Osice komentáře u knih

Knížku jsme si prostě půjčit museli, vždyť má být tou nejkrásnější:-) Tak aspoň argumentovala Barunka, když jsem po ní chtěla, aby z té obrovské hromady knížek, které v knihovně s Arnoštem navršily, nějaké knihy vyřadila. Nakonec jsme si stejně skoro všechny vzali, ale o téhle jsem měla velké pochybnosti. Odvážné tvrzení v názvu mě velmi iritovalo a první stránky mě v mém prvotním pohledu jenom utvrzovaly. Nakonec jsem se však rozhodla pro hodnocení nejvyšší. V knížce jsou naprosto realisticky zachycená nejrůznější zvířátka. Při předčítání jsem obdivovala zejména detaily, které způsobují, že zvířata vypadají jako živá. U divoké kočky jsou to sklopené uši, u ovečky např. poloha nožičky, u jiného zvířátka zase natočená hlava nebo protažený krk, u zajíčka tlapka přes oko, atd. Zvířátka jsou v pohybu, nepůsobí staticky. Jediné, co mě na obrázcích vůbec neoslovilo, jsou znázorněné lidské postavy. Z nich je hodně cítit, že obrázky nejsou nejnovějšího data.

K jednotlivým zvířátkům je velmi málo textu. Nicméně u každého zvířátka se můžete něco dozvědět. Krátce potom, co jsme knížku s Barčou přečetly, tak jsme byly krmit zvířátka v oboře ve Mstišově, kam pravidelně jezdíme, a naskytla se nám podívaná na dvě kozy, které se srazily hlavami, až to zadunělo. Vzpomněly jsme si hned na tuhle knihu, protože je v ní zmiňováno, že když se v Alpách srazí kozorožci, tak to mezi skalními stěnami zazní jako výstřel z pistole. Kozorožce a jiná zvířata zde zmíněná jsme mimochodem asi týden předtím sledovaly v lesoparku v Chomutově:-) Tak se nám to vlastně hezky propojilo. Každopádně kniha může posloužit jako skvělý odrazový můstek k seznámení s nejrůznějšími zvířaty (jak těmi domácími, tak těmi divokými). Barču hodně fascinovala zvířata, která se živí mršinami. A pak ji také velmi zaujal orel skalní. V knížce je uvedeno, že si troufne i na kamzíka. To jsme už věděly, protože jsme spolu koukaly už předtím na video, jak orel popadl kamzíka za nohu a strhnul ho ze skály. K tomu nás zase popostrčila jiná knížka (Prázdninová dobrodružství, II. díl od Milady Havlátkové – tu zde na DK nenajdete, protože si ji autorka vydala vlastním nákladem a není možné ji sem bohužel vložit). Myslím, že si každý v této knize najde něco, co ho osloví nebo zaujme. Už jenom pro ty obrázky zvířátek stojí za to, dát knize šanci.

46 18.08.2021

Barunka (5 let) si ji vypůjčila s tím, že se na příběhy o Máše dívají ve školce. Začátek mě dost zarazil. Medvěd má mobilní telefon. V duchu už jsem vzdychala:-) Když jsem se přenesla přes to, že Máša s Medvědem žijí v technické době a využívají elektronické vymoženosti, které jsou normálně běžnou součástí našeho dnešního života, tak musím uznat, že samotné příběhy jsou dobře promyšlené, mají hezkou pointu a obsahují poučení pro děti, které je do textu vpraveno nenásilně. V prvním příběhu Zavolej mi, prosím! jsem s Medvědem úplně soucítila. Taky nemám chvilku klid, když chci dělat něco, co mě zajímá. I mě kvůli sebemenší „blbosti“ volají děti, aby se o ni se mnou podělily:-) Hodně se mi líbil i poslední (třetí) příběh, který je variací na známou pohádku Hrnečku vař. Tady oceňuji zejména originální přístup k té hromadě kaše, kterou Máša uvařila. Pohádka má za mě velmi uspokojivý konec, i když Máša by se mnou asi úplně nesouhlasila:-) Jestli Barunka bude chtít někdy v budoucnu číst další příběhy této povedené dvojky, tak nebudu proti:-)

45 18.08.2021

Přečetli jsme 3x za sebou:-) Pozorně poslouchal i Arnoštík (2 roky) a říkal, že se bojí. Příběh je jednoduchý, malého Toma vzbudí neznámé zvuky a on se snaží představit si, co by ten šramot mohlo vydávat. Jeho fantazie pracuje na plné obrátky, v jeho představách se objevují pro dítě děsivé obrazy. Záhadu pomůže objasnit tatínek. Jenže Tom má ještě malého brášku Tima, který zatím nemá tak velkou slovní zásobu a nedokáže si za jistá slova dosadit pravý obraz a kvůli tomu prožívá svou vlastní noční můru.

Tento dětský příběh původně J. Irving začlenil do své knihy pro dospělé Rok vdovou. I k příběhu vymyslet ilustrace. Ty od T. Hauptmannové se od nich značně liší. Radši bych viděla ty Irvingem vymyšlené:-) Přesto nemohu ilustracím v dětské knize upřít temnou atmosféru. Dlouho jsme obrázky s dětmi prohlíželi a všimli si při každém čtení nějakého dalšího detailu. Pokud si chcete tento příběh prožít znovu a nahlédnout „do zákulisí jeho vzniku“, tak se pusťte do knihy Rok vdovou. Budete překvapeni, co všechno se dozvíte. Pro mě samotný příběh Tima a Toma nabyl takových rozměrů, že na něj určitě jen tak nezapomenu.

Dlouho jsem si myslela na Irvinga a paradoxně mě k němu nakonec dovedly děti, protože si v knihovně našly jeho knížku. Nejdřív jsem vůbec nevěřila, že ji opravdu napsal ten samý slavný spisovatel, protože ho mám výhradně spojeného s knihami pro dospělé. A teď už hltám jeho Rok vdovou:-)

48 18.08.2021

„Dneska všichni všechno vědí,“ říkala doktorka, „pro radu lidi lezou na internet. A někdo jako za stara láduje dítě laciným aspirinem, i když dneska už je spousta dobrých léků, co děti berou s radostí. V sousedním obvodě jedna babka ročnímu dítěti kvůli vlastní skleróze dala hned tři pilulky aspirinu. Jiná dítě mazala lihem, až z toho byla alkoholová intoxikace. Další dítě napájela vlaštovičníkem, protože si popletla bylinky. Babičky obecně moc neposlouchejte, pokud nějaké máte.“

Kniha na mě čekala v knihovně. Když mi ji slečna knihovnice podávala, tak jsem na ni rozpačitě koukala, vůbec jsem si nepamatovala, že jsem si ji zarezervovala:-) Do čtení jsem se nicméně pustila. Přečetla jsem pár stránek a nevěděla, zda mám vůbec ve čtení pokračovat. Knihu jsem naštěstí neodložila, a čím víc času jsem s Petrovovými trávila, tím mi byli milejší. Obzvlášť paní Petrovová mi byla sympatická. Její profesi důvěrně znám:-) Dočítala jsem více méně spokojená. Pak jsem ale udělala chybu a nahlédla jsem do doslovu. A totálně jsem znejistěla. Fakt jsem si to měla vyložit tak a tak!? Doslov jsem už nedočetla. Místo toho jsem se pustila do druhého čtení samotného příběhu, rozhodnutá, že budu věnovat pozornost „každičké“ maličkosti a že tomu přijdu na kloub:-D

Druhé čtení mi přineslo několik aha momentů. Objevila jsem nové souvislosti, které mi napoprvé unikly. V tom je pro mě vlastně kouzlo celého příběhu. Souvislosti si složíte z titěrných zmínek a k situacím se dostáváte opakovaně a nabývají jiných nečekaných rozměrů. Jen si těch zmínek všimnout:-) Myslím, že jsem se napodruhé i víc pobavila. Co se A. Salnikovi opravdu daří, je to, jak ve vás dokáže svými slovy probudit obrazy. Jeho popisy nejsou zbytečně rozvláčné, přišly mi spíš úsporné. Nevybavuji si, že bych kdy četla knihu, která by na mě takhle silně vizuálně působila. Jako by mi chvílemi blikaly před očima filmové záběry. Kniha samotná zfilmovaná už byla, ale neláká mě. Interpretačně totiž nabízí velké pole působnosti a já jsem spokojená s tím svým přízemním pohledem na Petrovovi. Ani druhé čtení s ním neotřáslo:_) Je fakt, že ne všechno mi dává v knize smysl, jsou tam asi 2 momenty, které se mi do krámu moc nehodí a matou mě.

„Babička Petrova nepouštěla, aby se šel vykoupat, protože se bála, že se utopí, nedovolovala mu lézt na střechu, protože se bála, že spadne, nedovolovala mu dokonce, aby si moc četl, protože si mohl pokazit zrak. Jediné, co mohl na chatě dělat, bylo sedět na zápraží, koukat kolem a poslouchat babiččino láteření, že z něj roste takový budižkničemu. Každé léto trávil u babičky na chatě celý měsíc. Že z toho nezešílel, byla prostě záhada.“

S Petrovovými, takovými ruskými Nováky, strávíte pár dní, během kterých je sužuje chřipka. Jestli vyhledáváte knihy s výraznou přímočarou příběhovou linkou, tak se do téhle radši nepouštějte. Prolínání současnosti s minulostí, nejrůznější vzpomínky, sny a ruská realita líčená tak nějak samozřejmě bez patosu, že bych si celou knížku přečetla klidně ještě jednou.

„Angličtina stejně jako matematika byla potřeba nanejvýš proto, aby se člověk nemusel stydět před svým budoucím potomkem, až bude dělat domácí úkoly. Nic víc.“

„V místech, kde i učitel literatury musí štípat dříví a umět si to vyřídit s místními dělníky, čtení není žádná potřebná dovednost, je to přítěž.“

Ruští autoři mě baví. Díky Petrovovým jsem získala několik dalších zajímavých knižních tipů (např. Stavební jáma od A. Platanova a knihy Lágr a Kufr od S. Dovlatova). Líbilo se mi, že je součástí knihy i rozsáhlá sekce poznámek, díky kterým má i český čtenář možnost ocenit některé kulturní narážky. A pak zajímavý doslov, který je možná lepší nečíst:-) Co se týče překladu, tak je podle mého skvělý. Celkově věnovala A. Machoninová knize velkou péči. Doporučuji.

PS. Co se týče koupelny a záchodu u nás v rodině, tak je to hodně podobné:-D

58 08.08.2021

Zajímá vás, co dělá ježek v jednotlivých ročních obdobích? Tak se můžete začíst do této knihy:-) Celý rok vám bude dělat společnost ježčí slečna Bodlinka. Dozvíte se třeba, kolik má ježek ostnů, jací jsou ježci rodiče, co s nimi udělá mlíčko, jakou mají tělesnou teplotu a jak je možné, že dokáží vydržet celou zimu bez jídla.

Tuhle knížku už máme doma z knihovny potřetí:-) Je hodně kraťoučká, ale i tak se toho z ní dozvíte o ježčích dost. Informace jsou přiměřeně dávkovány, obrázky jsou líbivé, však musím upozornit na podle mě „nešťastné“ zapojení Boha/Stvořitele do textu. Myslím, že by bylo vhodnější, kdyby se autorka odvolávala spíš na přírodu. To je vlastně důvod, proč jsem této oblíbené knize mé dcery ubrala jednu hvězdičku. Až to Barča zjistí, tak na mě bude nejspíš tlačit, abych ji zase přidala:-) Tak je možné, že 4 hvězdičky nejsou definitivní.

47 02.08.2021

Je mi líto, ale tohle fakt není ono. Příběhy jsou těžkopádné, bez nápadu. Kniha je určena začínajícím čtenářům, já si při předčítání opakovaně pomyslela, že existuje mnoho krásnějších a vhodnějších knih pro děti, které se samostatným čtením začínají. … Další výtka směřuje k špatně nakreslené duze. Můžeme ji vidět dvakrát, pokaždé je nakreslená jinak, ale vždy chybně. I má pětiletá dcera ji umí nakreslit správně, tak nechápu, proč by si ilustrátor nemohl dát práci s tím, že si zjistí, jak má správně vypadat. … Za každým příběhem je dvojstránka, která obsahuje 2 úkoly pro děti. Opět se budu opakovat, ale úkoly postrádají nápad. Nechápu, proč by dítě, které si přečte celý příběh, ještě muselo znovu číst slova, která se v příběhu vyskytla. Co třeba nějaká otázka na porozumění? A druhým úkolem je pojmenovat to, co vidí na obrázku. Pro jistotu je k obrázku ještě doplněn textový popisek:-) Za každým příběhem jsou stejné typy úkolů. Nuda, nuda a ještě jednou nuda.

Omlouvám se, za kritický komentář. Těší mě psát pochvalné a nadšené komentáře ke knihám, ale v případě této knihy to nejde. Bylo by to nefér k těm úžasným dětským knihám, které jsme s Barunkou doposud přečetly.

38 02.08.2021

Hledala jsem útlou knihu a narazila jsem v babiččině knihovně na knížečku Pro kravičku a hledat jsem přestala a hned jsem se do ní začetla. Úvodní popis posledního pomazání umírající stařence mě utvrdil v tom, že jsem si vybrala dobře. A už jsem se šla se svým objevem pochlubit babičce:-) V průběhu čtení jsem s ní o knížce mluvila několikrát. Dělat jsem to neměla, protože mi vyzradila, co se v příběhu stane.

„Cák nevíš, jak nám to v kostele pampáter předříkával? Dobrý i zlý, příjemný i vodporný, haž do smrti trpít ha snášet – voba stejně – já i ty – ty i já -. To bych bula před Bohem i lidma tvá žena – sedít doma ha tebe nechát plazit se světem? To sem se vdala, habych tě pustila pryč ha samotnýho? To sme se nemušeli brát. To bych bula jak ty paničky, co sem jezdí k nám na zdravý povětří ha na houby … Muž – muž jenom dře na ně ha vydělává ha ženy zahálejí. Ty chceš šetřit? Tak já teký. Chceš se mozolit? Já teký. Kráva bude tvá i má – buď pudem voba nebo žádnyj,“ rozhodla [Barka] a náhle se odmlčela.“

Barka a Hadam se právě vzali, ke štěstí jim chybí jenom ta kravička. Pořídit si krávu nebyla tehdy levná záležitost, tak se společně vydávají do Mnichova, aby si na ni vydělali. Ocitají se v novém cizím prostředí a čeká je tvrdá dřina na stavbě. Město x vesnice, Čechy x Německo – v očích Barky dva odlišné světy. Sama jsem vyrostla na vesnici, máme malé hospodářství, i krávu jsme mívali. Občas působí pasáže o Chodsku idealizovaně, ale myslím, že ty popisované pocity, které Barka v Mnichově prožívala, jsou dost trefně vystižené, i když pro mnoho dnešních lidí těžko pochopitelné.

K Chodsku nemám žádný vztah, ale to jejich nářečí je tak krásný. V doslovu jsem se dozvěděla, že Baar dlouhé roky text vybrušoval a že se ke knize vracel a úpravy prováděl bezmála 20 let. Různá vydání se tedy od sebe díky těmto autorským zásahům liší. Jsem ráda, že se mi do rukou dostala pozdější verze, protože je do ní nářečí zapracováno ve větším rozsahu. Ze samotného textu je velmi silně cítit, že J. Š. Baar Chodsko a Chody miloval. Ten popisovaný kraj bych ráda viděla na vlastní oči. Doufám, že se to tam moc nezměnilo, protože jak to popisuje Baar, tak to muselo být kouzelné místo. Pokaždé když se vracím do své rodné vísky na Šumavu a vidím, jak důvěrné známým lesem prosvítají nové a nové holiny, tak je mi z toho strašně smutno.

„Černé lesy přistupovaly až k ní [Barce], jak by chtěly, aby je pohledem pohladila, usmály se na ni modré oči rybníků, ohromné, zelené plochy luk, nesčetnými kopenci jako tečkami pokropené, zavoněly vadnoucí, pokosenou otavou, úzká, hubená políčka šedala se po stráních, bílé vesničky letěly jí vstříc, bílé drobné mráčky – beránci – pluly jí nad hlavou po azurovém nebi, sluníčko mile hřálo, větříček ševelil žloutnoucím listem bříz a osik, ptáci cvrlikali,“

Knížka Pro kravičku bude bližší starším lidem z vesnice, kteří rádi zavzpomínají na ten svůj milovaný kousek Čech, a je jedno, že jím není právě Chodsko. Baar úžasně zachytil dojení mléka nebo práce na louce. Docela mě to překvapilo, protože se jedná o ženské práce. Doteď slyším dopadající mléko do hliněné dojačky. Už jenom pro tyhle momenty stojí za to číst starší knížky. Kdo dneska ještě dojí krávu ručně nebo rozhrabuje posekanou trávu časně zrána hráběmi? Na jednu stranu jsem ráda, že mé rodině dlouho trvalo, než opustila tradičnější přístup k hospodaření, protože jsem si spoustu činností vyzkoušela na vlastní kůži, proto se nezdráhám tvrdit, že Baar tyto zemědělské práce zachytil úžasně. Některé pasáže mě fakt dojímaly, téměř k slzám. O konci ani mluvit nebudu:-) Za mě velké doporučení! A knížku jsem si na sever stejně odvezla:-) ... A abych nezapomněla, celkem mě zarazil tehdejší kurz marky vůči české koruně.

PS. Tak už vím, jak vypadá socha Bavarie. Jestli se někdy ocitnu v Mnichově, tak ji navštívím:-)

53 26.07.2021

„To věřím, že se vám [rodičům] nehodí, aby se dětem otevřely oči. A zač jim mám být vděčná? Za to, že mě náhodou přivedli na svět pro své potěšení? Teď mě tu trápí, urážejí a pokořují, jak se jim zlíbí, a když je to omrzí: „Tady máš kapesník,“ a tím je vše vyřízeno.
Což jsem jejich majetek? Já [Jarmila] patřím sobě, myslila po toufarovsku a velmi se pyšnila smělostí těch objevů.“

Můj 2. čtenářský pokus. Poprvé jsem skončila na str. 57, ještě byla založená. Tehdy, myslím, že to bylo ještě na gymplu, mi nepřišla dost akční:-) Teď jsem po ní sáhla tedy znovu. Hledala jsem nějakou slabou knihu, abych ji stihla přečíst ještě během našeho pobytu u rodičů na Šumavě a nemusela ji odvážet k nám na sever. Přečíst jsem ji stihla nad očekávání rychle, takže budu muset hledat další slabou knihu:-)

Předtucha je trochu náročnější na pozornost, ale stojí za to. Situace popsané tak, že jsem je úplně viděla, slyšela a cítila před sebou. Sekání dřeva, na celé kolo puštěné rádio, které řve do ticha, nervózní dívka sedící vedle frajera na lavičce a mnoho dalších.

„Bylo krásně, bylo hříšně krásně, milost léta kanula po holých pažích, vzduch se mátl vůněmi. Všechno kvetlo najednou v opožděném létě, šípkové růže u trati, akáty na hradní skále a černý bez se svou hustou kočičí vůní rumišť. Mělká řeka byla plná cákajících kluků; pod lávku máchaly ženy prádlo, a jedna bosá na trávě, taková veliká nad ostatními sehnutými, polévala z kropítka kusy prádla na bělisku. Stříbrná sprcha šelestila, vonělo vodním sluncem.“

Rodiče Jelínkovi se chystají na 9 dní do Malory. Jejich 3 děti na to mají svůj názor. Jedno z témat, které mi je blízké, je rodiče x děti. I rodič má právo si na chvíli oddechnout od svých milovaných ratolestí. Moje děti by vyšilovaly podobně:-) … Bavilo mě sledovat, jak Ivan, Václav a Jarmila prožívají svůj čas bez přítomnosti rodičovského dohledu. Psychologie postav je velmi zdařilá. … V Předtuše toho lze objevit celkem dost, ale není to servírováno na zlatém podnose.

Poprvé byla kniha vydána v r. 1942 a mě při čtení pořád běželo hlavou, jak to, že se autorka ani zmínkou nedotkne toho, že je válka, jakoby se nic děsivého kolem ani nedělo!? Však po dočtení si myslím, že Pujmanová geniálně vyjádřila strach o své nejbližší, který byl právě v této době všudypřítomný. Pokud si do některých situací promítneme dobu vzniku příběhu, nabývají dalšího rozměru. Další myšlenka, která mi po zaklapnutí knihy běžela hlavou, směřovala k hodinám literatury na gymnáziu a k „nemožnosti“ předat poselství z knihy. Vždycky jsem si myslela, že je Předtucha nějaký dobrodružně-katastrofický příběh. Kdybych ji poprvé dočetla, tak bych o ní s určitostí nemluvila nadšeně. Do knih si zkrátka musí čtenář sám dozrát.

„Jako by je neznal, ty neblahé šaty s nepřátelskými fialovými kolečky, matka je vždycky oblékala na znamení, že už nemá Ivana ráda, v nehostinných časech úklidu nebo stěhování. Když klečela u kufru a odjíždělo se z Lichnova a všemu bylo konec, mívala na sobě šaty s kolečky, a jako by říkaly: „Dneska – to neplatí.“ A z těch starých šatů se dívá matčina nová hlava do nějakého osvětleného sálu, kam odcházejí velcí od dětí za známými – všichni známí našich rodičů jsou naši nepřátelé -, dívá se psím vínem lichnovské verandy až někam k moři. Raději kdyby byla máma rozcuchaná a seděla doma!“

Každopádně za mě velké překvapení (literární). Samozřejmě mě štve, že se autorka v 50. letech angažovala v politických procesech, ale této knize míň dát nemůžu.

PS. Doufám, že má můj komentář hlavu a patu. Píšu v časové tísni, musím jít svážet seno:-)

56 23.07.2021

„Bažina není močál. Bažina je místo prosycené světlem, kde tráva prorůstá vodou a voda se vlévá do oblohy. Líné klikatící se řeky unášejí sluneční kotouč až do moře a dlouhonozí ptáci, kteří jako by vůbec nebyli pro let stvoření, se s nečekanou ladností zvedají ze země vstříc křiku tisíce sněžných hus.“

Přemýšlela jsem, jakou knihu dát tetě k narozeninám. Koukla jsem k pár oblíbeným uživatelkám (harena, 8509211 a Šánka), které knihy doporučují, a vybrala tuhle:-) Knížku jsem měla připravenou na poličce pár dní a pak mi došlo, že bych ji mohla použít do ČV (Kniha, kterou po přečtení někomu darujete). Tetě jsem musela samozřejmě oznámit, že pro ni máme knížku, ale že ji dostane až ji přečtu:-) Dočítala jsem včera na Šumavě při mém prvním stanování s dětmi.

Kde zpívají raci je tak trochu „pohádková“ detektivka, u které jsem se neubránila slzám. Ve dvou časových rovinách sledujeme na jedné straně (r. 1969) vyšetřování smrti Chase Andrewse, oblíbeného mladíka z městečka a na druhé straně (od r. 1952) nám dělá společnost plachá Kya, které jen málo lidí řekne jinak než Holka z bažiny, která tráví svůj čas krmením racků, sbíráním ptačích per a pozorováním nejrůznějších rostlin a živočichů, díky nimž si utváří svůj pohled na to, jak to v přírodě i v životě chodí.

„Vrány nedokážou udržet tajemství o nic víc než bahno.“

Bavilo mě, jak mě Kya provázela bažinou a inspirovala mě k tomu, abych se pokusila určit, jaké ptačí pírko nosím v obalu na mobil. Je z naší procházky na Salesiovu výšinu a myslím, že je z kukačky. Na určení měla velký podíl moje mamka:-) … Opravdu by mě zajímalo, jak to měla Kya s osobní hygienou (čistění zubů, mytí vlasů atd.). Na vlasy stačí voda, mám s tím pětiletou zkušenost:-) … Je mi jasné, že by se daly v příběhu objevit nedostatky, ale hledat je nehodlám. Knížku jsem si užila a to rozhoduje. Pasáže s detektivním vyšetřováním a samotné soudní přelíčení mě drželo po celou dobu v napětí a sama jsem měla nejrůznější teorie:-) Navíc příběh ozvláštňují básničky a nemusela jsem je dohledávat:-) Moc děkuji mým oblíbeným za skvělý tip a doufám, že si knihu teta užije stejně jako já.

Najednou ztracená a studená
Zahrada prázdná leží ladem
Já toužím svírat v náručí své
Žvatlající dítě, dítě sladké
Smějící se, krotké i divoké…

Zmizelo slunce, zmizely stromy
Odešlo vše, jsme tu jen my
Matka náš dům zpěvem prozářila
A večeři nám s láskou uvařila
A milovala nás, jen bůh ví jak
Teď svět halí černý mrak. (prý od Jamese Wrighta)

91 20.07.2021

„Já vím, že je efektnější objevovat v lidech špatnosti, ukazovat na jejich špínu a sobectví, ale já teď nemohu – lhala bych! Prostě nemohu, i když nepodléhám iluzím… Znám je, ledacos už o nich vím, ani místní voda nebo vzduch z nich nedělá andělíčky, ale…“

Když v ráji pršelo jsem si chtěla přečíst věky. K této knize mě to přitahovalo z jediného prostého důvodu. V naší zapadlé vesničce v podhůří Šumavy se totiž podle ní natáčel film a moje babička dává k dobru historky z natáčení. V obchodové scéně se dokonce mihne moje mamka:-) Když jsem ji objevila u rodičů v knihovně, tak bylo jasno, poputuje se mnou na sever.

Ze začátku mě trochu při čtení rušilo, že jsem si představovala právě ty naše putkovská místa, která se však úplně neshodovala s popisem v knize:-) Brzy jsem se přes to ale přenesla a byla plně v Jelení a jeho blízkém okolí. Přiznávám, film jsem nikdy celý nedokoukala, šíleně mě nudil. Kniha je naštěstí úplně něco jiného. Vůbec jsem nečekala, že si ji tak užiju. Dva intelektuálové z Prahy v zapadlé vísce na Šumavě, ještě k tomu na úplné samotě v takřka neobyvatelném mlýně, bez základních vymožeností jako je elektrika nebo voda. Jak to asi může vypadat?:-) Z vlastní zkušenosti vím, jaká je kosa ve starém šumavském kamenném baráku, i v létě! Lu a Petr mají rozhodně můj obdiv.

„A přece – dva, jsme dva! – říkám si s úlevou, Petr a já! Odedávna věří lidé na jistá čísla, některým z nich přisuzují až magické vlastnosti – všelijakým těm trojkám, sedmičkám, třinácti nebo čtyřiceti – nikdy jsem však neslyšela, že by je zaujalo i číslo dvě. A to přes to, že mají dvě oči, dvě ruce a nohy, přes to, že se nový život rodí ze spojení dvou těl, dvojího pohlaví. Proč? Nedovedu si ten nevděk vysvětlit jinak než tím, že o závažnosti čísel rozhodovali především kněží nebo kouzelníci, a ne milenci. Ať!“

Kniha je psaná formou deníkových záznamů. Bavilo mě, jak i do těch nejobyčejnějších věcí vnáší Ludmila své intelektuální úvahy. A její peripetie s domácím zvířectvem:-D Chudáci zvířata:-) … S dvěma „blázny“ jsem se zasmála, prožívala jsem jejich radost, stejně tak obavy, nejistotu, uzavřenost, vztek, smutek, odhodlání, držela jsem jim palce a pochopila bych, kdyby se na všechno vykašlali. Díky nim jsem se také seznámila s dalšími místními lidičkami jako Dočkajka, Pomajzl, Saska nebo Sepp. Občas mi připadalo, že nakukuju cizím, ale přesto známým lidem do oken. … Příběh se odehrává za minulého režimu. Podle mě autor velmi citlivě přistoupil k znázornění frustrace, kterou lidé tehdy pociťovali. Protipólem hlavní dvojice je Eva a Evžen. … A čím si mě Otčenášek získal především? Tohle dílko je neskutečně zdařilé po jazykové stránce! Radost číst, brblavé potoky, klinkání zvonců, mečení klaksonu, … a sám dvojznačný název.

A abych jenom nechválila. To sušení hub je hodně zvláštní. Takhle by jim všechny houby zplesnivěly:-)

„Prší, už šestý den prší, ale zavile, už zase žijeme v mracích, svět za oky se rozpouští a mokvá, je to k uzoufání! Potoky vystupují z břehů a jejich řečišti se hrne cosi jako řídké kakao, prostě hnus! Pořád jsem se kasala, když jsem tvrdila, že už si tu zvykám; to prohlášení bylo lehkovážně předčasné a vázané výhradně na sluneční pohodu – tyhle lijavce dokáží v člověku rozleptat veškerou odvahu a ubít ho svou tvrdošíjností. Občas se mi zdá, že se z toho nepřestajného mlaskotu zblázním, ale snažím se to nedat najevo.“

Když jsem se blížila do finiše, tak se začaly v mé knize objevovat otrhané/okousané listy a ten předposlední dokonce chyběl. Ještěže existuje uložto, jinak bych neměla klid:-) … Moje první kniha od Jana Otčenáška a věřím, že ne poslední. Doporučuji. (lákalo mě to, abych udělala jako Lu její oblíbený vykřičník:-))

PS. Tak jsem si opět rozšířila obzory. Tentokrát to bylo písní Horst Wessel Lied a povídkou Zvětšenina od J. Cortazára. V knize je zmiňován film Zvětšenina, který podle ní natočil Antonioni.

69 12.07.2021

„Vědět, jak nejlíp na to, je nad všechno světa zlato.“

Dočteno, i když to byl boj. Začátek mě bavil moooc, ale pak jsem pomalu ztrácela chuť ve čtení pokračovat. Těsně před polovinou jsem příběh dokonce odložila s tím, že už ho asi nedočtu. Jsem ráda, že jsem mu nakonec dala ještě šanci, protože poslední čtvrtina knihy mě zase bavila hodně. A pak to pro mě tak trochu zazdila poslední kapitola. Vím, o co autorce šlo, ale mně to přišlo hodně patetické:-)

„Myslíte, že to dokážete?“
„Řekla bych, že ano, ujistila [McGonagallová] ho suše. „My učitelé se v kouzlech celkem dost slušně vyznáme, jak víte.“

Nejvíc se mi líbily pasáže, v kterých jsem se dozvídala více o Brumbálovi a Snapeovi. Tyhle dvě postavy jsou vskutku zajímavě napsané. Také samotné relikvie smrti mi přišly přitažlivé. Ale samotné pátrání po viteálech se tak šíleně táhlo… Tento díl mě úplně neoslovit hlavně proto, že se děj odehrává z 80 % mimo Bradavice. V těch předchozích to bylo právě naopak. Jak jsem se ocitla zpět ve škole kouzel, tak to bylo zase to pravé ořechové. … Celá série je úžasně propracovaná, všechno do sebe zapadá, postupně jsem si mohla udělat ucházející představu o kouzelnickém světě. … Úplně jsem se nedokázala napojit na přerod z dobrodružného v zásadě bezpečného příběhu v mrtvolami hemžící se jatka. Bližší mi byly úvodní díly, kdy jsem se s Harrym, Ronem a Hermionou potulovala po Bradavicích a objevovala nová tajemství hradu. … Každopádně nemohu Rowlingové upřít nesmírnou fantazii a vynalézavost, se kterou přistupuje k propojování přítomnosti s minulostí. Tohle jí jde báječně.

„Po dvou téměř probdělých nocích byly všechny Harryho smysly v pohotovosti víc než obvykle.“ … Tak to bych teda chtěla vidět. Jednou jsem dělala zkoušku na VŠ po téměř probdělé noci (měli jsem akci s dětmi Noc s Andersenem) a byla jsem tak mimo, že jsem měla problém soustředit se na otázky, které mi zkoušející dával:-)

Nevím, zda někdy šáhnu i po osmém díle. Nejdřív jsem myslela, že ne, ale teď jsem na vážkách:-) Každopádně si dám teď určitě nějakou dobu od Harryho pauzu. A možná pak zkusím nějakou tematicky laděnou knihu z této výjimečné ságy. Potterhead se ze mě sice nestane, ale chápu, proč si tuhle sérii tolik lidí zamilovalo. Kdybych se nemusela rozloučit s tolika oblíbenými postavami, tak bych jím možná také byla:-) Teď když už vím, tak mě znovu neláká.

„Hodláte se snad živit kouzelnických právem, slečno Grangerová?“ zeptal se Brousek.
„Ne, to nehodlám, odsekla Hermiona. „Doufám, že budu dělat něco užitečného!“

57 09.07.2021

Tak já se teda přiznávám. Tuhle knihu jsem si vyhledala hned, jak o ní napsal komentář trudoš. Romány pro ženy moc nečtu, ale když nadchnou chlapa, tak jsem ochotná jim dát šanci:-) Taky se ke knihám z této kategorie moc nepřiznávám a komentuju je výjimečně:-) Smlouva na lásku, resp. anglický originál Trophy Wife mě fakt bavil. Je tam sice hodně erotiky, ale proč ne. Voyerismus byl příjemným zpestřením:-) Hodně se mi líbilo, že se v knize objevovaly momenty, kdy jsem vůbec nevěděla, co se bude dít dál. Příběh není přímočarý, a i když je „jasné“, jak to nakonec skončí, tak jsem stejně párkrát cítila pochybnosti a nebyla si jistá, o co vlastně jde. To je právě ta přidaná hodnota, kterou si mě autorka získala. A je to vlastně i důvod, proč jsem se nakonec rozhodla knihu „okomentovat“, protože bych na tuto autorku nerada zapomněla:-)

59 04.07.2021

Na knížku jsem byla hodně zvědavá. Skutečné hmyzáčky máme moc rádi, ale tohle nebylo úplně ono. Možná mé vnímání ovlivnilo do jisté míry i to, že jsme předtím četly s dcerou knížky o Ferdovi, s kterým jsme měly možnost do hmyzí říše opravdu proniknout. Asi nejvíc mi vadilo, že je v příbězích zbytečně hodně postav. Příběhy jsou takové těžkopádné, špatně se mi předčítaly. Také mi u nich chyběla větší provázanost. Ráda bych se s jednotlivými postavami setkávala opakovaně. První kapitola ve mně totiž vzbudila dojem, že to tak bude:-) A ještě by tu byla jedna výtka:-) Na můj vkus se hmyzáčci obklopovali přespříliš věcmi z lidského světa. Vím, že se s tím běžně setkáváme v dětských knížkách, ale tady mi to přišlo už moc. Avšak nemohu příběhům upřít zajímavé zápletky. Vlastně jsem byla sama zvědavá, kam budou směřovat. Samozřejmě nechybí výchovný podtón. Důraz je kladen především na přátelství a pomoc.

Četly jsme s Barunkou (5 let) před několika týdny, a když si teď prohlížím ilustrace, tak mám velký problém, vybavit si, o čem jednotlivé příběhy byly. Mimochodem ilustrace jsou fajn:-) Sečteno podtrženo, kniha neurazí, ale ani nenadchne.

48 27.06.2021

Nebýt vášní, které tato kniha vzbudila zde na DK, tak bych o existenci nějaké Jedovaté houby vůbec nevěděla. Takže konečně přečteno, hodnotit hvězdičkami nebudu, ale o svůj názor se ráda podělím:-)

První příběhy mi přišly úsměvné. Autorův záměr byl tak okatý, že nešlo číst s vážnou tváří. Říkala jsem si, že tohle přece nemůže nikoho zmanipulovat. Jenže jak jsem četla další a další příběhy, cítila jsem, že to stále omílané, začíná působit najednou víc „důvěryhodně“. Po přečtení celé knihy se nezdráhám věřit, že na tehdejší děti měla velký vliv. I když nejsou příběhy kdovíjak dobře propracované a mnohdy jsou useknuté „v tom nejlepším“, tak vysílaly k německým dětem jasný vzkaz. Doprovodné karikatury a básničky ještě umocňují sílu sdělovaného. Takže pokud jde o sugestivitu, s kterou byla Jedovatá houba napsaná, zasloužil by autor plný počet hvězdiček a vlastně na jednu stranu chápu, proč se někteří tak rozčilují nad vydáním této knihy.

Na druhou stranu si však myslím, že tento text v sobě dnes skrývá velký potenciál pro práci s dětmi. Sama jsem si z hodin dějepisu (na ZŠ i SŠ) odnesla jen to, že byli Židé za 2. sv. války pronásledováni a likvidováni. Jedovatá houba může posloužit jako odrazový můstek k získání širších souvislostí. Osobně bych se nebála příběhy s dětmi dešifrovat, zbavovat propagandistického rasistického balastu a následně pátrat v jiných zdrojích po dalších informacích. To je jeden z možných směrů, kterým se dá při práci s textem s dětmi ubírat. Tím dalším je např. zaměření na téma manipulace (se čtenářem).

Myslím si, že cenzurou a zavíráním očí před minulostí si prokazujeme medvědí službu. A už vím přesně, které učitelce dějepisu ji doporučím:-)

PS. Nebuďme naivní, podobnými texty jsou určitě manipulovány severokorejské děti. Jen v nich nehrají prim Židé. Zajímalo by mne, jakým směrem by se zde ubírala diskuze, kdyby se nějaký textík dostal až k nám.

Když jsem viděla, že má tato kniha hodnocení 93 %, moje bezprostřední reakce byla: „To jako vážně!?“ Velmi školometské, idealistické a mající daleko k realitě. I když je záměr autorek knihy ušlechtilý (upevnit v dítěti touhu po životě naplněném přátelstvím a opravdovostí), tak z textu sálá prvoplánovost.

Pro představu, jeden z příběhů je o holčičce Renátce. Maminka jí zakázala lézt na strom. Na strom však vyšplhala její milovaná kočka a pod stromem zuřivě štěká velký vlčák. Renátka má o kočku strach, tak se pro ni vydá. Samozřejmě při slézání spadne a zlomí si ruku. Navíc kvůli zlomené ruce nemůže s rodinou absolvovat výstavu, na kterou se těšila. Poselství v příběhu je jasné: za neposlušnost se platí často zklamáním. „Renátka si přiznala svoji chybu a v duchu si slibovala: „Už nikdy na ten starý strom nepolezu. Všechno jsem si zavinila sama, protože jsem neposlechla maminčin zákaz.“ Nemůžu si pomoct, ale opět musím říct: „To jako vážně?!“ Osobně nechci, aby mě moje děti slepě poslouchaly, aby daly přednost zákazu před pomocí. Jen si zkuste sami vybavit, jak na vás zákazy fungují:-D Mně samotné se strašně ulevilo, když jsem si sama, a není tomu tak dávno, při své knihovnické práci došla k tomu, že nedodržování pravidel nemusí být vždy špatné, ale naopak prospěšné. Jestli si o tom chcete přečíst, tak mrkněte na můj článek Pravidla dílny čtení v praxi, který najdete v časopisu První strana, č. 6, str. 16-19. Odkaz na časopis je zde: http://csk.npmk.cz/sites/csk.npmk.cz/files/soubory/2018/PS-zari-2018.pdf

Dcera po dočtení výše zmíněného příběhu prohlásila, že by bylo lepší, kdyby se držela oběma rukama:-) Schválně jsem se jí zeptala, zda by na strom lezla, kdybych jí to zakázala. Už jenom z jejího pohledu bylo jasné, co mi odpoví:-)

Ke knize mám i další výhrady, ale už nechci svůj komentář prodlužovat. Za mě velké zklamání.

47 02.06.2021

„Psal jsem dál a smutně se díval na seznam úkolů a vzpomínal, jak jsem před pár dny napsal rouná cesta je dobrá. Babička vyškrábala chybné u, já jsem dopsal do volného místa písmeno f, ale ukázalo se, že rofná cesta taky úplně nevyhovuje. Babička mi popřála, abych už zažil jen jedinou cestu, a to cestu na hřbitov, začala škrábat na tom stejném místě, proškrábala stránku naskrz a přinutila mě přepsat nanovo celý sešit.“

Knížka P. Sanajeva mě zastihla v tu nejlepší možnou chvíli a pomohla mi překonat blbé období. Že mi vrátila úsměv zpátky na rty, by bylo slabé tvrzení. První polovinou knihy jsem se „prořehtala“, i když jsem silně vnímala, že nečtu humoristickou knihu. … Malý Saša, přestože není sirotek, vyrůstá u své babičky a dědečka. Babička má slovník, za který by se nemusel dlaždič stydět, je psychicky nevyrovnaná, a za své životní poslání pojala úzkostlivou starost o často nemocného vnoučka. Prakticky nic mu nedopřeje, hlídá ho jako ostříž, tahá ho po vyšetřeních, cpe ho práškama a nedej bože, aby se zpotil.

„A proč musíme k homeopatovi?“ zeptal jsem se [Saša].
„Abys nezdechl! Neptej se tak debilně.“

Postupně jsou vtipné historky ze života malého Sašenky nahrazeny momenty, díky kterým se začne poodkrývat neveselý život babičky, dědečka a matky. Ani na chvilku mě nenapadlo, abych někoho odsuzovala. Bylo mi jich docela dost všech líto. Jak málo stačí, aby se člověk ocitl ve vleku událostí, rozhodnutí a výčitek?! A uprostřed toho všeho toxického malý bezbranný klučina, který pozoruje a zkoumá své pocity k jednotlivým rodinným příslušníkům a neptá se: „Proč je babička život a máma pouze občasné štěstí, které odchází ještě dřív, než se stihnu cítit šťastný.“

Ve výsledku se jedná o knihu, která v sobě ukrývá tíživá témata. Malý Saša svým dětským pohledem ze začátku dost odlehčuje, avšak ke konci svou přítomností v centru dění na tíživosti přidává.

Kniha mne navíc obohatila v nejrůznějších oblastech. Dozvěděla jsem se třeba, proč je na horečku dobrý klystýr. Samozřejmě jsem si to ověřovala:-) A pak mě popostrčila k poslechu písní Vladimíra Vysockého.

63 21.05.2021

Naše první seznámení s Heidi. Když jsem po této knize v knihovně s dcerou sahala, tak jsem měla za to, že si půjčujeme původní příběh od J. Spyri. Ale až po dočtení jsem si všimla, že jsme si užívaly příběh převyprávěný. … Heidi je těžké si nezamilovat, tak milou holčičku jsem ještě nepotkala. Hned jsme si ji oblíbily a prožívaly s ní nejrůznější dobrodružství a přály jí, aby byla šťastná. Heidi není však jedinou postavou, která čtenáře přitahuje. Naše Barunka si samozřejmě oblíbila ještě Kláru a mě nejvíc přitahoval dědeček, o kterém jsem se toho ale bohužel moc nedověděla. A to je vlastně i největší problém této knihy. Mnoho věcí je nakousnutých, ale nedořešených. Co se stalo s koťátky, které přinesla Heidi k Sesemannům? Jak probíhalo Klářino uzdravení? Co se stalo s dobytkem, když se na zimu odstěhovali do Dörfli? A mnoho dalšího. Nejradši bych kvůli tomu jednu hvězdičku ubrala, ale Barunka byla nekompromisní:-) Klady však natolik převyšují, že jsem ochotná ustoupit.

Knížka je krásně ilustrovaná, bavily jsme se tím, že jsme zkoumaly, jak mají dívky vždy sladěný oděv s mašlemi ve vlasech nebo s kloboučky. Dcera se dozvěděla, co je dostavník, jak vypadaly dřív plavky, že práce průvodčího bývala kdysi ve vlaku dost adrenalinová a už víme, jak zařídit, aby se přes potok přebrodilo stádo ovcí. Také už ví, co znamená být náměsíčný a že jsem se i já takhle po nocích jako malá potulovala:-) a manžel jí může ukázat podobný měchový fotoaparát, který si pořídila babička Sesemannová. … Líbí se mi, že se mezi postavami najdou i ty méně kladné, ale je jich pomálu. Jedinou postavou, která nás dost „štvala“ byla slečna Rottenmeierová:-)

Obětovala jsem jednu měsíční e-výpůjčku na Heidi od J. Spyri. Už jsem si kousek přečetla a je tam přesně to, co mi v této knize chybí. Už se těším až ukojím svou zvědavost:-)

65 19.05.2021

(SPOILER) „Když se díváme na smrt a na temnotu, bojíme se jen toho, co neznáme, ničeho jiného.“

„Brumbál říká, že je mnohem snazší odpustit tomu, kdo se mýlil, než tomu, kdo měl pravdu,“

No, ty kráso! Od první kapitoly jsem pořád doufala, že to není tak, jak se zdá. Co se týče prince dvojí krve, tak jsem si ho ještě před samotnou četbou tipla správně, ale v průběhu čtení jsem svůj tip dvakrát změnila:-) Vůbec nedokáži říct, který díl mě zatím bavil nejvíc. Tenhle byl pro mne asi nejvíc šokový. Vždycky když kouzelnický svět přijde o jednu postavu, tak mám problém přijmout, že je to definitivní. A jsem nesmírně překvapena, že mne Harry Potter a jeho dobrodružství stále ještě baví a mám chuť se na známá místa vracet. Obvykle mám problém se čtením sérií. V průběhu ztratím absolutně zájem a nedočtu.

„Ale pro všechno na nebi… jste snad kouzelníci! Ovládáte kouzla! Musíte být přece schopni vyřešit… no… úplně všechno!“

Asi úplně nejvíc jsem si v tomto díle užívala myslánku. Autorka vymyslela vynikající a originální způsob, jak nás seznámit s minulostí. Konečně je pro mne Vy-víte-kdo více hmatatelným. Ráda bych podstoupila ještě výlet do mysli některých Smrtijedů. … Bavily mě samozřejmě také vztahové záležitosti. Jelikož jsem takřka filmy nepolíbená, tak jsem dopředu nevěděla, jak se budou postavy párovat. A stále očekávám, kdy se spárují 2 mé oblíbené postavy:-)

„No prosím, ano, jenže váš otec a já jsme byli stvořeni jeden pro druhého, tak jaký mělo smysl čekat?“ argumentovala paní Weasleyová. „Zatímco Bill a Fleur… no… co mají vlastně společného? Bill je takový pracovitý, domácky založený člověk, kdežto ona je…“
„Kráva,“ přikývla Ginny."

Lektvary, viteály, stará učebnice, nová posila učitelského sboru, ale i škrtidub a konversace ministerského předsedy s ministrem kouzel měla své kouzlo:-) Nezapomenutelná výprava do jeskyně byla skvěle popsaná a mě ani v nejmenším nenapadlo, co bude následovat. … Dočetla jsem už před 2 dny a místo psaní komentáře jsem se hned pustila do dalšího dílu, i když se na jednu stranu hrozím toho, co přinese:-)

„Voldemort – stejně jako všichni tyranové – si vytvořil svého nejhoršího nepřítele sám! Máš vůbec ponětí o tom, jaký strach mají tyranové z těch, které utlačují? Všichni si totiž uvědomují, že jednoho dne se mezi tou obrovskou spoustou jejich obětí nevyhnutelně najde člověk, který proti nim povstane a úder jim vrátí!“

69 18.05.2021

Naše další setkání s Ferdou. Tentokrát zabloudil a pokouší se najít cestu ke svému mraveništi. Místo cesty však objevil jednu plačící mravenčí maminku, která si musí po svatbě sama založit nové mraveniště. A je toho na ni opravdu moc. To by nebyl Ferda Ferdou, aby nenabídl svou pomoc:-) Jenže nic není tak jednoduché, jak se může na první pohled zdát. Poblíž mají své mraveniště otrokáři a dělají si zálusk na jejich kukly. Otrokářtí mravenci? To mi přišlo nejdřív dost přitažené za vlasy. Jaké bylo mé překvapení, když jsem zjistila, že opravdu existují a potřebují cizí mravence, aby se o ně starali. Bez nich by nedokázali nepřežít. Další zajímavou informací, kterou jsem z knihy vytěžila, byla o tesaříkovi, resp. o jeho kuklách. Bavila mě „exkurze“ po otrokářském mraveništi, brblavý mravenci Brbula a Brbola a samozřejmě Ferdova pohádka o mravenci Hračičkovi. A zajímalo by mě, jestli má brouček Kulihrášek skutečný předobraz v hmyzí říši. Nepodařilo se mi to dohledat.

A co mě nebavilo? Ty do očí bijící paralely s minulým režimem. Pracovní kolektivy plnící náročné úkoly při výstavbě a soutěžící o nejlepší partu. Vyhlašování nejlepších pracovníků, brigády, navazování spolupráce, široké masy, hesla a v neposlední řadě chudáci pracující trpící pod jhem bohatých proradných utiskujících. Bylo tam toho dost. Ze začátku jsem si čtení užívala mnohem víc, protože jsem si toho nevšímala. Pak jsem byla ve fázi, že mne tyto paralely přišly vtipné a ke konci už mi bylo až chvílemi trapné předčítat. Dnes se Barunka zlobila, že jsem dala jenom 4 hvězdičky a já ji nedokázala uspokojivě vysvětlit proč:-(

Mravenci patří k našim nejoblíbenějším hmyzákům a Ondřej Sekora na tom má nemalý podíl. Za to mu patří velké díky. Skoro každý den koukáme, jak naši místní mravenečci pokročili se stavbou svého mraveniště. A opravdu jsou neuvěřitelně výkonní. Také jsme si začali díky této knize všímat nejrůznějších otvorů, kterými v mraveništi mizí. Doufám, že se nám někdy poštěstí zpozorovat mravence otrokáře, i když to samozřejmě našim mravencům nepřeji:-)

60 16.05.2021

V knihovně pro nás vybral Arnoštík (2,5 let), ale četla jsem s Barunkou (5 let). Kniha obsahuje 72 kraťoučkých bajek a my je zvládly přečíst za 2 dny:-)

Název trochu klame, ne všechny bajky jsou o zvířátkách, ale to nevadilo. Jsou velmi srozumitelné, i když jsem Barče musela občas něco dovysvětlit. Neměla problém s pochopením příběhu, spíš s tím co si z něj má odnést:-) Pro mě byla poselství krásně stručně zformulovaná. Např. „Pěkný oděv je jen slupka, rozumu nepřidá.“ (Královy opice), „Krása a užitek nekráčejí vždy ruku v ruce.“ (Sova a bysta), „Rozum leckdy zmůže víc než hrubá síla.“ (Straka a džbán s vodou) a „Kdo chce dosáhnout svého za každou cenu, bývá překvapen, jak je ta cena vysoká.“ (Kůň a jelen).

Při předčítání jsem se dcery hodně doptávala, nechávala jsem ji hádat, kam si myslí, že situace směřuje a vysvětlovala na jiných příkladech, které jsou jí bližší. Super obrázky napomáhají porozumění textu. … Osobně mě nejednou bajky překvapily směrem, kterým se ubíraly:-) Ke konci na mě však začala padat tíseň. Říkala jsem si, co musí jeden všechno předvídat, aby náhodou nedopadl, jako někteří hrdinové z knihy:-) Aktuální jsou teda dost.

Barča při čtení nezklamala a pobavila mě. Když po tom, co v bajce Orlova hostina orel sežral všechny ptáčky, prohlásila, že si teď může rozbalit ty dárky, které od nich předtím dostal:-) Ještě jsme se bavily třeba tím, že jsme vymýšlely způsoby, jakými by mohl zaútočit lev bez zubů a drápů. K tomu nás ponoukla bajka Lev a dívka.

Jedná se o mé první větší setkání s Ezopem a jsem nadšená. Musím se podívat, jak vypadají jeho bajky v jiných knihách. Ale trochu se bojím, abych nebyla zklamaná, protože se mi fakt hodně zamlouvalo toto zpracování. Úplně si dokáži představit, jak s touto knihou pracuji s dětmi a začíná se mi v hlavě pomaličku rodit podoba besedy na téma bajky:-) Za mě jasných pět a jedno velké doporučení.

45 16.05.2021