natka5776 komentáře u knih

4*/5*
Kniha se četla opravdu dobře, místy byla dosti nechutná, naháněla hrůzu, husí kůži a nutila se dojatě usmívat na sem tam prosvítající kapky naděje světlé budoucnosti.
Hlavní hrdinka byla chytrá, sympatická, měla vlastní hlavu a snažila se zůstat sama sebou až do konce...a všechno by bylo fajn, kdyby ne ten závěr, který všechno spackal.
Cítím se tak nějak zklamaně a ochuzeně.
Možná jsem měla kvůli ostatních kolem velká očekávání, ale pravdou je, že i kniha sama v průběhu asi dvou třetin mi sama dávala velké naděje na úplně mindfuck rozuzlení, které by zasahovalo za hranice ostrova.
S P O I L E R : Jestli jsem autorčin záměr pochopila správně, tak Kim vlastně udělala důraz na to, že magie, kterou vymysleli muži, aby s pomocí ní mohli omlouvat svoje kruté chování vůči ženám a předělavat je v poslušné, krotké mazlíčky, vlastně tak jako taková není
Ale jak říkala matka Tierney, tak vlastně jedinou "opravdovou" magii, kterou vládnou ženy - je darování života.
Ano je to pravda, ano, je to hezká myšlenka. Ale aby na tom byla postavena kniha?
Na tom, že ženy se pár krát sem tam sejdou, dají si opatrně červený květ na znameni protestu, porodí a budou doufat, že se z jejich dcer nestanou hloupé loutky pod nátlakem zvrácené patriarchální společnosti?
Ano, uviděla jsem tu alegorii Kim s naší současnou společnosti - ženskou společnosti.
Jsme někdy hašteřivé zmije, které si navzájem závidí věci, a snažíme se bud vědomě nebo podvědomě se povyšovat jako pávi nad jinými, abychom se sami cítili líp.
Ale když se spojíme jako celek, tak jsme lepší než každá zvlášť a pak ženská solidarita a vstřícnost z nás udělá něco víc než čím jsme.
Tyhle feministicke myšlenky jsem vycitila z Prokletého roku a taky to potvrdila Kim v poděkování s čtrnáctiletou holkou z nádraží.
Muž, co už tam okukuje dívenku jako kořist, a dospělá ženská, procházející kolem a která by nejspíš nezasáhla kdyby šlo do tuhého, protože tiše záviděla holce její krásu a mladí, byly skvělým namětem na knihu.

4 12.03.2020

Snílek Neznámý je nesmírně krásně popsaný příběh o snílkovi a osamělé bohyni s příchutí hořkosti a zoufalství.
Laini Taylorová nejspíš opravdu zbožňuje modrou barvu, když vezmeme v potaz, že její hlavní hrdinka v Dceři kostí a dýmu se pyšnila modrými vlasy a teď tady máme bohy a bohyně s modrou barvou kůže no. Laini se u mě prosadila svým talentem vytvářet úžasné postavy, kouzelné světy a to všechno popsat magickým, skoro až poetickým stylem, že z dob, kdy jsem jí pro její sérii - Dcera dýmu a kostí, zbožňovala, tak u mě v žebříčku stoupla ještě víc.
Jazyk autorky a její neomezená fantazie - to jsou největšími esy, co v Snilkovi můžou být.
Hlavní postava - Lazlo Neznámý (Neznámý, protože byl nalezen během války a odvezen do kláštera a sirotkům, u kterých se neví co mají za příjmení, se dává nové - Neznámý)
Lazlo je milovník knih, snílek a posedlý záhadným a ztracený městem - Pláč. V útrobách knihovny, kde pracuje po řadu několika let sbírá kousky informace a překládá starodávné texty ze města, až se naučí jazyk a napíše o nich dokonce pár vlastních knih. Kvůli jedné události, se z mýtického města Pláč, k Lazlovi dostanou jeho nejznámějších bojovníci, a tak začne putování a první dobrodružství Lazla Neznámého do neznáma.

1 12.03.2020