onno
komentáře u knih
Osudy dobrého vojáka Švejka za světové války. Díl I–IV
Jaroslav Hašek
V doslovu prvního dílu se Hašek strachuje, aby byl jeho (anti)hrdina dobře pochopen, nechce tedy, aby bylo na Švejka pohlíženo jako na blba; jak tu tak koukám, z některých čtenářů by autor věru radost neměl. Co my víme o Švejkovi? Nic. Tedy skoro nic - je Pražák, svobodný, bezdětný,... a krade psy. Jak vypadá, kolik mu je, to je čtenáři utajeno. Charakterizuje ho vlastně jen jeho vyjadřování - přirovnání, obecná čeština, vulgarismy a spousty příhod ke každičké situaci. Všimněte si, milí čtenáři, že toho Švejk mnoho namluví, ale vlastně vůbec nevíme, co si myslí. V jeho projevu je genialita, šikovná zbraň, kterou bojuje o svůj holý život; k čemu by měl být hrdinou, když ve válce je to skoro vždy synonymem pro mrtvolu. Švejk nechce být ani jedním. Geniálně (?) si přenastaví logiku neúprosného režimu a doby, každý rozkaz sice vykoná do puntíku, ale jak? Josef Švejk si vede takový osobní zápas s dějinami a ví, že nemůže vyhrát, tak si nastaví vlastní pravidla, kterými (v kulisách světového konfliktu) vlastně konflikt znemožňuje... Švejk není blb, neměli bychom se zlobit, když nás někdo srovná s touhle postavou a už vůbec bychom se neměli hněvat, když někdo řekne, že Češi jsou národ švejků, naopak bychom měli být patřičně hrdí. Když budeme vnímat román v dobové souvislosti, kdy Češi (a Slováci) stavěli novou republiku, novou společnost - byla to doba rozpadu státu, hodnot, národního mýtu poraženectví - přichází nový mýtus národní odvahy a hrdosti - legionářství. Obyčejný člověk "buduje" stát, pokládá za něj život. Hašek se tomuto mýtu směje, nemůžeme přeci stavět novou společnost jen na nějakých ideálech, proto vytvořil hrdinu (také českého vojáka!), který stát nestaví, ale destruuje. Svět se v jeho nekonečných promluvách, které nemají logickou souvislost, rozpadá do útržků, fragmentů a nad vším vítězí banalita... Už jen na okraj - hodně tu čtu, že je román nabitý vtipem, to jistě, sám jsem se u něj lámal smíchy, ale všimli jste si, čemu se vlastně smějeme? Schválně si přečtěte nějakou humornou pasáž a zjistíte, že je vlastně ve své podstatě tragická, jen forma je úžasně protikladná. Haškovi není nic svaté, kritizuje byrokracii, která je jen továrnou na zaměnitelné postavy bez názoru, a které jsme se do dnešních dnů nezbavili, kritizuje církev, která jménem jednoho Boha světí zbraně oběma stranám, kritizuje školství,... Geniální dílo.
