Osice komentáře u knih

Poslední díl ze série o Aničce Válové jsme přečetly zatím 2x. Barunka totiž prohlásila, že si potom přečteme znovu celou sérii:-)

Ještě než jsme se do čtení pustily, tak jsme přemýšlely, o jakou zahradu půjde. A přiznávám, že jsme neuhodly. Ale nebudu prozrazovat:-) V tomto díle Anička řeší, že už není taková, jaká bývala dřív. To co ji dříve bavilo, jí už nepřináší takové potěšení. Víc ji to táhne na zahradu, v níž prožívá nádherné chvilky, přičichne k zahradničení, ale hlavně se vyblbne dosyta s kamarády. Náladu ji tradičně zkazí Julina Eliášová. Anička však dovede být i sebekritická a přiznat si, že ani její chování vůči kamarádům nebylo v pořádku. To se mi na Aničce líbí. … Když jsme četly poprvé, tak jsme si s dětmi mnohokrát hrály, že jsme Anička a procházíme se v zahradě. Zpívaly jsme si k tomu kraťoučký mnou vymyšlený popěvek:-)

„S paraplíčkem nad hlavou,
procházím se zahradou.“

Taktéž jsme se nechaly inspirovat Eliščinou dovolenou v Benátkách a vyrobily jsme si navzájem masky.

Celá série si drží vysokou úroveň. Připadá mi, jako bychom postavičky z Aničky důvěrně znaly. Při čtení Barunka každou chvíli vyrukuje s nějakým detailem. Já si to většinou nepamatuju, ale pak se ukáže, že to tak skutečně je:-) … I. Peroutková dokáže zaujmout příběhem a navíc do svého textu citlivě začlenit pocity, které zažívá jedna milá česká dívenka. V příbězích o Aničce není vždy slunečno, občas se objeví mráčky v podobě pochyb, sebezpytování, kamarádských neshod, smutku, lítosti, atd., tak jako v životě. Zkrátka, Aničku vřele doporučuji, je to prima čtení nejen pro holky, i nás (rodiče) hodně baví:-) 1. díl (Anička a její kamarádky) jsem dala své neteři k narozeninám, holkám se prý hodně líbila a už se mě jejich maminka ptala, jaká knížka následuje. Takže tak:-)

50 16.03.2021

Po dlouhé době jsme s Barunkou četly knížku, kterou jsme neznaly. I když neznaly, není úplně to správné slovo. Pár příběhů jsme už totiž četly, protože tato knížka obsahuje i příběhy, které jsou v knize Příběhy s panem Hvězdičkou. Zde na DK jsou obě knihy brány jako různá vydání, ale nejedná se o totožné knihy! V Pohádkách s Hvězdičkou je příběhů podstatně více. Koupily jsme si ji před delší dobou v bazaru v knihovně a teď jsme s ní strávily příjemné 3 dny. I když jsou pohádky s hvězdičkou, tak se nejedná o žádné dětem nevhodné čtivo:-)

Pan Hvězdička je hvězda, která v noci svítí na obloze. Jakmile si odbude svoji povinnost, tak sestupuje po pavučinovém žebříku dolů na zem. A vy s ním máte možnost zažít 20 dobrodružství. Dozvíte se třeba, jak beruška Berta přišla k sedmi černým tečkám nebo zjistíte, co je to klobouk s držadlem a proč si ho chce pan Hvězdička pořídit. Pan Hvězdička je ochotný pomáhat, nezalekne se ani čištění komína nebo věšení prádla. Také zkouší rád nové věci, třeba psát básně nebo hrát na hudební nástroje s dechovkou:-)

„Pan Hvězdička se vrátil na oblohu, zalezl si za velký bílý mrak, kde byl největší klid, a psal tam básně. A když mu ten velký bílý mrak zvědavě nahlížel přes rameno, pan Hvězdička mu řekl ve verších:
„Jestlipak vy vůbec víte,
že mi tady zacláníte?“
A mrak zůstal s pusou dokořán.
„Mohl byste mi říci, na co si to tady vlastně hrajete?“ zeptal se pana Hvězdičky, když se trochu vzpamatoval. A ten mu zase docela klidně zaveršoval:
„Dneska je tak krásně,
že musím psát básně!“
„Cože? Nějak jsem se přeslechl,“ velký bílý mrak nevěřil svým uším, ale pan Hvězdička mu to ještě jednou jen potvrdil.
„Nekoukejte jako sova,
já tu hledám správná slova,“ (Jak psal básně)

46 11.03.2021

Při naší poslední návštěvě Šumavy jsem prohrabala babičce opět její knihovničku. Její bratr (první vysokoškolák v rodině) prý nakupoval rád knížky, tak je opravdu z čeho vybírat. Nebožtíci na bále mají umaštěný přebal, co si pamatuju, tak babička u každého jídla četla, tak bych si tipla, že je to její práce:-) Mastnota nemastnota, mě zaujal hlavně autor knihy Ladislav Fuks, od kterého si chci dlouho něco přečíst. Navíc mě upoutal nádherný obrázek od Jana Černého na zmiňovaném přebalu. Ten bych měla ráda jako obraz v bytě. Vydržela bych se na něj koukat hodiny.

Nebožtíci na bále jsou označovány jako malá humoreska. Ano, o komické situace není nouze. Nemůžu říct, že bych se vyloženě smála, ale úsměv mi na tváři pohrával mnohokrát. Oblíbila jsem si lidičky z Růžové ulice 5, taktéž ty z Hradební ulice 26. Bylo mi s nimi dobře, na konci jsem se s nimi loučila nerada. Chtěla bych vědět, jak to s nimi nakonec dopadlo. I když možná lepší nevědět.

Kromě lidských osudů bylo zajímavé sledovat, jak to mohlo vypadat dříve v nemocnici. Zaujaly mne léčebné metody a hlavně šílený chaos, který tam panoval:-) To, co by dnes vyvolalo obrovský skandál, primář Johann Brabée v pohodě ustojí. Další kapitola sama pro sebe byla 2 komisařství. Muži na straně zákona jsou taky jenom lidi:-)

„Co bych ráda,“ zvolala žena a teď bylo znát, že je nějak rozčilená, „ukradli mi košík vajec.“
(…)
„A víte kdo…“ zeptal se úředník.
„Nějaký kluci roztrhaný, já je neviděla, ale sousedka s máslem a sádlem je zahlídla. Prý se za nima jen zaprášilo.“
„Musíte přivést sousedku s máslem a sádlem,“ řekl úředník suše, „to takhle nejde, sem přijít a nic nevědět, jak to máme vyšetřovat, když sama nic nevíte? Hleďte zjistit, kdo zloději byli a zdaž cestou vejce nerozbili, byla jste pojištěná na krádež?“

Jak jsem četla, tak na mě padala čím dál větší tíseň. Všechny komické situace se totiž odehrávají po sarajevském atentátu, takže jsem na rozdíl od postav věděla, kam to celé směřuje. Časové zasazení příběhu dodávalo nevinným zmínkám typu „za týden odjedeme“ výraznou pachuť hořkosti. Bylo mi hrozně, když jsem četla o obyčejných lidech a o jejich plánech a věděla jsem, že Anenský bál je pro ně jednou z posledních možností, kdy se mohou cítit bezpečně, pobavit se a být pohromadě s těmi, které mají rádi. … Nejsem historik, ale myslím, že autor ve svém příběhu o 2 dny posunul vylepování plakátů Mým národům. Buď jak buď, Nebožtíci na bále je pro mě zvláštní nezapomenutelná kniha, o které budu asi ještě dlouho přemýšlet.

54 11.03.2021

„Dneska pro vás neudělají vůbec nic navíc. Vyžádají si přesný výčet povinností a víc nehnou prstem. Já mám s personálem úplně stejný problém. Když řeknu: „Zameťte podlahu,“ a nedodám: „a potom ukliďte koště,“ nechají ho prostě ležet na zemi.“ (z povídky Drž mě pevně, nepouštěj mě)

Celá sbírka je povídkářskou lahůdkou. Ve vyprávění se skvěle prolíná minulost s přítomností. Kniha je zaplněna výraznými ženskými hrdinkami, i když jsou někdy výrazné svou nevýrazností, chtěla jsem se toho o nich dozvědět mnohem víc. Ženy v podání A. Munro muže zastiňují. O mužských postavách jsem se toho většinou dozvěděla velmi málo, přesto dráždily mou představivost. Ta zvláštní nevyváženost zobrazení ženského a mužského světa však skvěle fungovala.

„Svěřila se [Ahmeda] doktorovi, že ji pálí oči, jako by místo nich měla rozžhavené skleněné kuličky, a taky ji bolí klouby. Neměla byste tolik číst, řekl jí; potřebovala byste se unavit nějakou užitečnou domácí prací nebo zkuste cvičit. Je přesvědčen, že by se zbavila všech potíží, kdyby se vdala. Je o tom přesvědčen navzdory tomu, že většinu léků na nervy předepisuje vdaným ženám.“ (z povídky Meneseteung)

Sbírka obsahuje 10 povídek, které jsou tak bohaté a spletité, že jsem je vnímala jako úplné miniromány. Když jsem dočetla povídku, tak jsem neměla chuť hned na další. Nejdřív musela doznít ta předchozí. U jedné povídky se mi stalo, že mne hned nezaujala, ale pak jsem stejně propadla dalšímu příběhu, který se přede mnou začal postupně odkrývat. Už si ani nedokážu vybavit, o jakou povídku šlo, protože ve výsledku mi učarovala jako všechny ostatní:-)

„Kdykoli paní Buttlerová neboli Karbunklová vpadne do jejich kuchyně, což dělá bohužel dost často, nikdy si nesundá černý plášť ani neodloží pestrobarevný sametový turban. Nechce nám brát naději, říká matka. Naději, že se nezdrží, že se jí zbavíme dřív než za tři hodiny.“ (z povídky Ach, co je dáno)

Není vždy jasné, v jaké době se vyprávění odehrává. Občas si odskočí z Kanady do Skotska. Prostředí je vykreslené tak, že si ho lze snadno představit, někdy láká svou obyčejností, jindy příslibem dobrodružství, jindy atmosférou, ale postavy a jejich vztahy, touhy, to, co prožily a prožívají, jsou tím, co dokáže vdechnout povídkám A. Munro punc výjimečnosti.

„Punčochy nenosily, tehdy to nebylo v módě. Měly jen ponožky a vysoké šněrovací boty (nízké střevíce si nechávaly ve škole), a přestože měly dlouhou sukni – mluvíme o zimě 1948/49-, kritický kus lýtka pod nimi zbýval nechráněný. Některá venkovská děvčata nosila kromě ponožek i teplé punčochy, někdy i lyžařské šponovky vytažené až k pasu, kde jim nehezky nadouvaly sukně. K něčemu takovému by se Margot s Anitou nikdy nesnížily. Raději by umrzly, než aby se vystavily posměchu jako holky z balíkova.“ (z povídky Paruka)

Líbí se mi, jak autorka volila názvy pro své povídky. Byla jsem zvědavá, co se za názvy jednotlivých povídek skrývá. Nejednou název odkazuje na nějakou literární zmínku v dané povídce:-) Literární narážky v knihách dráždí obecně mou zvědavost, A. Munro je ovšem prokládá zmínkami fiktivními, čímž mi dost zavařila:-) Popisovaná autorka Ahmeda Joynt Rothová z povídky Meneseteung a její dílo mě natolik zaujaly, že jsem si od ní chtěla něco přečíst, ale když jsem po ní pátrala, tak vyšlo najevo, že si ji Alice Munro kompletně vymyslela:-( Naopak štěstí mi přálo s knihou Malý Macgregor, kterou předčítá Flora nemocné sestře v povídce Přítelkyně z mládí. Ve skutečnosti se jedná o knihu Wee Macgregor od J. J. Bella a je možné si ji online přečíst zde: http://gutenberg.net.au/ebooks11/1100201h.html Dvě kapitoly jsem si už přečetla, nicméně jsem na tom podobně jako matka, která „se obvykle nesmála, protože většina povídek byla napsána skotským nářečím [glasgowské nářečí] … “:-)

Po knize jsem šáhla ze 2 důvodů. Jedná se o novou knihu (vydanou 2021), takže se hodí do ČV, ale ve skutečnosti byla v originále vydaná už v roce 1990. Nějak mě to víc v současnosti táhne ke knihám „starším“, tak jsem byla ráda, že nemusím hledat mezi supernovinkami. A tím druhý důvodem byla samotná autorka A. Munro, která je držitelkou NC za literaturu:-) Sice se jedná o mé první setkání s autorkou, ale bylo tak intenzivní a opravdové, že mi to nedá a řadím ji ke svým oblíbeným!

54 07.03.2021

Od Wellse jsem si chtěla něco přečíst už hodně dlouho a dostala jsem se k němu až nyní, a to díky letošní čtenářské výzvě. Hodí se sice do několika témat, ale mě poskytla šanci vyhnout se srdcebolným zvířecím příběhům, kterým se normálně vyhýbám:-)

„Venku se řev rozléhal daleko silněji. Zdálo se, že je v něm ukryta veškerá bolest světa. A přesto – kdybych věděl, že se něco podobného děje ve vedlejší místnosti a zvíře bylo potichu, jsem přesvědčen, že bych tím tak nestrádal. Teprve jestliže utrpení dostane hlas, rozechvívá naše nervy a probouzí v nás soucit, který nás svírá.“

Kniha začala zajímavě. Synovec zveřejňuje vyprávění svého zesnulého strýce Edwarda Prendicka, které objevil mezi pozůstalostí. Prendick, který jen o vlásek unikne smrti na moři, se souhrou okolností dostává na ostrov, kde provádí své šílené experimenty nechvalně proslulý doktor Moreau. Po mém úvodním nadšení však postupně můj zájem upadal. Kdybych měla jedním slovem vyjádřit svůj pocit z knihy, tak by jím bylo slovo NEVÝRAZNÉ. Nevýrazné byli postavy. Nemohla jsem nesrovnávat s Doyleovým Ztraceným světem. Doktor Moreau mě ničím nepřitahoval, nevzbuzoval ve mně žádné velké emoce, ve srovnání s charismatickým profesorem Challengerem působil nemastně neslaně. Nevýrazný byl také způsob vyprávění. Měla jsem velký problém se soustředit, myšlenky se mi rozbíhaly všude možně, četla jsem po kouskách, i když jsem měla možnost číst delší dobu v kuse, ani jsem nebyla moc zvědavá, co se stane dál. Nevýrazně popsané bylo pro mne i prostředí. Nevím, zda to bylo nějakým mým špatným čtenářským rozpoložením, ale vůbec jsem před sebou neviděla dům bolesti, chatrče zvířecích lidí, ani samotné zvířecí lidi. Nedařilo se mi do příběhu proniknout. Pořád jsem byla jako nějaký ospalý pozorovatel, který stěží vnímá, co se kolem něj odehrává. Největším zklamáním pro mne bylo, že mi autor nedal možnost přímo se účastnit experimentů doktora Moreaua. Přiznávám, že jsem očekávala, že dostanu drsný příběh, při kterém nebudu „napětím skoro ani dýchat“, že si čtení fakt užiju, stejně jako Ztracený svět.

Při čtení jsem se chtě nechtě musela zamýšlet nad člověkem jako pánem tvorstva. Jeho touha přetvářet vše k obrazu svému nezná mezí. Bylo mi líto zvířat, která se dostala do rukou doktora Moreaua. Experimentování na zvířatech se mi příčí, na vysoké jsem četla knihu Nejbližší příbuzní (https://www.databazeknih.cz/knihy/nejblizsi-pribuzni-31281), která ve mně vyvolala opravdu velké emoce. Dalším podnětem k přemýšlení byl pro mne vztah lidských postav ke zvířecím lidem. Každá z postav to s nimi má jinak. Wells zřejmě Ostrovem doktora Moreaua reagoval na téma týrání zvířat, které už v jeho době bylo velkým tématem. Číst toto dílko v době jeho vzniku muselo být něco úplně jiného než dnes. Je mi až líto, že mě příběh spíš míjel.

„Řekl jsem, že jsem si na zvířecí lidi zvykl. Tisíce věcí, které mi dřív připadaly nepřirozené a ohavné, se mi záhy začaly zdát zcela všední a přirozené. Řekl bych, že všechno na světě přebírá barvu od nejvšednějších odstínů toho, co nás obklopuje.“ … Na co všechno je člověk schopný si zvyknout a přizpůsobit se nastalé situaci?!

První setkání s Wellsem nedopadlo sice úplně podle mých představ, ale určitě mu dám v budoucnu ještě šanci:-)

54 26.02.2021

„Uprostřed nízkejch vrátek před domem je červený srdce z plechu, nabodnutý na takovým obrtlíku, aby se mohlo otáčet. Je oprejskaný, skoro žádná červená už mu nezbejvá. Potřebovalo by oškrábat, ošmirglovat, natřít barvou a promazat. Vítr ho ale pořád ještě roztočí. Když odcházím, slyším ho za sebou, jak vrže. Oprejskaný, rozvrzaný srdce na obrtlíku.“ (s. 9)

První kapitolu jsem přečetla už dřív, je volně dostupná. Na zbytek jsem si musela počkat do doby, až se otevřou knihovny:-) Donal Ryan přistoupil k vyprávění zajímavým způsobem. Každá kapitola je odvyprávěna z pohledu někoho jiného. Prostřednictvím těchto postaviček je skládán obrázek jednoho irského městečka v období recese. Období ekonomického úpadku se nějakým způsobem dotýká všech obyvatel a značně se podepisuje na jejich psychickém rozpoložení, náladách, vrhá stíny na mezilidské vztahy, v myšlenkách se lidé babrají převážně v negativních věcech a vzpomínají na ty špatné věci, které je v životě potkaly. Z počátku mi ten všudypřítomný negativismus dost vadil. Ale pak jsem pochopila, že tak činí autor záměrně. Srdce na obrtlíku je volným pokračováním knihy Prosinec už je takovej. Časově jsme poskočili o 10 let a zjišťujeme, jak to dopadlo se všemi nadějemi a představami, ke kterým se lidé upínaly v období konjunktury. Jestli se chystáte číst, tak doporučuji číst nejdřív Prosinec už je takovej, protože Srdce na obrtlíku vám Prosinec vyspoileruje.

Osobně je mi mnohem bližší kniha Prosinec už je takovej, v níž jsem si hlavního vypravěče fakt oblíbila a během těch 12 měsíců mi přirostl k srdci. Zde se mi bohužel nepodařilo vytvořit si k žádné postavě pevnější vztah. Originalita tohoto zpracování s sebou nese právě to riziko, že si během té kratičké chvilky, kterou strávíte s jednotlivými postavami, nestačíte k žádné najít cestu a proniknout k ní tak, jak byste si představovali. Za mě tentokrát těch 5 je dost oprýskaných jako srdce na obrtlíku:-)

52 22.02.2021

Moje druhá kniha od Dušana Mitany. Povídky jsou skvěle vystavěné, nepostrádají humor, hravost, důvtip, napětí ani výborné dialogy. Autor dokáže šokovat, překvapit a nerozpakuje se jít až za hranici absurdnosti. Sama se divím, že mu to funguje. Hltala jsem skoro všechny povídky a užívala si nejrůznější formy zpracování. Nejvíc jsem se pobavila u povídky Viki a Kiki, která se celá odehraje v dopisech, resp. dotazech a odpovědích z rubriky á la Láska, sex a něžnosti z Bravíčka. Tu jsem dokonce vnutila k přečtení i manželovi:-) Povídka Slovenský poker, podle níž se celá sbírka jmenuje a je pojatá jako divadelní hra, se mi líbila asi úplně nejvíc. A ne jenom proto, že zbožňuju Mitanovo dialogy:-) Při čtení povídky Cesta za bratom jsem si vzpomněla na Ortel Franze Kafky a když jsem si četla zápisky stařenky v Tranovském kalendáři (povídka Začínající evanjelista), tak jsem si vzpomněla na mého dědu, který si taky do kalendáře zaznamenává nejrůznější události:-)

„Poznámky k domácnosti – 1. bolo pekne, slnko svietilo, sneh zišiel, umrel bratranec 4. primrzlo, silno, bratrancov pohreb odložili na teplejšie časy, zem je na kosť zamrznutá 7. husto fujačilo dom je pod snehom, bohvie, kto nás príde odhádzať, dedka zas chytajú raple celú noc chodil s baterkou a hľadal peniaze a synov, kde sú moji synovia, nariekal, šmatľal sa po baráku, svietil do každého kúta aj pod postele veď ja som mal synov, kde sú moji synovia, pamätám si, že som mal dvoch synov, kde sú moji synovia? 9. ma chcel dedko zabiť lebo mu vraj kradnem peniaze pre synov a nemám sexapel a on už tridsať rokov so mnou nemôže spať a to je hrozné lebo si neplním svoje manželské povinnosti a Boh ma za to musí potrestať lebo som z neho urobila impotenta a to sa nepatrí (...)“ (povídka Začínajúci evanjelista)

V knize se to hemží nejrůznějšími postavičkami, které mají „nějakou vadu na kráse“. Ta není vždy patrná na první pohled, ale je tam. A já se už těším, až si přečtu knihu Koniec hry, na kterou je odkazováno v povídce Boží hod a poznám blíže Petera Slávika. … Dušana Mitanu tímto zařazuji ke svým oblíbeným spisovatelům!

46 17.02.2021

Po irském venkově (Prosinec už je takovej) vedla má čtenářská cesta do nizozemské továrny na vafle. Mám totiž takovou osobní čtenářskou výzvu: číst knihy autorů z nejrůznějších zemí. Na Továrně na vafle mě hned zaujalo, že ji napsal nizozemský autor; od nich jsem ještě nic nečetla a Roman Helinski byl skvělou volbou:-)

„Je jejich práce za trest? Den co den kontrolují ženské z továrny vafle projíždějící na páse. Pátrají po příliš silných nebo příliš tenkých vaflích, po exemplářích, které jsou příliš hnědé nebo naopak příliš světlé. Dobré vafle jsou od sebe s hromovým rámusem odříznuty a potom naskládány na sebe. Vrstvu za vrstvou vyplivuje balící stroj balíčky s vaflemi do předem složených krabic. Když balíčky dosáhnou okraje, ženy krabice zvedají a staví z nich věže na paletách.“

Co ze začátku vypadá jako kniha o každodenní dřině v továrně na vafle, se plíživě proměňuje v něco mnohem víc. Poklidný chod továrny naruší nový zaměstnanec Arka Narovski, který dokáže snadno okouzlit a zblbnout lidi kolem sebe. A já se „zatajeným“ dechem sledovala, jak to funguje ve skupině lidí. Jak je snadné, když mají lidé vůdčí osobnost, nechat se vmanévrovat do něčeho, co by je nikdy nenapadlo udělat. Jak chování lidí ovlivňuje touha nepřijít o členství ve skupině. Jak se člověk cítí silnějším, když má okolo své druhy. Jakou ničivou sílu může mít skupinově sdílený názor a běda tomu, kdo se nechce podřídit, atd. Asi nejdrsnější mi přišlo, jak děti mohly přihlížet poblázněnému chování svých rodičů.

„Protože to je ze všech strachů ten největší: strach, že nám uteče něco, co zažije zbytek skupiny. Strach zůstat pozadu.“

Knížka má hodně krátké kapitoly, tak čtení odsýpá a ani jsem se nenadála a už tu byl konec. Konec, který mě v momentě dočtení moc nenadchnul. Ale o pár minut později, když jsem si o něm popřemýšlela, tak z něj mám jiným pocit. Jsem spokojená a zvědavá, až si dám příště vafle, jestli si vzpomenu na Baculatou Gertu, Gertičku, Julii, Patricka, Matyldu a další z Továrny na vafle. Kniha nemá nijak závratné hodnocení, což popravdě vůbec nechápu. Za mě rozhodně doporučení:-)

49 09.02.2021

Do letošní čtenářské výzvy se chystám číst knihu Srdce na obrtlíku, a protože má být volným pokračováním knihy Prosinec je už takovej, nejdřív jsem se pustila do ní:-) Johnsey mě provedl jedním kalendářním rokem po irském venkově, hezky měsíc za měsícem. Vyprávěl mi o rutinních hospodářských záležitostech jako je rození telátek, vyhánějí krav na pastvu a třeba sekání otavy na siláž. Trefné postřehy jeho matky mě bavily:-) V knize se „nic moc“ neděje a přece je tam toho tolik, co se mě dotýkalo.

„Svět se nezmění, ani žádná věc na světě se nezmění, když někdo umře. Hory neztratěj svou nehybnou sílu, slunce nepřestane hřát a déšť zůstane mokrej. Kosové si dál skáčou a poletujou po trávníku za domem, perou se o žížaly. Včely bez ustání shánčlivě tancojou nad kytkama a kolem jabloní. Příroda má v sobě něco hrozně krutýho, jak surově všechno kolem nechává beze změny. Obloha byla stejně modrá den po tom, kdy tatínek umřel, jako ten den předtím; lhostejnej liják si klidně lil dál, když pohřbívali mámu, ani na chvilku nepřestal a ještě se bezohledně valil ve špinavých potocích bláta dolů po cestě od hřbitova. (Březen)

Johnseyho životní příběh ve mně vyvolával různý emoce. Nejvíc asi smutek, lítost a vztek. Ten kluk mi byl opravdu sympatickej, držela jsem mu palce, aby ho tlak okolí nesemlel a on neudělal nějaký vynucený rozhodnutí. I když lidi na Johnseyho koukali jako na blba, já ho vnímala jako plnohodnotnýho člověka a nejvíc mě dojímalo, jak se vnímá on sám. … A ten konec!? Musela jsem si přečíst první kapitolu ze Srdce na obrtlíku, abych se ujistila, že jsem si ho vyložila správně.

Originál neznám, přesto si dovolím tvrdit, že je kniha zdařile přeložená. Nejvyšší hodnocení si podle mě naprosto zaslouží:-) … V knize je odkaz na báseň od Edwarda Leara. Vyhledala jsem si ji a moc moc se mi líbí, tak ji sem prostě musím dát:-)

The Dong with a Luminous Nose

When awful darkness and silence reign
Over the great Gromboolian plain,
Through the long, long wintry nights; —
When the angry breakers roar
As they beat on the rocky shore; —
When Storm-clouds brood on the towering heights
Of the Hills of the Chankly Bore: —

Then, through the vast and gloomy dark,
There moves what seems a fiery spark,
A lonely spark with silvery rays
Piercing the coal-black night, —
A Meteor strange and bright: —
Hither and thither the vision strays,
A single lurid light.

Slowly it wander, — pauses, — creeps, —
Anon it sparkles, — flashes and leaps;
And ever as onward it gleaming goes
A light on the Bong-tree stems it throws.
And those who watch at that midnight hour
From Hall or Terrace, or lofty Tower,
Cry, as the wild light passes along, —
"The Dong! — the Dong!
"The wandering Dong through the forest goes!
"The Dong! the Dong!
"The Dong with a luminous Nose!"

Long years ago
The Dong was happy and gay,
Till he fell in love with a Jumbly Girl
Who came to those shores one day.
For the Jumblies came in a sieve, they did, —
Landing at eve near the Zemmery Fidd
Where the Oblong Oysters grow,
And the rocks are smooth and gray.
And all the woods and the valleys rang
With the Chorus they daily and nightly sang, —
"Far and few, far and few,
Are the lands where the Jumblies live;
Their heads are green, and the hands are blue
And they went to sea in a sieve.

Happily, happily passed those days!
While the cheerful Jumblies staid;
They danced in circlets all night long,
To the plaintive pipe of the lively Dong,
In moonlight, shine, or shade.
For day and night he was always there
By the side of the Jumbly Girl so fair,
With her sky-blue hands, and her sea-green hair.
Till the morning came of that hateful day
When the Jumblies sailed in their sieve away,
And the Dong was left on the cruel shore
Gazing — gazing for evermore, —
Ever keeping his weary eyes on
That pea-green sail on the far horizon, —
Singing the Jumbly Chorus still
As he sate all day on the grassy hill, —
"Far and few, far and few,
Are the lands where the Jumblies live;
Their heads are green, and the hands are blue
And they went to sea in a sieve.

But when the sun was low in the West,
The Dong arose and said;
— "What little sense I once possessed
Has quite gone out of my head!" —
And since that day he wanders still
By lake and forest, marsh and hills,
Singing — "O somewhere, in valley or plain
"Might I find my Jumbly Girl again!
"For ever I'll seek by lake and shore
"Till I find my Jumbly Girl once more!"

Playing a pipe with silvery squeaks,
Since then his Jumbly Girl he seeks,
And because by night he could not see,
He gathered the bark of the Twangum Tree
On the flowery plain that grows.
And he wove him a wondrous Nose, —
A Nose as strange as a Nose could be!
Of vast proportions and painted red,
And tied with cords to the back of his head.
— In a hollow rounded space it ended
With a luminous Lamp within suspended,
All fenced about
With a bandage stout
To prevent the wind from blowing it out; —
And with holes all round to send the light,
In gleaming rays on the dismal night.

And now each night, and all night long,
Over those plains still roams the Dong;
And above the wail of the Chimp and Snipe
You may hear the squeak of his plaintive pipe
While ever he seeks, but seeks in vain
To meet with his Jumbly Girl again;
Lonely and wild — all night he goes, —
The Dong with a luminous Nose!
And all who watch at the midnight hour,
From Hall or Terrace, or lofty Tower,
Cry, as they trace the Meteor bright,
Moving along through the dreary night, —
"This is the hour when forth he goes,
"The Dong with a luminous Nose!
"Yonder — over the plain he goes;
"He goes!
"He goes;
"The Dong with a luminous Nose!"

49 06.02.2021

Vlastníme vyřazenou z knihovny. Četli jsme už několikrát. Barunka si od prvního čtení před rokem dvěma spojuje silný vítr se Severákem. Ten den jsem s ní byla venku, vezla kočárek s panenkou, zafoukal silný vítr a vzal jí z kočárku dečku na panenku:-)

Knížka obsahuje 3 vánoční příběhy: Dárek pro dědu Mráze, Pan Bubál a sněhulák Chladomil a Ztracené vánoční dárky. Příběhy se celkem v pohodě čtou, jsou srozumitelné, je v nich spoustu hezkých momentů a hodně se pomáhá druhým:-) Navíc je za každým příběhem i pár úkolů pro děti a můžete si s dětmi zazpívat 2 známé koledy, jejichž text v knize také najdete. Jenže je tu jedno velké ale. Vůbec nechápu, proč překladatelka J. Mádrová nacpala do příběhů dědu Mráze. České vydání je až z konce 90. let minulého století, tak proč? Působí to dost hloupě. Severní pól, sobi, skřítci, házení dárků komínem a … děda Mráz. Dvě hvězdičky ubírám právě za něj, protože je ve dvou příbězích.

Barunka (4 roky) se podivovala, že auto zakašlalo. Pan Bumbál ho startoval klikou:-) Můj děda má na Šumavě upravené nějaké předválečné auto, které používáme třeba při svážení sena. Tak jsem jí mohla z vlastní zkušenosti vysvětlit, jak to vypadá, když se auto startuje klikou a nechce chytit:-D

„Tmavou nocí sova letí,
očima si cestou svítí.

Do města se tiše nese,
nezabloudí, nebojte se?

Přes hory i přes lesy
správnou cestu najde si!“ (písnička z příběhu Ztracené vánoční Dárky)

41 04.02.2021

Táto zbierka poviedok sa mi naozaj páčila. Je mi líto, ale musím napsat další nadšený komentář:-) Už po první povídce mi bylo jasné, že D. Mitana je (byl) PAN SPISOVATEL. Získal si mě. Měla jsem pocit, že na vlastní kůži cítím to, co popisuje. Vedro, pot, zimu, smrad, obavy, tajemství, které visí ve vzduchu, lhostejnost, vzrušení, paniku a ještě mnoho dalšího. A ty jeho dialogy. Paráda číst. Naprosto uvěřitelné.

„- Najedz sa, - podala mu matka smažené vajcia na horúcej panvici.
Trocha odjedol, ostatok odstrčil a vstal od stola.
- Nemám chuť.
- To z toho fajčenia. Hovorím ti, nefajči toľko.
- Dobre, dobre, - obliekol si sveter.
- Kde zase ideš, - povedala matka.
- Preč.
- Neopij sa.
- Dobre, dobre.
- A pošli otca. Stále je v tých kartách.
- No.
- Vy ma privediete do hrobu. Veď len na to čakáte.
Tresol dverami, a keď bol na chodbe, matka zakričala:
- Nepríď zase až ráno.
- Dobre, dobre, - zamrmlal.“ (Monotónnosť)

Popravdě jsem u povídek moc netušila, kam budou směřovat. To mě hodně bavilo. Jistý nádech tajemství a někdy až hororová atmosféra měly vliv na moji tepovou frekvenci. A to podivné propojení několika povídek. Možná jsem si nevšimla všech pojítek, ale když jsem ho objevila, tak mě úplně vyvedlo z míry.

Navíc jsem zjistila, co jsou to „psie dni“. A teď koukám, že i v češtině se říkávalo „psí dny“. Jestli se vám naskytne možnost se k této knize dostat, tak neváhejte. Já četla v horší kvalitě (pdf) na mobilu. Knihu jsem si v průběhu čtení objednala, přišel mi omluvný e-mail, že už není dostupná, že stahují z nabídky, tak jsem si musela objednat komplet 10 knížek Dušana Mitany, abych se ke knize Psie dni dostala. Ještěže jsme rozšířili nedávno domácí knihovnu:-)

46 29.01.2021

„Moderátor: Pojďme k něčemu veselejšímu…
Milena: To se nelekejte, že bečím, to já jsem naměkko hned. Hnedka moldánky, že jo, ale uvnitř jsem z žuly, pane redaktor. Dyť kdybych nebyla, tak dodnes kydám u nás na statku a ne tady do mikrofónu, že jo? (Svému vtipu se hromově chechtá)“

Jedná se sice o rozhlasovou hru, ale já dala přednost tištěnému slovu. A hned 2x:-D Tento kontroverzní literární počin jsem si na jednu stranu velmi užívala, bavila jsem se, dalo by se říct, přímo královsky, ale na stranu druhou jsem se cítila maličko provinile. Nerada se bavím na účet někoho jiného. A zde je hned jasné, koho si máte dosadit za koulařskou legendu Milenu a slavnou běžkyni Radmilu. Osobně o tom, že jim k úspěchu dopomohl doping, nepochybuji. Ale až díky Kouli jsem o problematice dopingu v bývalém Československu začala uvažovat komplexněji. Nikoho neodsuzuji, spíš je mi těch sportovců líto. Státem řízený doping a sportovci jako prostředek, jak ukázat, že je východní blok lepší než ten západní. No není to šílené?

Při čtení jsem si vybavila, jak předobraz běžkyně Radmily kdysi popsal můj taťka. A když jsem si k ní teď v souvislosti s Koulí dohledávala informace a viděla její fotku ze závodu s velkým Z (r. 1983), tak musím říct: „Máš recht, tati.“:-)

„Posměch a slzy – mý odvěký bratři.“

51 21.01.2021

Vlastníme vyřazenou z knihovny. Četly jsme s Barunkou několikrát, ale vysoké hodnocení si ode mne bohužel nevyslouží. Knize nelze upřít hezké poselství, tam bych neváhala. Jenže… do příběhu jsou zapracované příhody z originálního Medvídka Pú od A. A. Milneho. Problém není pouze v tom, že jsou ohýbány tak, aby to zapadalo do celkového příběhu. Největší výtku mám k překladu. Překladatelka J. Pacnerová z největší pravděpodobností původního Púa nečetla, protože si jinak nedokážu vysvětlit, že píše o expedici na severní pól a ne k severní točně. Příběh díky tomu postrádá nejen vtip, ale i logiku. Slovní hříčka funguje v angličtině (North pole and pole), ale v češtině ne. H. Skoumalová (překládala původního Púa) si s tím poradila bravurně. No uznejte, severní točna a tyčna nemá chybu:-D Hned jsem si ten díl musela přečíst. Takže jestli mám něco doporučit, tak je to rozhodně ten původní Medvídek Pú:-)

Obvykle beru Medvídka Púa od Disneyho na milost a hodnotím vysoko. Výjimku tvoří právě ty příběhy, které operují s původními Milneho nápady. V nich to hodně skřípe.

Je Silvestr, hrajeme s manželem hru Svět a mě čeká otázka z Evropy. Jak se jmenuje jediný portugalský nositel Nobelovy ceny za literaturu fakt netuším, hrajeme bez nápověd, takže příslušnou kartičku nezískám, ale nedá mi to a hned na Josého Saramaga koukám na DK a objevuji jeho Slepotu:-)

„…, tady nás nemá kdo napadnout, i kdybychom venku vraždili a kradli, sem nás nikdo zatknout nepřijde, ten, který ukradl auto, by si nikde jinde nemohl být jistý svobodou tak jako tady, jsme natolik vzdáleni světu, že zakrátko zapomeneme, kdo jsme, vůbec nás nenapadlo říct si, jak se jmenujeme, a nač taky, k čemu by nám byla jména, psi se také nepředstavují a nepoznávají podle jmen, která dostali, ale podle pachu, a my jsme vlastně jako nové plemeno, poznáme se podle štěkotu, podle hlasu a na ostatním, na tváři, barvě očí, pleti, vlasů nezáleží, jako by to přestalo existovat, já sice ještě vidím, ovšem na jak dlouho.“

Drsné čtení. Městem se šíří zvláštní forma slepoty a vláda bleskově jedná. Zavírá všechny slepé i ty, kteří s nimi přišli do kontaktu do bývalé psychiatrické léčebny. S přibývajícími slepými začíná atmosféra v psychiatrické léčebně houstnout. Lidé si šahají na pomyslné dno svého lidství, o nějaké důstojnosti nemůže být ani řeč. … Při čtení mi myslí proběhlo několik dalších knih (Zápisky z bunkru, Spící město, Pán much, ale i Puls od Kinga). … Nejdrsnější pro mě bylo, když jsem si představila, že to na co jsme zvyklý, bereme jako samozřejmost (voda, elektřina, jídlo, možnost umýt se, vzít si čisté oblečení, spát v čisté posteli, trávit volný čas, jak se nám „zlíbí“, jít nakupovat, atd.). Moc z nás už není schopno soběstačně fungovat. Největší šanci přežít by měla asi moje rodina na Šumavě, která má k soběstačnosti hodně blízko. … Včera proti mně šla na ulici žena s plnou taškou jídla a mě přepadl divný pocit, představila jsem si, že jsem ve světě slepců (jako lékařova žena). A když teď vyhazuji zbytky od jídla, tak se taky dobře necítím.

Příběh je „okořeněný“ různými připomínkami vypravěče. Ty mi z počátku trochu překážely, chci se nad tím, co čtu, zamýšlet sama, ale na druhou stranu glosy v případě J. Saramaga jsou něčím, co ho odlišuje. A radost mi udělala přísloví, kterých je v textu také požehnaně. Škoda, že jsem si je nevypisovala.

„…, Navrhl jsem to nejjednodušší, Přece se říká, že kdo dělí a rozděluje a přitom si nenechá to nejlepší, je buď blázen nebo trouba, Co pořád meleš ta přísloví, nech toho, sakra, znervózňuješ mě, Měli bychom odnést všechny potraviny do jídelny, každý pokoj zvolí tři zástupce, kteří jídlo rozdělí, když jich bude šest, hrozí menší nebezpečí, že se spletou nebo budou podvádět, A jak si ověříme, že ti druzí mluví pravdu, když řeknou, že jich je v pokoji tolik a tolik, Tady jsou slušný lidi, To je taky přísloví, Ne, to říkám já, Drahý příteli, pravda je taková, že tu jsou především lidé, kteří mají hlad.“

Baví mě, že se autor neobtěžuje používáním tradičně zavedených interpunkčních znamének, seká jednu větu za druhou. Do jedné věty (když beru tu hlavní, ukončenou tečkou) nacpe klidně několik promluv různých osob. Proč ne, na srozumitelnosti to neubírá. V Slepotě nepadne ani jedno jméno, přesto je hned jasné, o koho jde. Taktéž je mi jasné, že tohle nebyl můj poslední román od J. Saramaga:-) DOPORUČUJI těm, kterým nechybí odvaha pustit se na cestu, z níž se vrátí s velkou pravděpodobností poznamenaní.

„…, Nejsem ochoten položit život, aby si ostatní mohli užívat, A nebudeš ochoten jíst, až někdo umře, aby ses najedl, zeptal se jízlivě starý muž s černým klípcem a druhý už neodpověděl.“

57 12.01.2021

Wow. No, ty … (doplňte si podle toho, kterému zvolání údivu dáváte přednost:-))

„Poslouchejte mě, Netanjo, dobře mě poslouchejte: daně by se měly vybírat výhradně od těch, u kterých má stát důvodný podezření, že se mají dobře – od toho, kdo se jen tak usmívá, kdo je mladý, zdravý, plný optimismu, kdo v noci šuká a ve dne si píská. Tyhle parchanty je potřeba zdanit, oškubat a nemilosrdně z nich sedřít kůži.“

Nacházíme se ve městě Netanja v Izraeli. Na pódium vletí brýlatý, vyhublý mužík jménem Dovík, publikum se dobře baví. Vítejte na stand-up představení. Na představení, které nemá v historii stand-upu obdoby… Ze začátku jsem si myslela, že tahle kniha možná nebyla tou správnou volbou. Dovíkovo humor mi nijak zvlášť vtipný nepřipadal, jenže večer se vyvíjel a já brzy s napětím sledovala osobní příběh čtrnáctiletého Dovíka. Navíc v publiku sedí někdo, kdo Dovíka v té době znal a začíná si dávat dvě a dvě dohromady. Víc neprozradím, protože vás nechci připravit o tu jízdu, která se v Netanje konala. Jenom pár osobních postřehů. Knih s židovskými hrdiny je plno a já je ke čtení zrovna nevyhledávám, ale víte co? Dovíkovi stačilo pár vět, pár momentů a já měla pocit, že takhle blízko jsem se k nikomu, kdo přežil holocaust, nedostala. Asi to bylo tím jeho humorem a tím, jak dovedl uhodit hřebíček na hlavičku. Mám pocit, jako bych jeho rodinu fakt poznala. Střípek za střípkem se přede mnou skládal mnohovrstevný obraz jedné izraelské rodiny. A já hltala každé slovo. Upřímně, v hledišti stand-up představení bych být nechtěla (pro mě prostředí, ve kterém bych se nechtěla ocitnout:-)), ale takhle z bezpečné vzdálenosti jako pozorovatel jsem nasávala atmosféru, prožívala sebemenší detaily a společně se čtrnáctiletým Dovíkem jsem se děsila chvilky, kdy se to dozvíme a zároveň jsem se toho momentu nemohla dočkat.

„Tak už to v rodinách chodí, jednou tě objímají, jindy tě seřežou řemenem, a všechno z lásky. Koneckonců už v Bibli se píše, že „kdo šetří hůl, nenávidí svého syna“, a věř mi, Dovíčku, že jedna facka je někdy lepší než tisíc slov. To byla tátova sbírka lidový moudrosti v kostce.“

Tleskám Davidovi Grossmanovi, autorovi, který mě dostal. DOPORUČUJI. Mnohokrát děkuji Evaho73 za to, že mě svým komentářem ke knize Život si se mnou pohrává, k autorovi nasměrovala. … „Fakt ho neznáte? Kde to žijete?“:-)

63 06.01.2021

„Megodonti se skučivě zapírají do klik, obrovité hlavy mají svěšené, chápavé choboty se vlečou po zemi, zvířata pomalu obcházejí kolem pohonných čepů. Geneticky upravení obři jsou živým srdcem pohonného systému továrny, dodávají energii dopravníkům a větrákům a strojům. Vlečou se namáhavě kupředu a jejich postroje řinčí. Vedle svých svěřenců kráčejí odborově organizovaní poháněči v červené a zlaté, křičí na ně povely, občas ty potomky slonů švihnou, aby se dřeli ještě víc.“

Dívku na klíček jsem objevila úplnou náhodou. Občas sleduji thajské seriály, a tak mě napadlo, že bych si mohla přečíst i knihu od thajského autora. K mému překvapení jsem zjistila, že do češtiny je přeložena pouze jediná kniha (Den v Mallworldu). Hledání jsem tedy rozšířila na Thajsko a hle, byla tu Dívka na klíček. Jako první mě na obálce upoutalo zvolené písmo, které vizuálně připomíná to thajské:-)

Bavilo mě pronikání do fantasticky promyšleného světa, Paolo Bacigalupi ho prošpikoval báječnými detaily, které nemá potřebu vůbec vysvětlovat. Čtenář je hozen do vody, ať se zorientuje tak, jak nejlíp dovede. A to mi vyhovuje, protože na knížkách si nejvíc užívám právě to pozvolné pronikání do nových literárních světů. Děj se odehrává v Krung Thepu (Bangkoku). A co se tam odehrává, je fakt síla. Nechci spoilerovat, jen zmíním, že mi přišlo děsivé sledovat jednotlivé postavy, jejich pohnutky, jejich touhy, jejich myšlenky, jejich hry, … Myslela jsem, že se bude děj ubírat jiným směrem, autorův směr se mi líbil i nelíbil zároveň. Líbil, protože to byl čtenářský zážitek. Nelíbil, protože poukazuje na to, jak někteří lidé dokáží v každé době vytřískat ze situace (sebehorší), co jen jde. Bylo fakt těžké si některou z postav oblíbit, úplatkářstvím prolezlý systém a v něm lidé toužící po zbohatnutí, moci nebo odplatě. A pak tu byla Emiko, dívka na klíček. K ní jako jedné z mála jsem pociťovala sympatie.

Autor má u mě velké plus za to, že text prokládá thajštinou. I když nezvyklá transkripce (pro českého čtenáře speciálně vytvořená) mi znemožnila jednoduše dohledat, co věty znamenají. Možná by bylo lepší na to upozornit v úvodu knihy, ne až v závěrečném poděkování. Také jsem si užívala různé kulturní odkazy (pozdrav vaj, prokazování respektu tím, že dělali krab, 13 druhů úsměvu, atd.)

„Kanya ukáže strážným papíry, mastifové vrčí a napínají řetězy. Ty potvory jsou větší než jakýkoli přirozený pes. Servopsi. Hladoví a vražední a dobře konstruovaní na svou práci. Váží dvakrát víc než ona, jsou to haldy svalů a zubů. Oživené běsy Gi Bu Senovy představivosti.“ … Nemohla jsem si nevzpomenout na Myšpulínův vynález (Vrtichvost, r. 1969):-)

Dívka na klíček mi poskytla pár podnětů k přemýšlení. A i když se jedná o sci-fi, tak mi to až takové sci-fi nepřijde. Lidé jsou nepoučitelní, a kdo ví, jak to tady bude v budoucnu vypadat. Teď řádí koronavirus, tak proč ne Cibiscosis nebo rez měchýřkovitá?

„Jídlo má pocházet ze svého původního domova a tam má taky zůstat. Nemělo by kvůli zisku křižovat po celém světě. Tou cestou jsme se už jednou vydali – a přivodila nám zkázu.“

Richard Podaný knihu skvěle přeložil. Ani mě nepřekvapilo, když jsem zjistila, že za překlad obdržel ocenění:-) Doporučuji, nicméně přidávám varování. Autor neservíruje na zlatém podnose, musíte se pročíst. Za trpělivost budete odměněni tím, že se ocitnete v novém plasticky vytvořeném světě, který se mi nechtělo vůbec opustit.

48 29.12.2020

Na knihu mne nalákaly pochvalné komentáře zde na DK a jsem tomu ráda. Vypůjčila jsem nám ji z knihovny, Barunka (4, 5 roku) o ni nejdřív zájem vůbec neměla, už jsem si myslela, že si ji budu muset přečíst sama:-)

Zachráněné Vánoce nejsou naštěstí žádný disneyovsky laděný vánoční blábol, ale ryzí český příběh o malém klučinovi Františkovi, který se na Štědrý den vypraví sám do blízkého kostelíka pro betlémské světlo. Tahle jednoduchá výprava nabere nečekaný směr, když potkává na ulici starého pana Dobrejšku, který lepí na dveře papír s nějakým vzkazem. … Milé, vřelé čtení o tom, že pomáhat druhým není úplně samozřejmostí. Ještěže je tu malý František s velkým srdcem. … Barče se nelíbil moment, kdy byl František označen za zloděje, skoro jsme kvůli tomu knížku nedočetly. Ve finále se jí ale Zachráněné Vánoce líbily:-) Příběh nás inspiroval k sestavení ladovského betlému. Nejdřív ho děti objevily v adventním kalendáři, já ho skoro celý den vystřihovala a děti pak lepily. Při sestavování jsme si povídali o Ježíškovi a vyprávění jsem stavěla právě na tom, co jsme se dozvěděli z této knížky. Jestli letos dorazí betlémské světlo i k nám je zatím ve hvězdách. Jestli ano, tak si pro něj určitě zajdeme.

Kniha jako stvořená ke společnému vánočnímu čtení. Vřele doporučuji.

PS. Knihu jsem si musela vyžádat ze skladu knihovny. Do skladu určitě nepatří! Možná netáhnou ilustrace (I. Dekune)? Kdo ví. Mně se teda líbily:-)

53 12.12.2020

Náš druhý příběh ze série Víly Nevíly. Mé pocity při čtení byly podobné jako u Svatebního závoje. Ze začátku jsem si říkala, že to na vysoké hodnocení nebude, ale postupně jsem se přistihla, že si příběh užívám. A když jsem pozorovala dceru, s jakým napětím hltá příběh Mii a víly Rozety a Gábi a víly Iris, tak nemám problém dát hodnocení nejvyšší:-)

V tomto díle je důraz kladem na sesterské vztahy. Hezky ukázáno, že nás sourozenci mohou někdy pěkně štvát, ale když jde do tuhého, tak jdou spory stranou. Hlídání mladších sourozenců staršími je vděčnou živnou půdou pro projevy nepřátelství a vybíjení vzteku. Když si vzpomenu na situace, kdy nás nechali rodiče s bráchou doma samotné, tak to nikdy neskončilo hezky:-) Přišlo mi divné, že maminka dá na starost hlídat mladšího sourozence dceři, která prohlásí, že neumí uvařit čaj. I Barunka (4 roky) se nad tím pozastavovala. Odhlédnu-li od čaje, tak je to milé čtení pro holky. I jsem se pobavila. Ale víc se mi líbil Svatební závoj. Nečteme popořadě, ale vůbec to nevadí. Dalším výletem do Země Nezemě určitě nepohrdnu:-)

44 28.11.2020

Nejí vaše dítko rádo zeleninu? Tak nevím, nevím, zda ho tato knížka k zelenině přitáhne? Možná si ale přece jen dá nakonec rádo mrkvičku:-) Přečteno 2x a po prvním čtení chtěla naše Barunka mrkev:-) Naše děti jedí ovšem zeleninu běžně, tak mě to ani moc nepřekvapilo.

Králíčkovi se urodilo. Ale snaha udat kamarádům nějaký kousek z jeho zahrádky se nesetkává s nadšením. Tygr si nebere servítky a dává jasně najevo, že o zeleninu nestojí. Před konzumací zeleniny všechny zachrání až hlasité zahýkání. Ííí-ááá! Oslík zní úzkostlivě a kamarádi se pouští za jeho záchranou. Medvídek Pú neváhá a skládá písničku:-)

„Íjáček se ztratil v lese,
hýkání se hvozdem nese.
Oslík skoro šilhá hlady,
nic se neboj – Pú je tady.

Vtipný příběh s očekávanou mrkvičkovou pointou. Po přečtení jsem musela trochu uvádět na pravou míru, ale pobavila jsem se u něho:-)

42 28.11.2020

„Když duben vniká v šumných přeprškách až do kořání pod březnový prach a vlahou lázní v každém vláknu vznítí plodivou sílu, z které pučí kvítí, a když i Zefyr v lesíku a stráni líbezným dechem k růstu popohání výhonky něžné a když jaré slunce na dráze Skopce dorazilo k půlce, když drobné ptáčky příroda tak vzbouří, že ani v spánku oka nezamhouří a na své šalmaje si vyhrávají, tu — jak už před mnoha lety zaznamenal básník Geoffrey Chaucer — zatouží lidé vypravit se na pouť. Jenže za našich dnů říkají vzdělanci svým poutím konference.“

Svět je malý. Název skvěle vystihuje základní premisu příběhu. Lidé z různých koutů světa mají v moderní době celkem slušnou šanci se potkat. Při čtení jsem si vzpomněla na teorii „šest stupňů odloučení“, podle které nás od kohokoli na světě dělí v průměru 6 lidí. A pokud jste akademik, tak stačí přiletět na konferenci:-) Konference stíhá konferenci, profesoři lačnící po rozptýlení jsou víc na cestách než doma, vznikají nová přátelství, prohlubují se staré rány, manželství procházejí zatěžkávacími zkouškami, můžete se i zamilovat, kvůli literatuře se na literární konference jezdí až v poslední řadě. Zkrátka na konferencích to žije:-)

„Parádní kozy, nemyslíte?“ poznamenal Dempsey. Persse se k němu prudce otočil. „Kozy? Kozy? Proč tomu proboha říkáte takhle?“
Dempsey o krůček couvl. „Uklidněte se, člověče. Vy byste to nazval jinak? Jak?“
„Já bych to nazval… já bych to nazval… dvojitou kupolí na chrámu jejího těla,“ řekl Persse.
„Kristepane, tak to jste skutečně básník.“

Humor D. Lodge mi sedí. Nejvíc mě rozesmál japonský překladatel a jeho dotazy na spisovatele, jehož knihu překládal. Škoda, že nedostal víc prostoru.
„Strana 86, 7. řádek zdola: ‚Vrznuli si na zadním sedadle.‘ Znamená to, že zadní sedadlo Enochova automobilu mělo skřípavá pera?“

„Stránka 93, 2. řádek zdola: ‚Enoch si šel zavrzat.‘ Znamená to, že Enoch šel hrát na housle?“ Člověku je toho Japončíka líto. Jaktěživ nebyl v Anglii, tím je to pro něj větší fuška.“

Potkáte tu plno starých známých z Hostujících profesorů, a i když jim není věnováno tolik prostoru, tak nezklamou. Celým příběhem se táhne jako červená nit příběh Persseho, který se honí za Angelikou, chytrou krásnou dívkou, která mu učarovala na jedné konferenci. Kde jinde hledat než na další konferenci? A Angelika stále uniká a vy se bavíte komikou situací, které si pro něj osud nachystal. Najdou se i tací, kteří jsou ochotní poradit:-)

„Být vámi, hledala bych ji v Tokiu.“
„V Tokiu jsou spousty lidí, slečno Pruderyová.“
„To jsou, ale velmi malých lidí, nemyslíte? Slečnu Puppovou tam nemůžete v davu přehlédnout – bude jej o dvě hlavy převyšovat. Je nádherně rostlá.“

Pokračování Hostujících profesorů jsem si náramně užila. Myslím, že to nebylo naposled, co jsem ho četla. Ještě mě čeká poslední díl (Pěkná práce). Už je mám doma všechny.

51 28.11.2020