natalie.p komentáře u knih

1984 by si měl přečíst alespoň jednou v životě každý. Klišé? Ano. Ale sakra pravdivé. Já vlastně ani nevím, jak moje pocity z této knihy sepsat do tohoto komentáře. Jedním slovem? Bezmoc.

Upřímně jsem ráda, že jsem si 1984 nevybrala už jako četbu k maturitě, protože si myslím, že bych ji nedokázala číst očima, jakýma je čtu dnes. Po tom všem, co se kolem nás děje, čím jsme si teď jako společnost prošli a stále procházíme. Orwellův styl psaní asi vychvalovat nemusím. Během těch 300 stran se mi totiž dokázal dostat pod kůži tak, jak se to již dlouho nikomu nepovedlo. Ta bezmoc, kterou tak nějak již od začátku čtení pociťujete, se stupňuje. A ona nepřestane. Knihu dočtete a vlastně ani nebudete vědět, co se tam všechno stalo. Co byla skutečnost? Co byl jen výplod dokonale zmanipulované mysli? Kolik je dva a dva?

A já tu teď tak sedím, v hlavě se mi honí tisíc myšlenek, ale vlastně je nedokážu zachytit. Jako by mi někdo svítil ostrým bílým světlem do očí. Světlo a zároveň tma. Nadšení z toho, jak geniální knihu jsem to právě dočetla, a zároveň hořká pachuť a pochyby o tom, co je vlastně pravda.

30 02.03.2023

(SPOILER) Notoricky známý román, na který však často slýchám spíš negativní názory. Před maturitou jsem se k němu nedostala, takže teď konečně nastal čas si tuto klasiku odškrtnout ze seznamu. Jsem ráda, že až teď, protože nevím, jestli bych Paní Bovaryovou jako mladší úplně dokázala pochopit.

Emu, hlavní hrdinku, většina čtenářů asi nebude mít v oblibě. Jenže podle mě se na její postavu nelze dívat pouze černobíle. Byla naivní, lehkomyslná, romantická duše a v lecčem taky hloupá. Ale v tomto musím právě vyzvihnout Flaubertovo umění. Veškeré Emino chování bylo realisticky vykreslené, uvěřitelné - nespokojená žena, která byla na vše sama, bez životních zkušeností, pravděpodobně i v depresích (např. když si přála nežít a nebo stále spát). Hned všechny její činy začnou dávat smysl. A já ji prostě nedokázala jen tak odsoudit.

I přes mnoho popisných pasáží Flaubert nešel vždycky do detailů, nechal nám prostor pro představivost, pro emoce. A stejně tam bylo vše a nic nepřebývalo (možná až na trochu pomalejší začátek). Po dočtení ve mně zůstala už jen taková hořká pachuť a smutek z několika zničených lidských životů…

12 21.11.2022

Jako člověk, který minulý režim nezažil, byla tahle kniha pro mne dokonalou výpravou do období dospívání mých rodičů. To, s jakým nadhledem Petr Placák popisoval tu nechutnou frašku, která se tady odehrávala, mi bralo dech. Je to kniha, která v člověku zanechá stopu a rozhodně ho donutí nad ní nějakou dobu přemýšlet.

4 15.11.2020

Druhá kniha od Tilschové, kterou jsem četla (první byla Fany). O poznání lepší, překvapilo mě, vzhledem k době, jak je téma aktuální. Do pocitů a myšlenek hlavní hrdinky Hany jsem se jako žena skvěle vcítila, opravdu mě vzala za srdce. Neřekla bych, že nejhlavnějším tématem je úpadek podnikatelské éry, ale spíš rodinné vztahy, láska, a především vztah dětí a rodičů. Kdyby byla kniha o malinko kratší, byla by dle mého opravdu skvělá (pokud pochopitelně bereme v potaz dobu a možnosti).

29.05.2021

Moje první kniha od Tilschové. Nebyla úplně špatná, ale něco tomu ještě chybělo. K postavám jsem si zkrátka nevytvořila žádný vztah, všechny mi přišly hrozně ploché.

29.05.2021