Osice komentáře u knih

Knížka obsahuje 6 příběhů s naší oblíbenou dětskou hrdinkou: Martinka na pouti, Martinka v parku, Martinka slaví narozeniny, Martinka na květinové slavnosti, Martinka a oslík Ušáček a Martinka a ohromný pejsek. Vypůjčili jsme ji s mimišákem ještě před uzavřením knihoven pro Barunku (byla ve školce) a líbila se:-) Četli jsem 2x. Příběhy jsou velmi rozmanité, vznikly mezi léty 1958-2008. Je na nich krásně vidět, jak se vyvíjel ilustrátorův styl. Pouť padesátých let, narozeninová oslava z konce let šedesátých, květinová slavnost sedmdesátých let atd. Všechny příběhy hezky chronologicky seřazené. Nejvíc mě baví, jak jsou v příbězích děti aktivní a podnikaví.

Na knize mě však zaráží zvolená obálka. Jedná se o obrázek z příběhu Martinka a neposedná fretka, který v knize nenajdete. Dalším důvodem, proč ubírám hvězdičku, je překlad příběhu o oslíkovi Ušáčkovi. Je totiž hodně odlišný od toho, který známe ze samostatného příběhu. https://www.databazeknih.cz/knihy/martinka-martinka-a-oslik-usacek-4357 Nevím sice jistě, který překlad má k originálu blíže, ale tenhle mi úplně nesedí k „Martinkovskému stylu“. Při čtení příběhu dcera často říkala, takhle to tam nebylo:-)

Popravdě jsem na vážkách, zda tu hvězdu ubrat. Důvodem mého váhání je také příběh Martinka a ohromný pejsek (Martine et un chien du tonnerre). Příběh samotný je pro mne výjimečný v tom, že ho již nenapsal G. Delahaye, tvůrce Martinky. Autorem textu je Jean-Louis Marlier, syn ilustrátora Marcela Marliera. Díky Jean-Louisovi se z příběhů o malé Martince mohli čtenáři těšit dalších cca 13 let.

PS. Tak jsem při psaní svého komentáře tak dlouho listovala knihou a dohledávala si nejrůznější informace o Martince, dokonce i francouzsky (trochu mi pomohla má chabá znalost španělštiny:-)), že nakonec měním hodnocení:-)

39 25.11.2020

Vlastníme vyřazenou z knihovny. Knížka je plná hádanek a jako bonus je zde i pár logických úloh, u kterých si rozhodně potrápíte hlavičky. Hádanky jsou hodně známé, ale nevadí, je jich tam opravdu plno, tak hádat můžete o sto šest. Akorát mi vadí, že je odpověď vždy uvedena za hádankou v závorce, tak pokud si je čtu sama, oči mi, ještě než dočtu, ulétnou k vyluštění a je po hádance:-)

Po grafické stránce je to ovšem naprostá pecka. Náš Arnoštík (2 roky) ji pořád prohlíží a i když ještě moc nemluví, tak si o obrázcích z jeho iniciativy hodně povídáme. A Barunka (4 roky) se zase vyžívá, když může spočítat třeba ptáky, kočky, jablka a teď koukám, že ještě nepočítala třeba hlávky zelí:-)

Za mě nejpovedenější kniha hádanek pro děti, co jsem držela v ruce. A to mi jich v knihovně prošlo rukama celkem dost. Velkou zásluhu na tom má ilustrátorka Olga Ptáčková! O to víc mě zaráží, že jsem první, která knihu hodnotí.

Pro zamyšlení:
Tři chlapci šli do lesa. Našli ptačí hnízdo, ve kterém bylo 9 vajíček. Každý si vzal 3 vajíčka, a přesto v hnízdu 3 vajíčka zůstala. Jak se rozdělili?

41 19.11.2020

„Vzdělání je strašně důležitá věc, nemyslíte?“ „Nemyslím. Myslím, že naše posedlost vzděláním je sebevražedná.“
„Prosím?“
„Každá generace se vzdělává, aby vydělávala dost peněz na vzdělání další generace, ale aby své vzdělání skutečně uplatnila, o to se nestará. Vy se honíte, aby vaše děti měly vzdělání a mohly se honit kvůli vzdělání svých dětí, a tak pořád dokola. Jaký to má smysl?“
„Stejně tak byste se mohla ptát, proč lidé vstupují do manželství a zakládají rodinu.“
„Přesně.“ zvolala paní Zappová. „Přesně tak se ptám!“

Díky knize Sedmá funkce jazyka mě mé pomyslné čtenářské kroky zavedly do americké Eufority a britské Papridge, dvou fiktivních městeček, mezi jejichž univerzitami už dlouho probíhá výměna učitelů. A tak jsem konečně měla tu čest poznat osobitého Morrise Zappa, pro kterého je výměnný pobyt tou nejlepší variantou z nejhorších možných. Druhým zúčastněným v akci škatulata hejbejte se je na první pohled nevýrazný Phillip Swallow, věrný manžel a starostlivý otec, jehož kariérní vyhlídky jsou velmi mizerné. Píše se rok 1969: studenti se hlásí o nejrůznější práva, hnutí hippies má spoustu příznivců, zkrátka bouřlivé období, jehož živočišnost dožene i naši profesorskou dvojici.

„Nic ve zlém, Phile,“ zašeptal Sy Gootblatt. „Ale myslím, že máš erekci, a při čestné stráži to nevypadá dobře.“

„Že by na něho [Morrise Zappa] lezla ta chorobná anglická lidumilnost? Musí si na sebe dát pozor."

Kromě příběhu samotného mne oslovil také originální přístup k jednotlivým kapitolám. Nejvíc mě bavila (co do formy) ta s dopisy a pak závěrečný scénář. Všechno do sebe krásně zapadá a čtenáři se střídavě dívají na oba protagonisty výměny. Oba profesory i jejich manželky jsem si hodně oblíbila. Jejich životní eskapády mi zpříjemňovaly pár posledních dní. A i když by ze mne profesor Zapp neměl radost, tak říkám, že se mi kniha LÍBILA:-) Fakt povedené. Autor D. Lodge je pro mne velkým objevem. Už čtu pokračování (Svět je malý) a užívám si ho snad ještě víc.

„Mám noční práci na Jižním nábřeží.“
„V nějakém lokále, kde dívky tancují nahoře bez?“
„Ne, v obchodě s deskami. Jako striptérka jsem pracovala taky, ale jen v prvním ročníku. Potom jsem pochopila, jaké je to vykořisťování, a šla jsem od toho.“
„V takových podnicích berou hosty na hůl, co?“
Vykořisťovali mě, ne zákazníky,” opáčí dívka s citelným opovržením. „Tehdy jsem začala pracovat v hnutí za osvobození žen.“
„Osvobození žen?“ říká Morris Zapp, kterému se taková představa ani trochu nelíbí. „O tom jsem jakživ neslyšel.“ (Jako většina lidí počátkem roku 1969.)
„Ještě uslyšíte, pane profesore,“ říká dívka. „Ještě uslyšíte.“

60 19.11.2020

Abych se trochu odreagovala od francouzského intelektuálního prostředí (Sedmá funkce jazyka), šáhla jsem po knize z kategorie romány pro ženy, jimž se normálně obloukem vyhýbám. Rozhodla obálka a vtipná ukázka. Jak se ukázalo, vtipná ukázka byla to nejvtipnější, co mi mohla kniha nabídnout. Nadpozemsky atraktivní šéf, který se chová jako tyran a schopná nádherná asistentka, kterou by chtěl mít ve své firmě každý šéf. No, co jsem asi tak čekala, že dostanu? Proč musí být milostné romány, tak průhledné a proč se to v nich hemží sexy postavami? Proč nemůžou být spíš jako kniha Jeden den (zatím nejlepší milostný román, jaký jsem četla)? Četla jsem v originále, tak jsem si aspoň procvičila angličtinu:-)

Přidávám hvězdičku za to, že autorka do knihy zapracovala své osobní zkušenosti a za její odvahu poprat se s nezaměstnaností.

48 10.11.2020

Něco podobného jsem ještě nečetla. Obvykle nemám ráda romány, v nichž je „přepostavováno“. Zde se vyskytuje na desítky postav, k tomu jich je většina reálných a mně neznámých, tak proč mne Sedmá funkce jazyka neodradila od čtení? A aby toho nebylo málo, celá kniha se točí kolem sémiologie a filosofie, což je pro mne španělskou vesnicí. A je tu ještě třetí důvod, kvůli kterému bych mohla knihu s fleku odložit. Je jím francouzské intelektuální a politické prostředí 70. a 80. let minulého století, které mi nemůže být vzdálenější. Je pravdou, že kniha klade nesmírné nároky na čtenářovi znalosti, kterých se mi ani vzdáleně nedostává, přesto jsem si tuhle knížku neskutečně užila. Chvílemi jsem se smála nahlas (moc věcí mě v knihách nerozesměje), plno narážek mi sice uniklo, ale HODNĚ jsem se toho dozvěděla, protože jsem víc dohledávala, než četla:-) Ze začátku mne trochu děsilo, když se objevily pasáže vysvětlující jazykovědnou problematiku, ale brzy jsem začala chápat, o co jde a začala oceňovat netradiční přístup k románové formě. Zkrátka klobouk dolů před L. Binetem, který do svého románu zamotal, co se dalo. Překvapivě mu to funguje. První 2/3 knihy jsem o Sedmé funkci jazyka mluvila jen s nadšením, pak můj zájem sice trochu upadal, ale závěr se mi líbil, byl takovou hezkou sémiotickou tečkou. Celkově určitě převládá pozitivní pocit a když si teď projíždím poznačené pasáže, tak se zase musím smát. Asi bych si ji měla přečíst znovu, protože jsem v té záplavě nejrůznějších odkazů a narážek a mým vyhledáváním nevěnovala plnou pozornost detektivní linii, díky které by měl román držet pohromadě:-)

Bavila mě komika, střet intelektuálního prostředí s obyčejným smrtelníkem v podobě komisaře Bayarda, který z počátku chápe doslovně a např. „Picarda si neobjedná, protože mrtví autoři ho v téhle fázi vyšetřování nezajímají.“ „Komisař Bayard už chápe, že tyhle kraviny vůbec nechápe.“ a také to, že si autor nebere servítky. Nic mu není svaté, šije i do osobností, které si knihu mohou přečíst:-) Fakt by mě zajímalo, jak je kniha přijímána ve Francii. Neskutečně mě bavily scénky týkající se Mitteranda a dostala mě přítomnost jedné literární postavy. Skutečné postavy vám vystupují před očima, jsou to rázem lidé z masa a kostí, ne pouhá jména v učebnicích. Škoda, že není podobná kniha, v níž by se to hemžilo slavnými teoretiky archeologie, to by pro mne byla teprve paráda:-)

Knížku určitě doporučuji, a pokud se nebojíte dohledávání, tak vám zaručuji, že si neskutečně rozšíříte obzory. A přijdou si na své i fanoušci tenisu:-)

„Zato tahle škola, Collège de France – co to jako má být? Ano, založil ji František I., to si přečetl u vchodu. A dál? Volně přístupné přednášky, které zajímají jenom levičácké nemakačenky, důchodce, náboženské magory a profesory s fajfkou; různé ty pochybné předměty, o kterých nikdy neslyšel… Ani diplomy, ani zkoušky. Lidi jako tenhle Barthes a Foucault, co berou prachy za to, že vykládají nesmysly. Už teď si je Bayard jedním jistý: tady se poctivé řemeslo nenaučíš. S nějakou épistémé ať jdou do hajzlu.“

47 10.11.2020

(SPOILER) Přečteno 2x. V předposledním díle jsme zavítali s Aničkou do jižních Čech. Holky s Ditiným strýcem a tetou, zkušenými vodáky, zažijí své první sjíždění řeky (Lužnice). Text je protkaný vodáckými termíny. Přiznávám, porcelán jsem neznala:-) I. Peroutková do svých příběhů dokáže napasovat kdeco. Tentokrát se jednalo o naši nejznámější operní pěvkyni Emu Destinovou, která má u Nové řeky postavený pomník. Představte si, že tam ráda lovila ryby. A nechybí samozřejmě ani náš známý rybníkář Jakub Krčín z Jelčan a Sedlčan. No a co by to bylo za vodní putování, kdyby se u ohýnku nehrálo na kytaru a nezpívaly písničky? Aničku okouzlí Dům U Vycházejícího slunce. Hned jsme si ji pustili, ale naší Barunce (4 roky) se takhle písnička však ani trošku nelíbila. A já upřednostňuju verzi od The Animals:-)

Holky s Aničkou v čele mají spoustu nových zážitků a v průběhu cesty získají dalšího pasažéra. V tomto díle se Anička zamýšlí nad tím, co je to vlastně dobrodružství a čeká ji velká výzva v podobě překonání vlastního strachu. Zatímco dcera hltala jejich příběhy, já vzpomínala na své vlastní vodácké zážitky a hlavně na Kamila, který už tady s námi není:-(

44 03.11.2020

Pátrala jsem (neúspěšně) po knize Beton od T. Bernharda a při tom jsem si vzpomněla na knihu Betonová zahrada od I. McEwana:-) Hned jsem se do ní začetla a ve čtení pokračovala i přes nepříjemnou bolest hlavy. A zjistila jsem, že se mi proměnil (zlo)zvyk, jenž provádím při čtení pasáží, které mne úplně vtáhnou do příběhu.

„Náš táta neumřel mou vinou, někdy mě ale přepadne pocit, že jsem mu k tomu dopomohl. A neumřít ve chvíli, kdy došlo k obratu v mém fyzickém dospívání, jevila by se jeho smrt ve srovnání s tím, co následovalo, bezvýznamná. Týden potom, co umřel, jsem o něm mluvil se sestrama, a Sue opravdu brečela, když ho saniťáci zabalili do jasně červené plachty a odnášeli pryč. Byl to popudlivý sušinka, s prožloutlýma rukama a obličejem, který nenechal nikoho na pokoji. Jak to bylo s jeho smrtí, uvádím tady jen proto, abych vysvětlil, jak jsem se sestrama přišel k takovému množství cementu."

Čtyři sourozenci mi dělali společnost po dva dny. Prožívala jsem s nimi nepředstavitelné a pořád jsem si kladla otázku „Do jaké míry je poznamenala smrt rodičů?“. Betonová zahrada pro mne nebyla až tak šokující, ani vyloženě morbidní a ani plná odpudivé obraznosti, jak je avizováno na obálce. Je to přece už nějaká doba, co byla poprvé vydána (1978), tak myslím, že dnešního čtenáře zvyklého v literatuře (a nejen v ní) na kdeco, už tolik šokovat nebude. Byla pro mne však neodolatelně čtivá a přitažlivá. Autor působí na všechny smysly, daří se mu i ten nejobyčejnější detail přiblížit tak, že jsem měla pocit, že to zažívám na vlastní kůži. Co se týče popisu dospívání a s ním spojené sexuality, tak tady je I. McEwan vyloženě doma. Píše otevřeně, sice minimalisticky, přesto velmi eroticky. A nebojí se překročit hranici a nabourat společensky přijatelný pohled třeba na sourozenecký vztah. Mou pozornost nejvíc přitahovalo chování Toma, nejmenšího ze sourozenců. Celkově bylo zajímavé sledovat, jak se každý ze sourozenců vyrovnává po svém s faktem, že jsou najednou odkázaní sami na sebe. Matka, přestože přítomně nepřítomná a nepřítomně přítomná, je, jak se ukazuje tou nejdůležitější osobou v životě dítěte. A konec? S tím jsem naprosto spokojená. Ale klidně bych četla dál.

Mé první setkání s autorem. Napsal toho hodně, tak se určitě nejedná o setkání poslední:-) Betonovou zahradu určitě doporučuji, ale ne prudérním osobám:-)

Četla jsem ji opravdu dlouho. Ono to holt trvá, když se čte většinou jen pár minut denně (při uspávání mimišáka:-)). I přes to kouskované čtení jsem si knížku opravdu vychutnala. Elia Kazan mistrně (a to myslím bez nadsázky) vykreslil charaktery svých postav. Nejvíc jsem si užívala, že jeho postavy prochází vývojem (někdy dost brutálním), já si k nim pomalu ale jistě vytvářím vztah a nedokážu se rozhodnout, při kom stát. Žádná postava mi nepřišla odbytá, i těm „podřadným“ je věnována péče.

„Na všem byla nejhorší celá sada imperativů, kterým jsem si dovolil podlehnout. Byly to „imperativy vhodnosti“. Zase ne to, co jsem chtěl, ale to, co bylo v jisté době a v té které situaci užitečné. „Imperativ vhodnosti.“ Ta slova jsou vepsána na náhrobku naší generace. Naše generace přece dělala vždycky to, co bylo vhodné.
Zvlášť já.
Ale to prosté, syrové a oproštěné základní „Chci?“ Co se stalo s ním? Je dávno pryč!
Těch „bych“. Ty člověka zabíjejí!“

Tichá dohoda je velmi komplexní dílo, které nutí čtenáře k zamýšlení se nad životními hodnotami, nad společností, ve které žije, nad rolí peněz v životě člověka, nad tím, co nás činí opravdu šťastnými, atd. Děj se odehrává v 60. letech v Americe a já jako přidanou hodnotu (jednu z mnoha) dostala životní osud řeckého přistěhovalce (otce hlavní postavy), který do této „země zaslíbené“ odešel s tím, že ho v ní čeká lepší budoucnost. Zajímalo by mne, kolik autobiografických prvků autor do knihy zapracoval. ... Velmi silně na mne také působily partnerské vztahy. O hrozných manželstvích se toho určitě napsalo hodně. Kazan na to jde jinak. Jím vykreslená manželství jsou prostě taková, jaká jsou. „Hrozné manželství“ může být jakékoliv manželství. Na první pohled se nějak jeví, ale s každým dalším pohledem z něj máme trošku jinačí pocit. Tak jako samotní partneři.

„Byl jsem vydán napospas komukoli. Nemohl jsem čekat už na nic jiného než na zázrak. Třeba dojde k nějaké strašlivé katastrofě a ta mě zachrání. Třeba se někde zabiju, nebo Florence se někde zabije, nebo přijde zemětřesení anebo bude válka. Chápal jsem, proč je válka pro lidi tak lákavá. Poskytuje jim záchranu z jejich beznadějných osobních situací. V jejím stínu připadá všechno osobní triviální. Předčí dokonce i parní lázně. Všecko omluví a všecko zahladí. Kdyby tak aspoň chtěla přijít válka a zachránit mě! Kdyby tak omylem nechali vybuchnout atomovou pumu! Mohl bych si jít sednout do toho sklepení v Indiu.
A tak jsem usnul.“

I přesto, že se jedná o velmi seriózní téma (životní krize člověka, citová i hodnotová), dokázal Elia Kazan prošpikovat text větami, které mě rozesmály. Dva citáty pro představu:-)

„Evangeli, na takovýho chytrýho kluka, skoro fenoména, jseš úplnej blbec.“

„Odešel jsem.
Musel jsem buď odejít, nebo ji zabít.“

Nechápu, že za takovouhle knihu neobdržel Kazan žádnou literární cenu. Uvažuji, že si ji pořídím domů, zde v bazaru se jich pár nabízí:-) Každopádně DOPORUČUJI a tentokrát bych dala hvězdiček i mnohem víc. Není pět jako pět:-)

Další povedený příběh o naší oblíbené knižní hrdince. Přečtena mnohokrát. A když ji dcera uviděla v knihovní burze, tak bylo jasno:-)

Martinku čeká perné odpoledne a večer. Přislíbila, že pohlídá své rozverné sestřenice, dvojčata Aničku a Julinku a jejich staršího bratra Ondru. Martinka se snaží, seč může, zabavit děti, ale přece jen se hlídání bez drobných incidentů neobejde. Bonusem k celému příběhu je recept na zálivku do salátu:-) Akorát nesouhlasím s Martinkou, že malým dětem nůž do rukou nepatří. I náš Arnošt (2 roky) řeže pod mým dohledem už docela dlouho nožem. Tuhle mi nakrájel brambory do polívky (měl je samozřejmě předpřipravené ke snadnému krájení:-)) a dnes mozzarellu do salátu. I když cizí dítě, bych se asi taky bála nechat pracovat s nožem. … Barunce učarovala dvojčátka Anička a Julinka. Takže opět vyžadovala její oblíbenou aktivitu „hraní na někoho“. Já Anička, ona Julinka:-)

„ - Co kdybychom vyzdobily koupelnu?
- A obrázky namalujeme rovnou na stěny, aby je maminka nemusela rozvěšovat!“

38 21.10.2020

V knihovně ji pro nás vybral Arnošt (necelé 2 roky). Asi ho zaujala obálka s kočičkou:-)

Laura kvůli meningitidě přišla o zrak. „V Lauřiných očích se leskly dvě velké slzy. Cítila, jak jí jedna po druhé stekly po tvářích. Pitomé oči! pomyslela si. Brečet pořád umí, ale vidět už ne! Už nikdy neuvidí. Tohle se už nezmění. Už nikdy. Až do konce života…“ (s. 7) … Ztráta schopnosti vidět s Laurou hodně zamávala. Je nejistá, nevěří si, najednou není premiantkou třídy, musí se přizpůsobit nové situaci a naučit se se svým handicapem žít. Pomoct by jí v tom mohl pobyt na zvířecí farmě Naděje a samotářská kočička Sametka, která Lauře od prvního okamžiku projevuje u ní neobvyklou náklonost.

Barča (4 roky) hned první večer zkoušela dojít poslepu do ložnice. Narazila do dveří:-) Je skvělé, že se díky knize seznamuje s handicapem. Citlivě znázorněno, jak se může cítit člověk, který se něčím odlišuje, ale i to, jak jsou lidé v okolí nesví a neví, jak k „postiženému“ přistupovat. Je dovoleno se smát? Pro mě dost emotivní. Měla jsem problém předčítat. Hlavní hrdinka je sice slepá, ale kniha není pouze o problémech, s nimiž se potýkají slepci. Pro mě je i o tom, že každý máme určité limity, které nás činí nějak odlišnými. Někdo třeba špatně čte nahlas a zažívá posměch jako Jack, někdo přišel o vlasy, protože prodělal vážnou nemoc jako Aša, někdo je třeba „levej“ na sporty, někdo se cítí trapně, když má tancovat (já) a mohla bych dávat příklady ještě hodně dlouho. Zvířatům je to ale jedno. Můžeme se toho od nich hodně naučit a navíc mají neskutečný vliv na pohodu člověka. Proto je farma Naděje plná domácích zvířat, o které je potřeba se postarat.

Navíc se malí čtenáři seznámí s Braillovým písmem. Barče jsem pro představu dala osahat nápis na krabičce od léků. A dnes mi večer jakoby předčítala z nějaké knížky a začala mi vyprávět o Braillově škole a štítkovači... A já se přiučila něco nového o kočkách, resp. o rozpoznávání pohlaví u čerstvě narozených koťátek. To jsem si dohledala sama, ale přivedla mě k tomu zmínka v knize, která se mi zdála neuvěřitelná. A ona to byla pravda:-)

„Aša vypadala nadšeně. Laura neviděla její tvář, ale něco důležitého se už naučila: člověk úsměv vidět nepotřebuje, úsměv je totiž možné i slyšet!“ (s. 83)

Za mě velké doporučení a doufám, že se na farmu Naděje ještě někdy s Barunkou vypravíme.

42 28.09.2020

(SPOILER) Přečteno 2x a odnesl to 1 deštník (můj samozřejmě:-))

Tak se všichni dočkali. Anička s Tarkem se chystají konečně předvést své loutkové divadlo. Ještě zbývá dořešit pár maličkostí a najít místo, kde se vytoužená premiéra uskuteční. Náhoda přihraje do cesty malým loutkohercům pana Kabana a jeho dům s věžičkou. Moc jsem si užívala dobráctví pana Kabana. Nezištně daruje dětem loutky, které sám vyrobil. A ještě jim poskytne svůj divadelní sál. Kolik je u nás asi starých lidí, kteří by se rádi podělili o to, co jim samotným dříve přinášelo radost a už ji nemají s kým sdílet? Chvílemi jsem byla i dojatá. … Barunka (4 roky) si hodně užívala Aniččina bratříčka Tadeáška. Koupání miminka, jeho žvatlání, atd. Mě oslovil zase láskyplný sourozenecký vztah Aničky k jejímu bráškovi. „Nikdo nemá hezčího bratříčka než já,“ pronesla pyšně Anička.“ (s. 37) A dcera bleskově kontrovala: „Já mám.“:-) … Také setkání se starými známými ji potěšilo. S kamarády z vesnice a s babičkou si udělala Anička výlet po Praze. A my si doma aspoň pustili Staroměstský orloj na videu a slíbili jsme dceři, že se na něj taky zajedeme podívat:-) … Škoda, že nedostaly víc prostoru i Bětka s Dominikou.

S knihou jsme si užili spoustu příjemných chvilek a Barunku inspirovala k různým aktivitám. Vyráběli jsme např. pozvánky na představení a děti si hrály na provazochodce (paraplíčko nesmělo pochopitelně chybět:-)). Není tajemstvím, že už nám zbývají pouze 2 díly:-) Doporučuji!

42 20.09.2020

Přečteno 2x a já marně hledám své poznámky:-) V tomto díle jsme se ocitli s Aničkou, jejím tatínkem a babičkou u protinožců. Dozvěděli jsme se toho o Austrálii opravdu hodně. Poznali místní faunu a flóru. Procházeli se po Sydney mezi mrakodrapy, projeli se jednokolejkou, opomenuta nezůstala ani slavná budova Opery. Taky jsme navštívili Modré hory a už víme, proč se jim říká modré a setkali jsme se dokonce i s pánem Fraser Island:-) Nakoukli jsme samozřejmě také do historie. Malí čtenáři se dozví, kdo to byl James Cook a jak dopadlo osídlení Australie a jaký osud potkal Aboridžince. Anička se „skamarádí“ s jednou aboridžinskou holčičkou. Toto kamarádství autorce mimo jiné posloužilo k tomu, že se k pohnutému osudu původních obyvatel mohla opakovaně vracet. A my jsme si s dcerou zahrály na aboridžinské malířky:-)

Bylo zajímavé sledovat, jak se I. Peroutková popasovala s cílem „sdělit toho, co nejvíc o Austrálii“. Využila k tomu babičku, na kterou se Anička obrací se svými zvídavými otázkami. Babička zde na mne působí jako chodící encyklopedie. Tahle babička mi bohužel nezapadá do představ o Aniččině babičce, která chová na vesnici slepice. Možná jsem do ní až moc projektovala svou vesnickou babičku, která by byla v Sydney naprosto ztracená a bezradná:-)

Příběh se pro mne stal zajímavějším v momentě, kdy na scénu vstoupili sourozenci Verča a Marek, české děti, s nimiž se Anička seznámila. Dětští kamarádi vnesli do vyprávění větší hravost a dobrodružství měla pro mne odlehčenější atmosféru. Právě to mám na příbězích o Aničce ráda. To poznání nových koutů světa je jenom bonus. I když jsem si tento díl hodně užila, tak musím říct, že nejvíc jsou mi blízké díly, kde Anička zažívá ty „nejobyčejnější“ chvilky, třeba na seníku nebo u tůňky. A myslím, že dcera to vnímá stejně. Protože do čtení nebyla tak hrr jako jindy. Tentokrát je to za 5 s přimhouřenýma očima:-)

43 14.09.2020

Knížku o 3 tučňácích, jejichž jména mi dělala ze začátku trochu problémy, objevila v knihovně dcera (4 roky). Tik, Ťak a Ťuk jsou prima tučňáci. Nosí kulichy (podle barvy je poznáte:-)), žijí na ostrově v domečku, mají v něm stůl, židličky, talířky a příbory a spí v postýlkách. Také každý vlastní svůj rybářský prut a koš na ryby. Společnost jim sem tam dělají rackové, albatrosové, chaluhy a buřňáci. A jeden tuleň, kterému se ale koukají radši vyhnout. … V bezmála 100 kapitolách poznáte Tika, Ťaka a Ťuka dokonale. Budete s nimi lovit ryby, koupat se v ledové vodě, lovit ryby, přemýšlet o životě, lovit ryby, nahlas se smát, lovit ryby, kamarádit se, počítat ryby, lovit velrybu a tak dál. Šťastnější tučňáky neznám:-)

Jednoduché krátké příběhy jsou obyčejně neobyčejné. Ve výsledku směřují k tomu nejdůležitějšímu. Mít rád sám sebe, milovat svůj život a mít kolem sebe skvělé kamarády. Pak se cítíte nejšťastnější na světě. … Můj nejoblíbenější tučňák je Ťuk. Užívala jsem si jeho povídání před usnutím. A po jeho vzoru si teď přejeme dobrou noc celou noc až do rána. … Dcera si chce teď na tučňáky často hrát:-) ... Text M. Černíka vkusně doprovází nádherné ilustrace V. Baránkové. Vážně bych nečekala, že z české dílny vzejde tak zajímavá dětská kniha o tučňácích. Na prvním místě není poznat tučňáky jako živočišný druh, ale prožít s třemi zástupci nejrůznější situace, při nichž se pobavíte, ale i poučíte a třeba zamyslíte nad tím, jak to máte v životě vy.

„MUSÍM SE PŘIZNAT, že jsem v životě neprožil nic z toho, co jsem prožít chtěl. Neumím nic z toho, co jsem umět chtěl. Nemám nic z toho, co jsem chtěl mít. Nejedl jsem nic z toho, co jsem chtěl jíst. Neviděl jsem nic z toho, co jsem chtěl vidět. Nejsem ten nejsilnější, nejlepší, nejrychlejší, nejchytřejší a nejodvážnější tučňák ze všech tučňáků na světě.“
„To já taky ne,“ přiznal Ťak.
„A přesto bych si to s nikým nevyměnil,“ řekl pevně Ťuk.
„Já bych taky nechtěl být Ťakem nebo Ťukem,“ přisvědčil Tik a řekl: „A vám přeji dobrou noc celou noc až do rána.“

40 14.09.2020

Nalezena na Šumavě u rodičů v knihovně. Zaujal mne název Barunka. Také doma jednu máme:-) Knížka je bez papírové obálky, má ušpiněné desky, ale uvnitř skrývá učiněný poklad. Barunka je jediná dětská knížka, kterou jsem začala číst dceři (4 roky) a po večerech si ji pak dopředu četla sama.

„Každá babička stará
je veselejší z jara,
vezme si stoličku,
sedne na sluníčku,
myslí – kéž bych byla mladší –
ó, jak bych byla radši.“ (s. 44)

Příběh milounké Barunky, jejího nezvedeného bratra Pepíka, jejich rodičů, kteří pracují od slunka do slunka a stejně jsou chudí jako kostelní myši, kozy Bělky a dalších nás zavedl do malé pošumavské vesničky Malovesky na Klatovsku. Zážitky dětských hrdinů se mi líbily moc, ale ještě víc mě bavily nejrůznější zvyky a tradice, dětské hry, říkadla, písničky a „obyčejné“ praktiky, které obyvatelé pošumavských chaloupek každoročně dělají, když se např. připravují na zimu. V tomhle ohledu je kniha nedocenitelná. Takhle krásně detailně popsané dětské hry jsem v žádné jiné beletristické knize nezaznamenala. Z fleku bych si je mohla s Barunkou a Pepíkem zahrát. Velká pozornost je věnovaná předvelikonočnímu období. Smrtná neděle s topením Smrtky, Květná neděle a svěcení kočiček a jejich pojídání jako ochrana před bolením v krku, pašijový týden s ledovou ranní koupelí a ochrannými opatřeními proti čarodějnicím („Kde je čistota a pořádek, tam zlé čarodějnice přístup nemají a dobytku neškodí.“, s. 50 – u nás by se čarodějnice vyřádily:-)), „líbání“ božího hrobu, atd. Dozvěděla jsem se, co znamená vzít sukně „do kočáru“, získala jsem návod na výrobu oveček do betlému a letos na sv. Barboru místo třešňových větviček vyrazím na trnkové:-)

Knížka adekvátně zachycuje, jak to dřív fungovalo v chudých rodinách. O mladší sourozence se starají starší, děti mají na starosti drobné úkoly jako pasení housat a koz a přitom si spolu hodně vyhrají. Nesmí chybět ani pečení brambor a kouření dýmky z brambor a rákosí. (Můj taťka prý dýmku vyráběl z kaštanů a bršlice kozí nohy nebo nějaké podobné miříkovité rostliny. Necpal ji bramborovou natí, ale suchým listím.) Nepotřebují hračky, stačí fantazie a panenky jsou na světě. … Hodně jsem popisované zvyky konzultovala s mojí babičkou. Prý se o Velikonocích brouzdali rosou (obdoba ledové koupele). Kočičky nejedli, ale zapichovali 3 proutky na pole. Tohle si pamatuji i já z dětství:-) Zkrátka z etnografického hlediska mě kniha uspokojila na 100 %.


Čtivost narušují časté dědečkovy (vypravěčovy) vsuvky. Ale i ony jsou v jistém smyslu cenné. Obsahují autorům pohled na nejrůznější pohanské tradice a zvyky a vlastně celkem zdařile vystihují smýšlení komunistů. Takže dětští čtenáři nejsou ušetřeni např. tématu vykořisťování a znárodnění. V rámci těchto vsuvek autor ve skutečnosti velmi umně vysvětluje spoustu věcí (např. černá hodinka nebo čamrda). Škoda jen toho ideologického balastu, který nedokážou děti odfiltrovat. Naší Barunce při předčítání nějaké pasáže vynechávám, aby neztratila o knihu zájem:-)

Barunka se ptala, zda knížku musíme vrátit na Šumavu, prý by si jí chtěla nechat až do konce života:-) Za mě velké doporučení těm, kteří se chtějí na chvíli ocitnout v dřívějších dobách v malé pošumavské vesničce a nevadí jim, že na ně „občas“ vyrukuje autor se svými ideologickými moudry. Faktem zůstává, že A. Zápotocký psát umí.

60 11.09.2020

Dárek k 5. (dřevěnému) výročí svatby:-) I když jsem knihu už jednou kdysi četla, tak mi stejně udělala velkou radost. Moje druhá knížka od H. Murakamiho a určitě ne poslední.

„It take time, though, for Naoko´s face to appear. And as the years have passed, the time has grown longer. The sad truth is that what I could recall in 5 seconds all too soon needed 10, then 30, then a full minute – like shadows lengthening at dusk. Someday, I suppose the shadows will be swallowed up in darkness. There is now way around it: my memory is growing ever more distant from the spot where Naoko used to stand – where my old self used to stand. And nothing but scenery, that view of the meadow in October, returns again and again to me like a symbolic scene in a film.”

Také s mou pamětí je to bída, proto jsem si i druhé čtení užila tak jako bych Norské dřevo, resp. Norwegian Wood četla poprvé. Toru Watanabe mě úplně vtáhnul do svého vyprávění. Jeho návrat do studentských let, která prožil na konci 60 let, jsem si vážně užívala. A nešlo jenom o samotný příběh. Murakami mi poskytl výlet do japonského prostředí té doby „se vším všudy“. Reálné pozadí příběhu (např. studentská stávka na Tokijské univerzitě, odněkud znějící písnička od Ayumi Ishida nebo zmínka o obrovském zemětřesení z r. 1923). Hodně jsem si toho dohledávala a nenarazila jsem na nic, co by autor časově špatně zařadil. I tou Toyotou Corollou mohli rodiče Watanabeho jezdit:-) Bonusem mi bylo, že jsem si rozšířila své literární obzory (nejen o japonskou literaturu). Autoři, kteří mě zaujali: Kenzaburó Óe, Yukio Mishima, Osamu Dazai, Thomas Mann, Joseph Conrad a Hermann Hesse.

Líbí se mi, jak postupně vypravěč odkrývá svůj příběh. Připomíná mi to můj (ne)systém při uklízení. Když se dostanu k něčemu, tak nedodělám, co právě uklízím, a začnu se věnovat novému a postupně takhle rozdělám spoustu uklízecích činností. Když mám dostatek času, tak ve výsledku uklidím. A Murakami měl času dostatek:-) … Oblíbila jsem si skoro všechny postavy. K srdci mi přirostl Toru, Naoko, Hatsumi, Storm Trooper („The world was at peace and filled with laughter as long as Storm Trooper stories were being told“) a nejvíc Midori a Reiko. Jediný Nagasawa si mě nezískal, ale emoce ve mně vzbudil i on. ... Norské dřevo není nabité akcí, Toru se poklidně noří do svých vzpomínek, zabředává do nejobyčejnějších detailů, jenomže víte co? Vy máte pocit, jako byste tam s ním byli, dívali se na vztyčování vlajky na dvoře, váš bláznivý spolubydlící vás ráno budil svou pravidelnou rozcvičkou, atd. a prostě si to vychutnáváte.

„I would have preferred not to spend the whole night with them, but you can´t worry about midnight curfew while you´re seducing women (…).“

Norské dřevo je jedna z mála knih, která pojednává o sebevraždě, a na mě neútočily vyloženě nepříjemné pocity. Jako čtenář jsem s osudem postav byla smířená, nepřála jsem si, aby to s nimi dopadlo jinak, užívala jsem si setkání s nimi, byť někdy bylo velmi kraťoučké. Abych na ně opět nezapomněla, tak jsem si je tentokrát poctivě vypsala, protože na ně zapomenout nechci! … Vítám, že není téma sebevraždy dospívajících v literatuře tabuizováno. Mám s ní 2 osobní zkušenosti. Jedna je ze širší rodiny a druhá z vysokoškolské koleje.

DOPORUČUJI.

60 03.09.2020

Máte doma malé nebo velké zlobilky a nevíte už si s nimi rady? Mám pro vás dvě zprávy, jednu dobrou a jednu špatnou. Tradičně začnu tou špatnou. Kniha Zlobilky vám se zlobením vašich holčiček nepomůže. I když je velmi názorná v popisu různých nešvarů (např. vymýšlení si, neslušné ukazování, strkání nosu tam, kam se nesluší a bordelářství), tak jejich řešení nemá s realitou nic společného. Holčičky zažívají šokové situace (např. proměna ve strom, setkání s vodníky nebo pád do mixéru) a výsledkem jsou spokojenější rodiče:-) A teď ta dobrá zpráva. U knihy se budete bavit a můžete se utěšovat tím, že na tom vaše ratolest není se zlobením tak špatně:-) … Knihu ilustrovala Markéta Vydrová, záruka sympatických dětských obrázků.

Na žádost Barunky (4 roky) už ji máme doma asi potřetí. Škoda, že mezi zlobilkami není také holčička, která se ráda šťourá v nose:-) … Tři příběhy ze Zlobilek jsme kdysi v knihovně dětem divadelně ztvárnili. Já k nim dělala scénář a ušila jsem si přitom na sebe nevědomky bič. Ukázalo se, že nejsem schopná (v roli vypravěče) říct bez zaškobrtnutí „všichni šnečí kluci“. Hráli jsme opakovaně a ani jednou jsem to neřekla:-) Teď mi to jde, ale když jsem dceři naposled předčítala, tak jsem to zase měla problém přečíst. Schválně zkuste si to říct:-)

„Byla jedna holčička a ta si moc ráda hrála „na něco“. Hrála si na vlak a na letadlo, na prodavačku a na paní doktorku. Hrála si taky na ledničku, to jí rodiče museli cpát do pusy šunku a sýr, nebo na panenku, a to ji museli úplně celou obléct, nezapnula si ani knoflík a nezavázala si boty, protože to přece panny neumí.
Na tom by vcelku nebylo nic zlého a rodiče ty hry zpočátku hráli s ní. Ale po čase jim začaly lézt na nervy. Holčička totiž nabyla dokonalosti v napodobování, a to už taková legrace nebyla. Když si hrála na skříň, tak příšerně vrzala, když se stala „jako“ vrtačkou, tatínka až rozbolely zuby.“ (z příběhu Holčička a „jako“)

44 31.08.2020

Dcera si ji sama vybrala v knihovně. Já se trochu ošívala, ale ona na ní trvala. Pak se mě doma zeptala, jestli jí budu číst tu Karkulku:-) Nechtěla věřit, že to není knížka o Karkulce, je tam přece i vlk:-) Přesto jsme se do ní pustily a k mému překvapení se jí knížka líbila. I se mě po přečtení zeptala, jestli si jí přečteme ještě jednou.

P. Prouza se opravdu snažil z původního textu vybrat co nejvíc, jenže jenom co se děje týče. Jasně, je to zjednodušená verze pro děti. Ale to osekání jde na úkor atmosféry. Událost stíhá událost, u žádné není čtenáři dovoleno chviličku posečkat. Postav je tam také velké množství, v tom se dítě v tak rychlém sledu orientovat nemůže. I já jsem se místy ztrácela a nevěděla rychle, kdo je kdo. Ilustrace A. Šplíchala jsou povedené a dětem vyprávění hezky obrazově přibližují. No, a já díky této Babičce začala číst klasickou Babičku. Té „Prouzově“ dávám 4 hvězdy i proto, že mne konečně nasměrovala k té původní. I dceřino nadšení hraje v mém hodnocení samozřejmě roli:-)

PS. Nejsem příznivce zjednodušování klasických beletristických textů. Ke konkrétním knížkám si podle mne má každý dospět a dorůst sám. Důležitější než seznámení se se strohým obsahem díla je pro mne „prožití“ si knihy po všech stránkách. Osobitým stylem autora počínaje, přes vykreslení postav, prostředí, atmosféry, práci s jazykem, dynamikou textu, atd. Co se skrývá mezi řádky a čeká na objevení, si chci objevit nebo neobjevit sama. … Odtud asi pramení má někdejší nechuť nečíst knihy, o kterých nás ve škole učili a říkali nám, co si o nich máme myslet.

44 28.08.2020

(SPOILER) Náhodný objev v knihobudce v litvínovské knihovně. Už jsem byla z knihovny venku a přes prosklené dveře jsem ji zahlédla. Tu jsem tam nechat nemohla:-) Jedná se o úplně první díl o Martince od autorského dua G. Delahaye a M. Marlier. Už jsme ji přečetly s Barunkou 2x.

„Je moc zábavné hrát si na schovávanou nebo házet si balonem s Aničkou! Ale Martinka jezdí raději k tetičce Lucii na venkov. Cesta se vine a klikatí podél polí s obilím. Na nerovné polní cestě rachotí kola vozu, do kterého je zapřažen dědečkův oslík. Františka, Martinka a dědeček Jan sedí na voze a dědeček spokojeně bafá z fajfky. Sluníčko krásně svítí a všichni jsou v té nejlepší náladě.
- Ty jsi nikdy nebyla na vesnickém dvoře? ptá se Martinka nevěřícně Františky. Opravdu jsi tam nikdy nebyla?“

Martinka stráví u tety na venkově hezký den, hraje si s různými domácími zvířátky, krmí je a seznamuje se s nimi. Ale co dělá její kamarádka Františka je pro mne velkou záhadou. Společně na venkov přijely a znovu se v příběhu objeví až u společné svačiny těsně před odjezdem domů, tedy na konci příběhu. … „Teta rozesmutnělým návštěvnicím oslazuje zpáteční cestu dvěma tabulkami čokolády.“ Proč jim dává čokoládu, když mají stromy obsypané zralým ovocem, jsem fakt nepochopila:-) S Barunkou jsme vymýšlely, co dobrého na cestu by jim ještě teta mohla dát. … V příběhu se vyskytnou i kravičky s telátky. Zarazilo mě, že tu krávu dojí, když má telátko. Hned jsem vznesla dotaz na svou mamku (zootechnička) a tady je její odpověď: u masných krav na pastvě je pijí jen telata, ale u dojných krav, i kdyby měly u sebe tele, tak se musí ještě dojit, protože kráva nadojí třeba 30-40 litrů [denně] a to tele nevypije. … Co se člověk díky četbě všechno nedozví:-)

Tentokrát jednu hvězdičku strhávám za nelogickou absenci Františky a za ilustrace, které se mi nelíbí tolik jako v pozdějších knihách o Martince. Barvy jsou na mě moc syté a manžel si dokonce myslel, že je kreslil někdo jiný. Podle dcery jsou ale prý hezčí tyhle obrázky:-)

43 28.08.2020

Náhodný objev v bazaru na DK. Zaujala mne okamžitě obálka:-) A po přečtení mohu s klidným srdcem říct, že mě zaujal i obsah. J. Gotthelfovi se podařilo z tradiční události křtin vytřískat, co šlo, a ještě ji propojit s hrůzostrašným vyprávěním, ve kterém hraje prim lidská amorálnost jdoucí ruku v ruce se ztrátou „strachu“ z Boha. Autor byl farář a opravdu skvostně popsal křest dítěte na švýcarském venkově. Čtenář nahlíží do domácnosti, ve které se bude křtít miminko, sleduje, co všechno je nutné přichystat, co je zvykem a čeho je lepší se vyvarovat. Dozvídá se také, jak probíhají přípravy na cestu do kostela, kdo nese dítě, atd. Nejvíc mě překvapilo, že se matka miminka nezúčastnila samotného křtu v kostele.

„Uprostřed rozlehlé čisté kuchyně praskal mohutný oheň z jedlového dřeva, v široké pánvi třaskaly kávové boby, které statná paní promíchávala velkou dřevěnou lžící, vedle skřípal kávový mlýnek mezi koleny čerstvě umyté služky; ve dveřích do světnice stála, otevřený sáček kávy ještě v ruce, hezká, poněkud bledá paní a pravila: „Ty, bábo, nepraž mi dneska to kafe tak do černa, jinak by si mohli myslet, že jsem chtěla šetřit prášek. Kmotrova žena je hrozně nedůvěřivá, všechno si u člověka vykládá v jeho neprospěch. Jestli to bude o půl libry víc nebo míň, na tom dneska nezáleží. Taky nezapomeň, aby byla vinná polévka připravená teplá v pravou chvíli. Dědeček by řekl, že to nejsou žádné křtiny, kdyby se kmotříčkům nemohla podat vinná polévka, než půjdou do kostela.“ (s. 28-29)

Užívala jsem si poklidný začátek. Líčení i těch nejobyčejnějších věcí mě bavilo.
„Pomalu a sehnut obcházel dům dědeček se zahnutou holí, mlčky přihlížel shonu čeledínů a děveček. Tu pohladil koně, tam zabránil krávě v její nemotorné svévoli, ukázal holí nepozornému chlapci ještě tu a tam zapomenutá stébla slámy, a přitom opatrně vyňal zápalku z hluboké kapsy dlouhé vesty, aby znovu zažehl svou dýmku, s níž se i přes obtížný dech dnešního rána cítil tak dobře.“ (s. 28)

I když se to z počátku nezdá, tak je to fakt horor. Tohle mě dost překvapilo. Nečekala jsem, že budu tak vtažená do děje a že na mne budou všude dotírat pavoučí nohy a já budu číst a číst. Při uspávání mimišáka, při procházce (děti si hrály pod stromem), apod. Nakonec jsem přečetla e-knihu půjčenou z knihovny dřív, než mi dorazila ta papírová:-)

Příběh má několik rovin, které jsou umně propojeny. Věčný svár Ďábla s Bohem, který se zrcadlí v dobru a zlu a miminko jako symbol nevinnosti. Z mého pohledu autor realisticky popsal, jak lidé uvažují, když jsou v úzkých a jak když se z úzkých dostanou a cítí se jistí v kramflecích. Slib najednou přestává být slibem. Jen co strach a nepříjemnosti pominou, začnou být lidé opět lehkovážní, na to špatné rádi zapomínají a vrací se opět „na začátek“. Lidé jsou zkrátka nepoučitelní. O tom jsme se v dějinách už přesvědčili mockrát.

Když uvážím, že je tomu už 178 let, kdy Černý pavouk spatřil poprvé světlo světa, klobouk dolů. Pokud si chcete odpočinout od knih současných autorů, tak Černý pavouk je tu. Doporučuji! Jestli se mi někdy poštěstí narazit na nějaké další dílko J. Gotthelfa, tak váhat nebudu:-)

46 26.08.2020

Zakoupena za 10 Kč v knihovně, vyřazená z fondu. Takový poklad vyřadit! Barunka při čtení mnohokrát prohlásila, že se jí moc líbí. A mně se líbila také moooc:-)

S Modrouškem jsme prožily mnohá dobrodružství, poznaly neskutečné množství ptáků, o některých jsem ani netušila, že existují (třeba bukač, fregatka nebo skorec), dozvěděly jsme se opravdu hodně informací o jednotlivých opeřencích, od stavění hnízd, přes hnízdění, krmení mladých, až po nesmělé letecké pokusy a odlet do teplých krajin. Kromě života volně žijících ptáků jsme měly možnost nahlédnout i do klecí s cizokrajnými ptáky. … Příběhy krásně plynuly a díky skvělým ilustracím O. Sekory jsme si mohly udělat dobrou představu o tom, jak ptáčkové po celý rok „hospodaří“. Přestože je kniha nabytá nejrůznějšími fakty z ptačí říše, tak není ani trochu nudná, ba naopak. Panu Sekorovi se podařilo úžasně protkat naučné prvky do napínavého dobrodružství. … Doporučuji všemi osmi:-)

„Toník se nemohl na albatrosa vynadívat. Jednoho dne se však objevil na obloze nepřítel. Byla to černá fregatka, křídla měla jako dvě kosy a z malé hlavy čněl dlouhý, na konci trochu zahnutý zobák. Hnala se jako šíp k albatrosovi. Albatros právě chytil pěknou rybu, měl jí plné vole. V té chvíli se na něj vrhla fregatka, která si sama rybu ve vodě ulovit nedovede. Uchvátila albatrosa za krk a ten nemohl jinak, než že v největší tísni vyvrhl rybu z volete ven. Fregatka se okamžitě pustila za ní, chytila ji ve vzduchu a snědla. Od té chvíle už loď neopustila. Jakmile albatros něco uchvátil, ať to bylo od Toníka nebo z vody, fregatka na něj zaútočila. Albatros už pak všechno vždy raději hned pustil, aby to nechal jako kořist svému nepříteli.“ (s. 94)

53 25.08.2020