PPS komentáře u knih

(SPOILER) Kdybych měl někomu převyprávět příběh, znělo by to jako bych popisoval epizodu španělské telenovely. Nevěra, dítě s nejistým otcem, lži a intriky, emoční výbuchy (koukám se na tebe, Franto!), jenže to by nebyl Kundera, aby do toho nezakomponoval jak obraz tehdejší doby, taky i úžasná existenciální témata týkající se odchodu z rodné země, svobody a bůhvíčeho ještě. No, a pak je tu ještě "psychologický rozměr" (jak já tomu říkám). Kunderovy postavy sice nejsou "živé" (a autor nás o opaku ani nepřesvědčuje), ale jejich chování mi v každém jeho románu poodhalí něco víc o povaze lidí. Valčík na rozloučenou mi ukázal, jak nesmíme lidi soudit podle prvního dojmu a že důvody, proč lidé jednají tak jak jednají, jsou nepředstavitelně komplikované a my na to musíme pamatovat. Jsem si celkem jistý, že to není jen moje představa, že to tak autor vážně zamýšlel (proč by se jinak tolikrát ptal "Co postavu X vedlo k tomu, že se zachovala zrovna takhle zvláštně?" a hned pak nám to i vysvětlil?). Uvedu dva příklady:
Za prvé - Američan, který je tak bodrý a dobrý a veselý, až mi přišel vlezlý, a který je také velmi sebestředný. Pak se ovšem dozvíme důvod: no, když člověk umírá, tak se sebestřednost dá docela odpustit, ne?
A za druhé - jak Růžena vyjela na Olgu, když v lázních točili filmaři. Jak se koktejl emocí a skutečnosti přičinil na tom, že se k dívce, která jí v té chvíli nic neudělala, zachovala zdánlivě bez sebemenšího důvodu tak hrozně. A podobných interakcí a kolotočů emocí a událostí je tu plno, přesto ovšem děj ubíhá hladce a rychle.
Abych to uzavřel: Ano, není to jeho nejlepší dílo, ale je to pořád velmi dobrá kniha kladoucí velké otázky (ponechané bez odpovědí, jak jinak) a poukazující na důležité věci. Taková Kunderovská oddechovka. Na pět hvězd to s přehledem stačí :)

Hlavní postavou a vypravěčem je Fleischman, řečený Mrakomor, člověk, kterého trauma z dětství a jeho špatné zvládnutí (způsobené až apatickým nezájmem okolí) ovlivnilo na zbytek života. Líbilo se mi jeho vyjadřování, jak opakuje události, mlží a říká, "ale k tomu se ještě dostanu" nebo "kdyby vás to zajímalo" nebo "Jako prostě" Příběh sám byl zajímavý a dobře napsaný, ale to podání: Než se prokoušeme přes seznamování kdy/kdo/co/kde/jak/proč/za kolik, tak je osmdesát stránek pryč. Potom se to rozjede, ale stejně se tahle kratičká knížka táááhne jako týden před výplatou.

Zajímavá kniha. Líbil se mi ten hravý jazyk, perfektní dobová atmosféra, odkazy na dobovou literaturu (Neruda jako postava, zmínka o Tyrolských elegiích atd.), fantazie, smysl pro humor (nutno brát se spoustou nadhledu), taky některé motivy a vůbec to, jak celý děj paroduje takové ty šestákové superdetektivy (komisař Durman visí za prsty na okapové rouře, padouch na střeše do ní naleje petrolej a zapálí. Durman se i přes bolest - vlastně spíš díky ní - vydrápe nahoru a začne nepřítele hořícíma rukama fackovat tak, až mu zapálí vousy. Durman následně padoucha pronásleduje po střeše, přes město a dokonce i na střeše jedoucího vlaku, aniž by mu ohořelé prsty jakoukoliv překážely. Nemožný čin? Co vás nemá! Pro komisaře Durmana jen další den v práci.)
Co se mi nelíbilo, bylo přehršel sexu a jídla. Opět to asi měla být parodie, ale pokaždé, když se v příběhu ukázala ženská postava, věděl jsem, že je jen otázkou nanejvýš deseti stránek, než se komisař Durman ukáže v ní. S jídlem to bylo podobné: bylo ho tak moc, až už mě to ke konci vážně štvalo. Tahle ukázka to myslím shrnuje dokonale: "Svědiroh mu uctivě vrátil pouzdro a komisař bez dalších průtahů vyrazil do pitevny. (Konec kapitoly) (Začátek další kapitoly) Předtím se však zastavil na lehký oběd do proslulého hotelu (a do pitevny se podíváme až po jednu stranu trvajícím obídku)" Na záložce sice stojí, že text je opulentní a že je to jedna z jeho charakteristik, ale čeho je moc, toho je prostě fakt moc. Kdybych z knihy všechny popisy jídel a hostin vyškrtal, určitě bych ji zkrátil minimálně o čtyřicet stran. A kdybych dal pryč i všechen sex, prošla by ta čtyřsetstránková bichle už vážně alarmující redukční dietou.
Byly momenty, kdy jsem si při čtení říkal "Tohle je jedna z nejlepších českých knih vůbec!" a byly chvíle, kdy jsem se ptal "Proč já to vlastně furt čtu?!" Těch prvních bylo naštěstí mnohem více. Jsem spokojen, ale na nějakou dobu si dám od Stančíka pauzu.

První setkání se slavným Puškinem dopadlo nadmíru dobře. Děj byl rychlý a až hororové prvky ho pěkně okořenily.

Bábi Zlopočasná. Pro ty, co znají Terryho Pratchetta je tohle vše, co je třeba vědět. Buď zemělpošské knihy s ní máte rádi NEBO NEMÁTE SMYSL PRO...tedy, nebo nemáte a pak víte, jestli po ní sáhnout, či nikoliv. Pro ty ostatní, co vás v této knize čeká: Tři drsné čarodějky jaksepatří (no, dvě a Magráta), taková road movie, parodie slavných pohádek (a nejen těch), téma vlivu a síly příběhů, typicky anglický humor, jedny z nejlepších hlášek celé série, jo a taky dýně. A trpasličí chleba, ale ten je tu vždycky...

Čekal jsem to horší. Vieweghovi z počátků (Báječná léta pod psa, Účastníci zájezdu, Povídky o lásce...) to v mých očích nesahá ani po vazbu (a kdyby to napsal někdo jiný, nějaký nový mladý autor, jsem zvědav, jestli by mu to vydali) ale špatné to není: z autora-playboye a ironika se stal unavený, kousavý sebeironik. Pro někoho dojemná zpověď (jsem si jistý, že nějaké autobiografické prvky jsou přítomny), a pro někoho jiného fňukání "celebrity" sražené na zem, navíc fňukání průměrně napsané. Povídky často mají slabou nebo žádnou pointu, ale zase jsou krátké a čtivé. Na druhou stranu jsem zde objevil něco, co jsem nemyslel, že někdy uvidím: existenciální otázku v díle Míši "Kurva, kozy, sakra" Viewegha! Zkrátka nám Viewegh trochu vyčpěl, hodně potemněl, zestárl, ztratil pýchu a humor mu trochu zhořkl a vymizel. Chápu lidi, kterým se to líbí, chápu ty, co se jim to nelíbí. Celkově si to po druhé asi nepřečtu (i díky té "čurací" povídce, která mě bude ještě dlouho strašit ve snech), ale četby nelituju (nutno ovšem podotknout, že jsem knihu četl během nemoci a kdybych měl na práci něco lepšího,ale coby kdyby...). Moje pátá knížka od tohoto autora a teď vzhůru na obávanou Muž a žena, která prý značí počátek samého konce české literatury. Už se těším!

Ach jo... Tohle dělám nerad. Gaimanovy komiksy považuju za naprostou špičku tohoto média (Sandman, 1602, Knihy magie...) a jím napsané díly seriálu Doctor Who patří mezi mé nejoblíbenější, ale jeho próza mě prostě, nebaví. Jeho povídky mi přišly o ničem, jeho poezii jsem ani v originále nepochopil a co se týká románů, i ty mě většinou nebaví. Vezměme si třeba tenhle: Má to úžasný nápad, který by se dal využít fantasticky (když jsem tu knihu bral do ruky poprvé, kdoví proč jsem si představil něco ve stylu Percyho Jacksona, jen dospělejší a navíc s moderními Novými bohy), ale Gaiman se rozhodl napsat road movie, kde se projedete po Americe, poznáte pár podivných lidiček (mimochodem, je vůbec možné, že by někomu nedošlo, kdo je Středa zač?), uvidíte pár zvláštních míst a pár zvláštních magických scén, a bude vám řečeno pár zvláštních věcí. To je vše. Líbily se mi různé "příchody do Ameriky" a prvních pár stran vypadalo nadějně, jenže stránky ubíhaly a mne to prostě nezajímalo. Přidejte k tomu Stína, kterému já přezdívám protagonista-Segway (protože funguje spíš jako vozítko, do kterého si čtenář nasedne a jede na vyhlídkovou jízdu dějem, než jako živá bytost) a zarážející nudnost některých událostí (Stín se pouští s Černobogem do sázky o vlastní život a já zívám) a máte bažinu, ze které vás ani Gaimanovy vypravěčské schopnosti nevyhrabou. Odloženo v polovině, později jsem dal Americkým bohům další šanci, jen abych to krátce před koncem opět vzdal. Je mi to líto. Překvapivě se mi ale docela líbí seriálové zpracování (přidal bych mu tak hvězdičku a půl). Možná proto, že Stína hraje herec, což je skutečná živá bytost (ale jakmile si ho představím s kolečky a s řídítky na hlavě, hned se trochu víc podobat svému knižnímu kolegovi) nebo možná za to mohou dialogy, které zní v seriálu o něco lépe.

Naprostý skvost. Kniha tak krátká a při tom tak nabitá motivy, skrytými významy a prostě zvláštními věcmi (např. opakující se postavy dávají dojem, že jsme na divadle a opakují se nám herci - proč to autor udělal? Kdo ví). Osobně jsem měl z těch až cukrovkově sladkých Kopfrkinglových řečí celou dobu pocit jakési falše a něčeho co jen čeká na možnost se projevit (ačkoliv si to můžu třeba jen namlouvat). Některé scény si budu pamatovat ještě dlouho (box, a "Stříbrné pouzdro" na mne kdovíproč zapůsobily asi nejvíce). Fuks byl nepochybně literární génius a když jsem si někde přečetl, že byl nominován na Nobelovu cenu, ani v nejmenším mne to nepřekvapilo.

Jeden z nejpěknějších romantických příběhů bez špetky romantiky a jeden z nejlepších románů o nacizmu, vlastně bez nacistů. Takto bych krátce shrnul Soumrak dne. Dlouze bych řekl, že je to dekonstrukce anglické společnosti (kde partičky lordů jsou povolané rozhodovat za celý národ podle svých osobních mínění a komorníci obětují vše včetně vlastních emocí, aby se stali jejich dokonalými sluhy), úvaha na téma důstojnosti, parodie komornických románů (třeba P.G. Wodehouse), pomalu plynoucí, ale příjemná kniha se skvělou atmosférou a s vypravěčem, kterému musíte být připraveni nevěřit a číst mezi řádky. Bez potíží moje nejoblíbenější Ishigurova kniha.

Výborné eseje o vlivu a důležitosti fantastiky (a obecně fantazie a snění) pro lidský svět, ale také o tom, jak se role zvířat v knihách měnila spolu s naší civilizací, o dětské literatuře, o mýtech, o problémech realismu... Zkrátka o všem možném. Občas mi Guinová přišla až trochu moc hipízácky útočná proti realismu a konvencím, ale to je jen můj dojem. Rozhodně jí nemůžu upřít lásku k žánru, která tryská z každého jejího slova a schopnost přesně popsat co má na mysli. Překlad je perfektní, stejně jako zpracování: na konci knihy naleznete obsáhlé bibliografické reference a slovníček u nás nepříliš známých spisovatelů a kritiků, které autorka zmiňuje. K tomu ještě přidejte nakladatelovu předmluvu o autorce, která být o malinko delší, by se dala sama o sobě nazvat esejem a máte něco, co by žádný fantazák neměl minout.