Ta zatracená skála: Obléhání Malty 1565
Luboš Taraba
https://www.databazeknih.cz/img/books/31_/319001/bmid_ta-zatracena-skala-oblehani-malty-1-EXU-319001.jpg
5
26
26
„Ještě nikdy na poli lidských konfliktů tolik nevděčil tak velký počet lidí tak nemnohým,“ prohlásil po letecké bitvě o Británii Winston Churchill. A přesně totéž platí o hrstce rytířů a dalších příslušníků johanitského řádu, známých více jako „maltézští rytíři“. Spolu s několik stovkami dobrovolníků a žoldnéřů a několika tisíci obyvateli tohoto kamenitého ostrova ležícího ve Středozemním moři na polovině cesty z Afriky do Itálie či z Blízkého východu do Španělska zastavili v létě 1565 pokus desátého sultána osmanské říše Sulejmana I. zahájit boj o „zlaté jablko“, o Věčné město. Rytíři nebojovali jen o vlastní existenci, ale i o budoucnost Evropy, aby se kostely neproměnily v mešity a ti křesťané, kteří přežijí a nevzdají se svého vyznání, se nestali dalšími otroky „náměstka božího posla“, tedy následníků ideologa „svaté války“ a světovlády „pravé víry“ Mohameda. Přesto nebo právě proto zůstalo „politicky korektními“ sdělovací prostředky v evropských zemích výročí této události programově opomenuto. Nic na tom nezměnil ani fakt, že na Maltě sešli v době vrcholících vzpomínkových oslav premiéři vlád zemí Evropské unie, aby si lámali hlavu nad tím, jak přesvědčit své občany, že mezi světem stojícím na křesťanských tradicích a islámem neprobíhá žádná válka a že vlny islámských imigrantů mířících na západ po osvědčených trasách osmanských armád, které právě těmito směry útočily na Evropu, jsou cosi pozitivního. Jako argument se přitom žongluje s „evropskými tradicemi“, už se ale nepřipomíná, že jednou z nich je obrana těchto tradic, jak ji předvedli a vesměs svými životy zaplatili ti, kteří stanuli se zbraněmi v rukou na hradbách pevností San Elmo, San Angelo a San Michele, aby zahnali zpátky do moře ty, kteří tam přišli, aby jim vnutili své vlastní tradice a víru s mečem v ruce. V této souvislosti nelze opomenout těch několik příslušníků Řádu, kteří přispěchali na Maltu ze zemí Koruny české, aby se k tomuto úsilí připojili i s vědomím, že jeho cena je ta nejvyšší.... celý text
Přidat komentář
Moje první setkání s autorem a sérií Polozapomenuté války. Autor přehledně nastíní příčiny a přípravy obou stran na konflikt a pak velice podrobně a čtivě popisuje samotné obléhání. Jediné větší mínus vidím v pár překlepech a chybkách v textu. Na knihu dějově navazuje další autorova kniha - V zájmu všeho křesťanstva: Bitva u Lepanta 1571.
Kniha perfektní, rozhodně od tohoto autora koupím další tituly. Skvěle popsána zákulisní politická jednání, vojenské náležitosti i vykreslení jednotlivých účastníky celého střetnutí. A autor o islámu v dávné i v této době smýšlí jako většina z nás...
Velice poutavě napsáno, doslova vás to přiková ke knize, vyprávění jde rychle vpřed. Srozumitelně jsou popsány základní reálie vztahu osmanské říše a Evropy. Popis samotného obléhání je neuvěřitelně realistický až neuvěřitelný, fascinovaně čtete o různých podrobnostech a jednotlivostech, které se během bojů odehrávaly, šťastných i smutných koncích jednotlivých aktérů, důležitých maličkostech. Uchvátí vás odvaha a statečnost vojáků i prostých lidí. Neuvěřitelné, čeho byli lidé schopni, pro jaké hodnoty šli umírat.
Škoda jen překlepů a chyb.
Už ze samotné anotace knihy je zřejmé, že pan Taraba si s pojmy jako objektivita a nestrannost příliš hlavu neláme. Argument, že se jedná o populárně naučný, a nikoliv odborný text, nemůže být v žádném případě omluvou. Autor k tématu přistupuje černobíle, vnímá ho čistě jako souboj dobra a zla. Huntingtonovský přístup ale v praxi nefunguje, o čemž svědčí nejen zmiňovaná aliance mezi katolickou Francií a Osmanskou říší, namířená proti katolickým Habsburkům (toto spojenectví mimochodem vydrželo déle než 250 let, a ukončila ho až Napoleonova invaze do Egypta). Jen namátkou uvedu několik dalších příkladů. 1) Ve vojsku polského krále Jana Sobieského, které v roce 1683 porazilo Osmany před Vídní, bojovali také muslimští Tataři-Lipkové, zatímco v táboře obléhatelů byli zastoupeni křesťané z Valašska a Moldavska. 2) Václav Budovec z Budova se během protihabsburského povstání českých stavů obrátil k sunnitským Osmanům a šíitským Peršanům s žádostí o vojenskou pomoc. Tentýž člověk přitom jen o několik let dříve napsal Antialkorán... A nemusíme přitom vůbec chodit tak daleko do minulosti, stačí se podívat na geopolitickou situaci dnešního Zakavkazska: Gruzie má mnohem lepší vztahy se svými muslimskými sousedy (Tureckem a Ázerbájdžánem), než s Arménií. Jediným spojencem Arménie v regionu (pominu-li Rusko, s nímž nesousedí) je naproti tomu Írán.
Pan Taraba dále ve své knize naznačuje, že ubráněním Malty bylo muslimům zabráněno v ovládnutí Říma, resp. Evropy jako takové. Tato hyperbola svým obsahem silně připomíná tvrzení britského historika Edwarda Gibbona z jeho erbovního díla Úpadek a pád římské říše, a totiž, že kdyby střet u Tours mezi muslimy a Franky z roku 732 dopadl opačně (tedy porážkou Franků), nad oxfordskou univerzitou by se dnes netyčily kříže, ale půlměsíce. Nebudu se zde rozepisovat o tom, jestli šlo o velkou bitvu, anebo o bezvýznamnou pohraniční šarvátku s předsunutými jednotkami Umajjovského chalífátu, jak v knize Islám v srdci Evropy naznačuje pan docent Mendel. Je totiž nesporné, že Gibbon význam této události přeceňuje. Britského spisovatele ale omlouvá, že žil v 18. století. Koneckonců, ani ovládnutí Vídně Osmany by automaticky neznamenalo pád křesťanské Evropy, ani její úplnou islamizaci. A pokud bychom snad přeci jenom na tuto alternativní historii přistoupili, panu Tarabovi i zdejším přispěvatelům by to vlastně mohlo být naprosto jedno, protože v takovém případě by se narodili do zcela jiného prostředí, a svoje životy by žili ve zcela jiné realitě (neříkám tím, že v lepší nebo horší, zkrátka v jiné).
Autorovo hledání neexistující paralely mezi osmanskými taženími a uprchlickou krizí je pak kapitolou samo o sobě. Vidět v uprchlících a ekonomických migrantech jakéhosi trojského koně islámu, to už je skutečně demagogie toho nejhrubšího zrna. Od absolventa FF UK bych očekával schopnost dosáhnout určité objektivní analýzy. Namísto kritického přístupu k informacím však přichází ke slovu slepé přejímání konspiračních teorií, i když to (bohužel) vlastně ani nepřekvapuje, neboť právě ty se mezi českou veřejností dobře prodávají. Emotivní a hysterické výlevy na adresu muslimů, doprovázené nářky a bědováním nad tím, že evropští političtí představitelé nesdílejí autorův pokřivený světonázor, jsou výmluvnou ukázkou toho, že jakmile přijdou na přetřes muslimové a islám, rozum se bohužel často kamsi vytrácí. Na uvedeném příkladu vidíme, že se tento problém zdaleka netýká jenom laické veřejnosti, ale také lidí z akademické sféry. Autorův přístup „my“ versus „oni“ mi silně připomíná jiného českého historika, pana Vlastimila Vondrušku. Panu Tarabovi, jakož i zdejším pisatelům navíc jaksi uniká fakt, že Osmanská říše byla až do příchodu osvícenství v 18. století nábožensky nejtolerantnější zemí na starém kontinentě. Přívlastky evropský a křesťanský zase nelze chápat jako nerozlučná synonyma, resp. nelze je stavět do protikladu vůči muslimům a islámu, neboť významná část Evropy má prastarou a autochtonní muslimskou přítomnost (Balkán, polsko-litevsko-běloruské pomezí, Krym, Povolží, Severní Kavkaz).
Jak už bylo řečeno, Luboš Taraba k tématu křesťansko-muslimského soupeření přistupuje silně ideologicky, což není pouze případ knihy Ta zatracená skála: Obléhání Malty 1565, ale také navazující publikace V zájmu všeho křesťanstva: Bitva u Lepanta 1571 (obě knihy vyšly v rámci edice Polozapomenuté války). Zájemcům o danou problematiku bych namísto toho doporučil vynikající knihu Nevěřící: střety křesťanstva s islámem v letech 638-2002 z pera britského historika Andrewa Wheatcrofta, která má patřičnou hloubku a navíc je zcela oproštěna od jakéhokoliv ideologického balastu.
Autor je kulturní antropolog a islamolog
Vynikající kniha, kde na základě historických faktů je popsán téměř beznadějný boj "maltézských rytířů" spolu s obyvateli Malty proti pokusu sultána Osmanské říše po dobití ostrova Malty obsadit i části Evropy. Rytíři tenkrát bojovali nejen o vlastní existenci, ale i o budoucnost Evropy. Tenkrát Evropu ubránili....
Někdy si říkám, že naše vlastní historie dokáže psát lepší, zajímavější a drsnější příběhy, než jakýkoliv spisovatel fikce. A právě dobývání Malty 1565 je toho skvělým příkladem. Luboš Taraba je navíc skvělý vypravěč. Styl psaní je svěží, text odsýpá, čte se velmi dobře, patrné jsou ironické poznámky, možná jistá zaujatost proti Osmanům. Stran absence nestrannosti v popisu událostí nebudu ani náznakem předstírat jakékoliv rozhořčení, sám se považuji za příslušníka západního civilizačního okruhu, tedy vítězství Evropanů bylo i v mém zájmu (přeneseně). Zaprvé, občasná lehká ironie neškodí, za druhé, tohle je populárně naučná historická knížka, ne rigorózní práce.
Bezejmenní hrdinové. Při zpětném pohledu se to snad nedá popsat výstižněji. Při čtení podobných příběhů znovu a znovu žasnu nad statečností tehdejších lidí. Co vedlo člověka k tomu vrhnout se dobrovolně do krvavé řeže? Nemyslím teď jen obyvatele ostrova, kde je motivace celkem jasná, totiž obrana domova. Mám spíš na mysli vojáky, žoldnéře, přivezené z kontinentu, bez osobních vazeb na Maltu. Snažím se pochopit jejich motivace. Měli snad mozek vymytý propagandou? Částečně asi ano. Nebo zkrátka přijali osobní odpovědnost za obranu ostrova, potažmo celé křesťanské Evropy. Osobní odpovědnost za druhy ve zbrani, proti démonizovanému agresorovi. Jistě, za propagandou stála obecná neinformovanost, zpětně, díky za ni.
Neubráním se srovnání s dneškem, neumím si představit dnešní zhýčkané a zpohodlnělé Evropany bránit se podobným způsobem. Možná se ještě budeme hodně divit.
Vynikající kniha! Současný člověk omámený konzumem by nebyl schopen vykonat ani promile toho, co hrdinní příslusníci křesťanských rytířských řádů.
Staletí trvající střety křesťanů s muslimy se poté, co se pod prapory islámu postavili osmanští Turci jako nový hegemon muslimského světa, staly pro křesťany dlouhou sérií porážek a zoufalých ústupových bojů. Předznamenáním zvratu tohoto nepříznivého vývoje jsou dvě důležité porážky Osmanů, které učinily definitivní přítrž jejich pokusům o expanzi do západního Středomoří. O prvním z těchto mezníků, porážce tureckých sil obléhajících Maltu, vypráví velmi fundovaně kniha Luboše Taraby, který sepsal i příběh druhého z oněch dvou slavných křesťanských vítězství, zkázy osmanského loďstva v bitvě u Lepanta. Došlo k ní šest let po zahnání Turků od břehů Malty, v roce 1571.
Historie obléhání Malty je velký, drsný, hrdinský příběh a očividně není náhodou, že hlavní město Malty dodnes nese jméno statečného velitele obránců ostrova, velmistra řádu maltézských rytířů Jeana de la Valette.
Autor odvedl skvělou práci, ale totéž už nelze říci o kvalitě redaktorů či korektorů, kteří v textu ponechali celou řadu překlepů a jiných nepřesností. Je to škoda, ale z úcty k autorovi dávám pět hvězd.
Existuje v Evropě jeden malý národ, má arabský původ, jsou to zapálení křesťané a žije na pár ostrůvcích mezi Silcílií a Tunisem. Už dvakrát se podíleli na záchraně Evropy a to i za cenu prakticky sebezničení. Ano, to jsou obyvatelé Malty.
Podruhé to bylo během bojů ve Středomoří, kdy bez odporu a houževnatosti všeho civilního obyvatelstva by nikdy nemohlo být souostroví ubráněno proti mocnostem Osy a dějiny se taky mohly vyvíjet jinak - Rommel by dobyl Egypt a Palestinu, k Hitlerovi by se přidalo Turecko - ale co to tady píšu.
Tohle je o oné první události, kdy obyvatelstvo ostrova podpořila řád johanitů, kteří po vypuzení z Rhodu našli poslední základnu k boji proti Turkům a jejich muslimským spojencům ve Středomoří právě zde. Johanité sestsakra dobře věděli, s kým mají tu čest a co Evropu čeká v případě vlády tolerantních Tuků. Kniha je jako vždy napsaná skvěle, ono hrdinství vojáků a rytířů a jejich rozhodující obrana San Elma je obdivuhodná, ale já nejvíce obdivuji Malťany. Bez nich by se totiž stejně jako o necelých 400 let později agresora zastavit nepodařilo.
A co je v knize ještě zajímavé, kromě účasti pár našich krajanů? Inu, onen politický background a především chování a počínání našich strarých dobrých známých Francouzů na čele s králem Františkem, nejkřesťanštějším to Veličenstvem, který si pozval na "přátelskou" návštěvu do Toulonu svého nejbližšího spojence - turecké válečné námořnictvo. A jak se oni muslimové v Toulonu zabydleli pan Taraba popisuje bez okolků a pokud to někomu něco připomíná a to i dneska, má pravdu. Inu, to že sultán toužil dobýt i Řím a obsadit Itálii a následně vzít Evropu do kleští (v té době měl v moci prakticky celou jihovýchodní Evropu včetně Uher a Vídeň si odbyla první obléhání ze strany Turků o něco více jak třicet let předtím). A František? Poté, co byl vyhnán z Itálie se rozhodl, že se Španělům "revanšuje", děj se co děj. A dlouhodobé cíle Turků a jejich všeobecné plány mu byly ukradené, jen když co nejvíce zmáčkne nenáviděné Habsburky a alespoň na chvíli (než by se sám stal cílem dalšího útoku) by urval, co se dá.
I ta protestantská Alžběta chápala, co ona Maltě jde...No, a poslední, co mně v obou knihách (Lepanto pokládám za druhý díl) zaujalo je fakt, že se sice už naši prapradědečkové posmívali zbabělým Taliánům, které pod Radeckým hnali čepicemi, ve druhé světové válce Italové rovněž předvedli řadu "ohromujících" vojenských výkonů (Albánia a Řecko, Tripolis a severní Afrika nějak tak obecně, Stalingrad a vůbec sovětská fronta), ale na přelomu středověku a novověku byli italští bojovníci zcela srovnatelní s těmi ostatními a na výsledku jak Malty tak Lepanta se jejich odvaha, odolnost a bojové schopnosti vyrovnaly jak Španělům, tak všem ostatním. Asi jim tehdy skutečně o něco šlo. A dát se zabíjet pod vedením neschopných vládců, kteří toužili po vojenské slávě a pochybné prestiži, a to ať už Viktora Emanuela II., jeho vnuka či Mussoliniho se se skutečnou obranou jejich boty, k níž byla Malta klíčovým bodem, nemělo nic společného...
Veľmi dobre čitateľná kniha, ktorá sa venuje osmanskej invázii na Maltu v roku 1565. Opis úporného boja pri obrane pevnosti San Elmo bol vrcholom celého rozprávania. Dojem sem-tam kazili chyby v samotnom texte (opakujúce sa slová, chýbajúce písmená).
Mustafovi důstojníci tvrdili, že pevnost San Elmo vydrží nejvýše 5 dní. Španělský velitel pevnosti odhadoval nejvýše 8 dní. Nakonec San Elmo vydrželo 29 dní. Takřka všichni obránci zahynuli, Turci přišli o čtvrtinu armády.
Příběh o neuvěřitelném hrdinství rytířů, žoldnéřů i prostých Malťanů, kteří mají velkou zásluhu na tom, že dnes nemáme místo kostelů minarety. V současnosti je tato historie obzvláště aktuální. LB je výborný spisovatel, přečetl jsem za 2 dny.
Kniha má své chyby (překlepy a další drobné omyly), nicméně přesto jde o velmi dobrou populárně naučnou literaturu.
Výborné jsou citace z dobových dokumentů (např. velmi kritický posudek vojenského architekta ohledně konstrukce pevnosti St. Elmo), škoda jen, že nebyl přidán poznámkový aparát pro náročnější čtenáře, který by vysvětloval některé termíny a lépe identifikoval zdroje a okolnosti jejich vzniku.
Každopádně doporučuji k přečtení...
Štítky knihy
16. století Osmanská říše Maltézští rytíři bitvy Malta vojenské dějiny války s Turky historie a fakta obléháníAutorovy další knížky
| 2002 |  Vídeňský kongres: Tanec nových časů |
| 2016 | Ta zatracená skála: Obléhání Malty 1565 |
| 2015 | V zájmu všeho křesťanstva: Bitva u Lepanta 1571 |
| 2011 | Krve po kolena: Solferino 1859 – zlom ve válkách o sjednocení Itálie |
| 1999 | Josef II. |
Velmi zajímavě popsané obléhání Malty, o kterém jsem měl jen povrchní představu. Na stránkách knihy nás autor přenáší do doby, kdy Středomoří bylo centrem světa, kdy každý malý ostrov od Řecka přes Džerbu až po Baleáry měl svou důležitou roli. Papež se v Římě obává o svou stolici, Osmané sní o ovládnutí světa, Rhodští rytíři hledají nový domov a dostávají na výběr Tripolis v dnešní Libyi a nebo Maltu. Ani jedno se jim nelíbí, ale jako skoro dokonalí námořní piráti se rozhodnout pro Maltu.
Na stránkách sledujeme, co vše předcházelo konfliktu, zákulisní jednání a pak hlavně boje o samotnou Maltu. Tak nějak jsem si vždy představoval, že Malta byla dokonale opevněná a z moře ji obléhali Turci. Po přečtení této knihy už vím, jak daleko jsem byl od reality. Už znám jednotlivá města, pevnosti, zátoky. Také už vím, proč vzniklo dnešní hlavní město Malty a po kom je pojmenované.
Slabinou je, že někdy má autor potřebu popsat nějakou naprosto nevýznamnou postavu, která se pak už nikdy více neobjeví. Jak kdyby o té postavě vypátral něco v archivu a tak měl potřebu, to zde za každou cenu zmínit. Vadilo mi také psaní ve stylu „Galéra doslova letěla po vlnách“ nebo „Jeho příbuzní se doslova prohnuli při vyplácení výkupného“ – jak kdyby autor nevěděl, že je to přirovnání a ne doslova míněné.
I když autor popisuje jak křesťanské tak muslimské osobnosti celkem podrobně, je poznat, že jeho sympatie jsou na straně křesťanů.
Doporučuji k přečtení. Dávám čtyři hvězdy, ale „doslova“ s odřenýma ušima.