monii komentáře u knih

Musím říct, že vyprávění příběhu formou dopisu a deníku mne velmi zaujalo. Je sice podán poněkud zaujatě, ale tím lépe čtenář odhalí vypravěčův charakter a zároveň přitom může přemítat, jak by na jeho místě jednal sám. I když je už od začátku jasné, jak děj skončí, někdy jsem o svém přesvědčení vážně pochybovala.

Co mne provázelo celým příběhem, byla otázka, kdo vlastně adresát Halford je. Když jsem nakonec vyčerpala všechny možnosti, dospěla jsem k závěru shodujícímu se s poslední stránkou knihy, což mne velmi potěšilo. Občas mne zaráželo, jak se lidé nechají obelhat předsudky, o to víc jsem si tedy cenila postavy Gilberta, i když nutno uznat, že Heleně bezmezně věřil zaslepen láskou stejně, jako Helena věřila Arthurovi.

Gilbert tu nebyl vykreslen jako dokonalý muž, který se za všech okolností ovládá a nemá žádné stinné stránky (jako u románů J. Austen), což ještě víc podtrhlo reálnost příběhu. Stejně tak mu na vážnosti přidalo nešťastné manželství Heleny s Arthurem, kdy se Helena marně snaží zachovat si důstojnost a změnit svého manžela. Trochu mne zaráželo, s jakým odhodláním milovala svého manžela i za takových okolností, stejně tak mne pak překvapilo, když se k němu vrátila. Spíš si však získala můj obdiv. Nejhorší etapu svého života pohřbila se svým manželem, aby mohla začít znovu s mužem, který ji miloval.

7 13.09.2011

Naladěná romantikou z předchozích Austenovek a Jany Eyrové jsem se jednoho pozdního zimního večera za doprovodu mrazivého větru svištícího za okny natěšeně pustila do četby věhlasného románu Emily Brontë. Představa byla jasná – zpříjemnit si ponurý večer. Když jsem dočetla k oné děsivé pasáži, kdy ledová ruka klepe na okno vystrašeného muže, představivost jela na plné obrátky a následující noc nebyla moc klidná… Od té doby jsem příběh Větrné hůrky četla ještě několikrát, ale vždy si vybavím svůj první večer strávený s Kateřinou a Heathcliffem, jak mi tuhla krev v žilách a po zádech přejížděl děsivý mráz.

15 30.11.-0001

Ačkoliv podobný typ literatury mám ráda, musím na adresu tohoto díla přiznat, že mne moc neoslovilo – popravdě jsem ji dočetla, jak už zde někdo poznamenal, s vypětím všech sil. Když totiž po několika kapitolách konečně zjistíte, kdo je hlavním hrdinou, okamžitě pocítíte určité antipatie znásobené dalším rozpitváváním charakteru paní Bovaryové. Celá kniha je vlastně jen čekáním na nějakou kladnou postavu, které byste mohli věnovat své sympatie a rádi se k ní vracet. Bohužel, kde nic, tu nic. Možná jsem ještě dostatečně nevyzrála na to, abych se ztotožnila s názory, že manželství obnáší jen samé trápení, a že když se mi nesplní tajné sny, nemá cenu žít. Ale abych knihu úplně neodsuzovala, obsahuje i několik dobrých myšlenek, skutečně precizní emoční hru v závěru díla a kdo si potrpí na psychologicky propracovaný profil osobnosti, zde si jej bude moci ve velké míře skutečně vychutnat.

3 30.11.-0001