Raymond komentáře u knih

Nejlepší populárně naučná kniha o vesmíru na poli české i zahraniční literatury. Okna astrofyziky dokořán, přesto velmi poutavě a s naprostým minimem algebry.

1 10.02.2022

„Každá pouť do temných zákoutí lidského nitra, kvůli hledání pravdy o svém životě a příčin problémů, je určitě doprovázena strachem. (…) Poznat hodnoty, k nimž je člověk emotivně přitahován, znamená poznat kus vlastní duše. (…) Chci být novým člověkem: beze strachů, odvážnější v říkání pravdy, a přitom milá, šťastná z toho, že jsem prostý člověk,“ (Můj život beze mne, 2014).

Ještě než se ukryjete v poušti, rozhodnete se prodat své Ferrari nebo uzavřete nějaké dohody, přečtěte si nejdříve tuto knihu – je skvělá. Tvrdá, ale skvělá.

1 02.04.2021

„A není nic nezáživnějšího než nezáživný hrdinský epos!“ (Carter, 2002, s. 103).

Není nic nezáživnějšího než text, u něhož člověk neustále odevzdaně kontempluje jeho relevanci a nenaplněný potenciál.

Úvod a první tři kapitoly knihy by mohly aspirovat na povinnou četbu pro všechny příznivce světa Ardy a s přibývajícími roky se budou ještě dále zhodnocovat. Jsou to ty kapitoly, jež se věnují dobovému přijetí Pána prstenů a Tolkienovu životu. Jedná se o vpravdě unikátní sondu z doby, kdy Tolkien ještě žil.

Horší je to s tou analytickou a syntetickou částí – s tím zákulisím Pána prstenů.

Samotná adresná diskuze inspirační zdrojů Pána prstenů začíná až ve 14. (!) ze 16 kapitol. Té předchází 4 (!) samostatné kapitoly, jež pouze sumarizují děj Hobita a Pána prstenů, 2 kapitoly, jež diskutují stylistický útvar Tolkienova díla a Tolkienovu teorii pohádky, a 4 (!) dlouhé kapitoly, jež se zaobírají historií fantastické literatury od antiky až po polovinu 20. století. Je to právě těchto 8 kapitol, jež knihu potápí.

Nabízí se logický postulát, zdali by člověk neznalý světa Pána prstenů chtěl číst o jeho zákulisí – tzn. o jeho názvosloví, o jeho inspiračních zdrojích atd. Opodstatněnost čtyřkapitolové sumarizace je tedy sporná. Dalším problémem je samotná historická rešerše děl fantastické literatury. Ta by vůbec nevadila, ba co více, byla by i zajímavá a hodnotná, kdyby ji ovšem Carter nepsal stylem aspirujícího bakalanta píšícího svou první závěrečnou práci bez dohledu vedoucího. Carter zde zabředá do úmorných detailů jako jsou letopočty, politické reálie, životopisy autorů apod. a zjištěné poznatky navíc ani zevrubněji nevyužívá v pozdějších částech knihy.

Ironické je, že si je těchto třecích ploch nejspíše i sám vědom, jelikož se na pár místech uchyluje k alibismům typu: „A chce-li se některý čtenář přít…“ (Carter, 2002, s. 110) nebo se neubrání jednovětým přílepkům na koncích podkapitol, jenž mají nějakým způsob napojit jím uvedený text na Tolkienovo dílo, a to například skrze podobnost v počtu slov (srov. Carter, 2002, s. 123).

Ideální to není ani v té méně popisné části. Carter je schopen na jedné straně dojít k ultimativnímu závěru, že Pán prstenů v žádném případě není ani satira, ani alegorie, ale už na další straně si neodpustí citovat Tolkienovu poznámku: „… ve stejném období (1938–39), kdy se začal odvíjet příběh Pána prstenů a kdy začínalo být jasné, že v dosud neznámé zemi, jež naháněla strach mně jako hobitům, čeká námaha a hledání,“ (Carter, 2002, s. 81). Některé závěry o původu slov je možno označit též za docela optimistické (srov. Carter, 2002, s. 156).

Z celé „zákulisní“ části mi přišla zdaleka nejzajímavější 14. kapitola, jež se věnovala Tolkienovým základním pramenů. Bylo docela překvapující zjistit, kolik jmen nevymyslel sám Tolkien, ale kolik jich pouze přejal ze severské mytologie (Durin, Dvalin, Gandalf…).

Začátek a konec knihy je zásadní, prostřední kapitoly jsou ale spíše s otazníkem.

2 18.03.2021

„Zápasem o stálost se učím bez uhnutí snášet rány – nejprve neodpovím na ránu ránou, potom ani zlým slovem, nakonec ani zlou myšlenkou,“ (Smolen, 2016, s. 124).

Pokud bych měl po přečtení knihy vyzdvihnout jeden převládající pocit, byla by to překvapivá domněnka, že si autor knihu napsal především sám pro sebe, pouze s druhořadým ohledem na čtenáře a čtenářskou obec.

Kniha exceluje v popisné rovině, to jest ve schopnosti během jednoho rozvitého souvětí charakterizovat a bez příkras popsat nějaký problém či neutěšenou situaci. Z této přednosti ale též vyvěrají – respektive jsou s ní spojeny – dvě největší slabiny knihy. Je to inklinace ke generalizaci a snaha o rámování do vzletných jednovětých přesahů; viz např. „Pokud uhneš…“ (Smolen, 2016, s. 58).

Knize se tak úplně nedaří v rámci diskuze jednotlivých problémů vyjasnit a definovat třeba implicitní rozdíl mezi asketismem a sebemrskačstvím, přestože tyto termíny přímo či nepřímo zmiňuje, a činí tak právě buď skrze přílišné zjednodušování, nebo naopak baterii ultimativních výroků.

Ve výsledku mně z knihy po jejím dočtení na mysli neustále tanou spíše konkrétní inspirativní příběhy – což rozhodně není málo, právě naopak –, ale jednoznačné kontemplativní poselství se topí někde v písečné závěji neúplných indukcí a rozevlátosti. Jinými slovy, kniha disponuje trefnými reflexemi mnoha individuálních trápení, ale je poněkud skoupá či nedůsledná v otázce jejich řešení.

7 15.03.2021

Děj determinovaný plytkostí? V žádném případě.

Za negativum knihy nepovažuji ani přílišné odchýlení se od ve hře nastoleného trendu epikou prostoupeného příběhu. Kniha především doplňuje již prezentovaný děj, nesnaží se nastolovat a rozvíjet paralelní příběhové větve. Tento kanonický přístup, tj. doplňování skládanky příběhu, mně osobně velmi vyhovuje.

Herní trilogie byla, zdá se, prezentována jako jednolitý celek a tato kniha tuto premisu de facto potvrzuje. Bez okolků a zadních vrátek opatrnosti (což je vlastnost typická mnohým jiným adaptacím) jsou zde prezentovány, osvětlovány a rozvíjeny ve hře a jejím kodexu pouze zběžně ilustrované svět Mass Effectu determinující skutečnosti. Historická adaptace proteánské technologie, úskalí počáteční koexistence Aliance s ostatními rasami galaxie, charakterová dekompozice Sarena Arteriuse a Davida Andersona a osvětlení jejich společné historie.

Věci ve hře pouze tušené zde dostávají konkrétní rozměr a obrys. Kniha se tomu nevyhýbá, což je její hlavní předností, což je důvodem, proč ji číst, což je důvodem, proč je nutno ji číst.

Čtenářova počáteční investice ve smyslu seznámení se s reáliemi na pozadí knihy je vyžadována a má nepřekvapivě pozitivní dopad na její akceptaci a hodnocení.

07.06.2015

Zpět s leskem pronikajícím temnotou, se září rozhánějící stíny.

Souhlasím s názorem, že kniha se občas jeví jako vícero povídek spojených skrze pár dějových nitek do uceleného celku. A nevadí mi to. Naopak. Sapkowski znovu, a dle mě úspěšně, vstupuje do řeky, kterou rozčeřil již úderností povídek. Bouřková sezóna co do gradace děje obsahuje vícero vrcholů, jež svým dopadem tuto řeku čeří znovu. Rozplétání událostí na hradě Rissberg, střet ocele s magií, zatínané svaly konfrontované s rychlostí zaklínače a jeho elixírů; vše připraveno předem po pečlivém a precizním popisu kulis a reálií – jako v původních povídkách. V syrovém a zaklínači vlastním explicitním podání.

Za vrchol knihy považuji, do hlavního děje zdánlivě vnořenou, část s aguarou hledající dcerku. Tísnivost nevědomosti, bezmoc a strachem nasáklý opar vznášející se kolem deltou řeky plující lodi se zaklínačem a jeho společníky zde Sapkowski popisuje stylem neskutečně atmosferickým a subjektivně ho řadím k tomu nejlepšímu, co ve světě zaklínače doposud vzniklo.

Stejně jako v případě předchozích povídek a románů kypí Bouřková sezóna na mnoha místech břitkým a úsměv na rtu vyvolávajícím humorem, jenž Sapkowski dokáže na pár řádcích mistrně vygradovat do vycizelizované pointy: „... Proto věděl, že prohlášení o absolutně bezpečných teleportech patří do stejné přihrádky jako tvrzení: můj pejsek nekouše, můj synek je hodný chlapec, ta pečeně je čerstvá, peníze vrátím nejpozději pozítří, v noci jsem spala u kamarádky, leží mi na srdci výhradně dobro vlasti nebo odpovíš jenom na několik otázek a jsi volný.“

Zaklínač pro mě byl vždy spíše o síle okamžiku, reáliích, hlíně, krvi, železe, akci, potu a postavách. Subjektivně mně tedy nevyhovoval zejm. konec knihy, kde vyprávění na můj vkus až přílišně inklinuje ke stylu, jenž je v případě světa zaklínače bytostně vlastní páté románové knize – Paní jezera, tj. moralizování, abstrakce od detailů, cestování časem či snaha o formulaci knihu přesahujícího poselství. Dějové zakončení to činí trochu plytké a vyznívající do ztracena.

Pokračování? Sem s ním!

15 18.12.2014