Orientalista komentáře u knih
Už ze samotné anotace knihy je zřejmé, že pan Taraba si s pojmy jako objektivita a nestrannost příliš hlavu neláme. Argument, že se jedná o populárně naučný, a nikoliv odborný text, nemůže být v žádném případě omluvou. Autor k tématu přistupuje černobíle, vnímá ho čistě jako souboj dobra a zla. Huntingtonovský přístup ale v praxi nefunguje, o čemž svědčí nejen zmiňovaná aliance mezi katolickou Francií a Osmanskou říší, namířená proti katolickým Habsburkům (toto spojenectví mimochodem vydrželo déle než 250 let, a ukončila ho až Napoleonova invaze do Egypta). Jen namátkou uvedu několik dalších příkladů. 1) Ve vojsku polského krále Jana Sobieského, které v roce 1683 porazilo Osmany před Vídní, bojovali také muslimští Tataři-Lipkové, zatímco v táboře obléhatelů byli zastoupeni křesťané z Valašska a Moldavska. 2) Václav Budovec z Budova se během protihabsburského povstání českých stavů obrátil k sunnitským Osmanům a šíitským Peršanům s žádostí o vojenskou pomoc. Tentýž člověk přitom jen o několik let dříve napsal Antialkorán... A nemusíme přitom vůbec chodit tak daleko do minulosti, stačí se podívat na geopolitickou situaci dnešního Zakavkazska: Gruzie má mnohem lepší vztahy se svými muslimskými sousedy (Tureckem a Ázerbájdžánem), než s Arménií. Jediným spojencem Arménie v regionu (pominu-li Rusko, s nímž nesousedí) je naproti tomu Írán.
Pan Taraba dále ve své knize naznačuje, že ubráněním Malty bylo muslimům zabráněno v ovládnutí Říma, resp. Evropy jako takové. Tato hyperbola svým obsahem silně připomíná tvrzení britského historika Edwarda Gibbona z jeho erbovního díla Úpadek a pád římské říše, a totiž, že kdyby střet u Tours mezi muslimy a Franky z roku 732 dopadl opačně (tedy porážkou Franků), nad oxfordskou univerzitou by se dnes netyčily kříže, ale půlměsíce. Nebudu se zde rozepisovat o tom, jestli šlo o velkou bitvu, anebo o bezvýznamnou pohraniční šarvátku s předsunutými jednotkami Umajjovského chalífátu, jak v knize Islám v srdci Evropy naznačuje pan docent Mendel. Je totiž nesporné, že Gibbon význam této události přeceňuje. Britského spisovatele ale omlouvá, že žil v 18. století. Koneckonců, ani ovládnutí Vídně Osmany by automaticky neznamenalo pád křesťanské Evropy, ani její úplnou islamizaci. A pokud bychom snad přeci jenom na tuto alternativní historii přistoupili, panu Tarabovi i zdejším přispěvatelům by to vlastně mohlo být naprosto jedno, protože v takovém případě by se narodili do zcela jiného prostředí, a svoje životy by žili ve zcela jiné realitě (neříkám tím, že v lepší nebo horší, zkrátka v jiné).
Autorovo hledání neexistující paralely mezi osmanskými taženími a uprchlickou krizí je pak kapitolou samo o sobě. Vidět v uprchlících a ekonomických migrantech jakéhosi trojského koně islámu, to už je skutečně demagogie toho nejhrubšího zrna. Od absolventa FF UK bych očekával schopnost dosáhnout určité objektivní analýzy. Namísto kritického přístupu k informacím však přichází ke slovu slepé přejímání konspiračních teorií, i když to (bohužel) vlastně ani nepřekvapuje, neboť právě ty se mezi českou veřejností dobře prodávají. Emotivní a hysterické výlevy na adresu muslimů, doprovázené nářky a bědováním nad tím, že evropští političtí představitelé nesdílejí autorův pokřivený světonázor, jsou výmluvnou ukázkou toho, že jakmile přijdou na přetřes muslimové a islám, rozum se bohužel často kamsi vytrácí. Na uvedeném příkladu vidíme, že se tento problém zdaleka netýká jenom laické veřejnosti, ale také lidí z akademické sféry. Autorův přístup „my“ versus „oni“ mi silně připomíná jiného českého historika, pana Vlastimila Vondrušku. Panu Tarabovi, jakož i zdejším pisatelům navíc jaksi uniká fakt, že Osmanská říše byla až do příchodu osvícenství v 18. století nábožensky nejtolerantnější zemí na starém kontinentě. Přívlastky evropský a křesťanský zase nelze chápat jako nerozlučná synonyma, resp. nelze je stavět do protikladu vůči muslimům a islámu, neboť významná část Evropy má prastarou a autochtonní muslimskou přítomnost (Balkán, polsko-litevsko-běloruské pomezí, Krym, Povolží, Severní Kavkaz).
Jak už bylo řečeno, Luboš Taraba k tématu křesťansko-muslimského soupeření přistupuje silně ideologicky, což není pouze případ knihy Ta zatracená skála: Obléhání Malty 1565, ale také navazující publikace V zájmu všeho křesťanstva: Bitva u Lepanta 1571 (obě knihy vyšly v rámci edice Polozapomenuté války). Zájemcům o danou problematiku bych namísto toho doporučil vynikající knihu Nevěřící: střety křesťanstva s islámem v letech 638-2002 z pera britského historika Andrewa Wheatcrofta, která má patřičnou hloubku a navíc je zcela oproštěna od jakéhokoliv ideologického balastu.
Autor je kulturní antropolog a islamolog