šoku.
„Je správné dělat něco jenom proto, že to dělají všichni ostatní?“
Román Jsou světla, která nevidíme je velmi zdařilým dílem. Pokud vás baví retrospektivní vyprávění, nevadí vám válečné romány a patříte mezi ty, kteří se jen tak nezaleknou pěti set stránkové knihy, je pro vás tato kniha ta pravá.
Vřele doporučuji.
Pán hory
Anders de la Motte
„Až mnohem později pochopil souvislosti. Důvod, proč si nedokáže vzpomenout na nic ze svého dětství, co předcházelo oné noci. Proč má hlavu plnou zdeformovaných myšlenek a temných tužeb. Je vyměněný. Je někým, kdo přišel místo chlapce, který zmizel v lese. Bytost zrozená z bolesti a horečnatých snů, která sice vypadá jako člověk, ale ve skutečnosti je to netvor. Takhle začíná příběh Pána hory.“
Další knihu od Anderse de la Motte mám za sebou. Sledujeme tu několik několik linek, které se odehrávají v minulosti i v součastnosti. Líbily se mi kapitoly s Vyměňovačem, ve kterých jsme mohli pozorovat jeho vývoj.
Ráda bych vyzdvihla motiv urbexu. Nikdy dřív jsem o něm neslyšela, tak jsem se dozvěděla něco nového. Myslím si, že se urbex k detektivkám hodí.
A ten konec...? Moc se těším na Skleněného muže! Třeba se o této vyšetřovatelce s modrozeleným pohledem dozvím něco nového...
Gallant
V. E. Schwab (p)
„Pasti jsou jako zámky. Dají se překonat. Dají se otevřít. Past je pastí, jen pokud se necháte chytit.“
Ke Gallantu jsem se dostala díky čtenářské výzvě „Šestá kniha zprava, třetí polička odshora.“ V knihovně jsem si stoupla k náhodné polici, odpočítala si knihu a vyšel na mě Gallant.
„Svoboda - tak malé slovo pro tak skvostnou věc. Nevím, jaký je to pocit, ale chci na to přijít.“
Od autorky jsem už četla Neviditelný život Addie LaRue, která se mi moc líbila, a tak jsem na tuhle knihu byla zvědavá. A nezklamala mě! Právě naopak - vůbec jsem nečekala, že mě to bude tak bavit, že o tom budu pořád přemýšlet. Je to zase něco jiného, než jsem doposud četla.
„Zase to slovo - bezpečí. Ale co je bezpečí?“
Už jsem se setkala s hlavní postavou, která je slepá, ale postava, která nemluví, byla pro mě novinkou a překvapilo mě, jak se autorce podařilo vykreslit Oliviin svět. Dva domy a zeď je úžasný nápad, a ten deník uprostřed? Úplně to příběh oživilo.
„Olivia ví, že je to zvláštní slovo, pozorovat, je to lidské slovo, ale takový má pocit. Jako by na ni zeď zírala.“
Celkově atmosféra knihy se mi moc líbila. Kniha se dostala mezi mé TOP knihy, které jsem kdy přečetla, a určitě se k ní někdy vrátím, a třeba zkusím další knihy od autorky, protože se mi líbí její styl.