U Petrovových řádí chřipka

22.05.2022

Kdo si chce přečíst moderní ruský román, tak ať si vybere tuhle knihu. U Petrovových řádí chřipka je nepochybně vysoká literatura. Hlavní dějová linka není silná, je naopak chabá, roztřesená a rozpadlá na několik epizod a časových rovin, ale to k horečkám a chřipce perfektně sedí. Naopak je neskutečně živě popsána běžná realita pochybné rodiny v Jekatěrinburgu, který se tu jeví jako dost nevlídné místo plné nevlídných lidí. I nám, čtenářům bez nějaké zvláštní obrazotvornosti, před očima úplně vyvstává zanedbané město s obstarožními trolejbusy a paneláky. Co mě ale zaujalo nejvíc je skvěle prokreslená psychologie postav. Autor neustále popisuje, co se jednotlivým osobám odehrává v hlavě. Jak okamžité myšlenky, tak i trvalé rysy. Takový vhled nitra postav jsem snad nikde jinde neviděl.

08.03.2022

Alexej Salnikov by asi chtěl být postsovětským Bulgakovem. Což o to, stylisticky na to má, ale obsahově už je to slabší. Absurdita života v zemi, kde zítra již znamená sankce, je sice popsána místy vtipně, ale postrádám nějakou "patu".

03.03.2022

Jedno z prvních, ne-li úplně první seznámení s ruskou literaturou. Ale trochu doufám, že nemá stejnou či podobnou šablonu. Kniha u které jsem dokázal držet pozornost asi padesát stránek a pak mi došlo, že to nemá cenu. Nahodilé příběhy a nahodilé scény, které prvoplánově postrádají smysl či myšlenku. Ta v jádru asi smysl má, ale hledat ho v tomto je síla. Knihu jsem dočetl. Kupodivu. Trochu mě držela nahodilost bizarních situací, která ale skoro vždy vyprchá po dalším odstavci. Když už se tato nezáživnost opakuje dalších 300 stran a vyprchává i bizár, tak končí i zájem. Silně mě zajímá film, co asi předvede a zachrání.

31.01.2022

Svéráz Petrovovic chřipky. Chvílemi to bylo čtivé, pak zase strašně dlouhé a popisné. Párkrát jsem knihu už už odkládala, že ji nedočtu, ale nakonec se vždycky objevila pasáž, kvůli které mělo smysl číst dál. Třeba besídka z pohledu malého Petrova mě bavila dost. A našlo by se i pár pozoruhodných souvětí k citaci.
Možná některé nuance nedokážu docenit, protože z ruské klasiky jsem toho přečetla žalostně málo. Rozhodně pak nedokážu ocenit popkulturní odkazy, i když jsou vysvětlené v poznámkách. Ruské reálie, byť zkreslené chřipkou, mi připadaly tak vzdálené evropskému stylu života, že jsem marně přemýšlela, ve kterém roce se příběh vlastně odehrává. Ural je kraj rázovitý.
Čekala jsem velkou pecku, ale bohužel se u mě nadšení nekonalo. Tři hvězdy.

06.10.2021

Román se zpočátku tváří jako realistická, přímočaře vyprávěná kronika každodennosti v postsovětském Rusku. S každou další pikareskní epizodou ze života docela obyčejné, neambiciózní, jen zásluhou chřipky zapálené ruské rodiny, jste si ale méně jistí tím, v jaké časové rovině se děj odehrává, co je skutečnost, co fantazie, co sen, paralelní realita nebo nedokončená povídka intelektuála se suicidiálními sklony. Po dočtení poslední kapitoly, která mnohé ujasňuje, ale nic zbytečně nedoříkává, se mi Salnikovův první román jeví co do kompoziční vrstevnatosti a tematické bohatosti souměřitelným s tvorbou ruských mistrů jako Gogol nebo Bulgakov. Krom obrazotvornosti autora při popisu zvláštně povědomých ruských reálií, které se za posledních třicet let perspektivou autora změnily stejně málo jako mentalita tamějších lidí, je obdivuhodná i vypravěčská rafinovanost, s jakou napříč příběhem rozsévá vodítka, která až mnohem později získaji na významu a pomůžou nám pochopit některé souvislosti. Každý detail, přítomný zdánlivě jen kvůli autorově grafomanské snaze popsat do detailu každý výjev, může hrát roli. Ne náhodou je v jednom výroku parafrázován Čechovův výrok o pušce, která musí vystřelit, když už se jednou objevila na scéně. Oproti klasikům je Salnikovovo vyprávění svižnější a vtipnější. Zvlášť když z pohledu dítěte popisuje traumatizující účast na bizarní školní besídce nebo když barvitě líčí odyseu horečnatého hrdiny, který se různými dopravními prostředky, a nevraživosti spoluobčanů navzdory, snaží dopravit domů. Pro podobnost (post)socialistické reality u nás a v Rusku, ale také pro tematizování malosti, pohodlnosti a strachu odhodlat se ke změně a začít žít podle svých představ, není těžké porozumět tomu, o čem Salnikov vypráví. Těším se, až uvidím, jakou podobu tomuhle (sur)realistickému portrétu nemocné společnosti dal ve své filmové adaptaci Kirill Serebrennikov.

08.08.2021

„Dneska všichni všechno vědí,“ říkala doktorka, „pro radu lidi lezou na internet. A někdo jako za stara láduje dítě laciným aspirinem, i když dneska už je spousta dobrých léků, co děti berou s radostí. V sousedním obvodě jedna babka ročnímu dítěti kvůli vlastní skleróze dala hned tři pilulky aspirinu. Jiná dítě mazala lihem, až z toho byla alkoholová intoxikace. Další dítě napájela vlaštovičníkem, protože si popletla bylinky. Babičky obecně moc neposlouchejte, pokud nějaké máte.“

Kniha na mě čekala v knihovně. Když mi ji slečna knihovnice podávala, tak jsem na ni rozpačitě koukala, vůbec jsem si nepamatovala, že jsem si ji zarezervovala:-) Do čtení jsem se nicméně pustila. Přečetla jsem pár stránek a nevěděla, zda mám vůbec ve čtení pokračovat. Knihu jsem naštěstí neodložila, a čím víc času jsem s Petrovovými trávila, tím mi byli milejší. Obzvlášť paní Petrovová mi byla sympatická. Její profesi důvěrně znám:-) Dočítala jsem více méně spokojená. Pak jsem ale udělala chybu a nahlédla jsem do doslovu. A totálně jsem znejistěla. Fakt jsem si to měla vyložit tak a tak!? Doslov jsem už nedočetla. Místo toho jsem se pustila do druhého čtení samotného příběhu, rozhodnutá, že budu věnovat pozornost „každičké“ maličkosti a že tomu přijdu na kloub:-D

Druhé čtení mi přineslo několik aha momentů. Objevila jsem nové souvislosti, které mi napoprvé unikly. V tom je pro mě vlastně kouzlo celého příběhu. Souvislosti si složíte z titěrných zmínek a k situacím se dostáváte opakovaně a nabývají jiných nečekaných rozměrů. Jen si těch zmínek všimnout:-) Myslím, že jsem se napodruhé i víc pobavila. Co se A. Salnikovi opravdu daří, je to, jak ve vás dokáže svými slovy probudit obrazy. Jeho popisy nejsou zbytečně rozvláčné, přišly mi spíš úsporné. Nevybavuji si, že bych kdy četla knihu, která by na mě takhle silně vizuálně působila. Jako by mi chvílemi blikaly před očima filmové záběry. Kniha samotná zfilmovaná už byla, ale neláká mě. Interpretačně totiž nabízí velké pole působnosti a já jsem spokojená s tím svým přízemním pohledem na Petrovovi. Ani druhé čtení s ním neotřáslo:_) Je fakt, že ne všechno mi dává v knize smysl, jsou tam asi 2 momenty, které se mi do krámu moc nehodí a matou mě.

„Babička Petrova nepouštěla, aby se šel vykoupat, protože se bála, že se utopí, nedovolovala mu lézt na střechu, protože se bála, že spadne, nedovolovala mu dokonce, aby si moc četl, protože si mohl pokazit zrak. Jediné, co mohl na chatě dělat, bylo sedět na zápraží, koukat kolem a poslouchat babiččino láteření, že z něj roste takový budižkničemu. Každé léto trávil u babičky na chatě celý měsíc. Že z toho nezešílel, byla prostě záhada.“

S Petrovovými, takovými ruskými Nováky, strávíte pár dní, během kterých je sužuje chřipka. Jestli vyhledáváte knihy s výraznou přímočarou příběhovou linkou, tak se do téhle radši nepouštějte. Prolínání současnosti s minulostí, nejrůznější vzpomínky, sny a ruská realita líčená tak nějak samozřejmě bez patosu, že bych si celou knížku přečetla klidně ještě jednou.

„Angličtina stejně jako matematika byla potřeba nanejvýš proto, aby se člověk nemusel stydět před svým budoucím potomkem, až bude dělat domácí úkoly. Nic víc.“

„V místech, kde i učitel literatury musí štípat dříví a umět si to vyřídit s místními dělníky, čtení není žádná potřebná dovednost, je to přítěž.“

Ruští autoři mě baví. Díky Petrovovým jsem získala několik dalších zajímavých knižních tipů (např. Stavební jáma od A. Platanova a knihy Lágr a Kufr od S. Dovlatova). Líbilo se mi, že je součástí knihy i rozsáhlá sekce poznámek, díky kterým má i český čtenář možnost ocenit některé kulturní narážky. A pak zajímavý doslov, který je možná lepší nečíst:-) Co se týče překladu, tak je podle mého skvělý. Celkově věnovala A. Machoninová knize velkou péči. Doporučuji.

PS. Co se týče koupelny a záchodu u nás v rodině, tak je to hodně podobné:-D

09.06.2021

Jeden nečekaný flám, prodělaná chřipka Petrovovic malé rodinky a novoroční besídka pro děti, dal by se shrnout reálný děj, fádně jako šedivá paneláková socrealita Jekatěrinburgu, který jakoby zůstal zmražen někde v osmdesátkách minulého století. Kouzlo románu je rozhodně jinde než v akci nebo exotickém zasazení ... Specifický humor, situační i interpretační, postupně odhalovaná paralelní zápletka, oscilování postav mezi normálnosti a šílenstvím (už samy hlavní postavy - Petrov se považuje za dokonale normálního, jen naráží na samé šílence, Petrovová naopak sama sebe vnímá jako šílenou, která se snaží imitovat normální ženu), mlhavá hranice mezi sny, představami a realitou, tajemná vedlejší postava jako spouštěč událostí vymykajících se kontrole a propojující minulost se současností ... a široký prostor pro pochopení pointy (při četbě doslovu jsem měla oči navrch hlavy, jakým směrem se výklad může ubírat:)
Pro mne jednoznačně velmi příjemné překvapení, ale uznávám, že vlastní vzpomínky (a jedna velmi podobná mikulášská besídka pro děti) v tom mohly sehrát svou roli.

05.04.2021

Hodně svérázná kniha, která, když nic jiného, mě nesmírně bavila, a co se týká čistého čtenářského potěšení, řadí se ke knihám Bulgakovovým a Márquezovým. Až tak.
Někdo níž píše, že nemáme čekat bizarní situace ani humor - můj čtenářský zážitek byl diametrálně jiný. Bizarních situací je kniha plná, ale vždycky k nim existuje nějaké logické vysvětlení, jenomže nepravděpodobné. Petrovovi nejsou humoristický román, ale jsou plní specificky posunutého vidění, které má hodně spisovatelů (a vůbec obyvatel) východního bloku. Vnímání absurdit ve všedním životě nebo naopak zažívání všednosti v šíleném světě, zmiňované jen tak mimochodem, jen tak suše na okraj, že se při tom cukají koutky. A slovní humor, samozřejmě. U nás tak popisoval svět třeba Petr Šabach, v Rusku typicky Bulgakov, na kterého Salnikov i zřetelně odkazuje. Může si to dovolit. Stejně jako Bulgakov ukazuje nehezkou realitu skrz zábavný filtr, aniž ji znevažuje.

Salnikov podrobně popisuje obecně známé jednotlivosti - chřipku, kousavé svetry, dětské besídky - ale nejde o nostalgii, spíš mu to dává prostor zaměřit se na nečekané drobnosti. V malých, všedních okamžicích Salnikov nachází kouzlo prožitku a lehkou vyšinutost, která zůstává obvykle nepovšimnutá. Je nápaditý, originální, přitom uvěřitelný v každé perspektivě. Literární hloubce by možná prospělo, kdyby se nenechával tolik unášet vlastním vyprávěním a nerozebíral každou dětskou vzpomínku, ale čtenářsky mě přesně tahle radost z vyprávění ohromně těšila.
Petrovovi jsou s každou další kapitolou lepší a skládají se v celkový obraz až do úplného konce, všechno se vším souvisí. Pokud chcete, může to být alegorie doslova metafyzická, ale takové čtení není třeba, míru metafory nechť si zvolí každý sám. A na závěr: Alena Machoninová pořídila vynikající překlad, na kterém není znát, že to vůbec překlad je.

03.03.2021

Kniha se mi líbila. Mám pocit, že se v Rusku od dob Dostojevského nic moc nezměnilo. Ruskou duši asi úplně nepochopím, ale kniha se čte dobře.

02.02.2021

Kniha je čtivá, čte se relativně lehce. A to je tak všechno. Bohužel. Nečekejte humor, nečekejte bizarní situace, nečekejte drama. Kniha je jako ta chřipka, zatnout zuby a vydržet až bude lépe ( do konce knihy).
V chřipkovém oparu se rozvíjí úplně obyčejný týden života úplně obyčejné rodiny nižší střední vrstvy v ruském městě, zpestřený jen tou chřipkou.
Vzhledem k tomu jaký úspěch má kniha v Rusku, kolik dostala cen, točí se podle ní film a hraje divadlo, jaký zázrak novodobé literatury to v Rusku je, si myslím, že Ruská kultura, je naprosto diametrálně odlišná od té naší a západní kultury, na kterou jsme zvyklí.
Kniha obsahuje spoustu narážek na dobové, kulturní a místní reálie Ruska, které jsou vysvětleny na konci knihy v poznámkách. Bohužel i tak se obávám, že většině nic moc neřeknou.
Škoda, já čekala něco jako Pelíšky :-).

Ze začátku to bylo čtivé, pak už jsem nevěděla, co se v knížce vlastně děje a kam postavy směřují, spíš se potácejí... Měla to být pecka, zhruba na straně 25 jsem odložila.