Fízl
Petr Placák
Rozsáhlý knižní esej Petra Placáka je věnovan době komunistického režimu založeného na plošném fízlování. Vychází z dobových úředních materiálů Státní bezpečnosti, které konfrontuje se svými vzpomínkami, poznámkami a texty, které úřední zprávy, v mnoha ohledech omezené, doplňují, poopravují či vyvracejí. Autor možnosti Státní bezpečnosti zastrašovat a ovládat lidi přičítá spíše komunistickému režimu jako takovému než jí samotné a všímá si psychologických aspektů života v diktatuře, v níž se lidé, podobně jako na vojně, začnou hlídat sami navzájem. Petr Placák (* 1964) je spisovatel a publicista. V 90. letech vystudoval historii na Filosofické fakultě Univerzity Karlovy. Kromě řady článků a studií dosud vydal novelu Medorek, poému Tichá modlitba, sbírku básní Obrovský zasněžený hřbitov, knihu povídek Cestou za dobrodružstvím, knihu rozhovorů s undergroundovými básníky Kádrový dotazník a historickou práci Svatováclavské milenium Češi, Němci a Slováci v roce 1929. K vydání připravil paměti svého otce Bedřicha Placáka Paměti lékaře.... celý text
Přidat komentář
Četl jsem rozšířenou verzi a beru to jako dokumentární historický pohled. S mnoha detaily i mnoha otázkami. Třeba kdo rozhoduje o tom, co je nebo není správné, kde je hranice přežití, kolaborace a nevědomosti. Jaký prostředek odporu je přijatelný, jaký srozumitelný a jaký oprávněný. Který proud v opozici mi byl nejbližší a jaké důsledky to vše má pro dnešek? Prostě otázek je víc než odpovědí. Rozhodně si Petr Placák, podobně jako John Bok a Petr Uhl stál důsledně za svým bez ohledu na důsledky.
výborný popis celkové normalizační nálady a situace, kdy lůza dostane moc a výsměch fízlovsklému žargonu a nevzdělanosti.
posunuto dále - uvědomuji si, že zprávy psané úzkou profesní skupinou jsou zpravidla vlastně pitoreskní, směšné a hloupé. tedy píšou-li o lidech (lékaři, psychologové, výchovní poradci, sociální pracovníci), texty o polovodičích nebo o horizontálním frézování této omezenosti nedosahují.
a doplnění o rodinnou historku: moje paní trpí takovou roztomilou úchylkou, ráda sleduje detektivky a zejména ty založené na "skutečných případech" (to v zásadě není nic zlého, každej jsme ňákej, já mám zase rád "ty mutanti" ve filmech). tuhle jsme spolu při domácích pracích (nějaké to podvečerní krájení mrkve, štupování ponožek a tak) cosi poslouchali z jakéhosi audioarchivu, kauzu si moc nepamatuji, ale meritem bylo, že zlý bezcitný a bestiální podezřelý padouch (a následně usvědčený) inteligencí i kulturním povědomím o řád převyšoval zúčastněné policisty (v ptydepe: vyšetřovatele i operativce) a jedné postpubertální policejní dámě poslal ironicky milostný dopis s veršíky inspirovavšími se se Magorovými labutími písněmi (jednoduše častuškové s občasně kulhajícími rýmy, ale s velmi bohatou slovní zásobou). to, že to nepochopila ona dáma je jistě odpuštěníhodné (považovala to zřejmě za nebezpečné vyhrožování), že to nepochopili ostatní orgáni též není nic překvapivého, ale že to nepochopil celý veřejnoprávní tým od režiséra přes zvukaře po moderatizátora a dojemně se podivovali, co je to za sprostého vraha, když píše verše policistce, to je tedy skutečně na pováženou a připomíná to nepochopení páně Placákových fízlů ohledně Hovězí porážky. čili básník tím chce říci, že celková kulturně jazyková profesní kompetence se pouhou změnou režimu nemění (a aby nebyl nefér - samozřejmě čest výjimkám, existují-li jaké)
Osobní zkušenost a zaujetí, odstup, nadhled, preciznost historika, vztek a prdel a prdel a prdel. Na to, jaká je to bichle, jsem to slupl jak malinu. Jedna z klíčových knih o disidentských osmdesátách.
Knihu jsem přečetl několikrát a občas se některým úsekům zase vrátím. Dobové materiály z archivu StB autor pokládá, jako vícerozměrný kontrast vůči osobní zkušenost.
Nečte se to snadno, už jen pro množství dokumentárních faktů. Jsem s autorem stejná generace, dělí nás pár let, vyšli jsme z podobných rodinných poměrů a jsme stejného smýšlení, jen on má o mnoho více odvahy - a měl. Ale komunisti a STBáci mi to taky dávali sežrat, dodnes, když vidím bengo, čekám perlustraci. Poslední dobou nacházím ve společnosti stále více paralel s tupým bolševickým profízlovaným režimem - establishment opět začíná dosahovat toho, že lidem je všecko jedno... Placák píše bez příkras a sentimentu a doporučuji všem ke čtení.
Za komančů byl tata taky problémová osoba (Černí baroni), ale Placákův 'Fízl' je přeci jen kniha spíše faktografická, dokument doby... i když náš stát stále řídí bývalí členové StB. Nevím. Čekal jsem něco úplně jiného, než výčet toho co, kdo, komu, jak a za kolik. Ta forma mi jednoduše nesedla.
Jako člověk, který minulý režim nezažil, byla tahle kniha pro mne dokonalou výpravou do období dospívání mých rodičů. To, s jakým nadhledem Petr Placák popisoval tu nechutnou frašku, která se tady odehrávala, mi bralo dech. Je to kniha, která v člověku zanechá stopu a rozhodně ho donutí nad ní nějakou dobu přemýšlet.
Výborně napsané.Líbí se mi,že Petr Placák,je stále stejný,měří všem stejně,bez rozdílu. Zvláště se tato kniha dobře čte v době rouškové.Zvlaště ty části knihy,které pojednávají o udávání.
"Fízl nemá jméno, otce ani matku. Je to psanec, který se o své vůli vydělil z lidské společnosti, aby sloužil zlu, v jeho jménu napadá samu podstatu člověka."
Jsme národ podzemního, partyzánského a zahraničního odboje. K nepříteli (či třeba i jen nadřízenému) se málokdy stavíme čelem. Protože mezi námi je příliš mnoho oportunistů a politických kolaborantů, kteří tlučou do stolu jen v hospodě, nebo pohodářů, kteří se hlavně chtějí mít dobře. Za každého režimu. A pak bylo/je strašně moc třeba takových Placáků, Magorů, Havlů aj. A těch jmen, která Fagot ve své spravedlivé a rozhněvané obžalobě bez obalu uvádí. Až jednoho mrazí. Jen se obávám, že právě tito lidé po Fízlovi nesáhnou ani omylem. Bylo mi smutno a ouzko při čtení těchto pamětí páně Placáka fízlovských časů, prokládaných citacemi z estébáckých svazků a komunistických prohlášení.
Já byla ještě docela mladá a můj osobní odboj pramenil z hluboké frustrace pro mne nepochopitelného stavu kolemstojící společnosti a současně absolutního přesvědčení, že jinak být nemůže. Dítě komunistického režimu, které si jediné světlé chvíle před-osmašedesátého nemůže pamatovat a tedy ani na čem stavět případné naděje. A tak se zamýšlím, poučili jsme se dostatečně? Nebo jsme coby národ odsouzeni k věčnému pohodlnému a bezpečnému žití s platonickými, anonymními výkřiky nesouhlasu, dnes na tak oblíbených sociálních sítích? Ano, dnes je každý slyšet, ale je to opravdu ono?
Petr Placák je vážně persóna a v dobách minulých postrach komunistických esenbáků a estébáků... úplná osina v zadku. A nelze samozřejmě nesrovnávat s další významnou před, (a po) revoluční osobností chartisty Václava Havla. Placák živel (spisovatel, čerpač, uklízeč, hráč, básník, noční hlídač, lesní dělník, horský turista, mechanik 65-23-4, DG 301, historik, šéfredaktor Babylonu), Havel filozof (disident a prezident mj.). Placák, beznadějný anarchista, má svou vlastní, jednoduchou filozofii. Fízl je hovado a může být zastřelen. Pro Havla, budovatele demokratického systému, byl lidskou bytostí úplně každý - komunista, fízl, disident, vrah či politický vězeň - a jako takový potřebuje ochranu. Placák je prostě autentický, nesystémový bojovník za (svá) lidská práva a činil tak bez kompromisu a bez ohledu na cenu, kterou musel platit on, nebo jiní "spolubojovníci". Na Placákovi je nutno ocenit, že ve svém světonázoru nikdy ani na vteřinu nezakolísal, neustoupil a nikoho nešetřil (nešetří). Ani třeba zmíněného Havla, pokud si to dle jeho názoru zasloužil. Skvělé čtení. V netušených detailech mi před očima opět defilovaly zástupy demonstrantů v listopadu 1989. Hlavně nezapomenout, což je přitom tak snadné a hlavně výhodné pro kdysi tak mučenou mysl.
"Husák byl ztělesněním všeho normalisačního hnusu a už ve škole se mi dělalo zle z toho obrýleného houbovitého ksichtu, který na nás, zavěšený v rámu nad katedrou, každý den civěl."
Díky za lidi jako je Petr Placák. Žijí si po svém ať se děje co se děje, i když to leckdo nechápe a tehdejší mocné a jejich represivní složky to vytáčelo do vrtule. A on se jim vysmíval. Věřím tomu, že takový nedisident jako Václav Klaus i se svým institutem by si nad tímto dílem hlavu ukroutili a učinili by si spousty nesouhlasných podtržení vlnovkou.
Opět mě inspirovalo četení na pokračování na Vltavě. Bez velkého patosu a přehánění je zde popsaná doba "normalizace" až k 17. listopadu, kdy dojde k převratu. Jsem rád, že existovali i lidé, jako je Petr Placák a jeho rodina. Ti totiž byli disidenti z přesvědčení a ne pro finanční a politické ambice. Líbí se mi, doplnění knihy o faktografii z archivu StB a VB a jiných tehdejších ústavů. Škoda spousty materiálů, které tehdejší režim stihl zničit, ale to by asi popřevratová skladba politiků apod. vypadala úplně jinak. I když, předseda SSM jako ministr průmyslu, moderátorka pionýrské vlaštovky moderuje kapitalistické hlavní zprávy... takže kdo ví, jak by to bylo dopadlo i pokud by se zbylá dokumentace zachovala...
Kniha se mi líbila a doporučuji.
Zbytečně bych jen opakoval, co napsali čtenáři přede mnou. Povinná četba pro všechny, kterým není jedno, co se dělo...a děje. Díky, pane Placáku.
Kniha, kterou čtu v době, kdy se komunisti zase derou k moci a nikomu to moc nevadí. Je třeba si tu dobu stále připomínat. Děkuji za tu knihu
Jakožto pro člověka, kterej z minulýho režimu nepamatuje prakticky nic, pro mě byla tahle knížka obrovským přínosem. Pan Placák je docela důkladnej - v knížce je spoustu citací z dobových materiálů - a přesto se kniha čte dobře. Hlavně proto, že autor se nevyhýbá velmi osobnímu pojetí a komentuje dění a zmíněné citace z pozice někoho, koho se to týkalo, což tak nějak samovolně dává knize příběh.
Líbilo se mi, že otevřeně mluví o své nenávisti nejen k režimu, ale i k tehdejším "fízlům", ke všem bez rozdílu. Vůbec jsem se s tím nedokázala ztotožnit. A to mi právě přišlo dobrý, tak nějak jsem si z toho odnesla aspoň nějakou představu, co ta doba dokázala v lidech vyvolat. Jakožto člověk, kterej nikdy nenarazil na nic podobnýho, ničemu takovýmu nemusel čelit, je to pro mě, myslím, dobrá škola.
Celkově podle mě skvělej počin, protože zapomenout se nesmí, i když to člověk sám neprožil. To, že lidi odpouštěj a mávnou nad věcma rukou, lze považovat za ctnost a velkorysost v osobním měřítku. V měřítku společenském je to krátkozrakost a neúcta k těm, kteří bojovali a trpěli. Takže vězme.
Autorovy další knížky
| 2007 |  Fízl |
| 2010 |  Medorek |
| 2013 | U nás ve sklepě - Antologie poesie druhé generace undergroundu |
| 2015 |  Gottwaldovo Československo jako fašistický stát |
| 2001 | Kádrový dotazník |
Pro mne nestravitelné. Nezaujalo mne.