PBlažek komentáře u knih
Úžasný román staré školy: krásné vylíčení přírody, postav; děj, který člověka vtáhne. Pro dnešního čtenáře místy až trochu příliš zdlouhavé. Román jsem poslouchal jako audioknihu v německém originále a kromě výše popsaných předností se mi velmi líbil také Werfelův nesmírně bohatý a krásný jazyk: krásná, zvučná, jazykově bohatá němčina, jakou se dnes již nemluví a nepíše; úžasná je zejména Werfelova snad nekonečná zásoba přídavných jmen - docela by mě zajímalo, jak se s tím popral český překladatel (český překlad jsem neměl v ruce.). Ale snad největší předností Werfelova románu je jeho zcela mimořádná schopnost se vcítit do mentality jak Arménů, tak jejich protivníků, Turků. Místy má člověk pocit, že autor musí být Armén, tak dokonale dokáže zprostředkovat arménské národní cítění a patriotismus. Podobné schopnosti jsem si u Werfela všiml, když jsem před pár lety četl Píseň o Bernardetě. Je známo, že po jejím napsání si lidé mysleli, že se sám stal s katolíkem - on však zůstal do konce života židem, jen se dokázal nesmírně věrně a přesvědčivě vcítit do jiných kultur, náboženství, národů atd.
Z románů Franze Werfela, které jsem dosud četl (Píseň o Bernardettě, Čtyřicet dnů, Ne vrah, zavražděný je vinen), se mi tento jeví jako nejslabší. Určitě je třeba vyzdvihnout bohatý a krásný jazyk, který je pro Werfela typický (román jsem poslouchal jako audioknihu v originále), stejně jako řadu velmi dobrých vhledů do duše dospívajícího žáka gymnázia. Z historického hlediska je navíc v románu zajímavě zachycený svět rakousko-uherských klasických gymnázií. Pokud však jde o děj, tak se mi zdá, že autorovi po slibném začátku tak trochu došla invence. Zatímco se mi první část příběhu líbila, druhá již na mě působila poněkud nepřesvědčivě, místy až zmatečně, jakoby sám autor trochu ztratil niť. Možná se však mýlím.
Viktor Fischl je můj nový literární objev; toto je už třetí kniha, kterou jsem od něj během několika měsíců četl, či spíše poslouchal jako audioknihu. Předtím jsem tohoto autora vůbec neznal. Jak zde již kdosi napsal, krásné, spíše oddechové čtení v nádherném podání pana Somra. Jedná se, jestli se nemýlím, o Fischlovo poslední dílo. Vypráví v něm - už to je jako postup pozoruhodné - formou biografických medailonků svých strýců příběh svého rodu. Není zde sice mnoho hlubokých filosofických myšlenek, přesto kniha nepostrádá hloubku. Knihu mě zaujala nejen svou poetičností a vtipem, ale hlavně jako svědectví o životě české (majetnější) židovské rodiny v době konce Rakouska a První republiky. Uvědomil jsem si, o kolik bylo židovské prostředí kosmopolitnější, než to (národnostně) české. Členové rodiny se již před první světovou válkou zcela přirozeně pohybují mezi Prahou, Vídní, Milánem; ani po vzniku Československa se mentálně neuzavřou do jeho hranic, ale zůstávají tak trochu tím čím byli dosud - občany mnohem širšího středoevropského prostoru; ještě později je - zde však již proti jejich vůli - nastupující nacismus rozpráší po celém světe. Krásná, misty humorní, místy nostalgická četba o životě kdysi tak významné skupině obyvatelstva českých zemí, kterou nacismus tak nemilosrdně zdecimoval a která se v národnostně-české historické paměti dostala kamsi na okraj.